Komentáře k: Leningrad. Tragédie obleženého města, 1941–1944

Zpět na: Leningrad. Tragédie obleženého města, 1941–1944

  • Re: Nenávist není dobrým průvodcem

    egli 5. 1. 2013 13:53
    Stalin psychickému tlaku nepodlehl hned po útoku, ale až na konci června (29.6.), a to pouze na jeden den. To potvrzuje i jeho kremelská návštěvní kniha (29.6. a 30.6.) a několik svědků.

    Ve dnech 22.-28. června intenzivně pracoval, v jeho pracovně se vystřídaly desítky lidí a přijato bylo mnoho důležitých usnesení k mobilizaci, vytvoření stanu vrchního velení atd. Někteří byli až překvapeni jeho aktivitou - základní linii, kterou oznámil 3. července 1941 ve svém projevu, zformuloval hned 22. června (viz Dimitrovův deník).

    Teprve na konci června si Stalin plně uvědomil, že veškeré předválečné plány jsou ztraceny - impulsem byly zprávy o zhroucení Západního frontu a pádu Minsku. Stalinovi došlo, že je vše ztraceno, žádný "protiútok", jak nařizovala směrnice č. 3, se realizovat nebude a Němci se téměř bez překážek valí do nitra SSSR. Podle oficiálních ruských údajů Západní front během dvou týdnů z 625 tisíc vojáků přišel o
    341 012 mrtvých a nezvěstných a 76 717 raněných, a to jsou oficiální údaje pravděpodobně ještě podhodnoceny.

    Stalin s Molotovem a Berijou odjel 29. června do lidového komisariátu obrany, aby se osobně informoval o situaci na frontě. Poté co se dozvěděl o katastrofě Západního frontu, tak pronesl několik nadávek (známý výrok "Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno pro..") a odjel na daču do Kunceva. Tam se za ním 30.6. vydali členové politbyra Molotov, Malenkov, Vorošilov, Berija, Vozněsenskij a Mikojan. Když přijeli, měli pocit, že Stalin se domníval, že ho jedou zatknout. Oni si však rozhodování bez něj nedokázali představit. Po zhruba 24 hodinovém "výpadku" se Stalin opět vzpamatoval a 1.7. již v Kremlu opět přijal 24 lidí.
    Odpovědět
Zobrazit všechny komentáře k: Leningrad. Tragédie obleženého města, 1941–1944