Bohužel již po přečtení několika prvních stránek zjistíme, že se jedná spíše o memoárovou literaturu, ve které popisuje gen. Raus některé své boje na Východě. Takže nějaký ucelený a obsáhlý popis tankových bitev či průvodce do strategie a taktiky tankových jednotek rozhodně nečekejte.
Když generálové píší své paměti, obvykle se kromě vylíčení historických událostí, kterých se stali svědky, snaží zdůraznit i své zásluhy na nich, své skvělé vojenské nadání, úžasnou schopnost předvídat nepřátelské úmysly atd. Své případné neúspěchy potom spíše zlehčují. Samozřejmě těm, kteří byli opravdu úspěšní, se to daří lépe, těm ostatním hůře. U německých velitelů 2. světové války je to o to pikantnější, že Německo válku prohrálo. Často se tak od nich můžeme dovědět všechny možné objektivní i neobjektivní příčiny porážky - Hitlerem počínaje a počasím konče. Téměř vždy neopomenou zdůraznit, že kdyby bylo po jejich, válku by samozřejmě vyhráli.
Raus volí poněkud jiný postup, popisuje pouze své úspěšné operace na malém úseku fronty, které navíc izoluje od ostatního dění a tak se oprošťuje od potřeby komentovat německou porážku jako celek.
Knihu podle toho rozděluje do několika kapitol, podle jednotlivých bitev a tak se dovídáme o jeho úspěšných taženích při zahájení operace Barbarossa, neméně úspěšných obranných bojů v rámci sovětské zimní ofenzívy 1941/42, jeho snahy o "osvobození" Stalingradu a skvělé obraně řeky Doněc v srpnu 1943. Právě jeho popis "osvobozování" Stalingradu nejlépe ilustruje celou knihu, protože si zásadně všímá jenom své 6. tankové divize a nebere na zřetel situaci na jiných úsecích fronty. Závěr knihy věnuje neúspěšnému útoku v Pomořanech v roce 1945, kterému sice nevelel, ale zato nám dokazuje, že podobnou katastrofu naprosto jasně předvídal.
Účelnost knihy z hlediska instruktážního, pro který měla být napsána, je poněkud ošidná. Raus sice jednotlivé bitvy detailně rozebírá a analyzuje, ale taktických či strategických pouček je zde jako šafránu. Zaobírá se spíše různými tvrzeními, které místy působí poněkud jalově a byly by použitelné snad pro studenty vojenských středních škol, než pro velitelské kádry (např. tvrzení, že pokud se nedodrží taktické pokyny, nebude dosaženo úspěchu). Sebemenší činnost německých vojáků je vyzdvihována jako bůhví co úžasného - třeba bojové rozdílení (snad každému absolventu základní vojenské služby důvěrně známé) či ústní rozkazy.
Navíc zde čtenáře i částečně mystifikuje - např. tvrdí, že vycvičený elitní jednotlivec, popřípadě malá skupinka, slaví v boji daleko větší úspěch než "masové" útoky nepřítele. Poněkud přitom pozapomíná, že Rudá armáda (a ne jenom ona) vyšla z měření sil s Německem vítězně díky své "masovosti", nehledě na to, že už od dob Mongolů je jasné, že nevítězí elitní jednotlivci, ale co největší palebná síla "masového" vojska.
Celkově se kniha nese v duchu, že němečtí vojáci byli ti nejlepší, šli od vítězství k vítězství a vše co dělali bylo dokonalé bez sebemenší chyby. Rusové, "často mongoloidních rysů", byli naprosto neschopní (ikdyž se tu a tam předvedou v lepším světle, ale to jen proto, aby vynikly super schopnosti německých vojáků) a uchylovali se ke "špinavým trikům" (je přeci velmi podlé a nehumánní přepadnout strážného na hlídce a odvléci ho do zajetí!!!)
Editor knihy, P. G. Tsouras, ji doplňuje poznámkami, které text doplňují či upřesňují, nejčastěji ve formě citace z jiných děl o 2. světové válce. Celkově je možné knihu zhodnotit jako další paměti německého generála, které mnoho nového nepřinášejí.
Pro porovnání recenze na serveru Steel Panthers HQ