Autor recenzované knihy se narodil v roce 1966 v Barceloně a dle přípisu na záložce obálky studoval soudobou historii a informatiku. Působí jako novinář a je autorem několika knižních titulů obdobného zaměření, jako je tento.
Výtisk knihy, který jsem měl k dispozici, je dobře zpracován po technické stránce, na kvalitním (opravdu bílém) papíře a s vcelku přijatelným množstvím překlepů. Rozsah knihy 483 stran textu s několika fotografickými ilustracemi dává tušit, že se snad na nic významnějšího nezapomnělo.
Celkové zpracování prozrazuje, že autor dbá jako profesionální novinář na čtivost a uvádí jednotlivá fakta jazykem srozumitelným pro nejširší veřejnost. Tento fakt sám autor podtrhuje v předmluvě ke knize, v níž říká:
Zaměření knihy takto deklarované samotným autorem je tedy dáno a nikterak poté nemůže udivit ani autorův výběr pramenů.
Mezi nimi je na dvou a půl stranách kromě několika kvalitních dokumentárních děl známých historiků také řada populárních stručných publikací typu „Velká kronika druhé světové války“, vydaná roku 1965 (!!!) nakladatelstvím Reader´s Digest – španělská jazyková mutace, kniha „1001 things everyone should know about World War II“ od Franka Vandivera, vydaná nakladatelstvím Broadway Books v New Yorku v roce 2002 nebo „Dictionary of the Second World War“ od Pen and Word Books z roku 2003. Možná také z toho důvodu je text zatížen nejen řadou nepřesných údajů, ale bohužel i četnými protimluvy, ve kterých autor zhusta popírá fakt, jím samým uvedený o několik stránek dříve. I když se na zmiňované záložce obálky říká, že autor uplatňuje precizní přístup, výsledek tomu zcela neodpovídá.
Ostatní autorova díla, která zmiňuji pro dotvoření si názoru, jsou kupříkladu tato:
- Sto nejlepších příběhů druhé světové války, z roku 2004,
- Neobvyklé události druhé světové války, z roku 2005,
- Válka! Nejlepší příběhy vojenské historie, z roku 2005,
- Stručné dějiny druhé světové války, z roku 2006,
- Záhady a tajemství druhé světové války, (2006, česky Jota 2009),
- Podivuhodné příběhy druhé světové války, (2007, česky Jota 2010) a další.
Recenze se nebude zabývat dopodrobna každou kapitolou této knihy, neboť jejím cílem není s celým dílem polemizovat. Přesto je třeba jednotlivá rozporná fakta předestřít a občas je přímo opravit. Stejně tak stručně, jak je autor prezentuje, je zapotřebí uvést je na pravou míru. A to hlavně vzhledem ke skutečnosti, že autor knihu dedikuje čtenářům, kteří nejsou odborníky v těchto otázkách a v rozsáhlých rozborech by se nejspíše ztratili.
Na první faktický rozpor uvedených faktů se skutečností narazíme už na str. 36, kde Hernández o genezi pojmu Blitzkrieg a jeho obsahu píše:
Tuto svoji tezi pak autor dále rozvíjí. Pokud by přečetl byť jen jedinou skutečně hodnotnou odbornou publikaci na toto téma, pak by nic podobného nemohl napsat.
Občas se redaktor snaží invenci páně autorovu mírnit svými poznámkami, jak v tomto případě, kdy Hernández o pár řádků dále charakterizuje polskou armádu jako založenou dosud převážně na jednotkách jezdectva vybavených šavlemi, kopími a karabinami. Redaktor správně připomněl velmi účinné polské protitankové kanony, leč stejně jako autor zcela opomněl polské tanky typu 7-TP (asi 150 kusů) i jiné, které byly ve většině srovnatelné s německými, celkem jich bylo pár set a jen jejich nevhodné rozptýlení a nesmyslná taktika nasazení zabránily tomu, aby své kvality prokázaly důrazněji, než tomu fakticky bylo.
V kapitole 3 pak narazíme na str. 41 na tvrzení:
Pozorného čtenáře proto zarazí na str. 320 v kapitole 31, části o vyhlazovacích táborech, následující text:
Odhlédneme-li od faktu, že sovětští váleční zajatci zdaleka nebyli jen Rusové, pak dojdeme k jednoznačnému závěru, že jedno či druhé tvrzení autorovo se míjí s pravdou.
