Kpt.Miksche: Parašutisté I

Dostala se mi do rukou velmi zajímavá kniha. Jmenuje se "Parašutisté". Poprvé vyšla v roce 1943 v Anglii, po té v roce 1945 ve Francii a v roce 1947 se dočkala podle francouzské verze i českého vydání. Jejím autorem je kapitán Miksche. O výsadkových operacích v letech 1939-1945 už od té doby vyšlo mnoho prací, historicky bezesporu přesnějších a podrobnějších (omyly či nepřesnosti autora jsem nikde neopravoval!). Ale tím nejzajímavějším na téhle knize je právě to, že vznikala v době, kdy se ony události děly. Je to pohled současníka, pohled jistě omezený dobou a tehdy dostupnými informacemi, ale přesto nesmírně zajímavý. Říká se právem, že vojáci se vždy připravovali na minulou válku a každá nová je něčím zaskočí. Začtěte se tedy do úvah jednoho z těch zaskočených, který se snažil tehdy pochopit, co se vlastně děje a všimněte si toho, jak se mu tehdy ony události jevily. Jde o doslovné znění několika vybraných kapitol.

Následuje tedy doslovný text z knihy Kpt. F.O.Miksche: PARAŠUTISTÉ (1945)

Kapitola první

Zrození výsadkových jednotek

"Válka je v stálém vývoji; nové zbraně tvoří nové způsoby boje. Předvídat tento vývoj dříve než nastane, dobře zhodnotit vliv nových zbraní na boj a použít jich dříve než protivník, to jsou nezbytné podmínky úspěchu."

Tak zní druhý článek předpisu německé armády o velení. Musíme uznat, že spojenci, kteří bojovali proti Německu v prvních údobích druhé světové války, neprokázali velkou schopnost v umění ohodnotit nový bojový prostředek. To je hlavní příčinou našich prvních porážek. Jak může mít úspěch velení, které si nezvyklo zabývat se souvisle a s velkým důvtipem nejen problémy strategickými a taktickými, nýbrž i technickými? V moderní válce se nemůže žádný stratég ani taktik pokoušet o úspěšné řízení operací, není-li zároveň technikem, neboť plány operací i rozhodnutí na bojištích dnes závisí na technice.

Základem všech vojenských operací je pohyb. Pohyb je činnost v "čase" a "prostoru". Rychlost, s jakou se pohyb provádí, je z podmínek úspěchu. Kromě toho na ní závisí další činitel úspěchu: překvapení. Proto jsou ve válce dopravní prostředky tak důležité. Nejrychlejším dopravním prostředkem dnešní doby je beze sporu letadlo. Letecký průmysl a konstrukční technika se vyvíjejí velmi rychle. Dopravní kapacita letadel stále roste a poskytuje nesmírné možnosti použití letecké pěchoty. Je snadné předvídat, že tato zbraň bude hrát v dnešní válce i ve všech válkách budoucích čím dál, tím důležitější úlohu.

Hodnota leteckých výsadkových jednotek na pozemním bojišti se brzy prokázala, když jich bylo použito ve velkém počtu v obchvatných operacích anebo v malých skupinách, které měly za úkol provádět sabotáže, působit zmatek v nepřátelských řadách nebo provádět prudké a rázné výpady do nepřátelského týlu.

Letecké výsadkové jednotky mají také velký význam v námořních operacích, kde se jich používá ve spolupráci s námořnictvem. Dnes, kdy přišel den zahnání Japonců s dobytých ostrovů v Tichém oceáně a možná také den útoku na vlastní Japonsko, bude jich jistě použito v hojném počtu. Letecké výsadkové jednotky budou bojovat na zemi, námořní a letecké jednotky zajistí jejich dopravu a podporu. Když jde o tak velké vzdálenosti, jako v Tichém oceáně, musí letectvo mít alespoň zčásti své základny na mateřských letadlových lodích. Tyto lodi se mohou stát hlavním prvkem námořnictva budoucnosti. V tomto případě by první skupina mateřských letadlových lodí vezla dopravní letouny výsadkových jednotek až na vzdálenost jejich akčního radia, druhá skupina by obstarávala podporu bombardovacím letectvem a třetí skupina by vezla stíhací letouny s úkolem bránit tuto dopravní flotilu proti leteckým útokům nepřítele. Normální námořnictvo společně pracující s těmito silami by chránilo mateřské lodi a jejich cenný náklad proti nepřátelskému námořnictvu.

Řeknete, že je to pouhá předpověď. Ano, zajisté. Činíme ji bez ohledu na všeobecné změny, kterými může projít námořní taktika pod vlivem vývoje letectva a námořnictva. Není například jisté, zda lehké námořní jednotky, i když budou mít dostatečnou leteckou podporu, budou dostatečně silné na ochranu mateřských letadlových lodí proti útoku protivníkova bitevního námořnictva; za špatného počasí by nemohly odrazit náhlý útok nepřátelských bitevních křižníků.

Mateřské letadlové lodi jsou zranitelné i v Pacifiku, kde operace jsou vedeny na velkých mořských rozlohách a za dost jasného počasí. Můžeme předpokládat, že se v tak velkých prostorech námořní bitva bude vyvíjet ve dvou údobích: první údobí bude boj leteckých jednotek, které vzlétly z mateřských letadlových lodí jedné i druhé strany, vedený na velké vzdálenosti; druhé údobí bude boj námořních jednotek na mořské hladině na vzdálenost mnohem menší. Když první údobí skončí rozhodnou porážkou letectva jedné strany, může oslabená flotila boj nepřijmout a uprchnout. Ale po nerozhodném výsledku leteckého boje může nastat boj vlastních námořních jednotek na krátkou vzdálenost. Letadlové mateřské lodi budou pak vydány palbě děl těžkých bitevních lodí.

