A. D. Košelev (ed.): Velká vlastenecká katastrofa

Téma velké vlastenecké války, jak je v Rusku nazývána německo-sovětská válka v letech 1941-45, je i dnes po více než 60 letech od jejího konce stále velmi „žhavé“. Je to pochopitelné v zemi, která přinesla takové oběti a kde měl skoro každý v rodině někoho válkou nějak postiženého. V Rusku vychází na válečná témata ohromné množství literatury nejrůznější kvality. Nový impuls historikům a publicistům přineslo zejména alespoň částečné otevření sovětských archivů v období „glasnosti“ na konci 80. let a na začátku let devadesátých. Vydány byly desítky sborníků do té doby utajovaných dokumentů a přes to, že se koncem 90. let archivy opět skoro uzavřely, tak toto několikaleté volné „okno“ přineslo badatelům velké množství nových materiálů, z nichž mnohé ještě nejsou pořádně zpracovány dodnes.

V centru pozornosti nadále zůstávají zejména sporné události z uvedeného období sovětské historie - uzavření paktu s Německem, období let 1939-41, zimní válka s Finskem, Katyň, příčiny obrovských porážek v letech 1941-42 a zejména ohromných lidských ztrát.

Sborník „Velká vlastenecká katastrofa“ s podtitulem „Tragédie roku 1941“ vydaný nakladatelstvím Jota má malou část ruské historické debaty přiblížit českým čtenářům. Sborník obsahuje pět statí a jeden rozhovor na téma sovětských příprav na válku a jejího katastrofálního počátku po německém útoku 22. června 1941. Jde samozřejmě pouze o maličký výsek z ruské historiografie, podobných sborníků různých studií v Rusku vycházejí desítky a knih stovky.

Texty šesti autorů jsou většinou vytaženy z nějaké jejich rozsáhlejší práce, metodika výběru není v knize nijak nastíněna, cílem bylo zřejmě vybrat co nejvíce protikladné autory - najdeme zde „revizionisty“, „neutrály“ i jednoho zástupce ještě stalinistického pojetí dějin. V knize chybí jakýkoli redakční úvod, který by neznalého čtenáře alespoň v základních bodech seznámil s probíranou tématikou a se spory, které se okolo ní vedou a uvedl základní údaje o autorech textů (pouze na obálce knihy najdeme několik vět s nepravdivým tvrzením, že prý až rok 1991 otevřel sovětské archivy). Stejně tak v knize absentuje poznámkový aparát a jakýkoli seznam pramenů. Neměl jsem v ruce původní ruské vydání, takže nevím, zda chybí i v něm nebo jestli byly tyto „zbytečnosti“ z neznámého (a pokud to tak je, tak i nepochopitelného) důvodu „osekány“ až nakladatelstvím Jota.

Prvním textem v knize je kapitola „Prostá příčina velké katastrofy“ od ruského badatele Marka Solonina. Kdo je autorem? Solonin, bývalý pracovník leteckého institutu z Kujbyševa, je dnes v Rusku jakýmsi „Suvorovem verze 2.0“. V posledních letech doslova vychrlil několik publikací na téma počátku německo-sovětské války a některých stále sporných otázek s válkou spojených -  rozebírá např. skutečný počet sovětských obětí, otázku dezerce vojáků RA apod. Je možné připomenout jeho knihy „25 ijunja - gluposť ili agressija“ o „pokračovací“ sovětsko-finské válce a jejím zahájení ze sovětské strany, „23 ijuňa - den M“, kde se snaží dokázat, že dnem „M“, tedy dnem vyhlášení otevřené mobilizace v SSSR měl být 23. červen a Hitler tak v podstatě předešel Stalina o den, „Na mirno spjaščich aerodromach“ o tragédii sovětského vojenského letectva v létě 1941, kde se poměrně přesvědčivě snaží doložit, že hlavní počáteční ztráty sovětskému letectvu nezpůsobily nálety Luftwaffe na příhraniční letiště (často udávaný počet až 800 zničených letadel na zemi v první den války), ale že většina letadel byla jednoduše opuštěna během špatně organizovaného a chaotického ústupu. Jeho další kniha „22 ijunja. Anatomija katastrofy“ vzbudila kontroverze zejména názorem o masové dezerci vojáků RA během roku 1941 jako hlavní příčině sovětských ztrát.

Soloninovy knihy mají velký čtenářský úspěch a vycházejí v Rusku v mnoha vydáních. Solonin na rozdíl od Suvorova píše na „vyšší“ odborné úrovni, jeho knihám nechybí poznámkový aparát a využívá i vlastního archivního výzkumu. Podobně jako Suvorov (a bohužel na rozdíl od většiny historiků) má skutečný dar sugestivního psaní, které dokonale vtáhne čtenáře. Jeho texty se skutečně výborně čtou „jedním dechem“. Teorie a spekulace, do kterých se pouští, jsou ale mnohdy až příliš dalekosáhlé, až na vodě stojící.