Při popisu náletu na Drážďany na str. 423 uvádí autor v rozmezí několika řádků, že
Samotný popis hrůz náletu se skládá z pravd, polopravd a úplných lží, již několikrát vyvrácených. Například, že
Poslední výsledky odborných studií přitom dokládají počet obětí v rozmezí řádově nižším.
Podobných rozporuplných momentů nalezneme v knize celou řadu. Kupříkladu při popisu útoku Prienovy U-47 na Scapa Flow se píše:
Autor či překladatel si zde plete průplav s průlivem, navíc Prien svoji oběť nevyhledal, protože o ní nevěděl, dokud na ni v panující tmě málem nenarazil. Za světlé noci nebyla tmavá silueta lodi opatřená zastíracím nátěrem proti pevnině téměř rozpoznatelná. Potopil ji až na třetí pokus, kdy předchozí odpaly torpéd loď minuly; ničím jiným než torpédy by bitevní loď pochopitelně zničit nedokázal. Zatarasené, a to špatně, byly průlivy na přístupech a nikoli kotviště, jinak by se na nich britské lodě nemohly pohybovat.
Zajímavá je poznámka na str. 73, že
Proč by útokem přes Ardeny utrpěla právě pověst stařičkého maršála, to se zde neříká – snad že byl stejně jako jiní členem válečné rady? U jiného maršála, tentokrát německého Mansteina, pak uvádí na str. 77:
Obecně je známo, že jej rozezlený Hitler poslal do předčasného důchodu společně s von Kleistem dne 30. března 1944 kvůli jejich neúspěchům při obraně západní Ukrajiny, kdy neuposlechl Hitlerův rozkaz zakazující mu ústup.
U popisu operace Dynamo Hernández píše, že
Obklíčený Dunkerque (v knize vždy Dunkirk) ale bránily hlavně francouzské jednotky, i když spolu s Brity. Jeden britský pluk by na to jistě nestačil.
Novinářský styl autora je rovněž patrný z vyjádření o německém Drang nach Osten, když říká:
Proč by chtěl Hitler kolonizovat ruskou step (str. 93), když měl před sebou ropná pole, velká města a silný průmysl? Vytváření koloniálních velkostatků vedených vojenskými vysloužilci z Wehrmachtu by mělo své místo až dlouho po vyhrané válce, jak uvádějí historické poznatky.
Do očí bijící příklad terminologické nouze nalezneme na str. 95, kde je toto tvrzení:
Bohužel pro autora, redaktora, překladatele i čtenáře do dnešní doby přísavný granát nikdo nevyvinul. I když se na osobní popud Churchilla tzv. lepivých granátů s nitroglycerinem (Sticky bombs) jako tzv. nouzové zbraně vyrobilo relativně hodně - cca 200 000, na jejich kontě je údajně kupříkladu šest lehkých tanků z jedné akce za severoafrické kampaně a pár obrněných aut v Řecku, přičemž dle pamětníků byl stejně nebezpečný pro házejícího jako pro jeho cíl. Výbuch vymrštil rukojeť, za kterou byl vržen, zpět směrem k vrhajícímu a jeho samého mohly ohrozit střepiny obalu. Mimoto na zaprášený nebo blátem pokrytý povrch techniky se granáty zhusta vůbec nepřilepily.
Jediný další druh výzbroje, který se citovanému prostředku zčásti podobá, jsou destrukční nálože s magnety, které, připevněny na ocelový podklad a načasovány či jinak adjustovány, byly hojně používány k diverzní a partyzánské činnosti. Stejný druh využití našel lepivý granát u francouzských maquis. Spíše by se asi mělo jednat o kumulativní granát, tedy granát s usměrněnou náloží. Ten se opravdu dá hodit i vystřelit; obojí se u skleněné baňky naplněné nitroglycerinem dá jen těžko předpokládat…
Další takový terminologický lapsus, tentokrát téměř zcela jistě překladatelův, obsahuje Pozn. 7 na str. 103. Tam se píše:
I průměrný čtenář-laik pochopí, že nemělo jít o lávku, nýbrž těžkotonážní most. Podivný výraz „Justiční dekret Barbarossa“ na straně 135 by si zasloužil nějakou vysvětlivku nebo výstižnější překlad, jde totiž o Hitlerův výnos z 13. května 1941 o pravomoci vojenských soudů na Východě. Výraz „podzemní budova o dvou místnostech“ nepotřebuje komentář.