Není možné spolehnout na to, že letecké a námořní síly zabrání vždy nepřátelským bitevním lodím s velkou tonáží proniknout krycími jednotkami a potopit mateřské lodi. To je důležitá úvaha, která omezuje dnešní možnosti dopravy výsadkových jednotek po širém moři, a proto také zasazení jich do boje vzdušnou cestou. Tyto dnešní podmínky zřejmě nijak nenaznačují, v jakém směru se v budoucnosti rozhodne problém boje mateřských lodí proti letectvu z pozemních základen.

Tento přehled o námořní taktice, která je dosud v stadiu vývoje, jsme podali proto, abychom mohli upozornit na toto omezení použití leteckých výsadkových jednotek. Je-li nebezpečné zanedbat novou zbraň, je stejně nebezpečné přecenit její možnosti, zvláště ve vzdáleném a málo známém kraji.

Význam leteckých výsadkových jednotek v pozemních a námořních operacích se neskončí s dnešní válkou. Tato zbraň bude mít dobrý důvod existence i po válce, poněvadž ji lze dobře přepravovat, bude cenným nástrojem pro mezinárodní armádu nebo policii, která bude mít za úkol potlačit nepokoje nebo konflikty, ohrožující mír.

Začátek parašutismu

Letecká pěchota se zrodila z parašutismu. Myšlenka padáku je velmi stará, stejně jako přání lidstva létat. První zaznamenaný seskok padákem byl proveden roku 1306 jedním akrobatem-parašutistou na čínském dvoře při korunovaci císaře. Skoro o 200 let později Leonardo da Vinci prováděl pokusy, jak zabrzdit padákem pád lidského těla k zemi. Montgolfier se svými balony (1777) rozšířil obzor pokusů. O několik let později roku 1783 provedl francouzský fysik Sébastien Lenormand první seskok v Evropě. Seskočil z věže pozorovatelny v Montpellieru a dopadl na zem zdravý a bez úrazu. Dnešní moderní tvar dostal padák asi o století později. Je vynálezem Angličana Irvinga, který studoval tuto věc jen jako záchranný prostředek pro posádky letounů.

Vývoj parašutismu v Sovětském svazu

Když obrátíme svou pozornost na první pokusy o seskok celých jednotek padákem, jsme nakloněni věřit, že jejich původci jsou Němci. Ve skutečnosti však, ačkoli Němci hodně přispěli k jejich vývoji, jsou původu ruského. Máme bohužel málo informací o zahájení těchto pokusů a o jejich počátečním vývoji v SSSR, poněvadž tato země byla skoro 20 let prakticky izolována od vnějšího světa. Pokud víme, letecké výsadkové jednotky se poprvé objevily roku 1930 na manévrech Rudé armády v okolí Voroněže a Moskvy. Tam seskočil jeden mladý poručík a 8 mužů z letounu a obsadili velitelství jednoho armádního sboru. Tento první pokus byl předehrou velkého vývoje.

Státní ústav Osoviachim dostal za úkol popularisovat parašutismus v SSSR. Tento ústav zřídil víc než 1000 odboček, otevřel školy a výcviková střediska, vybavená speciálně konstruovanými vysokými věžemi. Seskočit z letounu nebo z věže se brzy stalo populárním sportem. Podle nedávno provedeného odhadu měl SSSR dík tomuto úsilí roku 1934 22 000 padákových skokanů, roku 1936 60 000, roku 1937 100 000 a v předvečer svého vstupu do války ještě větší počet.

Ačkoli účel Osoviachimu byl nepopiratelně vojenský nebo polovojenský, byl to přece civilní ústav a omezil svou činnost na výcvik jednotlivce. Rudá armáda se ujala kolektivního výcviku speciálních jednotek. Nejdříve byly tvořeny malé jednotky pro seskok z a nepřátelskou frontou a k ohrožení týlu. Pak se objevily větší jednotky, "výsadkové sbory", sestavené z lehkých a těžkých jednotek a schopné plnit důležitější úkoly. Když šlo například o přistání na nepřátelském letišti, lehké útvary nebo přesně řečeno parašutisté těchto vyšších jednotek měli za úkol obsadit a bránit okraj letiště, zatím co na jeho přistávací ploše přistávaly těžší jednotky, přivážející dělostřelectvo.

"Výsadkový sbor" Rudé armády se stal brzy expertem v umění nakládání a vykládání v době co nejkratší. Byl schopen přemístit se z jednoho prostoru do druhého rychleji, než to bylo možné vlakem nebo po silnici. Rusům se také podařilo vyřešit problém letecké dopravy vozidel. Toto řešení stačilo k tomu, že mohli roku 1935 přepravit celou leteckou výsadkovou divisi z Moskvy do Vladivostoku, tj. na vzdálenost větší než Londýn - New York. V témž roce byly letecké výsadkové jednotky po prvé ukázány světu v propagačním filmu o ruských manévrech. Roku 1936 při velkých manévrech u Kijeva byla předvedena přímá demonstrace cizím vojenským přidělencům; před jejich udivenými zraky seskočily celé prapory parašutistů. Dva prapory, vyzbrojené 16 lehkými děly, byly vysazeny v osmi minutách a obsadily ihned město, kterého měly dobýt.