Vraťme se k Soloninovu textu v naší knize - vybraná byla stať, která nepatří k těm nejkontroverznějším. Solonin nejprve rozebírá (už mnohokrát rozebraný) fakt, že německá armáda v červnu 1941 neměla žádnou početní ani kvalitativní převahu nad Rudou armádou. Následně pak uvádí ohromující sovětské ztráty z léta 1941, mnohokrát převyšující ztráty německé, přičemž vychází z oficiálního zpracování ztrát z počátku 90. let (Grif sekretnosti sňat), které je navíc zjevně podhodnoceno. Jak je možné, že fakticky celá Rudá armáda z 22. června 1941 do konce roku 1941 zmizela? Solonin na to odpovídá tím, že hlavním důvodem obrovských ztrát RA v létě 1941 bylo masové dezertérství, masové dobrovolné odchody do zajetí. Hlavní ztráty tak byly ztráty nebojové. Připomíná mnoho rozkazů jednotlivých velitelství frontů či Stavky proti dezertérství, panice a rozkladu morálky a také vysoké počty popravených a odsouzených za různá porušení vojenských povinností.

V knize dále následuje desetistránkový rozhovor s Viktorem Suvovorem, kterého asi není nutné představovat. Není mi příliš jasné, proč byl zrovna rozhovor do knihy zařazen, na pár stranách se tu přebíhá ze španělské občanské války do Polska 20. let, ze SSSR do Jižní Koreje, od definice fašismu k Margaret Thatcherové. Všechno „letem-světem“, jak to v tak krátkém rozhovoru ani jinak nejde. Suvorov, který již před více než 20 lety stál u počátku celé velké „suvorovské“ debaty o vojensko-politickém směřování SSSR před německým útokem, a kterému je nutné přiznat prvenství v otevření řady sporných otázek, zde opět trpí svou tradiční nemocí. Podnětné myšlenky míchá s doslova fantasmagoriemi. Za takovou bych si dovolil označit např. jeho tvrzení, že cílem Stalinovy vojenské angažovanosti ve španělské občanské válce „bylo vyvolat světovou válku“.

Následující text Marka Barjatinského v jistém smyslu navazuje na text Soloninův, přináší ovšem zcela jiné pohledy na podobnou problematiku. Autor podobně jako Solonin srovnává síly obou soupeřů v létě 1941, zdůrazňuje však, že nepopiratelná sovětská početní převaha měla mnohá kvalitativní „ale“. Připomíná vysokou poruchovost techniky, nevycvičenost osádek, úroveň velitelů. Na hlavních směrech útoku se navíc Němcům přes celkovou sovětskou převahu podařilo dosáhnout lokální převahy, někdy až drtivé. Oprávněně kritizuje organizaci tankových vojsk - gigantické mechanizované sbory, které již pár týdnů po německém útoku musely být rozpuštěny.

Text bohužel trpí některým faktografickými nepřesnostmi, dost zvláštní je autorovo tvrzení, že nebyl ani v německé literatuře schopen dohledat přesné počty německých tanků nasazených na východě, přitom toto téma je v literatuře rozpracováno velice podrobně. Nepřekvapí proto, že uvádí poněkud nepřesné počty, navíc započítává i tanky maďarské nebo finské, které se nezapojily hned 22. června 1941. Německou armádu pokládá v červnu 1941 za „vysoce motorizovanou“, což mi připadá jako trochu přehnané tvrzení. Nepravdivé je také autorovo tvrzení, že největší uskupení sovětských vojsk v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu bylo z důvodu očekávání hlavního německého úderu na Ukrajinu. Toto soustředění zde ve skutečnosti bylo z důvodu záměru vedení hlavní útočné operace jihozápadním směrem ve směru na Krakov-Katovice, jak dokládají všechny zveřejněné sovětské předválečné plány.

Další kapitola knihy od Miroslava Morozova se věnuje pouze letectvu. Autor se nepouští do žádných spekulací jako někteří jiní, ale uměřeně srovnává stav sovětského letectva s německým. Hodnotí doktrínu a taktiku obou letectev, výcvik a zkušenosti pilotů, organizaci, kvalitu letadel, plánování, spojení, letecký průzkum a další faktory a v podstatě ve všech směrech mu německá Luftwaffe vychází jako lepší. Zde bych nesouhlasil s autorovým kategorickým tvrzením, že sovětské letectvo před německým útokem neprovádělo žádný vizuální letecký průzkum území protivníka. Německá strana zaznamenávala značný počet leteckých narušení hranic, viz také paměti G. N. Zacharova. Celkově autor dochází k závěru, že počáteční až čtyřnásobnou početní sovětskou leteckou převahu zcela kompenzovala kvalitativní převaha Luftwaffe. Německou chybou byl nesprávný odhad celkového počtu sovětských letadel, kvality nových typů a podcenění celkové výrobní kapacity SSSR.

Následující stať „Osudová chyba“ od Michaila Melťuchova rozebírá činnost sovětské rozvědky před německým útokem a analyzuje důvody, proč ani vojenská rozvědka ani rozvědka NKVD/NKGB nedošla do června 1941 v otázce akutnosti německého útoku k jednoznačnému závěru. Text je doslova převzatá kapitola (s několika doplněnými odstavci v závěru) z jeho velmi kvalitní knihy Upuščennyj šans Stalina (vydané v roce 2007 již ve třetím vydání). Zde asi nejvíc chybí poznámkový aparát, v knize má tato kapitola asi 120 poznámek s odkazy na nejrůznější prameny.

Většina materiálů sovětské vojenské rozvědky i rozvědky NKVD/NKGB byla v 80.-90. letech odtajněna. Melťuchov na základě rozboru dokumentů přesvědčivě dokládá, že kdysi tradované mýty o tom, jak sovětská rozvědka dokonale znala německé plány, jsou skutečně jenom mýty. Obě sovětské rozvědky disponovaly v Evropě rozsáhlými zpravodajskými sítěmi a objem informací, které získávaly, byl značný. Šlo však o informace natolik protichůdné, že dojít k jednoznačnému závěru o akutnosti německého útoku bylo obtížné, navíc během probíhající německé dezinformační kampaně. Německé vojenské soustřeďování bylo poměrně podrobně zmapováno, přesto ale ještě začátkem června shrnující svodky rozvědné správy generálního štábu uváděly, že hlavním záměrem německého velení bude operace proti britským ostrovům a možnou akci proti SSSR lze čekat nejpravděpodobněji až po německém vítězství nad Anglií. Náčelník rozvědné správy Golikov, aby příliš nedráždil Stalina (který prokazatelně nevěřil v to, že Hitler pro Německo otevře novou frontu, aniž by dokončil válku proti Anglii; dokládají to jeho vlastnoruční poznámky na některých zpravodajských dokumentech) nezapomněl také doplnit, že údaje o hrozbě německého útoku mohou být dezinformací jak britskou (Británii by se hodil vstup SSSR do války), tak i německou.

Otázku, zda se Německo skutečně chystá zaútočit v nejbližších dnech, zda jde jen o součást nějakého plánovaného nátlaku či o dezinformaci, se tak až do posledních dní před útokem nepodařilo v sovětském vedení (tedy hlavně u Stalina) definitivně zodpovědět. Urychlení přesunů vojsk a rozvinutí frontových velitelství několik dní před německým útokem pak již přišlo pozdě a německý útok Rudou armádu zastihl ve stadiu přesunů, kdy nebyla připravena ani k útoku ani k obraně.

Poslední text v knize od Jurije Muchina nazvaný „Kádry rozhodují o všem“ je z celé knihy určitě nejslabší, a to zejména pro naprostou ideologickou zaslepenost autora, která zcela překrývá možná i některé zajímavé postřehy o úrovni sovětského velitelského sboru. Připomíná sovětské texty nikoli ze 70. let, ale spíše ještě ze stalinských 40.-50. let, z doby před Chruščovovou „destalinizací“.

Dočteme se tu o „evropské sebrance“, která dobrovolně bojovala s Němci, přičemž zmiňuje i údajných 69977 Čechoslováků, kteří se po válce nacházeli v sovětském zajetí. Od roku 1943 se prý v SSSR začaly formovat „české“ a polské jednotky z lidí, kteří předtím bojovali na straně Němců (o Svobodově legionu ani o polských zajatcích z roku 1939 se jaksi nezmiňuje). Vlasovce a banderovce podle autora po válce stihl příliš mírný trest, protože „sovětské soudy je doslova hladily po hlavince“, jiní jako Lotyši nebo Litevci „si své komicky krátké tresty odseděli v normálním gulagu“. SSSR prý na počátku války hrozivě za Německem zaostával ve vojenské technice - a co bylo příčinou? Zrádce Tuchačevskij! Sovětské konstruktéry instruoval, co mají projektovat a samozřejmě se postaral o to, aby šlo o zbraně zcela zastaralé. To, že od jeho popravy do německého útoku uplynuly celé čtyři roky, už autor nezmiňuje. Tuchačevského „s jeho uměle nafouklou trockistickou vojenskou autoritou“ podle autora „musíme považovat za vyloženého mizeru a lumpa, anebo za pitomce“.

Rudá armáda byla před válkou prošpikovaná zrádci - obdobně jako Tuchačevskij zradil i velitel Západního frontu arm. gen. D. G. Pavlov (zastřelen v červenci 1941), který prý zabránil uvedení vojsk do bojové pohotovosti. Na zradě s ním se domluvil i arm. gen. Mereckov. Maršála Bljuchera (umláceného NKVD v roce 1938) si zase „koupili Japonci“. Zradil i velitel Jihozápadního frontu Kirponos (zemřel v září 1941 v Kyjevském kotli). Další zrádci byli G. M. Štern nebo admirál Okťabrskij. Dočteme se dále také o „Stalinových pomlouvačích, kteří stále dokola omílají své lži“, o „poklonkování ruské inteligence západu“ a o „maličkém Finsku, které drze rozpoutalo válku proti SSSR a snažilo se v ní získat Karélii“. Jde skutečně o text čistě ideologický.

Tolik tedy základní přehled všech šesti kapitol knihy. Kniha určitě stojí za přečtení, zejména texty Melťuchova, Morozova, Barjatinského i Solonina. Škodou je, že česká redakce do knihy nedoplnila alespoň stručný úvod, který by případného nepoučeného českého čtenáře uvedl do tématiky, alespoň v základech nastínil hlavní směry ruské historiografie a spory, které v ní probíhají a v neposlední řadě také seznámil s autory jednotlivých statí v knize. Druhým zásadním nedostatkem českého vydání je naprostá absence poznámek a seznamu pramenů, ze kterých autoři vycházeli. Tím pro vážnějšího zájemce kniha poněkud ztrácí na ceně, byť je na druhou stranu pravda, že není zase velký problém si původní ruské texty jednotlivých autorů opatřit.

Překlad je obecně na slušné úrovni, ale je zřejmé, že téma knihy není překladateli úplně blízké. Projevilo se to zejména na překladu některých odborných termínů a velké problémy měl překladatel také s přepisem zejména západních jmen z azbuky zpět do latinky. Překlepů a chyb ve jménech je v knize skutečně nadprůměrné množství. Tak např. britský historik se nejmenuje „Len Dayton“, ale Deighton; německý vojenský atašé v Moskvě nebyl „Kestring“, ale Köstring; německý generál nebyl „Mellentin“ ale Mellenthin, velvyslanec se nejmenoval „Schullenburg“ ale Schulenburg. Podobně v knize najdeme další chybně přepsaná jména jako „Belcke“ místo Boelcke, „Meisner“ místo Meissner, „Purkačev“ místo Purkajev, „Plugbeil“ místo Pflugbeil, „Forster“ místo Förster, „Garajev“ místo Garejev, „B. Cripps“ místo S. Cripps, „D. Christie“ místo W. Christie. Naopak izraelský historik není „Goroděckij“ ale Gorodetsky. Mezi německými letadly neexistuje ani „Heinckel“ ani „Messersmidt“.

Na počátku knihy překladatel upozorňuje, že sovětské střelecké divize v knize označuje jako pěší. Na tom není nic špatného, je ale pak nepochopitelné, že sovětský výraz „střelecký“ dále v knize používá pro označení německých divizí - dost podivně vypadají např. „motorizovaná střelecká divize Totenkopf“ nebo jiné „motorizované střelecké divize SS“. V textu se opět zaměňují sovětská loďstva a flotily, najdeme tu rusismy jako „samochodná děla“, německý tank T-1 (míněno PzKpfw I) nebo naopak zase „PzKpfW-28“ (míněn T-28). Místy se zaměňuje NKVD s NKGB, „operativní“ s operačním, „Centrální front“ místo Středního frontu, „Hlavní stan vrchního velitele“ místo vrchního velení. „Plánem uzavření státní hranice“ (na jiném místě je tento plán uveden zase jako „plán obrany státní hranice“) je míněn plán krytu státní hranice po dobu mobilizace. Podivně zní věta, že dělostřelecký tahač Komsomolec byl sestaven „na bázi uzlů a agregátů tanku T-38“. Zcela zkomolené je pak tvrzení, že „britská tajná služba měla k dispozici dešifrovací systém Enigma, za jehož pomoci byla schopna číst část německé tajné vojenské komunikace“.

Co uvést závěrem? Je pozitivní, že je český čtenář seznamován s texty dnešních ruských historiků. Pro naprostého laika v této tématice budou při absenci alespoň stručného uvedení do problematiky jednotlivé stati možná působit až příliš vytržené z kontextu. Vážnější zájemce zase vzhledem ke zcela chybějícímu poznámkovému aparátu sáhne možná spíše po původních ruských textech jednotlivých ve sborníku uvedených autorů. Knize by také možná neškodila nějaká obrazová příloha nebo mapa. Přesto je české vydání dobrým počinem.