V roce 1989 v době vrcholící pěrestrojky a glasnosti v Sovětském svazu přišla na pulty sovětských knihkupectví drobná červená knížka s názvem Generalnyj štab v predvojennyje gody (Generální štáb v předválečných letech). Předválečnými lety se rozumělo období až do 22. června 1941. Podle komunistické historiografie totiž Sovětský svaz vstoupil do války až v červnu 1941 (vpád do Polska, napadení Finska, vpád do Besarábie - to všechno byl „mír“) - tuto tezi převzala dnes i většina ruských historiků.

Autorem zajímavé publikace byl maršál Sovětského svazu Matvej Vasiljevič Zacharov, v 60. letech náčelník generálního štábu sovětské armády. Zacharov knihu napsal již v roce 1969, ale její vydání bylo možné až o 20 let později (Zacharov mezitím v roce 1972 zemřel).

Kniha je označena jako „historicko-memoárová práce“ a zabývá se činností sovětského generálního štábu, vývojem vojenské teorie a vůbec celkovou vojenskou situací Sovětského svazu až do německého útoku. Zacharov v knize využil své vlastní zkušenosti - do roku 1938 byl náčelníkem štábu Leningradského vojenského okruhu, poté se stal zástupcem náčelníka generálního štábu Šapošnikova a ve vrcholně zajímavém období roku 1941 byl náčelníkem štábu Oděského vojenského okruhu. To zasluhuje pozornost - plány sovětského velení na jižním směru proti Rumunsku totiž nejsou dodnes plně objasněny.

Zacharov píše poměrně otevřeně, kritizuje i některé Stalinovy kroky, popisuje události, které byly během Brežněvovy vlády tabu - vpád do Polska, „osvobození“ Besarábie, otázky příprav na válku v roce 1941, přehnané zaměření na útok, ohromný přesun vojsk k západním hranicím na jaře 1941 apod. Z knihy je cítit také jakýsi odstup, ne-li přímo kritika, k Žukovově a Timošenkově klice z Kyjevského okruhu, která v letech 1940-41 úplně ovládla generální štáb (Zacharov totiž z generálního štábu odešel spolu se Šapošnikovem).

Přejděme první kapitoly, kde Zacharov líčí vznik Rudé armády, jejího generálního štábu a vývoj vojenské sovětské vojenské strategie ve 20. a 30. letech a podívejme se rovnou, co se v knize píše o přípravě Sovětského svazu na válku v období před německým útokem.

Zacharov se např. zabývá otázkou rozpuštění tankových sborů v listopadu 1939 a znovuobnovením mechanizovaných sborů v červnu 1940. O rozpuštění starých tankových sborů bylo rozhodnuto Hlavním vojenským sovětem za účasti Molotova a Stalina 21. listopadu 1939. Místo tankových sborů se měly vytvářet motorizované divize ve střeleckém vojsku a samostatné tankové brigády zálohy vrchního velení.

Toto rozhodnutí bylo ale brzy revidováno, ohromný úspěch německých tanků na západní frontě zapůsobil i na Stalina. Zacharov vzpomíná, že na konci května 1940 ho potkal první zástupce náčelníka generálního štábu Smorodinov a řekl mu, že byl se Šapošnikovem u Stalina. Stalin, který před půl rokem souhlasil s rozpuštěním tankových sborů, se nyní divil: „Proč v naší armádě nemáme mechanizované a tankové sbory? Vždyť zkušenost německo-fašistické armády z války v Polsku a na Západě ukazuje jejich užitečnost v boji. Je nutné tuto otázku neprodleně posoudit a zformovat několik sborů, které by měly 1000-1200 tanků.“ 9. června 1940 tak lidový komisař obrany Timošenko vydal nařízení o zformování 8 mechanizovaných sborů - každý měl mít 1031 tanků. Na konci roku 1940 byl zřízen ještě 9. sbor a v únoru 1941 se začalo formovat dalších dvacet.

Byla to naprosto megalomanská záležitost - představte si 30 sborů, každý s 1031 tanky. Neuvěřitelná masa tanků. Jak Zacharov přiznává, sovětští vojenští činitelé poněkud přecenili možnosti sovětského průmyslu. V červnu 1941 do tabulkových počtů v armádě chybělo asi 12 500 tanků (v Rudé armádě byly tanky navíc i ve střeleckých a jezdeckých divizích). Jinak ale při popisu sovětské výzbroje Zacharov uvádí, že „systém výzbroje RA se ukázal tak moderní a perspektivní, že během Velké vlastenecké války nepotřeboval větší korekce“.

Zacharov popisuje také průběh přípravy plánů strategického rozvinování - dnes už byly v podstatě všechny zveřejněny, takže jeho výklad pouze stvrzuje dnes už známé skutečnosti. Zacharov potvrzuje, že vojenské plány nebyly Stalinem podepisovány - Stalin se držel byrokratického pořádku a plány podepisovali pouze odpovědní pracovníci lidového komisariátu obrany.