Na str. 106 se dozvíme, kdy poprvé Hitlera napadlo, že se mýlil, když Göringovi věřil, že Angličany porazí. Strana 125 pak říká, že
Ani slovo o německých námořních konvojích doprovázených italskými torpédovkami, které Britové svými loďmi u Kréty doslova rozstříleli. Konvoje vezly těžší zbraně, které letadly nešlo přepravit, a také pěchotu.
Velice zajímavá fakta se dočteme na stranách 134 a 135, kde autor píše:
Kdo proboha do té doby velel přesunům pozemních jednotek směrem na východ ke hranicím SSSR, kdo vypracoval plány celého tažení, které mělo původně začít v květnu? Podle autora to němečtí generálové rozhodně být nemohli. Jistěže byl okruh plně obeznámených omezen, ale generálů v něm bylo dost a dost. Při útoku na SSSR podle autora na str. 138:
Takovýto popis začátku války čtenáři příliš neřekne, navíc není přesný ani pravdivý. O sovětském odporu by se daly i ve stručnosti říci nějaké ty větičky, ale autor je v tomto zcela zjevně ovlivněn svou vlastní představou Blitzkriegu – viz výše. Brodit se přes řeku není nic světoborného ani pro tanky.
Některé zásahy redaktorovy lze jen stěží pochopit. Ve své poznámce na straně 139 překládá sousloví „službukonající důstojník“ do ruštiny stejně jako „bahno“ o stranu dále – to navíc špatně (rasputica je bezcestí způsobené obvykle táním, bahno je grjaz nebo boloto), zato jména aktérů, která jsou v textu nemilosrdně zkomolena, ponechává zcela bez povšimnutí (Seiss-Inquart místo Seyss-Inquart, Poskrebičev místo Poskrjobyšev, Tom Tumb místo Thumb atd.). Operace „Supercharge“ je údajně v českém překladu „Superútok“, zatímco šlo spíše o „Přetížení“ – Montgomery chtěl nepřátelskou obranu svými útoky přetížit, aby jim nemohla odolat.
Stejně tak podivně je kamikadze v redakční poznámce na str. 450 označen za „božský vítr“ (správně), ale poznámka dále říká, že je to „starojaponský výraz pro tajfun“ – tedy zřejmě pro metorologický jev jako takový, což je naprostý nesmysl. Šlo jak známo o pojmenování tajfunu, který ve 13. století ochránil Japonsko před Kublajchánovou flotilou.
I čeština zde dostává občas zabrat. Pars pro toto: místo českého „střežení“ se zde objevuje slovakismus „strážení“, „motory dosahovaly větší rychlosti“ místo „lodě s těmito motory dosahovaly…“.
Formálních nedostatků kupř. u názvů lodí je také řada. I když jsou v bitvě o Atlantik explicitně uvedeny kapesní bitevní lodě DEUTSCHLAND, GRAF SPEE a ADMIRAL VON SCHEER, u druhé lodě opakovaně v textu chybí slovo ADMIRAL a u třetí nemá v názvu co pohledávat šlechtický přídomek VON. Při vyjmenování německých velkých hladinových plavidel pak zůstaly zcela opomenuty dva bitevní křižníky: SCHARNHORST a GNEISENAU. O těch je dále jen stručná zmínka, že byly vyrobeny – beze jmen, i když to byly na počátku války nejsilnější německé lodě vůbec. BISMARCK byl podle autora knihy či snad překladatele chráněn „protiponorkovým pásem“, což dodnes žádná loď nemá a jedná se ve skutečnosti o protitorpédovou obšívku trupu (v angličtině bulges, v němčině torpedowulste, v polštině wybrzuszenie). Ve stejné kapitole se pouze několika slovy zmiňuje o tom, že Spojenci luštili zprávy zakódované Enigmou, což jim umožnilo snáze ponorky lokalizovat. Důležitost vlivu tohoto faktu na vedení války, a to nejen ponorkové, byla ale taková, že je téměř nemožné ji dostatečně zdůraznit.