Od té doby Rusové pokračovali ve zdokonalování svých leteckých výsadkových jednotek a prováděli pokusy různých druhů a způsobů boje. V Zakavkazsku dostaly letecké výsadkové jednotky úkol zajistit přechod řeky; ve střední Asii byly vyzkoušeny v boji v horách a bylo jich použito k odříznutí nepřátelského ústupu obsazením horských soutěsek. V manévrech roku 1937 na Bílé Rusi zastavily přísun nepřátelských posil na bojiště. Roku 1940 při okupaci Bessarabie byly v trupu výsadkových letounů ANT 6 (TB-3) dopravovány lehké obojživelné tanky s posádkou dvou mužů. Rudá armáda dosáhla po této stránce v operacích 1941 až 1944 na východní frontě značného pokroku, který tu ještě nemůžeme popsat, protože nemáme dost přesných zpráv.

Vrchní velitelství Rudé armády brzy získalo dvé hlavních poučení z provedených pokusů: za prvé, že operace výsadkových jednotek vyžadují vysokého stupně spolupráce s jednotkami letectva, majícími za úkol podporovat boj jednotek vysazených na zemi, za druhé, že jednotky, mající za úkol vést pozemní boj po operačním letu, nejsou ani "létající jednotky" ani letci se speciálním úkolem, nýbrž úplně nový druh vojáků.

Německé výsadkové jednotky měly tak velké úspěchy proto, že Němci brzy pochopili tato dvě poučení. Polní maršál Kesselring v Essener Nationalzeitung při přehledu vývoje Luftwaffe až do roku 1941 řekl: "V našich nedávných taženích "pohybové války" by Luftwaffe nikdy nemohla plnit své úkoly tak dokonale, kdyby si její velitelé stále neuvědomovali důležitost vycvičit všechno mužstvo tak, aby se stalo integrální částí říšské branné moci. Všechno mužstvo naší Luftwaffe bylo cvičeno studovat pravidla pozemního boje a bezvýhradně se podřídit jeho zákonům." Kesselring tímto výrokem jen potvrdil to, co objevila Rudá armáda.

Itálie, Francie, Československo, Polsko, Španělsko

Žádné vojenské velení nemohlo zůstat netečné k tomu, co se objevilo na kijevských manévrech. Otázka leteckých výsadkových jednotek se stala rázem ve všech zemích předmětem debat. Jedni se vyslovovali v její prospěch, jiní ji zase s opovržením zavrhovali. Nesmíme se proto divit, že se každý stát před druhou světovou válkou zabýval vývojem leteckopozemní armády jinak. Italové podle německého vzoru přijali nové myšlenky s nadšením. Použili padáků k zásobování svých jednotek v habešském tažení. Za vpádu do Albánie přepravilo jejich letectvo z Tarentu do Tirany, tj. na vzdálenost asi 150 mil, celý pluk granátníků. Tato operace byla provedena po dvou cestách, z nichž každá trvala 90 min.

Francouzi byli pomalejší. R.1936 postavili dva letecké výsadkové oddíly, bylo jich použito o manévrech v létě 1937 pod velením velitele praporu Geillea. R.1938 měly být postaveny nové tři oddíly a později měly být přeorganizovány na prapory. Koncem roku 1939 měla tedy francouzská armáda mít celkem 5 praporů (asi 1500 parašutistů). Na neštěstí r.1938 byla zahájena tisková kampaň, která se snažila zesměšnit tento novotářský pokus, a aby ho zdiskreditovala, nadhodila, že je to neblahý produkt francouzsko-sovětského sblížení. Francouzský hlavní štáb se proto k těmto jednotkám obrátil zády. V prvních letech války zrušil jednotky majora Geillea a jeho mužstvo rozdělil mezi pěší jednotky. Když se ministr letectví Laurent Eynac pokusil v květnu 1940 napravit tento omyl, bylo již příliš pozdě.

Československo, jehož vojenské doktriny byly pod vlivem francouzského hlavního štábu, odsunovalo stále podle francouzského vzoru vytvoření leteckých výsadkových jednotek na pozdější dobu, až do obsazení této země Německem na začátku roku 1939, kdy byla tato otázka už nicotná.

V Polsku byla po této stránce projevena větší snaha. Škola pěchoty v Ostrowu Mazovieckém byla vybavena od r.1936 vysokou výcvikovou věží a skok z ní byl povinný pro každého frekventanta školy. R.1937 byl zřízen zvláštní kurs pro parašutisty, kterého se zúčastnilo 50 aspirantů. Parašutistů bylo poprvé použito r.1938 při velkých manévrech u Lucku. R.1939 byla otevřena v Bydgosczi zvláštní výcviková škola pro parašutisty. Byly tam prováděny zajímavé pokusy: snaha o úpravu speciálního výstroje leteckých výsadkových jednotek, hlavně radiových přístrojů a materiálu na sabotáže, shazování těžkých zbraní, kulometů, protitankových kanónů a plamenometů padákem.

