Bitva o Británii, od níž nedávno uběhlo tři čtvrtě století, stále poutá pozornost zájemců o historii z celého světa. Dostatečným důkazem neutuchajícího zájmu je doslova záplava knih, které jsou k tématu vydávány. Jednu z nich poslal v roce 2012 do světa Richard North. Název The Many Not The Few s podtitulem The Stolen History of the Battle of Britain už předem napovídá, jakým směrem se kniha ubírá, stejně jako že jde o knihu dostupnou pouze v angličtině.

Už před delší dobou se anglická historiografie posunula od popisu bitvy jakožto hrdinského eposu legendární „hrstky“ stíhačů proti nacistickým nájezdníkům k poněkud realističtějšímu obrazu, kdy k „odražení“ invaze, která se nekonala, přispěli i bombardovací letci a jako tichá hrozba i celá Royal Navy. Nelze ale stíhačům upřít, že po těžkých bojích přinutili Němce nejprve koncentrovat své síly v nejužším místě La Manche a nakonec přejít k méně účinným nočním náletům a útokům vysoko letících stíhacích bombardérů, tzv. Jabos.

North se rozhodl vyvrátit legendu o hrdinských stíhačích, ovšem podobně jako mnoho dalších bořitelů mýtů s vaničkou vylévá i dítě. Svou tezi dovádí až do opačného extrému – za zmařenou invazi mají v dlouhodobém pohledu být Britové vděční SSSR! V bližší perspektivě to bylo námořnictvo (ať už válečné, ze kterého měli němečtí admirálové strach, nebo obchodní, jež Británii zajišťovalo životně důležité dodávky) a zejména pak obyvatelstvo nezlomené nálety, cenzurou ani „špatnými vládními rozhodnutími“. Royal Air Force (a Fighter Command zejména) schytává vlnu kritiky, z knihy se zdá, jako by porážka Luftwaffe byla vlastně náhodná. I když, porážka Luftwaffe… Ani ta Britům není přiznána.

Na rozdíl od jiných autorů se North příliš nezdržuje popisem leteckých bojů, v souladu s cílem knihy si všímá zejména běžného života. Na tom není nic špatného, jen můj převládající pocit je, že si účelově vybírá jen ty negativní věci. Například kritizuje systém protileteckých krytů a pozdní oficiální otevření metra Londýňanům, přitom sám popisuje velké obtíže, které s tím byly spojeny. Až komicky působí z denního tisku převzatý výčet (nejspíš všech) Britů, kteří v červenci 1940 dostali pokutu za defétismus. Při porovnání počtu případů a velikosti obyvatelstva z toho oficiální místa (která navíc tuto praxi rychle opustila) nevychází zle.

Ostatně z tisku je čerpáno dost často, North používá např. úvodníky k ilustraci každodenní agendy. Naopak archivy zůstaly autorem téměř netknuty; zlé jazyky by mohly říct, že jediné použité série dokumentů jsou volně k dispozici na internetu. Podobně kompletní německá tvorba zůstala stranou (s čímž souvisí i autorovo tápání v německém jazyce, kdy např. píše Göbbels či Räder místo správných Goebbels a Raeder a jiné chyby). Vzhledem k tomu, že je North omezen jen na anglofonní prostor, je nepochopitelné, že vynechává i některá stěžejní díla psaná anglicky. Taková Oficiální historie z pera B. Colliera by vyvrátila jeho mnohé omyly… Autorova metoda je vůbec docela zvláštní, v předmluvě se North vcelku bezelstně přiznává, že jím vedené internetové forum mu sloužilo jako „zkušebna teorií a zdroj informací“ a že co se týče obecných popisů, ty „jsou již zpracovány“ – veškeré informace o leteckých bojích nebo námořní situaci tedy pochází z dříve vydaných knih.

Hodně prostoru dostává lokální historie, North se zaměřuje spíš na „malé“ události, které nejsou tolik známy. Z toho plyne i spousta internetových stránek, ze kterých čerpá; ani ty nekonfrontuje s lokálními archivy a spoléhá na práci jiných. Nicméně hezky pohromadě a relativně lidsky a čtivě podané příběhy, které se nedostaly na stránky techničtěji pojatých popisů bitvy, jsou asi nejhodnotnější částí knihy.

Ve zbytku totiž autor více či méně skrytě manipuluje čtenářem. Ukázkovou demagogií je následující pasáž: [1]
V důležitějším ukazateli stíhacích pilotů ztratili [13. července, pozn. JS] Britové čtyři, dva nad Kanálem, od 10. července celkem čtrnáct. Luftwaffe přišla ve stejném období o dva piloty Bf 109. Fighter Command bitvu prohrávalo.
Relativně lehčí boje v červenci vysvětluje tím, že „Hitler bezpochyby držel Luftwaffe zpátky v naději na uzavření míru“ (tady „zbídačenému Fighter Command vydatně pomohli diplomaté kupující čas předstíráním zájmu“), přičemž velkou dávku pozornosti věnuje právě nejrůznějším pokusům o zprostředkování příměří. Ostatně invazi „Hitler nikdy nebral vážně“, čehož důkazem mělo mj. být, že „v srpnu poslal vojska od Kanálu na východ k útoku na SSSR“! Veškeré náznaky nestrannosti autor odvrhl v odstavci:
Za celou válku zemřelo v Brightonu při bombardování 198 lidí, z toho (včetně [11letého děvčátka zasaženého v biografu – pozn. JS] Moniky) 52 zahynulo v tento den [14. 9. 1940 – pozn. JS], tedy více než čtvrtina z celku. Toto byl den, který dobře postavení gentlemani z Fighter Command považovali za „odmlku“ a zaznamenali „neobvykle nízkou“ intenzitu útoků. Při 860 vzletech ztratili 15 letadel a čtyři další byly zničeny, celkem devatenáct oproti devíti Luftwaffe (jeden z nich záchranný He 59). Monika by byla tak hrdá.
Ostatně čekat objektivitu od člověka, který se nestydí do bojových ztrát RAF započítat prázdné cvičné (!) letouny shořelé po zásahu hangáru německou pumou, či o výsledcích 15. září se vyjadřuje s despektem, neboť „i toto číslo [185 sestřelů v titulku novin – pozn. JS] je jen zlomkem 304 letadel, o která Luftwaffe přišla 10. května“ (co na tom, že přes dvě stě z nich byly transportní Ju 52); to nejspíš nelze.