Další námořní záhady jsou na straně 190 v Pozn. 11. Tam se píše, že britská bitevní loď PRINCE OF WALES byla potopena,
Obě lodě v doprovodu čtyř torpédoborců se přitom vracely z útoku na japonské vylodění u Kuantanu, ke kterému ve skutečnosti vůbec nedošlo a žádný konvoj, tím méně britský, nebyl v dohledu (blíže v článku Zkáza svazu Z). Popis akce TIRPITZE v červenci 1942 proti konvoji PQ-17 pak ukončil autor slovy:
Konvoj byl ve skutečnosti admiralitou po odplutí eskorty rozpuštěn a ztrátu 23 lodí ze 34 způsobily hlavně letouny Luftwaffe, částečně pak ponorky.
Diverzní útok na Saint Nazaire je mj. popsán takto:
Jak se pomocí vzduchových nádrží čerpá voda z doku, autor pro stručnost a pro jistotu neuvádí, protože ani nemůže. Je to technický nesmysl – že by zaúřadoval překladatel?
U Fedora von Bocka je napsáno, že v červenci 1942 po neshodách s Hitlerem odstoupil, přestože ve skutečnosti byl proti své vůli odvolán už podruhé. Obersturmbannführer SS Otto Skorzeny je opakovaně prohlášen za plukovníka SS, i když jeho hodnost odpovídá podplukovníkovi. Wilhelm Canaris je na str. 380 označen za šéfa Tajných služeb německé armády (Abwehr). Německá armáda měla jen jednu tajnou službu. Wilhelm Keitel je označen za šéfa generálního štábu a na str. 469 pak za vrchního velitele Wehrmachtu.
A aby toho nebylo dost, Albert Kesselring měl podle Hernándeze svoji přezdívku „Usměvavý Albert“ kvůli „laskavosti a otevřenosti“, i když každý jeho podřízený jeho typický široký úsměv znal a na dobových fotografiích se velice často vyskytuje; on sám přitom vydal 7. 7. 1944 rozkaz, ve kterém se objevilo: „Budu chránit každého velitele, který při boji proti partyzánům překročí obvyklý stupeň pomsty a krutost metod používaných proti nim“. Tolik na margo Kesselringovy „laskavosti“ (jak ke komu)…
Pan Hernández charakterizoval protiútok Rudé armády u Moskvy takto:
Až na to, že Wehrmacht ustoupil na takřka celé frontě před Moskvou, a to až o 100–250 km, se dá s autorem souhlasit.
Velmi zajímavý popis bitvy u Midway podle autora se budu snažit ještě více zestručnit.
Pro noviny možná dost dobré, pro knihu nikoliv. Mj. o žádný konvoj u Midway nešlo.
Sestřelení admirála Jamamota popisuje takto:
Proč by měla? Navíc celá akce byla speciálně připravena a důkladně naplánována za pomoci rozvědky jako pomsta za Pearl Harbor, k oslabení japonské morálky a jako likvidace námořního stratéga, který byl strůjcem počátečních velkých úspěchů Japonska ve válce proti USA, jak uvádějí americké prameny.
Osmnáct milionů min v písku kolem El Alameinu se změní na necelých 16 milionů všech druhů munice, tedy i nábojů do pěchotních zbraní – pokud si ovšem přečteme odbornou publikaci nebo alespoň článek v Guardianu z 28. června 2010. Pramen, odkud autor čerpá na str. 247 své tvrzení, že:
by mne osobně a jistě i jiné eminentně zajímal. Volha je u Stalingradu opravdu hodně široká a prudká; kdo by ji přeplaval, zasloužil by si žít…
Strana 251 obsahuje tvrzení, že obklíčené armádě dodávali kvůli využití letadel mouku, protože:
Rozuměj Němci v obklíčeném Stalingradu. Vskutku podivné – každá pěší divize Wehrmachtu měla vlastní pekařskou rotu a sbor měl ještě větší pekárnu, o armádě nemluvě. Pece by tedy byly, ledaže by je v lítých bojích Rudá armáda dobyla nebo zničila; horší to asi bylo s palivem, natož v tamních mrazech třeba s vodou a s kvasnicemi.