Ve Španělsku během občanské války 1936-1939 neopominula republikánská armáda zabývat se vážně problémem leteckých výsadkových jednotek. Plukovník letectva Fernando Riano měl na vysoké škole válečné v Barceloně velmi zajímavé přednášky o taktickém použití leteckých výsadkových jednotek. V dubnu 1938 byl projektován útok letecké pěchoty na letiště Legie Condor v Barbastru, nemohl však být proveden pro nedostatek leteckých dopravních prostředků. Republikánské jednotky se přes to školily pod vedením ruských instruktorů v táboře parašutistů v La Rosas a dosáhly tam vysokého stupně výcviku.

USA, Anglie

Věnujme nyní svou pozornost vývoji vojenského parašutismu v anglosaském světě. Jedna věc nás hned zpočátku udivuje: Američané se počali zajímat o vytvoření letecky dopravovaných jednotek již na konci první světové války 1914-1918. Podnět k tomu dal generál Mitchell. Chtěl, podle jeho vlastních slov, "přeskočit nepřekročitelnou zeď, kterou tvořila západní fronta". Provedení Mitchellova plánu bylo naneštěstí zpožděno. Tento plán byl zařazen do programu tažení roku 1919, bylo však od něho upuštěno, jakmile nastalo příměří.

Spojené státy pak začaly tvořit letecké výsadkové jednotky až r. 1940, kdy připravovali svůj vstup do druhé světové války. Do konce toho roku byl vycvičen základní počet 50 důstojníků a vojáků. První prapor parašutistů, 501. prapor, byl zřízen na počátku roku 1941 ve Fort Benningu, Georgie, pod velením majora Mileyho. Tato jednotka se skládala ze 34 důstojníků a 412 poddůstojníků a vojínů, vyzbrojených samopaly, minomety, poloautomatickými puškami, kulomety, pistolemi a jistým počtem skládacích jízdních kol. Později byly postaveny další prapory.

Námořnictvo podle vzoru armády přidělilo každé divisi námořní pěchoty jeden letecký výsadkový prapor. Později byly organizovány stále větší a četnější speciální jednotky: útvary parašutistů-lyžařů, letecké výsadkové jednotky dopravované letadly nebo kluzáky ve vleku za letouny obyčejného nebo obojživelného typu.

Angličané postupovali podobně. Ještě před zahájením druhé světové války pochopili výhody letecké dopravy pro přesuny vojsk, určených k udržování pořádku v rozsáhlém britském impériu. Tento způsob dopravy umožňoval rychle zasáhnout kdekoli a nejmenším počtem sil. Angličané použili tohoto prostředku k utišení nepokojů v koloniích na Středním východě. Příklad operace tohoto druhu vidíme v dubnu 1940, kdy šlo o zahnání iránských povstalců z letiště Habbania, které oblehli. Proto tam byly co nejspěšněji dopraveny jednotky z Basory, a to mužstvo i houfnice. To však byly jen velmi nesmělé pokusy. Události v tažení ve Francii r.1940 a ještě spíše na Krétě v květnu 1941 donutily anglický hlavní štáb, aby se začal vážně zabývat otázkou leteckých výsadkových jednotek.

Ve Velké Británii byl otevřen pod velením generálporučíka F.M.A.Browninga jistý počet výcvikových škol a pokusných středisek. Tam byly trpělivě vypracovány základy budoucí organisace leteckých výsadkových jednotek. Tyto jednotky byly pak brzy zasazeny v invasi do severní Afriky, a když jich bylo použito ve velkém množství malých výpadů, získaly tam cenné praktické zkušenosti. V téže době, r.1943, upozornily na sebe anglické letecké výsadkové jednotky skvělou akcí v tažení v Burmě. Tam v jedné z nejskvělejších vzdušných operací této války byly anglické a indické jednotky vysazeny za svitu měsíce víc než 200 mil za japonskou frontou. Tímto odvážným vpádem byla silná jednotka přenesena do samého srdce japonské sestavy a přerušila spojení mezi japonskou severní a jižní armádou.

Anglické a americké letecké výsadkové jednotky, vytvořené podle stejných pravidel, byly konečně sloučeny a splnily svou největší povinnost v prvních dnech invase na náš kontinent. V noci z 5. na 6. června 1944 zasadilo anglické velitelství 6. výsadkovou divisi u Caen s úkolem zmocnit se a držet mosty mezi tímto městem a pobřežím, a tak usnadnit postup divisí vysazených z moře na Caen. 6.divisi se podařilo udržet terén na sever od Caen až do jejich příchodu, ale útok na město, provedený ihned po tom, nemohl zlomit německý odpor. Američané ve svém úseku vysadili na poloostrov Cotentin několik mil od jihovýchodního břehu svou 82. leteckou výsadkovou divisi s úkolem zajistit prostor k rozvinutí 7. armádního sboru.¹⁾

Kromě těchto divisí byly do boje zasazeny také jiné letecké výsadkové jednotky, a to americké u Countaces na západním pobřeží Cotentinu, tj. v patě poloostrova, a britské na jih a východ od Caen. Pokud o tom můžeme soudit, svůj úkol nesplnily.

Německo

Německo začalo po Rusku beze sporu první ze všech evropských zemí tvořit s největší energií letecké výsadkové jednotky. Roku 1935 překročila tato země ve svém vojenském obrození rozhodnou etapu. Hitler jedním rázem zrušil vojenské články versailleské mírové smlouvy, které až dosud nejen omezovaly početní stav německé armády, ale také řídily výrobu a nákup válečného materiálu. Hitlerovo rozhodnutí jen potvrdilo skutečnost, protože tajné zbrojení a výcvik speciálních vojsk byl prováděn pod různými zástěrkami již dosti dlouho.

