Piotr M. Majewski: Zmarnowana szansa?

Polský historik Piotr M. Majewski se dlouhodobě zabývá českými a československými dějinami. Mezi jeho knihy patří např. „Edvard Beneš i kwestia niemecka v Czechach“ (Edvard Beneš a německá otázka) z roku 2001 o vývoji česko-sudetoněmeckých vztahů od jednání čs. vlády se Sudetoněmeckou stranou během roku 1938 až do rozhodnutí o poválečném vysídlení sudetských Němců. Další souhrnná studie „Sudetští Němci 1848-1948: dějiny jednoho nacionalismu“ mapující století napjatých česko-německých vztahů v českých zemích vyšla před dvěma lety i v českém překladu.

V roce 2004 zaujal Majewski knihou „Nierozegrana kampania. Moźliwości obronne Czechosłowacji 1938 r.“ (Nerozehraná kampaň. Možnosti obrany Československa v roce 1938). A právě tato kniha v loňském roce vyšla ve druhém rozšířeném a upraveném vydání pod názvem „Zmarnowana szansa?“ (Promarněná šance?). Jak již název napovídá, autor se věnuje možnostem a šancím československé armády v případné válce s Německem na podzim 1938. Má dobře zmapované české a slovenské prameny a literaturu na toto u nás často diskutované téma.

Oproti vydání z roku 2004 byly rozšířeny zejména části týkající se německých plánů proti Československu (přibyla i celá nová kapitola zpracovaná na základě materiálů z archivu ve Freiburgu) a polského nebo sovětského postoje k čs. krizi v roce 1938. Naopak kapitoly popisující stav čs. armády se nějak zásadně nezměnily.

V úvodní části knihy ve dvou kapitolách autor nejprve hodnotí německé přípravy na válku a celkové politicko-strategické postavení Československa v roce 1938. V dalších kapitolách seznamuje čtenáře s jednotlivými složkami čs. armády: pěchotou, dělostřelectvem, jezdectvem, útočnou vozbou, letectvem, protiletadlovou obranou a samozřejmě systémem opevnění. V předposlední kapitole hodnotí československé vojenské plány pro případ války. Je nutné říci, že jde o velmi slušný celkový přehled stavu čs. armády na podzim 1938. Cenné je na hodnocení jednotlivých složek čs. armády to, že Majewski je vždy srovnává s armádou polskou, která se s Wehrmachtem reálně střetla o rok později. Často dochází k závěru, že čs. a polská armáda si byly po stránce výzbroje i plánování dost podobné.

Kniha je doplněna i fotografickou přílohou a desítkou barevných map zachycujících pásma opevnění, dislokace pozemních jednotek i letectva a směry plánovaného německého útoku a čs. ústupu. Autor ukazuje, že čs. odhady hlavních směrů německého útoku nebyly zcela přesné. Za slabé místo pokládá zejména úsek HO 32 v západních Čechách, kde Hitler s „intuicí diletanta“ vystihl Achillovu patu čs. obrany. Majewski předpokládá, že síly německé 10. armády by po zahájení útoku v řádu hodin dosáhly Plzně a již od druhého nebo třetího dne války by se bojovalo v nitru země.

Na téma úvah, zda by po čs. odmítnutí Mnichova Německo skutečně vůbec zaútočilo, uvádí v kapitole rozebírající německé přípravy na válku následující:

„Ačkoliv se Hitler z politických důvodů ještě zdráhal vyhlásit všeobecnou mobilizaci, bylo 28. září de facto X-Tag znamenající přechod Wehrmachtu na válečný režim... Všechno ukazuje na to, že kdyby se Československo 30. září odmítlo podrobit rozhodnutí velmocí, Hitler by v zásadě neměl jinou možnost než dát rozkaz k útoku. Jakékoli jiné řešení by znamenalo ztrátu tváře a ukázalo by, že se vyplatí důrazně odmítnout německé požadavky stejně jako ignorovat výhružky. V takové situaci by muselo rozhodnutí o vpádu do Československa v Berlíně padnout ve stejný den v odpoledních hodinách, tehdy by také mohla být v Německu vyhlášena všeobecná mobilizace. Válka by pravděpodobně začala ihned, tj. ráno 1. října ("4.X-Tag")...“

Možnost vystoupení protihitlerovské opozice v Německu Majewski pokládá za velmi nepravděpodobnou. Kdyby Československo odmítlo mnichovskou dohodu, válku by podle něj mohl odvrátit jen nějaký zcela neobvyklý souběh okolností, jehož pravděpodobnost pokládá za minimální. Hned 1. října by Wehrmacht proti ČSR podle jeho propočtů mohl nasadit 26 divizí, k nimž by během následujících tří dnů přibylo dalších deset.

Jak by se podle autora v konfliktu zachovaly okolní státy - zejména Polsko? K tomu uvádí, že jedinou jistotou je to, že Polsko by rozhodně ničím Československu nepomohlo. Zda by skutečně zahájilo vojenskou akci zůstává otázkou, záleželo by na konkrétním vývoji situace, zejména jak by se Československo postavilo k otázce Těšínska po případném odmítnutí mnichovské dohody. Jak dodává, už samotná potenciální hrozba ze strany Polska ale hrála velkou roli v čs. rozhodnutí o přijetí Mnichova.

Postoj Sovětského svazu v mnichovské krizi hodnotí v souladu s dnešním víceméně konsenzem historiků založeným na dosud uvolněných sovětských dokumentech: Sovětský svaz se sice připravoval na možnou vojenskou akci, ovšem nikoli proto, aby šel osamoceně na pomoc Československu, ale aby případně využil vhodné situace k zásahu proti Polsku.

Jak autor hodnotí československé rozhodnutí nebojovat? Jeho závěr v knize zůstal stejný jako v předchozím vydání knihy v roce 2004, celkově možnosti obrany Československa proti Německu v roce 1938 posuzuje následovně:

„Osobně se kloním k názoru, že v roce 1938 Československo válku s Třetí říší vyhrát nemohlo. Jak jsem se snažil ukázat v příslušných kapitolách této knihy, československé ozbrojené síly se zásadně nelišily od polské armády ani výzbrojí, ani organizační strukturou, ani válečnou doktrínou. V některých oblastech jako v těžkém dělostřelectvu, tankovém vojsku nebo stíhacím letectvu Československo bezpochyby trochu převyšovalo Polsko. V jiných oblastech (počet divizí, bombardovací letectvo, protiletadlové dělostřelectvo) to zase bylo naopak. Nebyly to rozdíly, které by mohly způsobit úplně jiný průběh konfliktu s německou armádou, i když zohledníme, že v roce 1938 měla nižší bojový potenciál než o rok později.

Podle mého názoru mohlo Československo v nejlepším případě "lépe prohrát" válku s Německem, "prodat krev svých vojáků za vyšší cenu", než se to podařilo Polsku v roce 1939. Na tomto místě končí práce historika a začínají jalové spekulace. Je možné pouze konstatovat, že ze dvou různých odpovědí na otázku "bít se či nebít", která byla v podobných okolnostech položena Československu i Polsku, nebyla ani jedna jednoznačně dobrá.“

Po tomto závěru knihy pak autor ještě do rozšířeného vydání doplnil pěknou několikastránkovou fikci na téma, jak by válka po čs. odmítnutí mnichovské dohody mohla probíhat:

Německo by zahájilo válku 1. října 1938 náletem bombardérů a vysazením parašutistů v operaci Freudenthal. Německá 10. armáda by rychle postupovala přes Český les, již 2. října by byla u Plzně, po jejím obsazení by následujícího dne pokračovala dále do nitra Čech. Čs. plány počítající s postupným vyklizením českého území by byly rychlým německým postupem ohroženy. Čs. armádě by se ale podařilo několik nebezpečných protiútoků, vyznamenal by se zejména arm. gen. Vojcechovský. Týden trvající boje na Vysočině by skončily ústupem čs. jednotek na východ. Po dlouhém váhání by 10. října Britové a Francouzi vyhlásili Německu válku, šlo by ale jen o symbolické gesto - na západě by začala „podivná válka“ bez reálných bojových akcí.

Se slábnoucím čs. odporem by se začaly výrazně projevovat česko-slovenské rozpory, slovenští vojáci,
kteří se na počátku války bili velmi hrdinně, by začali ve větších počtech dezertovat. Prezident a část vlády, do té doby pobývající v Banské Bystrici, by se raději ze slovenského území přesunuli do Podkarpatské Rusi k rumunské hranici. Západem nenáviděný Beneš s vládou by nakonec přešel do Rumunska, ve Francii by vyslanec Osuský založil čs. exilovou vládu.

Do války by se 4. října zapojilo také Polsko s cílem obsazení Těšínska. Tímto krokem by si Polsko znepřátelilo západní mocnosti a 17. října 1938 by na něj zaútočila Rudá armáda. Polákům by se s vypětím všech sil podařilo čistkami oslabenou Rudou armádu na linii Grodno-Lvov-Drohobycz zastavit. Obsazená východní polská území by byla začleněna do SSSR. Na západě by podivná válka trvala až do května 1939, kdy by německá armáda přešla do útoku. Francie by padla, ale Velkou Británii by Němci neobsadili. O rok později 22. června 1940 by zaútočili na Sovětský svaz.

V poválečné době by se čs.-německá válka roku 1938 stala v obnoveném Československu tématem nekonečných debat - názory některých historiků i publicistů, že by bylo lépe v roce 1938 mnichovskou dohodu přijmout a vyhnout se tak zbytečným obrovským obětem, které obsazení země stejně nezabránily, vyvolají obrovské kontroverze a zejména protesty válečných veteránů. Na závěr této alternativní historie autor vtipně dodává, že v debatách Benešovo rozhodnutí jít do války hájí i britský historik specializující se na české dějiny Norman Davies (v realitě jde o známého historika zabývajícího se dějinami Polska).

Tolik tedy pohled polského historika na československý rok 1938 v knize, která je celkově zdařilou souhrnnou monografií o čs. armádě.