Konec války, Den osvobození nebo Den vítězství?

Co nevidět oslavíme další státní svátek. Státní svátek = den volna. Tento prostý fakt většině lidí ke štěstí stačí a nic víc vědět nepotřebují, protože kdo se moc ptá, moc se dozví. Jsou však také lidé zvídavější (a lidé kteří dostávají od dotěrných učitelů různé domácí úkoly) a ti vezmou do ruky kalendář, aby zjistili, že 8. květen je Den osvobození od fašismu. Tak takhle je to. Pokud však "pro jistotu" sáhneme po jiném kalendáři, kde si přečteme, že 8. květen je Den vítězství, namísto jistoty začne hlodat červík pochybnosti a nepomůže ani třetí kalendář, s údajem vpravdě šalamounským: Den osvobození od fašismu – Den vítězství. Zůstává nám jen jakás-takás jistota, že výročí 8. května je nějakým způsobem spojeno s ukončením 2. světové války. I ta však může být otřesena, když v televizních zprávách spatříme vojenskou přehlídku, s níž Moskvané (i lidé v jiných částech bývalého SSSR) oslavují konec války až 9. května. Jak je to tedy správně? Co slavíme a kdy?

Za konec války v Evropě se všeobecně považuje kapitulace německých vojsk v květnu 1945. Ta vstoupila v platnost dne 8. května, ve 23:01 hodin středoevropského času, což odpovídalo jedné minutě po půlnoci dne 9. května moskevského času. Proto se ve většině vítězných a osvobozených států považuje za tzv. "Den vítězství" 8. květen, zatímco v zemích bývalého Sovětského svazu je to 9. květen. Přitom chybělo jen málo a Den vítězství v Evropě (anglicky V-E Day) byl vyhlášen již 7. května (o tom i o dalších podrobnostech se dočtete v předmluvě k textu první a druhé německé kapitulace).

Kapitulací německé armády ovšem boje zcela neutichly – v různých částech Evropy se bojovalo ještě asi týden a na asijských bojištích trvala válka dokonce ještě několik měsíců (přesné údaje jsou v odpovědi na časté dotazy). Nás však zajímají oslavy spojené s oficiálním ukončením války v Evropě, které probíhají u nás. 

Když jsem před půl desetiletím zveřejnil tento článek, vyvolal poměrně velký ohlas a jeho text byl na internetu rozmožen řadou úryvků i úplných kopií (pochopitelně nepovolených). Také kvůli tomuto zájmu čtenářů se k tématu příležitostně vracím a článek vylepšuji. Nové poznatky se například projevily výraznou úpravou "poválečné" kapitoly:

Po válce

Může se to zdát zvláštní, ale v prvních poválečných letech nebyl v Československu konec války ani státním svátkem, dokonce ani dnem památným nebo významným. Ne že by si Češi a Slováci konce nacistického panství nevážili, spíše se poválečná politická reprezentace nemohla shodnout na tom, které datum je k oslavám nejvhodnější.

Poprvé se vláda Národní fronty zabývala státními svátky počátkem září 1945, kdy připravované vládní nařízení mělo prakticky obnovit stav před okupací. Zdeněk Nejedlý, ministr školství a osvěty, se tehdy pozastavil nad tím, že v návrhu není pamatováno na 9. květen, a ministr Hubert Ripka (patrně pod dojmem nedávných oslav prvního výročí Slovenského národního povstání) ihned navrhl doplnit dva celostátní památné dny: 9. květen a 29. srpen. Ostatní členové vlády souhlasili, ale protože zavádět nová slavná výročí lze jen zákonem (dekretem), byl návrh přepracován jako dekret a předložen k podpisu prezidentovi.

