Připomínání významných výročí minulého roku dalo vzniknout nejrůznějším publikacím. Uplynulý „osmičkový“ rok se promítl také do dění v historické obci: pořádaly se vědecké konference o Mnichovské dohodě, roce 1948 či Pražském jaru. Stranou veřejné a odborné veřejnosti nezůstalo ani devadesáté výročí vzniku samostatného Československa. Skutečnost, že nový nástupnický středoevropský stát nevyrostl ze dne na den, je velmi dobře známa i studentům středních škol, avšak historické zmapování činnosti českých domácích politiků v průběhu první světové války nepatří mezi příliš oblíbená témata.[1]Součástí každodenních politických soubojů první republiky byl spor o význam domácího a zahraničního odboje. Být označen za tzv. rakouského aktivistu, tj. za prorakousky orientovaného jedince, pro více či méně známé předválečné osobnosti politické scény znamenalo stát se terčem mediálního útoku téměř všech tehdy vycházejících listů. Jednou z osob označených za tzv. aktivistické politiky byl Zdeněk Václav Tobolka; na přelomu 19. a 20. století mladý historik, který se společně s dalšími absolventy Karlo-Ferdinandovy univerzity (Josef Gruber, Cyril Horáček, Eduard Koerner, František Veselý, Václav Bouček atd.) a profesorem T. G. Masarykem podílel na založení realistické strany v r. 1900, záhy (1906) však rozšířil řady mladočeské strany,[2] za níž od r. 1911 působil v Říšské radě (původně označení pro parlament, od 60. let 19. století bylo spojení užíváno téměř výhradně pro poslaneckou sněmovnu: HLOUŠEK, Vít. Konflikt versus konsensus. Konfliktní linie, stranické systémy a politické strany v Rakousku 1860—2006. Brno : Masarykova univerzita 2008, s. 64). Tento muž, jenž se v době první světové války po zatčení Aloise Rašína a Karla Kramáře stal de facto dočasným vůdcem mladočeské strany, si vedl podrobné deníkové záznamy, jejichž vydání se plánovalo už v první republice, ale dramatické události v podobě druhé světové války nakonec publikování znemožnily. Teprve minulý rok se Tobolkův válečný deník podařilo vydat v nakladatelství Karolinum v rámci edice Prameny k dějinám českého myšlení.
Editor konečně vydaného pramene k českým moderním dějinám je Martin Kučera z Historického ústavu AV ČR. Publikace obsahuje více než pět set stran s Tobolkovými zápisky a jeho dodatečnými přípisy, které se liší velikostí použitého písma, editorovu biografickou črtu s textologickou poznámkou a jmenný rejstřík. Součástí knihy je také poznámkový aparát umístěný přímo v textu pod čarou; samotný deník je pak členěn v blocích po letech a dále dle data. Velkou část záznamů tvoří citace korespondence či dokumentů.
První a zároveň nejméně rozsáhlá část je věnována válečnému roku 1914. V této době ještě Tobolka nehrál natolik důležitou úlohu, a proto jsou jeho zápisy spíše útržkovité a často se jedná až o dodatečné přípisy.[3] Překvapivé se mohou zdát Tobolkovy soudy o Rašínovi, jehož názory na počátku války v době ruského postupu označuje za „carofilské“ v důsledku vítězících ruských vojsk a názorů Karla Kramáře (s. 9).
Líčení situace na domácí scéně v roce 1915 zabírá přes sto stran. Bez potřebné korektury editora zůstává autorův přípis, že generální tajemník mladočeské strany František Sís prodělal operaci slepého střeva, aby nemusel narukovat, jen na oko (s. 36).[4] Další autorův dodatek se týká snahy přimět Karla Kramáře k odjezdu do zahraničí. Tobolka též uvádí vlastní verzi údajného Kramářova výroku na adresu T. G. Masaryka — „Nepojedu, nejsem člověk, který by mohl utéct do ciziny s kufříkem v ruce a bumlovat se po bůhvíjakých hotelích.“ (s. 41) —, který rovněž figuroval v prvorepublikových politických sporech. Vůči jinak pečlivé editorské práci lze uvést neúplné vysvětlení v poznámce; národně sociální politik Karel Šviha nebyl informátorem policejním, jak píše editor, avšak policií placený informátor následníka trůnu Františka Ferdinanda (s. 48). V případě, kdy Tobolka konfrontuje své znalosti s jinými pamětníky — autory memoárů — by také bylo záhodno uvést alespoň krátký úryvek pasáže, o níž Tobolka hovoří.[5] Velmi cenné jsou zápisy týkající se záležitostí odsouzených představitelů mladočeské strany — Kramáře a Rašína — a jejich rodin. Zejména reakce Naděždy Kramářové na zatčení jejího chotě a její dopisy Tobolkovi, které on kompletně přepsal do deníku. Podobně zajímavým pramenem je korespondence s paní Rašínovou a Aloisem Rašínem, jemuž Tobolka do vězení pečlivě dodával literaturu nejen pro jeho publikaci o ekonomii.[6] Vysvětlení, proč se obhájcem Kramáře a Rašína přes nechuť paní Kramářové stal Eduard Koerner, bývalý realista a tehdy mladočeský poslanec, který však měl osobní spory s Kramářem už ze svého novinářského působení v 90. letech 19. století,[7] rovněž podává Tobolkův dodatek (s. 68–69). Tobolka do deníku vpravil i informace od mladočecha Františka Fiedlera, který se angažoval při koncentraci všech tzv. městských stran (realisté, státoprávní pokrokáři, mladočeši, staročeši a národní sociálové) do jediné politické organizace.
Sto stránek deníku se věnuje třetímu roku první světové války. V tomto období dochází k několika střetům uvnitř mladočeské strany. Tobolka, který je považován za vůdce prorakouské části subjektu, má silné výhrady vůči generálnímu tajemníkovi Františku Sísovi, jenž se významnou měrou podílel na domácí odbojové činnosti. Editor by opět mohl uvést alespoň několik slov o Sísově spojení se zahraničím, a tím i o jeho celkovém postoji k Tobolkovi. Nejmarkantněji lze editorovy poznámky postrádat při záznamu z 19. dubna 1916, kdy se konala schůze akčního výboru mladočeské strany, při které František Sís vystoupil proti projektu slučování městských stran do jediné organizace. Tobolka si do deníku poznamenal, že nerozumí Sísově motivaci, proč chce rozbíjet dosud zdárně se rozvíjející koncentraci stran (s. 168–169). Editor nepřipojil poznámku, v níž by čtenářům vysvětlil, že František Sís jako spolupracovník domácího odboje neměl zájem, aby vznikla jediná politická strana zastupující městské obyvatelstvo, ve které — jak se Maffiáni domnívali — budou mít převahu prorakouští aktivisté.[8]
Nejrozsáhlejší část deníku tvoří záznamy z roku 1917, kdy nakonec došlo k amnestii na smrt odsouzených vůdců mladočeské strany Karla Kramáře a Aloise Rašína, čímž byl Tobolka postupně nepříliš slušným — s oběma vůdci Tobolka před vypuknutím války udržoval úzké přátelské kontakty, proto se ho jejich chování vůči němu natolik dotýkalo — způsobem odsunut na vedlejší kolej; svoje výčitky autor deníku směřuje především na Kramáře, jemuž na rozdíl od Rašína vytýká nepevný postoj ve vězení (s. 466–467). Velice přínosná je zejména kompletně ocitovaná korespondence s představiteli Českého svazu ve Vídni (např. František Staněk) či rozsáhlé dopisy budoucího československého premiéra za sociální demokracii Vlastimila Tusara adresované Bohumíru Šmeralovi. Zajímavé jsou Tobolkou líčené události z 5. července 1917, kdy Kramáře a Rašína ve vídeňském vězení navštívili Tobolka, Koerner a Staněk, aby odsouzence přiměli k podepsání prohlášení pro nového císaře, v němž by se do budoucna zřekli politické činnosti, aby mohli být amnestováni. Ze záznamu vyplývá, že Kramář byl ochoten toto v pozměněné podobě akceptovat, avšak Rašín ho nakonec přesvědčil, aby nic takového neučinil (s. 415–418).[9] O faktu, že vydaný deník skrývá některé informace delikátního rázu, svědčí záznam, v němž Tobolka uvádí, že Karel Kramář po svém odchodu z vězení propustil dosavadní služku, která vypomáhala v domácnosti a zasloužila se o zpříjemnění Kramářova pobytu v žaláři dobrým jídlem (s. 425–426).
Poznámky z posledního úseku války představují pouhý zlomek publikace a nepřinášejí příliš nových skutečností. Za uvedení stojí spory mezi Kramářem a Tobolkou, jež počaly ihned po propuštění Kramáře z vězení. Na závěr pak v přípisu Tobolka o Kramářovi napsal: „Chyběl mu smysl pro odpovědnost a statečnost.“ (s. 508) Tím chtěl zdůraznit nesoulad mezi chováním „vůdce národa“ (Kramáře) ve vězení a na svobodě. Vztah s Rašínem takto neskončil; přestože oba dva (Tobolka a Rašín) zastávali odlišné politické názory, Tobolka dokázal ocenit Rašínův jednotný a pevný postoj, i když se v deníku ohradil proti některým tvrzením jeho manželky.
Závěr knihy sestává z epilogu, v němž autor vzpomíná na svoje poválečné setkání s prezidentem Masarykem r. 1936 (s. 521–522). Následuje biografická črta z pera editora o autorovi spojená s ediční poznámkou.
Válečný deník Zdeňka Václava Tobolky představuje významný pramen k historickému bádání v oblasti vývoje české politické scény v první světové válce. Čtenáři otevírá jiný úhel pohledu na dané téma. Přispívá také k většímu pochopení faktu, co znamenalo být tzv. aktivistickým politikem. Deníkové záznamy se často skládají z korespondence a dokumentů podstatného významu, které přináší veřejnosti i historikům nové poznatky. Především situace v mladočeské straně se může jevit v jiném světle než dosud. Tobolka čtenáři předložil pečlivě připravený vlastní názor, např. odmítá další směřování mladočeské strany jako výlučně „buržoazní“ a oproti Kramářovi a Rašínovi chce stranu zreformovat do jiného politického subjektu; z osobních (někdy až téměř apriorních) důvodů odmítá činnost Františka Síse, Jaroslava Kvapila a dalších členů domácího odboje, proto je nutné jeho tvrzení konfrontovat s jinými prameny. V tomto ohledu se, podle mého názoru, editorovi někdy nepodařilo zakomponovat patřičná odlišná tvrzení do bohatého poznámkového aparátu tak, jak by bylo potřeba; čtenář je tím pádem odkázán na další vlastní práci s editovaným pramenem. Abych však byl korektní, jedná se spíše o několik drobnějších nedostatků.
[1] Nejznámější a rovněž nejrozsáhlejší práce pochází ještě z konce prvorepublikové éry (PAULOVÁ, Milada. Dějiny Maffie (I. –II.): Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914–1918. Praha : Československá grafická Unie 1937–1939). Pokračování vzniklo až v 60. letech (PAULOVÁ, Milada. Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918).
[2] KUČERA, Martin. Skica vývoje českého realismu. Na pozvání Masarykova ústavu 2, s. 21–30.
[3] Jeden takový přípis líčí schůzi T. G. Masaryka s národně sociálními zástupci před svým odjezdem do zahraničí (1. října 1914), kde od nich dostal svolení k vlastní budoucí aktivitě (tento fakt je zcela ignorován v publikaci: KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha : Panevropa 1998). Tobolka v přípisu uvádí, že účastníky byli: Václav Choc, František Buříval, Josef Netolický, Jan V. Vojna, Václav Fresl a též Jan Slavíček (s. 19). Masaryk si o schůzce pořídil záznam, který se po tzv. knoflíkové aféře dostal do rukou policie a na jeho základě byli předáci národně sociální strany zatčeni a odsouzeni. Masaryk ve svém zápisu zapomněl uvést Jana Slavíčka, tudíž byl uchráněn persekuce na rozdíl od svých ostatních spolustraníků. PAULOVÁ, Milada. Dějiny Maffie I. Praha : Československá grafická Unie 1937, s. 171; FRABŠA, F. S. Persekuce strany národně-sociální za války. Praha : Lidová tribuna 1921, s. 45.
[4] Srv. PAULOVÁ, M. Dějiny Maffie I., s. 578–579. F. Sís se uvedené lékařské procedury zúčastnil skutečně, aby unikl narukování do armády, avšak přestože měl operaci slepého střeva již za sebou, nejednalo se o zákrok na oko. Autorka dokonce uvádí, že opětovná operace slepého střeva měla „nečekaně vážný průběh“.
[5] Např.: Tobolka se v přípise ohrazuje proti Rašínovým pamětem, resp. deníku (RAŠÍN, Ladislav. Paměti Dra Aloise Rašína. Praha : Pražská akciová tiskárna 1929), v nichž má být o něm na s. 160 „nelichotivě“ hovořeno v souvislosti s půjčováním knih Rašínovi do vězení (s. 427). Na Tobolkou uvedeném místě se nachází následující text: „Psal jsem [Alois Rašín] kdysi dru Tobolkovi o knihy a pak jsem řekl, že to může počkat, až budu na pevném místě. Myslím, že je zbytečno ho o to urgovat, nebo na něm to chtít, důvody jsou jistě jasné. Nemohu jinak, musím táhnout jistou hraniční čáru a rozmýšlet se, mohu-li přijímati úsluhy, když vstoupili jinde do služeb [Alois Rašín tímto narážel na Tobolkovu „prorakouskou“ činnost, která však byla motivována především snahou dostat Kramáře a Rašína z vězení] .“
[6] RAŠÍN, Alois. Národní hospodářství. Praha : Český čtenář 1922. (Dostupné online v rámci projektu Zlatý fond českého ekonomického myšlení: http://www.econlib.cz/zlatyfond/html/zf0011.htm [12. 1. 2009])
[7] Eduard Koerner (1863–1933) v 90. letech 19. století patřil k redakčnímu okruhu listu Česká stráž — další redaktoři byli Václav Choc, Cyril Horáček a Gustav Jaroš (popularizátor Karafiátových Broučků) —, v němž byla politika mladočeské strany, kde Kramář již tehdy působil, podrobena velmi silné kritice, ve které Koerner neustal ani v době svého působení u realistů a pak u mladočechů. Archiv Národního muzea, fond Cyril Horáček, karton 17, Vzpomínky z mého života (strojopis Horáčkových pamětí).
[8] PAULOVÁ, M. Dějiny Maffie II., s. 318.
[9] Srv. ŠETŘILOVÁ, Jana. Alois Rašín: dramatický život českého politika. Praha : Argo 1997, s. 45. Autorka se opírá o výpovědi paní Karly Rašínové. Přestože Tobolkova verze se od této v některých detailech odlišuje, základní sdělení je identické.