Italský duce Mussolini je na našem knižním trhu ve značném Hitlerově stínu, nedávno jsem o něm hledal nějakou knihu a po zběžném pátrání jsem narazil pouze na tuto od Luboše Taraby.

Poměrně útlá knížečka popisuje celý Mussoliniho život, od počátků jeho politické dráhy socialistického revolucionáře až po potupnou smrt v dubnu 1945. Jednotlivé kapitoly jsou proloženy zajímavými citáty z Machiavelliho, kterého Mussolini uznával jako jednoho z největších myslitelů.

Mussolini je příkladem toho, jak blízko k sobě má extrémní levice s extrémní pravicí. Mussolini na politické dráze začínal jako radikální sociální revolucionář, který byl příznivcem násilné revoluční změny režimu. Na opačnou stranu politického spektra ho přivedla 1. světová válka, kdy sociální hesla zaměnil za hesla nacionální. Sám Mussolini jednou prohlásil, že uznává pouze dvě politické síly: fašisty, kteří oslovují národ pomocí nacionalismu a komunisty, kteří na to jdou přes sociální otázky. O Stalinovi se údajně vyjádřil, že ho obdivuje, protože se z něj stal tajně fašista.

Itálie, která se po skončení 1. světové války cítila poražená mezi vítězi, byla nespokojena se svými válečnými zisky. Konec války přinesl i obrovské sociální a hospodářské problémy, stávky a pouliční nepokoje byly na denním pořádku. Lidé, kteří nebyli se situací spokojeni, se začali formovat kolem Mussoliniho ve svazech bojovníků (fasci - odtud pojmenování fašisté). Volání fašistů po pevné vládě a po pořádku bylo sympatické mnohým zástupcům průmyslu i střední třídy.

Fašisté se začínali organizovat, pořádali pochody, hony na své odpůrce, rozháněli levicové demonstrace. V roce 1922 se Mussolini cítil dost silný na to, aby pohlížel na nejvyšší posty. V listopadu 1922 si pod pohrůžkou pochodu na Řím vynutil na králi své jmenování předsedou vlády. Samotnému králi nebyl fašismus proti mysli, jako řada jiných v něm viděl návrat ke starým pořádkům a tradicím.

Po nástupu fašistů k moci nastalo budování korporativního státu, celý národ měl být sjednocen k budování silné Itálie. Byly také urovnány vztahy s církví, v roce 1929 byly podepsány lateránské dohody s Vatikánem. Přitom ještě před deseti patnácti lety Mussolini chrlil ve svých novinách ostrou protiklerikální propagandu.

Vztahy Itálie s Německem se nevyvíjely vůbec jednoduše, jak by se na první pohled zdálo. Hlavním bodem sporu bylo Rakousko, které Itálie dlouho považovala za svou sféru zájmu a nebyla ochotna připustit jeho pohlcení Německem. Z tohoto postoje ustoupila až v roce 1937, ale ani v březnu 1938 si Hitler nebyl úplně jist, jak Mussolini na anšlus zareaguje. Nikdy ducemu nezapomněl, že s anšlusem nakonec souhlasil (i když ve skutečnosti byl Mussolini velmi rozloben, že ho Hitler včas o svých záměrech neinformoval). Itálie si byla vědoma, že přes svou halasnou rétoriku hraje v „ocelovém paktu“ druhé housle a hospodářsky ani vojensky se s Německem nemůže měřit. To se projevilo zejména v katastrofálních italských vojenských kampaních v Libyi a v Řecku, kde to nakonec museli hasit Němci.

Nejzajímavější válečné roky v knize zabírají bohužel nejmenší prostor. Stručně jsou popsána válečná léta 1940 - 1943, sesazení Mussoliniho v červenci 1943, jeho osvobození v září 1943 a upadající politická kariéra v „italské sociální republice“ pod patronací Němců. Poměrně podrobně jsou vylíčeny poslední hodiny duceho života v dubnu 1945, kdy byl zajat partyzány, zastřelen a pověšen za nohy na milánském náměstí.