Přehledná a po grafické stránce velmi pěkně zpracovaná monografie Charlese Winchestera na stopadesáti stranách shrnuje průběh války na východní frontě v letech 1941-1945.

Autor již v úvodu (asi hlavně západnímu čtenáři) připomíná význam východní fronty za druhé světové války a porovnává síly stojící proti sobě na východě v létě 1944 a síly nasazené v tomtéž období na západní frontě v severní Francii. Víceméně lze souhlasit s jeho tvrzením, že „Sovětský svaz vyhrál válku už v roce 1944 bez ohledu na to, jestli západní Spojenci nakonec otevřeli druhou frontu“, i když by pochopitelně byla delší a vyžádala si více obětí (katastrofa německé skupiny armád Střed během sovětské operace Bagration v létě 1944 skutečně těžko hledá obdobu).

Kniha je rozdělena do celkem deseti kapitol, začíná stručným výkladem situace před německým útokem, v základních bodech  čtenáře seznámí se strukturou a sílou německé i sovětské armády v létě 1941. Následující kapitoly pak popisují německé tažení od útoku v červnu 1941, přes bitvu u Moskvy, sovětský protiútok v zimě 1941, německou ofenzívu v létě 1942 a bitvu u Stalingradu, bitvu u Kurska, postupný německý ústup od konce roku 1943 a sovětskou letní ofenzívu 1944 až po dobytí Berlína. Jedna kapitola je věnována kvantitativnímu i kvalitativnímu srovnání sil, zbraní a techniky obou stran.

U publikace tohoto rozsahu samozřejmě nelze čekat žádné převratné objevy ani nějaké do hloubky jdoucí analýzy. I náhled do seznamu použité literatury, ze které autor vychází, není úplně potěšující. Nenacházíme v něm ani jednu jedinou ruskou publikaci, což u knihy věnující se východní frontě vydané v originálu v roce 1998 je přece jen poněkud zarážející. Nelze se pak divit poměrně značnému množství omylů, nepřesností a zavádějících údajů v knize týkajících se Rudé armády.

Celá kniha je proložena velkým množstvím různých fotografií, ilustrací uniforem a nákresů techniky, po této stránce je skutečně výborně zpracována. Jsou zde i mapy východního bojiště, které ale bohužel v některých případech nejsou moc použitelné. Např. na s. 27 je mapa údajně východní Evropy a SSSR před německým útokem v roce 1941. Hranice států na mapě ovšem odpovídají roku 1937, takže nepoučený čtenář z mapy možná ani nepochopí, kudy vlastně v létě 1941 vedla sovětsko-německá hranice a z jaké linie Němci v červnu 1941 zahajovali útok...

Po stránce překladu lze publikaci bohužel (téměř již tradičně) vytknout řadu nedostatků, text překládal zřejmě člověk, který se o dané téma asi nikdy příliš nezajímal. V knize se zaměňují různé německé i sovětské vojenské termíny, tak např. zde máme „vojenské okrsky“ místo vojenských okruhů v SSSR (např. s. 24), nesčetněkrát zaměněné výrazy skupina armád (Heeresgruppe) a armádní skupina (Armeegruppe), které znamenají něco zcela odlišného (s. 18, 36, 47, 63 atd.), „nezávislé prapory“ místo samostatných (např. s. 40, 91), záměny sovětských výrazů „loďstvo“ a „flotila“ (např. s. 46, 49 apod.), „národní komisariáty“ místo lidových komisariátů (s. 156), „letecká křídla“ místo leteckých pluků (na s. 49 je úžasná věta se slovy: „torpédového/minového leteckého křídla Baltické flotily Rudý prapor“, čímž byl zřejmě míněn mino-torpédonosný letecký pluk letectva Baltského loďstva...), na s. 79 najdeme „divizi Jäger“ apod.

V textu se vyskytují také již tradiční „tanky StuG“ (s. 69, 89), zdvojování termínů - např. „sbor VIII. Fliegerkorps“ (s. 65), „Tojova vláda“ místo Tódžóovy vlády (s. 42), „jízdní sbory“ místo jezdeckých sborů (např. s. 56), nepochopitelná věta „prolomit těžce opevněnou obranu českého pohraničí v Sudetech francouzské Maginotovy linie“ (s. 57-58), „ruské pěší divize“, „pěší pluky“ místo střeleckých (s. 62, 23 atd.) nebo věta, že sovětské protitankové pušky mohly akorát „odřít lak z většiny tanků v hlavních bitvách“ (v originálu byl zjevně výraz „Main Battle Tank“ označující kategorii tanků).

Političtí důstojníci (komisaři) jsou zde „političtí funkcionáři“ (s. 48, 38), Rotmistrov byl jmenován „maršálem tankových sil“ místo maršálem tankových vojsk (s. 121), Stalingradský traktorový závod (ofic. název) je zde „stalingradskou továrnu na traktory“ (s. 64, 80). Na s. 15  zaujme nepochopitelný popisek obrázku: „Tank typu PzKpfw 35(t) z 2. praporu 11. tankového pluku složeného z tanků Panzer II 6. tankové divize“ - zjevně v původním textu bylo „II/Pz.Rgt. 11“, tedy II. prapor 11. tankového pluku, což si překladatel vyložil jako „pluk složený z tanků Pz II“....

V knize je pak spousta dalších nepřesností a omylů, např. Rudá armáda byla na Sovětskou armádu přejmenována v roce 1946, nikoli v roce 1944 (s. 5), Brauchitsch nebyl „náčelníkem štábu OKH“, ale do prosince 1941 vrchním velitelem pozemní armády (s. 47), oblíbené „Me 109“ místo Bf 109 (s. 112), na s. 61 najdeme tank „KV-1S z roku 1941“, a také se dozvíme, že tanky M4 Sherman začaly být do SSSR dováženy až v roce 1945 (s. 86).

Zcela nesjednocené je v textu označování tanků, takže např. český LT vz. 38 najdeme pod názvy „Škoda THNP-S/Panzer 38(t)“ (s. 91), „Panzer 38(t)“ (s. 20), „PzKpfw 38(t)“ (s. 16), „LTvz38“ (s. 47), laik možná ani nepozná, že jde stále o stejný tank... Slovenský LT-38 je zase na s. 64 označen německy jako „Panzer 38(t)“. Podobně je to i u jiných termínů (v textu máme např. „tankové skupiny“, „obrněné skupiny“ a Panzergruppen zároveň). Taktéž hodnosti jsou někde přeloženy (generálplukovník), někde ponechány v originálu (Generaloberst).

Překlad skutečně není moc povedený, tímto způsobem by bylo možné ve výčtu chyb a nepřesností v knize pokračovat téměř stranu po straně, ale nemělo by to smysl, protože pro poučenějšího či hlubšího zájemce o průběh války na východě tato kniha není určena. Cílovou skupinou publikace je čtenář, kterému stačí základní informace a nepřesnosti v číselných a jiných údajích si v podstatě ani nevšimne. Takovému čtenáři kniha určitý základní obraz války na východě poskytne a díky množství fotek a ilustrací do jisté míry i přiblíží atmosféru bojů na východní frontě.