Prezident Beneš však nesouhlasil. Analogicky k výročí SNP doporučoval slavit jako den osvobození republiky počátek pražského povstání, to jest 5. květen (odkaz na tuto analogii se v návrzích na svátek osvobození objevoval i v budoucnu). Ministr Václav Nosek prezidentův návrh podpořil s poznámkou, že v SSSR je jako den vítězství slaven jiný den, než u západních spojenců, takže řešení jednotné s ostatními státy není nutné. Protože už byl říjen a blížil se den, kdy mělo zasednout Národní shromáždění a kdy tudíž měla skončit zákonodárná činnost prezidenta, vláda odložila návrh k pozdějšímu projednání. Povšimněme si, že ačkoliv návrh na nový svátek podal původně komunista, spor tehdy neprobíhal po linii komunisti vs. nekomunisti, ale po linii vláda vs. prezident. A protinávrhem k 9. květnu byl 5. květen a nikoli 8. květen, přestože i na tuto variantu komunistický ministr upozornil. Ke shodě ani kompromisu však ani později nedošlo.

Tak se stalo, že konec nejstrašnější války v dějinách lidstva byl v konečném vládním návrhu zákona O úpravě svátkového práva v roce 1946 opomenut a nejinak tomu bylo i při následujících novelách zmíněného zákona. Konec války se tedy slavil jaksi neoficiálně. Kdo nechtěl, neslavil vůbec, kdo chtěl, slavil 8. května, komunisté, podle hesla Sovětský svaz náš vzor, pochopitelně slavili 9. května a mimo to si většina měst, obcí a regionů připomínala výročí vlastního osvobození, popř. povstání proti okupantům.

Pokud by se tehdy konec války do zmíněného zákona přeci nějak dostal, nejspíš by byl "pouze" dnem památným, protože všechny státem uznané svátky byly až na výjimku (Nový rok) svátky církevními (dokonce i 28. říjen byl dnem památným; jako jediný byl však dnem pracovního klidu, podobně jako svátky).

Teprve v listopadu roku 1951 se politici usnesli na potřebě trvale manifestovat vděčnost našim osvoboditelům – udatným sovětským vojákům – a jednomyslně schválili zákon č. 93/1951 Sb., o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, kterým byl s účinností od následujícího roku stanoven 9. květen jako Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Tím bylo jasně řečeno, komu patří dík za ukončení nacistické hrůzovlády i celé té strašné války a zároveň započalo více než desetiletí systematického vymazávání vzpomínek na zásluhy a oběti západních Spojenců, a příslušníků jiného odboje než toho, který byl řízen z Moskvy. Navíc byla definice zákona anachronismem, protože "naše slavná osvoboditelka" se jmenovala Rudá armáda a na Sovětskou armádu ji přejmenovali až v roce 1946.

Hlavním účelem zákona bylo stanovit "státní svátek tak, jak to odpovídá cítění lidu a charakteru naší lidově demokratické republiky, pro jejíž vznik má rozhodující význam osvobození Československa Sovětským svazem" (a aby se pracující lid jenom neflákal, byly současně dva dosavadní církevní svátky zrušeny a další dva přeměněny na dny památné). Přes všechny novely, kterými prošel zákon, i přes politické otřesy, jimiž prošel československý stát, se pak tento svátek slavil téměř čtyřicet let. Stojí tedy za připomenutí slova, jimiž byl onoho památného pátku uveden do života:

Po sametové revoluci

Ještě dříve, než v roce 1990 došlo k prvním demokratickým volbám, začala poněkud obměněná politická reprezentace našeho státu pracovat na politicky přiměřenějším seznamu státních svátků, dnů památných a významných. Některé svátky zmizely, jiné se objevily, některé změnily název. Tak se i z 9. května stal Den osvobození od fašismu. Celkem zdařilá formulace nikomu neupírala právo být osvoboditelem, protože se vyhnula pojmenování osvoboditele a zaměřila se na zlo, které bylo osvobozením odstraněno. Tím se ovšem jen započal celý maratón změn, úprav a oprav, jimiž tento státní svátek od té doby prošel.

Již tehdy, v květnu 1990, vyrukoval poslanec Miloš Zeman s návrhem, aby se změnil nejen název svátku, ale i jeho datum. Mezi jeho argumenty, podobně jako u výše citovaného komunistického řečníka, zaznělo volání po historické pravdě a snaha vyjádřit příslušnost k tomu správnému táboru:

Pozměňovací návrh neprošel, ale věren své pověstné umíněnosti (tato pověst tehdy teprve vznikala), o rok později předložil Zeman svůj návrh sněmovně znovu. A uspěl. Na rozdíl od vcelku poklidné a krátké debaty ve Federálním shromáždění ČSSR, se však v plně demokratických podmínkách Federálního shromáždění ČSFR nejprve strhla velmi bouřlivá diskuse, do které svými argumenty a posudky přispěli nemalou měrou historici ve sněmovně i vně sněmovny.