První verze posledního předválečného plánu se začala vypracovávat v červenci 1940, hlavní směr úderu protivníka se v této verzi očekával ještě severně od řeky San. V srpnu 1940 se náčelníkem generálního štábu stal Mereckov a plán byl přepracován. V září byl pak předložen Stalinovi a Molotovovi. Při posouzení Stalin doporučil větší posílení jihozápadního směru - domníval se totiž, že Němci se při případném útoku budou chtít v prvé řadě zmocnit Ukrajiny. Po úpravě, kdy byl hlavní směr přesunut na jihozápad, byl plán konečně potvrzen 14. října 1940.

Když se náčelníkem generálního štábu v lednu 1941 stal Žukov, byl plán v březnu 1941 znovu drobně upravován. Zacharov píše, že „poslední korektura byla provedena v květnu-počátku června 1941“. Tuto poslední verzi plánu napsal Vasilevskij a zkorekturoval Vatutin - je zřejmé, že zde Zacharov mluví o plánu preventivního úderu z května 1941, ale neuvádí přitom, že by tento plán nebyl schválen, že by se s ním nepočítalo, jak dnes tvrdí mnozí ruští historici.

Spolu s plánem strategického rozvinování se připravoval i mobilizační plán - poslední varianta byla podle Zacharova předložena vládě a ÚV v únoru 1941.

Zacharovova kniha byla jednou z prvních, která se dosti podrobně zabývá štábními cvičeními na mapách v lednu 1941, na rozdíl od předchozích publikací popisuje obě cvičení, ne pouze to první. Stejně tak poměrně velký prostor věnuje setkání velitelského sboru Rudé armády v prosinci 1940 (dnes už byly všechny referáty z tohoto setkání zveřejněny).

Zacharov kriticky připomíná, že v Rudé armádě se příliš velký prostor věnoval nácviku a přípravě útoku, obrana byla zanedbávána. Stalin podle něj po finské válce „vyzval k výchově našeho velitelského sboru v duchu vedení aktivní obrany, obsahující v sobě i útok“. Zaměření na útok se projevilo na velitelském setkání v prosinci 1940. Timošenko zde v závěrečné řeči prohlásil, že „obrana není rozhodujícím způsobem boje pro poražení nepřítele, toho se dosáhne pouze útokem. K obraně se uchylujeme tehdy, když nemáme dostatečné síly pro útok, nebo pokud je výhodná v situaci pro přípravu útoku“, a že „obrana je zvláště výhodná jen v tom případě, když se považuje za prostředek pro organizaci útoku a ne jako vlastní cíl.“

Poslední část knihy je nejzajímavější, Zacharov vykresluje situaci v posledních měsících před německým útokem, zejména přesuny sovětských jednotek k západním hranicím. Konkrétně a přesně vypočítává jednotlivé přesunující se armády a sbory a místa a časy jejich plánované dislokace - jeho popis přesunů byl v roce 1989 asi nejkonkrétnější v sovětské literatuře. Celý ohromný přesun, který začal 13. května 1941 měl být dokončen do poloviny července 1941. Do německého úderu se podařilo přesunout pouze část jednotek, část se převážela po železnici, část po vlastní ose. Je velmi pochybné, zda celý tento ohromující přesun probíhal z obranných důvodů - po německém vpádu byla totiž místa dislokace přesunujících se jednotek většinou změněna.

Zacharov uvádí, že v první polovině roku 1941 se v generálním štábu na plánech pracovalo dlouho přes půlnoc - 15-16 hodin denně. Tento údaj, který najdeme skoro v každé sovětské publikaci a skoro v každých sovětských vzpomínkách (např. Žukov uvádí, že se pracovalo 18-19 hodin...) mně vždycky fascinoval. Na plánech se pracovalo 15-16 hodin denně a přitom po německém vpádu najednou žádné plány nebyly a muselo se začít improvizovat, jak o tom svědčí první sovětské válečné direktivy. Co se tedy připravovalo 15-16 hodin denně?

Přínosný je i Zacharovův popis činnosti v štábu Oděského vojenského okruhu v roce 1941. Zacharov byl tehdy náčelníkem štábu tohoto okruhu. Připomíná, že 27. května dostaly okruhy příkaz neodkladně připravit polní velitelská stanoviště (frontová i armádní). 12. června 1941 potom přišla direktiva, aby se sbory a divize vysunuly blíže k hranici. Speciálně Oděský okruh obdržel 14. června 1941 příkaz k vyvedení armádního velitelství (na území Oděského okruhu měla původně vzniknout jen armáda, ne front) na polní stanoviště do Tiraspolu do 21. června. Příkazy k vyvedeni frontových velitelství na polní stanoviště obdržely i ostatní vojenské okruhy 18. června 1941.

