Naše názory si nijak neodporují, oba říkáme, že se SSSR chystal na válku. Pokud vyjdeme z historické skutečnosti, tedy drtivé porážky sovětských vojsk v příhraničních oblastech, dokážeme i odpovědět k jakému druhu války (útočné/obranné) se ony přípravy vztahovaly.
S vojensko-strategickým myšlením jsem na tom obdobně jako Vy. Přesto prosím dovolte pokus o menší rozbor na základě toho mála, co je mi známo.
Obranná opatření (minová pole, lesní záseky, protitankové zátarasy, podminování mostů, atd.) se budují od hraniční čáry do hloubi území. V těchto oblastech působí jen menší mobilní oddíly, jejichž cílem je zbrzdit úvodní nápor agresora a dát tak čas jednak k mobilizaci záložníků a jednak vojskům v první obranné linii k zaujetí pozic, pokud už je nedrží (SSSR si díky své rozloze mohl takto dovolit ustoupit o desítky km). Následuje další území záseků a minových polí a poté druhá linie opevnění, případně třetí atd., až jak dovolují ekonomické možnosti země. Tento systém obrany nutí agresora i k samovolnému zpomalení tempa postupu. Musí totiž při nalezení každého dalšího opěrného bodu vyhodnotit, zda-li se jedná jen o izolovanou "brzdu" nebo už o první souvislou linii pevností. Není možné se bezhlavě vrhnout vpřed, "vběhnutí" do palebného perimetru soustavy bunkrů obsazených kulometnými rotami a dělostřeleckými pluky by se rovnalo sebevraždě. Dobrým příkladem podobného členění obranného pásma bylo Finsko za Zimní války, zkušenost v červnu 1941 stará sotva rok a půl.
Pokud se však stát chystá k napadení svého souseda, kopírují hlavní síly budoucího útočníka hranici, přičemž tam, kde se nacházejí výběžky do nepřátelského území, se koncentrují nejsilnější jednotky. Takové umístění totiž umožňuje okamžitý vpád do týlu vojsk ochrany hranic nepřítele. K postupu do nitra cizího území je třeba zajistit nepřetržitý přísun střeliva a pohonných hmot, aby nedocházelo k nucenému přerušení náporu, které by poskytlo obránci šanci zkonsolidovat své síly. Je tedy nutné ještě před samotným útokem soustředit v pohraničí dostatek nábojů i paliva. Německá strana po invazi zdokumentovala obrovské množství zásob, jež jí padly do rukou. I školáci dnes vědí, že německé tanky na ruském benzínu/naftě (po technické stránce jsem naprostý analfabet) dojely až skoro k Moskvě. :-)
Není třeba absolvování Akademie Generálního štábu, aby člověk viděl, že se přípravy pro útok a obranu vzájemně vylučují – stát nemůže plánovat úspěšný útok a efektivní obranu zároveň. Vojska rozvíjející se k ofenzívě jsou nejzranitelnější v okamžiku těsně před útokem a právě v takovou chvíli zastihl německý vpád Rudou armádu.
Za chybu v předchozím příspěvku se omlouvám, samozřejmě jsme v roce 1968 byli ČSSR a nikoliv ČSR.
Re: Osud dokumentu po sepsání
Deith 16. 4. 2009 14:18S vojensko-strategickým myšlením jsem na tom obdobně jako Vy. Přesto prosím dovolte pokus o menší rozbor na základě toho mála, co je mi známo.
Obranná opatření (minová pole, lesní záseky, protitankové zátarasy, podminování mostů, atd.) se budují od hraniční čáry do hloubi území. V těchto oblastech působí jen menší mobilní oddíly, jejichž cílem je zbrzdit úvodní nápor agresora a dát tak čas jednak k mobilizaci záložníků a jednak vojskům v první obranné linii k zaujetí pozic, pokud už je nedrží (SSSR si díky své rozloze mohl takto dovolit ustoupit o desítky km). Následuje další území záseků a minových polí a poté druhá linie opevnění, případně třetí atd., až jak dovolují ekonomické možnosti země. Tento systém obrany nutí agresora i k samovolnému zpomalení tempa postupu. Musí totiž při nalezení každého dalšího opěrného bodu vyhodnotit, zda-li se jedná jen o izolovanou "brzdu" nebo už o první souvislou linii pevností. Není možné se bezhlavě vrhnout vpřed, "vběhnutí" do palebného perimetru soustavy bunkrů obsazených kulometnými rotami a dělostřeleckými pluky by se rovnalo sebevraždě. Dobrým příkladem podobného členění obranného pásma bylo Finsko za Zimní války, zkušenost v červnu 1941 stará sotva rok a půl.
Pokud se však stát chystá k napadení svého souseda, kopírují hlavní síly budoucího útočníka hranici, přičemž tam, kde se nacházejí výběžky do nepřátelského území, se koncentrují nejsilnější jednotky. Takové umístění totiž umožňuje okamžitý vpád do týlu vojsk ochrany hranic nepřítele. K postupu do nitra cizího území je třeba zajistit nepřetržitý přísun střeliva a pohonných hmot, aby nedocházelo k nucenému přerušení náporu, které by poskytlo obránci šanci zkonsolidovat své síly. Je tedy nutné ještě před samotným útokem soustředit v pohraničí dostatek nábojů i paliva. Německá strana po invazi zdokumentovala obrovské množství zásob, jež jí padly do rukou. I školáci dnes vědí, že německé tanky na ruském benzínu/naftě (po technické stránce jsem naprostý analfabet) dojely až skoro k Moskvě. :-)
Není třeba absolvování Akademie Generálního štábu, aby člověk viděl, že se přípravy pro útok a obranu vzájemně vylučují – stát nemůže plánovat úspěšný útok a efektivní obranu zároveň. Vojska rozvíjející se k ofenzívě jsou nejzranitelnější v okamžiku těsně před útokem a právě v takovou chvíli zastihl německý vpád Rudou armádu.
Za chybu v předchozím příspěvku se omlouvám, samozřejmě jsme v roce 1968 byli ČSSR a nikoliv ČSR.
Vaše odpověď: