O sovětsko-finském konfliktu probíhajícím od konce listopadu 1939 do poloviny března 1940, obecně známém pod označením „zimní válka“, nebylo donedávna v češtině k dispozici mnoho literatury. Před rokem 1989 šlo pouze o některé paměti sovětských velitelů a o oficiální podání této války v souhrnných sovětských Dějinách druhé světové války, což bylo samozřejmě pojetí značně ideologicky deformované. Po změně režimu vyšla v roce 1996 na toto téma kniha E. Engleové a L. Paanena (Zimní válka. Sovětský útok na Finsko 1939-1940), která dosti stručně představovala finský pohled na válku a po deseti letech v roce 2006 také kniha českého historika K. Richtra (Hranice placená krví).

Nakladatelství Jota před nedávnem vydalo novou souhrnnou práci anglického historika Carla van Dyka. Van Dyka z mladší generace britských historiků zabývajících se dějinami Sovětského svazu můžeme zařadit do „glantzovského“ okruhu, přispívá i do Glantzem řízeného časopisu The Journal of Slavic Military Studies. Podobně jako Glantz zná van Dyke dokonale snad všechny dostupné sovětské/ruské prameny na zpracovávané téma. S příchodem pěrestrojky byla v SSSR a následně v Rusku odtajněna řada materiálů na téma sovětsko-finské války, otevřeně se začalo diskutovat o skutečných důvodech jejího vzniku, jejím neúspěšném průběhu i o velkých sovětských ztrátách a jejich příčinách. Objevilo se mnoho ruských publikací i sborníků dokumentů, takže již v polovině 90. let nebyl problém s nedostatkem pramenné základny z ruské strany. V roce 1997 vyšla první verze van Dykovy knihy, po sedmi letech následovalo druhé rozšířené a doplněné vydání, které je nyní k dispozici v českém překladu.

Van Dykova kniha sleduje konflikt ze sovětského pohledu, a to zejména z hlediska změn v sovětské válečné taktice a strategii a z hlediska důsledků, které zkušenosti ze zimní války měly na další vývoj Rudé armády. V úvodní kapitole je nastíněna celková situace na konci 30. let ve východní Evropě. Autor vykládá průběh politických jednání mezi SSSR a Finskem na podzim 1939, během kterých se již připravovala vojenská akce. Nechybí ani základní rozbor stavu Rudé armády v roce 1939. Autor připomíná, že při plánování akce Stalin odmítl původní „velký“ plán náčelníka generálního štábu B. M. Šapošnikova, který předpokládal značné nasazení sil, „skutečnou“ válku. Stalin zřejmě i pod dojmem hladkého průběhu obsazování východního Polska v září 1939 nařídil, že příprava a provedení útoku na Finsko bude čistě v režii Leningradského vojenského okruhu (velitel  K. A. Mereckov). To se poté ukázalo jako velká chyba, útok na Finsko nebyl pouze jednoduchou „okružní“ záležitostí, Finové se ukázali mnohem tvrdším oříškem, než se Stalin původně domníval.

Následuje poměrně podrobný výklad sovětských útočných akcí v Karélii, které nevedly k úspěchu, založený na ruských pramenech. Velmi pozitivní je, že autor nezapomíná ani na činnost sovětského Baltského loďstva a Ladožské vojenské flotily. Velmi dobře nastiňuje problémy a nedostatky, které útok v členitém lesnatém terénu s hlubokou sněhovou pokrývkou v Rudé armádě ukázal. Nedostatečný průzkum terénu a nepřátelských pozic, selhání dopravy a týlu, v podstatě neexistující spojení a také nezkušenost a malá profesionalita vojenských velitelů - to vše byly věci, které Rudou armádu na konci 30. let nezobrazovaly v dobrém světle. Citovány jsou i výpovědi zajatých sovětských vojáků, které plasticky vykreslují velký chaos a demoralizaci panující v řadách útočící armády. V jednom ze sovětských rozborů příčin neúspěchu se zmiňovalo např. i to, že sovětští „vojáci mají strach z lesa a neumějí lyžovat“. V knize nechybí ani popis represí a vyšetřování různých velitelských selhání. Stalinem byl na sever pro vyšetření důvodů neúspěchů poslán neblaze proslulý náčelník Hlavní správy politické propagandy Mechlis, který nešetřil rozsudky smrti ať už za domnělá nebo skutečná velitelská selhání.

Prosincová ofenzíva Rudé armády se ukázala jednou velkou katastrofou, některé divize (jako např. 44. nebo 163. střelecká divize) byly Finy zcela zničeny. Další kapitola knihy se věnuje změnám v doktríně Rudé armády po jmenování S. K. Timošenka velitelem nově zřízeného Severozápadního frontu. Stalin se tak po měsíci neúspěšné ofenzívy fakticky vrátil k původnímu Šapošnikovovu plánu, který počítal s mnohem větším nasazením sil. Sovětské síly v Karélii byly zdvojnásobeny, probíhal intenzivní výcvik a průzkum finských pozic. V únoru 1940 byla zahájena nová ofenzíva využívající už i jiné taktiky dobývání finských opevnění. Timošenkova ofenzíva sice byla výrazně úspěšnější než ta prosincová, ale o jasném a rozhodujícím úspěchu se stejně mluvit nedalo. Jak autor připomíná v době jednání o příměří v březnu 1940 byly obě strany v podstatě vyčerpány.

V závěr autor seznamuje čtenáře s činností zvláštní vojenské komise, které měla analyzovat zkušenosti z války a navrhnout potřebná nápravná opatření. Neúspěch operace vedl k celé řadě změn v Rudé armádě, které předznamenávaly budoucí „Timošenkovu revoluci“ na jaře a v létě 1940. Hlavní pozornost byla věnována zejména zlepšení výcviku, posílení disciplíny a otázkám plánování, zásobování vojsk a zpravodajské práce, tedy záležitostem, ve kterých konflikt odhalil velké nedostatky - zejména se ukázal doslova chaos v týlových službách. Autor analyzuje i změny v politické práci a propagandě v rámci Rudé armády. V knize jsou přetištěny i ukázky některých tehdy populárních „komiksů“ v sovětských vojenských časopisech. Velká pozornost byla věnována i zvýšení profesionality velitelského sboru - krátce po skončení zimní války byly obnoveny generálské a admirálské hodnosti a důstojníci získali různé výhody, Rudá armáda se tím značně odstřihla od „revolučního“ období. Ve vedení lidového komisariátu vnitra a generálního štábu byly také provedeny výrazné personální změny. Nový lidový komisař Timošenko, který nahradil Vorošilova, zahájil v armádě hluboké změny zejména ve věcech výcviku a posílení disciplíny.

K překladu knihy v podstatě nelze mít připomínek, tradiční problémy bývají s přepisem ruských jmen do latinky. Překladatel se důsledně drží pravidel transkripce, což ovšem u některých zavedených jmen působí trochu zvláštně. V knize tak např. najdeme Měchlise místo Mechlise nebo Poťomkina místo Potěmkina. Zajímavé je, že v dalších knihách z nakladatelství Jota se tato jména uvádějí zase jinak.

Pro čtenáře dosud nijak neseznámeného se sovětskými vojenskými dějinami, který hledá spíše základní přehled a fakta o konfliktu, tato kniha asi nebude tím pravým, jde o čtivo dosti „hutné“. Naopak pro člověka, kterého hlouběji zajímají dějiny a vývoj Rudé armády, lze knihu zcela doporučit jako mimořádně kvalitní práci.