Zacharov podrobně vyčísluje jednotky a počty techniky v Oděském vojenském okruhu (OdVO). Připomíná také přesuny vojsk na Krym v předvečer války a také přípravu „okružního plánu krytu hranice“ - bohužel příliš konkrétně ho nespecifikuje. Příkaz k rozpracování plánu přišel do okruhu z Moskvy v květnu 1941. Uvádí síly, které velitelství OdVO doporučovalo mít na rumunském směru a dodává: Počítalo se, že těmito silami je možno vést úspěšné aktivní akce na fokšansko-bukureštském směru.“

Podrobně také rozebírá situaci v posledních předválečných dnech v OdVO. Oděský okruh vyslal 20. června 1941 s okružním plánem zástupce náčelníka štábu OdVO Vetošnikova do generálního štábu do Moskvy. Vetošnikov s sebou vezl zároveň i další návrhy vojenské rady okruhu: vytvořit na území okruhu frontové, a ne pouze armádní velitelství, a tento front vytvořit ze dvou armád, ne pouze z jedné, jak bylo předpokládáno do té doby.

O Vetošnikově jednání v Moskvě se Zacharov v OdVO již před německým úderem nedozvěděl. Ze štábu OdVO se již 20. června 1941 vydělilo velitelství 9. armády a přesunulo se na polní velitelské stanoviště v Tiraspolu. Zacharov vzpomíná, jak 21. června tam odjel i on pod maskováním „výcviku“. Proč se velitelství okruhu 21. června 1941 přesunulo na polní velitelské stanoviště? Na to Zacharov neodpovídá...

Až po německém útoku se Zacharov dozvěděl, že politbyro 21. června 1941 přijalo návrhy OdVO a rozhodlo o vytvoření Jižního frontu v sestavě 9.a 18. armády. Velitelství 18. armády se mělo vytvořit ze štábu Charkovského vojenského okruhu a štáb Jižního frontu měl vzniknout ze štábu Moskevského vojenského okruhu (toto rozhodnutí Zacharov kritizuje). Politbyro zároveň 21. června 1941 rozhodlo o vytvoření Jihozápadního a Severního frontu a určilo jejich velitele, celkovým velením Jižního a Jihozápadního frontu byl pověřen Žukov - podle usnesení měl okamžitě odjet na jih (německý útok ho ale zdržel).

Zasedání politbyra 21. června 1941 a jeho závěry - to je pozoruhodná věc. Ještě před německým úderem byly vytvořeny fronty a určeni jejich velitelé. Přesun štábu Moskevského vojenského okruhu na jih začal okamžitě. Fronty ale vznikají pouze ve válečné situaci - Jižní front byl naposledy sestaven v červnu 1940, když se Rudá armáda chystala na vpád do rumunské Besarábie. Zacharov vzpomíná, že byl tehdy náčelníkem štábu 12. armády „připravující se k osvobozujícímu pochodu do Besarábie“.

K čemu byly vytvořeny fronty 21. června 1941? Víme z desítek, ba stovek svědectví, dokumentů a vzpomínek, že Stalin v německý útok nevěřil - nevěřil, že Hitler zahájí válku na dvou frontách. Dokonce ani když Němci skutečně zaútočili, tak nevěřil, že se nejedná o provokaci. Proč tedy vytvořil 21. června 1941 fronty, když v německý útok nevěřil? 

Zajímavé také je, že velitelství Jižního frontu bylo vytvořeno ze štábu Moskevského vojenského okruhu. Proč? Zacharov toto rozhodnutí kritizuje, štáb MVO totiž na jih dorazil až po německém úderu a za všeobecného chaosu neměl vůbec přehled o situaci. Úkolem frontu mělo podle Zacharova být: „bránit státní hranici s Rumunskem, a v případě přechodu a přeletu protivníka na naše území ho zničit a být připraven k rozhodným útočným akcím.“

Zacharovova kniha je velice zajímavá publikace, zejména jeho vzpomínky na působení ve štábu Oděského okruhu stojí za přečtení. Mnohé sovětské vzpomínky jsou fascinující a vzrušující četbou, i přes nánosy komunistické propagandy nebo hrubé zásahy cenzury. Zacharova kniha byla naštěstí zásahu cenzury ušetřena - paradoxně díky tomu, že původně nemohla vyjít vůbec. Kniha přímo překypuje číselnými údaji o počtech jednotek a datech jejich přesunů a dislokací. Pro zájemce o sovětskou armádu je to dobrý zdroj informací.

Na konci knihy je ještě připojen užitečný chronologický přehled vývoje generálního štábu a soupis jeho náčelníků a velmi užitečná tabulka velitelů, náčelníků štábů a jejich zástupců všech vojenských okruhů, všech armád a všech loďstev a flotil v roce 1941.