Další perla z pera autorova (překladatelova?):
Také by vás zajímalo, jak to dělali? Ironizuji jen trochu, když říkám, že sovětským útočníkům by asi metáním klikových hřídelů a ozubených kol „značné ztráty“ nezpůsobili. A říci, že:
je přinejmenším neznalost nejhrubšího zrna. Však také autor nepoužil jeden jediný ruský či snad ještě sovětský pramen (ani v překladu), i když nejnovější ruskojazyčné (a nejen ty) odborné vojensko-historické publikace jsou už psány objektivně a jsou relativně velmi přesné v datech.
Na dovršení se o umístění Paulusova štábu píše „… (bývalý obchodní dům Univermag)“, přičemž redaktor překládající ve svých textových poznámkách české pojmy do ruštiny by měl slovo Univermag znát – znamená totiž „obchodní dům“!
Jednou z perel je popis bitvy u Leyte. Zní takto:
Označit 3. a 7. loďstvo US Navy za flotilu je vskutku specifický druh nemotornosti u překladatele či redaktora. Vměstnat navíc tak složitou a důležitou bitvu do dvou vět je opravdu mistrovský kus spisovatelské odvahy! Obraně obklíčeného Tobrúku naproti tomu byly věnovány dvě strany…
Další autorova mystifikace se týká sovětské rozvědky GRU a jejich agenta LUCY, tedy Rudolfa Rösslera, zmiňovaného autorem jako „sovětský trumf“. Moderní výzkumy prokázaly, že Rössler poskytoval GRU zprávy rozluštěné Brity v Bletchley Parku. Měli k předávání přes Lucy dva důvody: Stalin Britům nevěřil a ti mu na oplátku nechtěli sdělit, že německé šifry umějí luštit.
Tvrdit, že obrana Moskvy v roce 1941 byla svěřena Rokossovskému (str. 298), je pravda jen zčásti. Obraně velel Žukov a Rokossovskij mu byl podřízen.
Jako rodilý Španěl se autor několikrát zmiňuje o Modré divizi španělských dobrovolníků na východní frontě. Píše například o událostech u Leningradu na str. 307 toto:
Ještěže Poznámka 16 alespoň částečně uvádí tento text na pravou míru. Navíc v sovětské armádě nebyly obrněné pluky.
V kapitole týkající se nacistických zločinů pak stojí pod titulkem „Nová vražedná metoda“ doslova:
Přitom na předchozí straně (314) autor tento pojem objasňuje správně – šlo o rovnání lidí popravovaných zastřelením do hrobů rovnoběžně vedle sebe čelem k zemi kvůli úspoře místa – doslova jako sardinky v plechovce. A věta
poněkud postrádá gramatiku.
Autor sice vyjmenovává na str. 319 pečlivě téměř všechny kategorie vězňů koncentračních táborů, ale zapomněl přitom na zločince z povolání (Berufsverbrecher), kteří nosili zelený trojúhelník a byli obvykle kápy a vedoucími kádry z řad vězňů.
Opravdu nepatřičně pak zapůsobí na pozorného čtenáře výčet podmínek úspěšného vylodění v Normandii, mezi kterými se skví věty „...musela být minimální viditelnost, mraky nesměly být příliš husté...“. Prohlášení městečka Sainte-Mère-Eglise za „strategické“ pak vychází z autorova novinářského stylu, aniž ovšem ví, co ve skutečnosti znamená slovo „strategický“. To je však již v porovnání s ostatními neduhy pouhá marginálie, stejně jako napsat:
neboť výraz bocage označuje ve francouzštině převážně onen živý plot, vzájemně oddělující vyjmenované krajinné prvky, druhotně teprve onen druh krajiny pojmenované podle živých plotů jako typického prvku. Navíc asi s obtížemi lze označit hromadu hlíny za živý plot.
Když se pak o raketě V-2 dočtete, že:
ani vás to moc nepřekvapí, i když náhodou víte, že V-2 musela k dosažení dostřelu 200 km vystoupit do výšky cca 85 km a její rychlost po vyhoření motoru dosahovala 1 400 m/s, tedy více než 5 000 km za hodinu. V poznámce k projektu V-3 pak redaktor v závorce uvádí, že:
i když rychlost střelby měla být podle několika mně známých pramenů dokonce dvojnásobná.