Toto úsilí se neomezilo jen na pozemní armádu. Zúčastnilo se ho také vojenské letectvo, které se tajně rozvíjelo pod ochranou ministerstva dopravy (Reichsvehrkehrministerium). V té době však nešlo ani o vytvoření vlastních bojových jednotek. Německé vrchní velení uložilo svým organizacím dlouhodobé úkoly: za prvé udržovat krok s pokrokem vědy, aby žádná země nemohla předčit říši v technickém pokroku, za druhé připravit zbrojní výrobu pro mohutnou masovou produkci, která bude jednoho dne vyžadována, za třetí vytvořit silný sbor instruktorů, schopných provádět později velký výcvik silných armád.

Když Hitler prohlásil články mírové smlouvy za neplatné, byly tyto přípravy již dokončeny. Válečná moc říše pak rostla zrychleným tempem. Německo se zároveň snažilo popularisovat letectvo použitím podobných organisací, jako byl ruský Osoviachim, které se však od něho lišily duchem. Zatím co se Rusové především věnovali individuálnímu výcviku padákových skokanů, Němci se zabývali hlavně problémem dopravy vojsk kluzáky.

Kolébkou německé "letecky dopravované" zbraně, jakož i Luftwaffe, byla tak zvaná "berlínská škola obchodního letectva" (Verkehrsfliegerschule Berlin, Voss-Strasse), původně řízená Sperrlingem. Sperrling začal v červnu 1935 provádět parašutistické pokusy na letišti ve Spaakenu asi s třiceti piloty. V téže době studoval vojenský ústav pro psychologické bádání mentální účinky seskoku padákem a dr. Griegoleit z berlínského Heeresmedizinalemtu shromažďoval pozorování o jejich fysiologických účincích. Před koncem těchto pokusů v lednu 1936 byly vydány první "Směrnice pro tvoření parašutistických vojsk" (Richtlinien für die Aufstellung von Fallschrimjägerverbänden. Výraz Fallschirmjäger znamená doslova "padákový myslivec". To byl oficiální název německých parašutistů.).

První škola pro padákové myslivce (Fallschirmjägerschule) byla otevřena ve Špandavě. Byli tam přijímáni jen dobrovolníci. Většina z nich pocházela z prvního policejního oddílu Weckova, který se později nazýval "pluk generála Göringa" a který byl jádrem, z něhož se později vytvořila pověstná SS pancéřová divise "Herrman Göring", která bojovala skoro ve všech taženích druhé světové války. Velitel a instruktoři školy ve Špandavě byli ze skupiny pilotů, s nimiž Sperrling zahájil své pokusy. Z původního počtu 30 jich přežilo tyto pokusy 24. Všichni byli jmenováni důstojníky a Sperrling byl povýšen na plukovníka (Plukovník Sperrling figuruje ve Výročním věstníku důstojníků Luftwaffe s pořadím od prvního června 1938. Předtím patřil jako důstojník k Weckovu oddílu).

Nyní přicházíme k válce ve Španělsku, která vypukla r. 1936. Tato válka poskytla německému vrchnímu velení skvělé pokusné pole. Škola ve Špandavě tam poslala 50 mužů, kteří se zúčastnili operací s Legií Condor (Legie Condor bylo jméno německého expedičního sboru ve španělské občanské válce, který měl kromě značného počtu jednotek Luftwaffe také pozemní jednotky, jako například Panzergruppe, Drohne - obrněný oddíl a dělostřelecký oddíl Imke.

Z této legie pochází řada známých velitelů. Známé německé eso Mölders, plukovník letectva, tam dobyl svých prvních 14 vítězství. Tři generálové, kteří jí postupně za sebou veleli, dostali všichni dík zkušenostem tam získaným významná velitelská místa. První, polní maršál Hugo Sperrle, byl ustanoven velitelem 3. letecké armády, která společně pracovala se skupinou armád "A" a měla důležitou úlohu v bitvě o Francii. V letech 1940-41 řídil Sperrle z Bordeaux letecké operace proti Londýnu a Coventry. Druhým velitelem Legie Condor byl generál Volkmann, který se stal hned potom ředitelem akademie letectva v Gatowu. Třetím velitelem byl baron Wolfram von Richthofen, který velel v bitvě o Krétu r. 1941 8. leteckému sboru).

Měli těžké ztráty. Vrátilo se z nich jen 23 mužů, ale tak draze získané zkušenosti spolu s pokusy ve Špandavě daly pevný základ k akademii leteckých výsadkových jednotek, určené speciálně pro výcvik leteckých výsadkových jednotek. Tato akademie byla nezbytným doplňkem akademie letectva (Luftkriegsakademie). Vyžadoval důkladné volby frekventantů, kteří museli mít robustní zdraví, vysokou inteligenci a dobré vzdělání. Výcvik se skládal ze seskoků v noci do neznámé krajiny, z přechodů řek, z praktického provádění sabotáže, ze zacházení s trhavinami, ze čtení mapy a konečně z vyučování cizím jazykům. Frekventanti museli se zároveň podrobit pěšímu výcviku za polních podmínek.