Především oficiální historici obhajovali názor, že 9. květen je právě tak legitimní datum jako 8. květen, protože jde o záležitost časového posunu a politický rozměr byl přidán až dodatečně. Oslavy 9. května mají prý navíc výhodu dlouhé tradice a jsou u lidí více zažité. Přesto se rozprava nevyhnutelně zvrhla v debatu o tom, kdy vlastně skončila druhá světová válka a po letech se mj. opět vynořil návrh přesunout svátek na 5. květen, kdy začalo pražské povstání. Další pozměňovací návrhy požadovaly opravit nejen datum, ale i název svátku, protože, technicky vzato, fašismus byl v Itálii, zatímco v Německu a jím okupovaných územích panoval přeci jen poněkud odlišný nacionální socialismus. Kompromisním vyřešením sporu o název mohlo být převzetí západního označení "Den vítězství". Vyskytl se i extrémní návrh, svátek úplně zrušit, neboť vlastně prý není co oslavovat, protože konec války nepřinesl československému lidu osvobození, ale jen vystřídání nacistické diktatury diktaturou komunistů. Nakonec však změny nepřekročily rozměr Zemanova návrhu a státním svátkem se stal 8. květen - Den osvobození od fašismu. Toliko dočasně.

Dosud uvedené změny byly vtěleny do novel původního zákona z roku 1951. Po rozdělení ČSFR přijali na Slovensku zcela nový zákon č. 241/1993 Z.z., o štátnych sviatkoch, dňoch pracovného pokoja a pamätných dňoch, který změnil název svátku na 8. máj - Deň víťazstva nad fašizmom a „degradoval“ jej na památný den (pracovní). Zákon platí na Slovensku od r. 1994 do dnes a z našeho hlediska jedinou změnu prodělal novelou č. 201/1996 Z.z., kdy byl tento památný den opět „povýšen“ na svátek (a současně den pracovního klidu).

Do nového milénia však měly také české země vstoupit se zbrusu novým zákonem č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. V jeho rámci – snad s ohledem na výhrady vůči názvu ideologie nepřátelského okupačního režimu – byl název zkrácen na 8. květen - Den osvobození. Jen mimochodem budiž řečeno, že 5. květen byl novým zákonem klasifikován jako den významný (Květnové povstání českého lidu).

Další, doslova revoluční změnu názvu prodělal svátek novelizačním zákonem č. 101/2004 Sb. Snad v rámci proevropského integračního procesu, jenž kdysi prosazoval poslanec Zeman, se svátek přiblížil pojmosloví západních Spojenců názvem 8. květen - Den vítězství. Motivy ke změně však nemusely být nutně jen politické, ale i psychologické, v rámci snah pozvednout morálku obyvatelstva. Neboť, jak poznamenal poslanec Karel Šplíchal, je lépe cítit se jako vítěz, než jako osvobozený:

Na (téměř) závěr si dovolím ocitovat úryvky z některých argumentů, které zazněly při projednávání zákona č. 218/1991 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 93/1951 Sb., o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, ve znění pozdějších předpisů, protože argumenty podobné těm, které zazněly ve středu 15. května 1991, vedly i ke změnám v letech pozdějších:

Zdroj:

• Ministerstvo vnitra: Sbírka zákonů. Stejnopisy zákonů a mezinárodních smluv od roku 1945 do současnosti.
  http://www.mvcr.cz/sbirka
• Národní archiv. Fond 100/24. Zápisy o 51. - 101. schůzi vlády osvobozené republiky od 7. září do 6. listopadu 1945.
• Poslanecká sněmovna PČR: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Dokumenty českého a slovenského parlamentu.
  http://www.psp.cz/eknih/

Poznámka autora: Přestože zákon č. 245/2000 Sb. prošel od roku 2004 několika dalšími úpravami, název dotčeného svátku ani jeho datum se nijak nezměnily. Zatím.