Naproti tomu autor velmi správně konstatuje, že např. bitva v Hürtgenském lese (říjen 1944 – pozn. rec.) se prakticky nedostala do učebnic dějepisu, protože v ní Spojenci utrpěli citelnou porážku, což je ještě slušně vyjádřeno.
Berlín jako hlavní město Třetí říše nebylo Stalinovým rozkazem svěřeno k dobývání Žukovovi, i když to Hernández v „Hlavních postavách“ na str. 410 tvrdí. Stalin namaloval rozhraní Žukovova a Koněvova frontu na operační mapě úmyslně jen 50 km od Berlína a dál měli oba postupovat tak, jak jim to půjde, bez přesného rozhraní. Alespoň to shodně říkají Žukov, Vasiljevskij, Štěměnko a další pamětníci.
Molotov je při jednáních v Jaltě označen přezdívkou „Mister Niet“, což je pravopis pochopitelný pro Angličana nebo Španěla. V češtině i ruštině je to Nět, tedy „Ne“. A Stalin si při přípitcích naléval ze své obvyklé karafy s ledově vychlazenou vodou, nikoli z lahve vodky naplněné vodou, jak lze na dobových fotografiích i ze vzpomínek účastníků doložit.
Berme proto s rezervou autorovo prohlášení, že při obsazování Berlína Rudou armádou:
Pravděpodobně má na mysli ženy odvlečené z okupovaného území SSSR na nucené práce do Říše; procento sebevražd mezi Berlíňankami jistě bylo značné, leč 20 % ženského obyvatelstva určitě nedosáhlo.
Závěr války v Evropě je vyšperkován větami:
Do Maďarska k provedení protiútoku v prostoru Blatenského jezera (Balaton) dorazila mj. také elitní 6. tanková armáda SS pod velením Seppa Dietricha, předtím působící v Ardenách. U Balatonu Němci ztratili 40 000 mužů a více než 500 tanků a útočných děl. V Ardenách přišli o téměř 68 000 mužů a 600 tanků a obrněných vozidel. Obrátíme na kapitolu týkající se protiútoku v Ardenách a ejhle:
Zřejmě Němci zpívali tu labutí píseň ještě dost dlouho…
Fotografie námořních pěšáků vztyčujících pro fotografa na druhý pokus americkou vlajku na hoře Suribači je označena za „bezpochyby nejslavnější fotografii druhé světové války“. Proč jí není třeba ono známé vztyčení rudého praporu nad Reichstagem – také znovu zinscenováno pro fotografa?
Označení mohutnosti či spíše ráže jaderné bomby svržené na Hirošimu je uvedena jako destrukční síla – přes patnáct tisíc tun. Redaktor k tomu přičinlivě přidal objasňující poznámku, která čtenáři-laikovi říká, že jde asi o 63 TJ – tedy Terajoulů…
A abychom se v závěru měli po dosud přečteném ještě čemu divit, nalezneme v poslední kapitole pod titulkem „Problém s vyhnanci a přesídlenci" dvě velice zásadní věty:
Takovéto pokroucené, všem dnes známým a prokázaným faktům odporující tvrzení, navíc v první citované větě vůbec nedávající smysl, by se v knize renomovaného nakladatelství, vydávajícího jinak kvalitní vojensko-historickou literaturu, vůbec nemělo objevit.
Kladem knihy a autora je již zmíněné spojování kapitol s dějišti a postavami. S politováním musím konstatovat, že nezkomoleně z celého textu vyšla právě jen ona dějiště historických událostí popisovaných v knize. Z vlastní zkušenosti vím, že částky věnované na odbornou lekturu jsou zřejmě z ekonomických důvodů nepostačující, o následné kvalitě či odborné úrovni lektorujících nemluvě. Přesto i zběžný pohled odborníka na některé publikace může odhalit případné závažné nedostatky.
Závěrem mohu jen zopakovat, že autor si své čtenáře předem zvolil, a proto – zřejmě vzhledem k jejich předpokládané neinformovanosti – usoudil, že jim takto zformulovaná „nalejvárna“ částečně zkomolených historických faktů bude vyhovovat. Ve Španělsku zřejmě uspěl, soudě podle knih, které do dnešní doby vydal. S tím by se však český nakladatel dbalý nejen ekonomického prospěchu, ale i dobrého jména firmy, spokojit rozhodně neměl.