Výcvik, kterého se parašutistovi dostalo, fanatisoval ho s hlediska vojenského i politického. Jeho morální výchova byla inspirována tímto desaterem:

• 1. Jste elitou německé armády. Budete vyhledávat boj a vycvičíte se tak, abyste vydrželi nejtěžší zkoušky. Boj bude pro vás nejvyšším cílem.
• 2. Pěstujte pravou družnost, poněvadž jen se svými druhy zvítězíte nebo padnete.
• 3. Buďte opatrní na slovo a neúplatní. Muž jedná a ponechává žvanění ženě. Žvanění by vás mohlo přivést do hrobu.
• 4. Buďte chladnokrevní a opatrní, silní a rozhodní. Statečnost, nadšení a útočný duch vám dají převahu nad nepřítelem.
• 5. Stojíte-li tváří v tvář nepříteli, není nic cennějšího než munice. Muž, který pálí bez potřeby, jen aby si dodal odvahy, je slaboch, který si nezaslouží názvu parašutista.
• 6. Nikdy se nevzdávejte! Pro vás existuje jen vítězství nebo smrt! Není jiné možnosti. Je to otázka vaší cti.
• 7. Úspěchu můžete dosáhnout jen s dobrými zbraněmi. Podřiďte se pravidlu: "nejdřív mé zbraně, potom já".
• 8. Musíte pochopit cíl každé operace, abyste byli schopni ji splnit, i kdyby váš velitel padl.¨
• 9. Proti čestnému nepříteli bojujte čestně, záškodníků však nešetřete!
• 10. Mějte oči otevřeny! Povzneste se na úroveň hrdinů! Buďte rychlí jako chrti, odolní jako kůže, tvrdí jako Kruppova ocel a budete dokonalým ztělesněním německého bojovníka!

První praktický pokus o dopravu jednotek letouny provedli Němci ve španělské válce. Měli za úkol přepravit marocké jednotky generála Franca z Tetuanu na letiště Tablada. Operace byla svěřena kapitánu Heinkemu z německé Luftwaffe a jeho jednotce 42 pilotů.

Heinke se dal do práce se svými letouny Junkers-52 dne 22. července 1936. Podplukovník Scheele, letecký attaché německého vyslanectví ve Španělsku, líčí tento podnik v deníku Wehrmacht ze 7. června 1939 takto: "Každý letoun vezl 22 mužů a jejich výstroj. Celý oddíl dosáhl Tablady bez nehody. Při dalších letech byl počet vojáků, dopravených na jedné cestě, zvýšen u každého letounu na 30. Heinke se svým oddílem neúnavně přilétal a odlétal, prováděje 3 až 5 cest za den. Jeho malá letecká jednotka přepravila takto na počátku září z Afriky na pevninu překvapující počet 8899 vojáků, 44 polních děl, 90 kulometů a 137 tun munice a jiného materiálu."

První pluk německých parašutistů se zrodil roku 1938. Němci na rozdíl od Rusů nepostavili speciální výsadkový sbor, ale dali přednost použití svých parašutistů ve spolupráci s divisemi obyčejné nebo horské pěchoty. Tyto divise se ovšem za tímto účelem podrobily speciálnímu výcviku. Tato methoda měla své výhody: umožnila spojit s parašutisty nejvhodnější jednotky pro každou operaci. Tak bylo normálních pěších divisí použito v Holandsku, divisí horské pěchoty v Norsku a na Krétě ap.

Síla německé výsadkové divise se rovnala počtem 40% normální pěší divise. Její početní stav byl tedy asi 6700 mužů. Místo tří pluků měla jen dva, její dělostřelectvo bylo sníženo na nejmenší míru, těžké zbraně byly nahrazeny samopaly a normální protitankové kanóny byly nahrazeny protitankovými puškami. Letecká výsadková divise neměla žádná motorová vozidla a služby, i služba zásobovací, byly značně sníženy.

Palebná síla takové divise byla:

• 32 pěších nebo horských kanónů ráže 75 mm
• 30 protitankových kanónů 37 mm
• 36 minometů 81 mm
• 54 minometů 50 mm
• 60 těžkých kulometů vz.34
• 16 kanónů 20 mm (protitankových nebo protiletadlových)
• 175 kulometů "Dreyse 13"
• 365 samopalů "Schmeisser"

Když vypukla druhá světová válka, mělo Německo tři pluky parašutistů, první ve Stendalu, asi 80 mil na západ od Berlína, druhý ve Wittstocku an der Doss, asi 72 míle na severozápad od Berlína. Posádku třetího neznáme. Každý pluk měl původně tři prapory po 500 mužích, každý prapor měl 4 roty, a to 3 normální roty a 1 rotu doprovodných zbraní. Kromě individuální výzbroje každého muže měly tyto jednotky kolektivní výzbroj. Rota doprovodných zbraní měla 1 horský kanón, 4 minomety 81 mm a 8 těžkých kulometů. Každá pěší rota se dělila na tři pěší čety, které měly každá 6 lehkých kulometů a 7 samopalů. Kromě toho měla rota 1 minomet 50 mm. Prapor měl také jistý počet jízdních kol a vysílacích a přijímacích radiových přístrojů.