Ani s podáním některých politických událostí se nelze ztotožnit, což je u knihy snažící se popsat zákulisí bojů trochu s podivem. Pro ilustraci, Pakt tří mocností považuje autor za hlavní Hitlerův motiv pro vyhlášení války USA. [2] I když přimhouřím obě oči a budu považovat výše uvedené citace za osobité interpretace, se kterými nesouhlasím, prostá fakta taky nejsou bez chyb. Například považuje 30. srpen za den s největší aktivitou britských stíhaček, přitom 27. a 30. září jej v počtu vzletů ještě překonaly.

Ne že by autorova všudypřítomná kritika nebyla místy oprávněná, ale zavádění námořní záchranné služby pro letce nuceně se koupající v La Manche bylo složitější téma než jak je na stránkách knihy napsáno. Když ji navíc North uzavře větou, že „průměrná životnost stíhače byla vypočtena na 87 hodin. Air Ministry dělalo vše pro to, aby se jich konce bitvy dočkalo co nejméně,“ celou kritiku to znehodnocuje. Podobně lamentace nad přidělením „nejmodernějších letadel k bombardování Německa“, přičemž „námořní hlídky si mezitím musely vystačit s napůl zastaralými a nebezpečně nedostatečnými Avro Ansony a Lockheedy Hudson, oba typy s krátkým doletem (!) a malou nosností založené na civilním projektu“ zrovna nebudí důvěru.

Po asi čtyřech stech z celkových 456 stran se dostáváme k závěru. V souladu s předchozím textem North postuluje, že Fighter Command (a vlastně ani nikdo jiný) nemohlo „odrazit invazi“, neboť se žádná nikdy konat stejně neměla. Tedy jediné, čeho stíhači dosáhli, bylo „vlastní přežití“. De facto vítězství nad Luftwaffe je elegantně zpochybněno takřka dokonalým oslím můstkem o „logičnosti obejití denních stíhačů nočními nálety podobně jako vedení útoku Ardenami místo na Maginotovu linii“. Kdo by ještě chtěl pochybovat, dostane položenu řečnickou otázku, zda je „noční ofenzíva Bomber Command také považována za porážku“. Podobné logice se čelí skutečně těžko.

V podobném duchu by se dalo pokračovat ještě dlouho (při čtení jsem si poznačil celkem 49 pochybných pasáží), nemyslím však, že by toho bylo třeba. Revizionistická kniha The Many Not The Few jednoduše není ani trochu nestranná [3], v popisu událostí lze najít množství chyb a celá slouží jen pokusu prokázat, že Británie přečkala druhou polovinu roku 1940 jen díky nezlomnosti britského lidu, který (navzdory vládě) vydržel bombardování a jemuž bylo toto vítězství následně „ukradeno“ stíhači RAF. Ti „pouze přežili“ a ještě si za to rozdávali medaile a tituly veteránů bitvy. Považte, ta drzost…
Poznámky:
[1] North tady „zapomněl“ započítat piloty Bf 110, které v té době Němci považovali za plnohodnotné stíhačky a nasazovali je jako doprovod bombardérů. Cílem Fighter Command navíc nikdy nebylo sestřelovat co nejvíc nepřátelských stíhaček, ba právě naopak. Souboje britských stíhačů s německými protějšky byly spíše z donucení než z vlastní volby. Teze o „důležitějším ukazateli“ tedy ani nedává smysl.

[2] Celé dva dotyčné odstavce zní takto:
Japonsko skutečně podepsalo [Pakt tří – pozn. JS] tento den, přičemž deklarovalo, že uznává a respektuje „vedoucí úlohu Německa a Itálie při nastolení nového pořádku v Evropě“. Německo a Itálie deklaraci opětovaly uznáním japonských zájmů v „Širší východní Asii“.

Podle očekávání to USA vnímaly jako nepřátelský krok, což vedlo ke krátkým nadějím, že by pakt mohl Roosevelta přimět vstoupit do války po boku Británie. Nakonec stejně Ameriku do války přivedl, ale až v prosinci 1941, po japonském útoku na Pearl Harbor. Následně to bylo německé členství v paktu, co Hitlera přivedlo k vyhlášení války USA.
Hitlerovo rozhodnutí vyhlásit válku Americe ve skutečnosti na členství v Paktu tří mocností prakticky nezáviselo.

[3] North je trochu jiný typ revizionisty než např. David Irving. Druhý jmenovaný „prokazoval“, že „Hitler to s Británií myslel dobře“. Zde je sice něco podobného naznačeno, ale není to hlavním cílem autora. Tím je naopak upření prakticky veškerých zásluh letcům a jejich „přesun“ k „obyčejnému lidu“.