Palebná síla pluku parašutistů byla celkem:

• 3 lehké kanóny 75 mm, horský typ
• 12 minometů 81 mm
• 27 minometů 50 mm
• 27 těžkých kulometů vz. MG 34 
• 162 lehkých kulometů vz. "Knorr Bremse" nebo "Dreyse 13"
• 189 samopalů

Nesmíme zaměňovat výzbroj letecké výsadkové divise, kterou jsme uvedli dříve, s výzbrojí pluku parašutistů, s kterými tyto divise společně pracovaly, a kterou jsme vyjmenovali zde.

Na počátku roku 1939, tj. asi šest měsíců před začátkem války, byly tyto tři pluky parašutistů doplněny spojovacím praporem a jinými divisními prvky. Celek pak dostal název "7. vzdušná divise", znak divise byl černý pardál na bílém poli s rudým jazykem a drápy. To však byla jen dočasná etapa vývoje, poněvadž divise neměla ještě náležité letecké dopravní prostředky. Poslední etapou bylo vytvoření XI. "vzdušného sboru" koncem února 1941, 7. vzdušná divise byla jeho částí. Sbor měl kromě organických sborových jednotek letecké výsadkové pluky a letecký dopravní oddíl. Celá tato jednotka byla umístěna v okolí Brunšviku, kde je také jeden z největších zkušebních táborů pro pokusy s kluzáky v Hidersheimu (Deutsche Forschung-Anstalt für Segelflugzeuge).

Německá letecká výsadková jednotka byla poprvé zasazena pod svým vlastním praporem 12. března 1938, kdy dostala při vpádu do Rakouska úkol obsadit letiště u Wagramu. Operace se zdařila podle připraveného plánu. Parašutisté obsadili nejdříve přístupy k přistávací ploše, pak na letišti přistálo 37 dopravních strojů, z kterých vystoupil asi jeden pěší prapor, a poslední přilétly velké dopravní letouny, přivážející dělostřelectvo a materiál. Připojení Rakouska bylo provedeno bleskově.

Třem parašutistickým plukům veleli v té době plukovníci Bräuer, Sturm a Heidrich. V době mezi tímto datem a měsícem září 1939 se objevila nová postava, která potom během války často upozornila svět na sebe v Norsku, v Holandsku a na Krétě. Byl to generál letectva Kurt Student, který byl nejdříve velitelem 7. vzdušné divise a později XI. Vzdušného sboru. Tento generál v manévrech u Berlína roku 1939 řídil operace parašutistů, což vyneslo jeho mužstvu přezdívku "studenti", kterou pak byli v německé armádě všeobecně nazýváni.

Brzy poté byla zahájena druhá světová válka tažením v Polsku. Toto tažení nám nedává žádný příklad taktických operací, vedených přímo leteckými výsadkovými jednotkami. Parašutistů tam bylo používáno většinou v malých skupinách, vysazených v nepřátelském týlu s úkolem ničit mosty před ustupující polskou armádou, rozšiřovat klamné zprávy a demoralisovat armádu. K takovým úkolům byli především vybíráni příslušníci německé menšiny v Polsku, nebo Poláci, kteří žili v Německu.

Následující příhoda, podaná přesně tak, jak nám byla hlášena, znázorňuje dokonale způsob, jak již tehdy Němci dovedli používat dobrovolných nebo nevědomých zrádců k svým účelům. Dne 4. září 1939 zpozorovalo obyvatelstvo malého polského městečka Lowicze tři německé letouny, z kterých vyskočili tři parašutisté. Policejní a vojenské hlídky ihned zahájily pátrání. Obklíčili les, kam se, jak se zdálo, parašutisté uchýlili, a podařilo se jim chytit mladého chlapce a jeptišku. Třetí společník nebyl nalezen. Jakýsi policejní úředník, který byl svědkem těchto událostí, nabídl svou pomoc při pátrání, ačkoli nebyl z Lowicze, nýbrž jen náhodou procházel kolem. Zatčení protestovali a prokazovali svou nevinu, až je přivolaný lékař usvědčil. (Je známo, že závěsné popruhy padáku způsobují na těle parašutisty, hlavně na ramenou, na prsou a na zádech charakteristické odřeniny, které je vidět ještě 6 hodin po seskoku.) pokud šlo o jeptišku, lékařský výrok byl zbytečný, protože její hedvábné spodní prádlo podalo jasný důkaz o jejím podvodu. Zatímco byla vina dvou dopadených zjišťována, policejní důstojník, který asistoval při lékařské prohlídce, náhle zbledl a pokoušel se o nenápadný odchod, což ihned vzbudilo podezření. Pak se ukázalo, že byl třetím parašutistou.

Když jsme již vykládali tuto příhodu, zastavme se u případu chlapce z této historky, kterému jistě nebylo víc než 16 let. Opustil Polsko se svou rodinou před vyhlášením války a jeho rodiče našli zaměstnání v Magdeburku v Německu. Jednoho dne byla zahájena propagační kampaň mezi mladými polsky mluvícími lidmi, aby vstoupili do "vojenského cirkusu". Měli tam být vycvičeni v parašutistické akrobacii. Slíbené platy byly velmi vysoké, a proto se náš mladý chlapec také přihlásil. Měl váhat, když po opuštění tohoto "spolku" nalezl zaměstnání v jedné ze tří škol pro výcvik profesionálních sabotážníků, které tehdy v Německu existovali? Jedna taková škola byla v okolí Vratislavě, druhá na ostrově Rujaně a třetí v Lübecku.

Když vypukla válka, byla takto odvedená a vycvičená mládež po vykonání přísahy dopravena do Polska a tam vysazena, náležitě vybavena výbušninami a jiným materiálem k sabotáži. Mladý chlapec, který vyskočil padákem u Lowicze, měl nůžky na drát, kterými měl přerušit telefonní dráty na určitém místě. Aby byl nenápadný, byl oblečen jako malý chlapec: rozhalená košile a krátké kalhoty nad kolena. Informace, které dostal před odletem, byly vypracovány do nejmenších podrobností. Německé vojenské autority zavedly v tomto oboru stejně jako v ostatních jistou novinku. Jejich výzvědná služba sbírala podrobné technické informace, zvláště podrobné plány telefonních spojů, což se zdálo jiným tajným výzvědným službám zbytečné.

Po Polsku Norsko

Okupace Norska byla zahájena 9. dubna 1940. tato operace bude zaznamenána v historii jako jeden z nejvýznačnějších úderů s překvapením. Za necelých 12 hodin obsadil útočník hlavní město Norska Oslo a všechny důležité přístavy- Kristiansand, Stavanger, Bergen, Trondheim a Narvik. Obsadil všechna letiště a všechny komunikace se Švédskem. Norové byli postaveni před hotovou věc, než vůbec mohli pomyslit na nějaký organisovaný odpor.

Útok byl dobře připraven. Norská fašistická strana pod vedením majora Quislinga se dala do služeb útočníka. Její příslušníci byli na mnoha místech veřejné správy, patřil k ní také jistý počet důstojníků norské armády, jako například plukovník Sundlo, jemuž byla svěřena obrana Narviku. Ještě před zahájením konfliktu se dostal větší počet německých válečných lodí, naložených vojskem a válečným materiálem, podloudně do norských přístavů, kde očekával znamení k zahájení akce.

Obr. 1: Boj o Dombos (1940)

Za těchto podmínek bylo skoro zbytečné použít leteckých výsadkových jednotek ve velkém měřítku, ale Němci jich přesto použili. Získali tím cenné zkušenosti v oboru letecké dopravy, které jim umožnily opravit plány vpádu do Holandska, připravené již v polovině dubna. Jednotky pěchoty, které byly v Norsku vysazeny, zaplatily draze své vítězství. Rota parašutistů 1.pluku za Stendalu, vysazená na nádraží v Dombos ve středním Norsku (obr.1) s úkolem zastavit postup anglického expedičního sboru, bránila hrdinně své postavení pět dní, a boj přežilo ze 155 mužů jen 34. Poněvadž tento podnik značně přispěl k rychlému ukončení norského tažení, byl velitel těchto hrdinů, poručík Schmidt vyznamenán nejvyšším stupněm řádu železného kříže. Parašutisté u Narviku, kteří byli částí oddílu generála Dietla, neměli větší úspěch. Někteří seskočili z tak malých výšek, že se pádem zabili. Německé jednotky v bitvě u Narviku byly zásobovány potravinami a municí z letounů padáky.

Nejzajímavější událostí norského tažení bylo dobytí Osla. Byl to triumf generála Luftwaffe Gerharda Conrada, pověřeného řízením dopravy. První německé jednotky přistály na letišti Fornebu blízko města. Byla to 163. pěší divise pod velením generála Engelbrechta. Dopravní letouny přilétávaly v postupných vlnách po pěti strojích v tříminutových přestávkách. Z oken trupů všech letadel byly zamířeny kulomety. Letouny přistávali tak rychle za sebou, že se deset z nich na zemi roztříštilo. Jejich hořící zbytky i s mrtvými a raněnými v nich byly odsunuty co nejrychleji s přistávací plochy, aby byla uvolněna dalším letounům. Tak bylo za jednu hodinu vyloženo 3000 mužů.

Zároveň Němci, aby zabránili jakýmkoli odvetným opatřením obránců, bombardovali vojenské letiště v Kjeller a samo město Oslo. Oddíl královské gardy, který se pokusil zabránit jejich přistání ve Fornebu, byl odražen s těžkými ztrátami. Téhož dne byla jiná divise dopravena do prostoru u přístavu Stavangeru, kde byla vysazena na letišti v Sola. Na žádném z těchto přistání nebylo nic zvláštního, obránci byli překvapeni a nekladli skoro vůbec žádný odpor.

S příznačnou německou důkladností, která se projevuje péčí o nejmenší podrobnosti, postarali se Němci o to, aby letecké výsadkové jednotky byly ihned následovány svými plukovními hudbami. Sotva několik hodin po přistání ve Fornebu a Stavangeru soupeřily tyto hudby horlivě v utěšování nešťastných Norů, vyhrávajíce jim vesele německé pochody, zatímco se tyto písně rozléhaly, převzal generál von Falkenhorst v podmaněné zemi velení. Operace v Norsku pro svou rychlost a dokonalost provedení zůstane první a jednou z nejskvělejších akcí leteckých výsadkových jednotek.

Poznámky pod čarou:

1) Spojenecké vylodění ve Francii prováděla 21. skupina armád pod velením Sira Bernarda L. Montgomeryho. Tato skupina armád se skládala z 2. britské armády, velitel generálporučík Miles C. Dempsey, která přistála na pobřeží mezi Caen a Bayeux, a z 1. americké armády, velitel generálporučík Omar Bradley, vysazené na východní pobřeží poloostrova Cotentin, v jehož severním cípu leží velký přístav Cherbourg.

Parašutisté II
Parašutisté III