Na pultech našich knihkupectví se objevila nová kniha popisující boje na východní frontě za druhé světové války. Protože zpracování tohoto tématu má v našich luzích a hájích stále jistý deficit, ihned jsem se zaradoval. Bohužel předčasně. Kniha má sice podtitul „Pokus o novou interpretaci druhé světové války“, přesnější by bylo ale napsat, že se jedná o pokus obhájit staré interpretace.

Když člověk čte paměti nacistických generálů, neubrání se dojmu, že Němci prohráli za války jaksi nedopatřením. Vše bylo perfektní, Wehrmacht nepřemožitelný, jediný, kdo to kazil, byl Hitler a jeho přisluhovači, kteří svými nekompetentními zásahy zhatili veškerá pracně vybojovaná vítězství německé branné moci. A Stolfiho kniha tvrdí přesně totéž, jen to dělá poněkud obšírněji.

Základním problémem knihy je fakt, že byla poprvé vydána v roce 1991 a tedy psána v době, kdy pro západní historiky ještě nebylo dostatečně možné studovat sovětské archivy. Veškeré materiály ohledně střetu Wehrmachtu a Rudé armády tak byly buď německé anebo zprostředkované oficiální sovětskou historiografií, tudíž poplatné tehdejší ideologii. Ta samozřejmě vyvolávala spíše nedůvěru a nelze se divit, že její výroky a závěry vyvolávaly polemiky, obzvláště ve chvílích, kdy německé prameny tvrdily téměř něco opačného.

Stolfi sám v úvodu píše, že využíval pouze kořistní americké zdroje a německé archivní materiály, případně paměti německých generálů. A to i v případě sovětské strany, kde využíval německá hlášení, deníky a výslechy zajatců. Sám to považuje za prospěšné věci, protože prý v těchto zdrojích byla zachycena reálná situace sovětských vojsk. Bohužel i při nejlepší možné vůli je toto tvrzení velmi nadsazené. Nemožnost využít sovětských archivních zdrojů vedla autora k tomu, že kniha je opravdu velmi jednostranně zaměřená proněmecky a pro Sověty tu není místo. Na první pohled vše sice vypadá dobře, ale při bližším zkoumání příliš neobstojí. Německá hlášení mohou být podávána ve víře v jejich objektivitu, ale sama o sobě nemohou být tak přesná, aby dokázala odhalit pravý stav Rudé armády tak, jako při zkoumání jejích operačních hlášení apod. Stejně tak výslechy zajatců, ať vedeny sebedůkladněji, zůstávají vždy subjektivní záležitostí, a to i když odhlédneme od efektu „čarodějnických procesů“, kdy vyslýchaný je náchylný říci spíše to, co se od něj chce slyšet, než úplnou pravdu.

Stolfi sice tu a tam využije Sověty prezentované údaje, které jsou ale také poplatné době a ideologickému nazírání SSSR na dějiny. Ovšem nevyužívá je přílišně, kniha se spíše nese v duchu polemiky s nimi. To by samo o sobě nemuselo být špatné, pokud by celou věc zvládl lépe. Kniha na mne působí dojmem, že je psána stylem „nejprve znám závěr a potom k tomu dohledám důkazy, které mi je podpoří“.

Celý syžet knihy je postaven primárně na tvrzení, že za prohru Wehrmachtu mohou jen a pouze špatná rozhodnutí Hitlera, případně pár dalších zainteresovaných. Jiné objektivní faktory zde nehrají žádnou roli, třeba zdroje bojujících zemí atd. Víceméně vše vyznívá tak, že se Němci porazili sami. Tento jednostranný pohled naprosto dominuje a čtenář pochopí, proč autorovi tolik nevadil zcela jednostranně zaměřený přístup k archivním materiálům. Tu a tam se sice objeví zajímavé postřehy a myšlenky, ty jsou ale velmi rychle utlumeny ve prospěch hlavních tezí knihy, tedy že za všechno může Hitler či lidé z jeho bezprostředního okolí.

Kniha popisuje období počátku německé invaze a snaží se dokázat, že v srpnu 1941 byli Němci na prahu vítězství v celé válce. Stěžejní okamžik zvratu situace v neprospěch Wehrmachtu Stolfi vidí v odklonu německých vojsk skupiny armád Střed na Ukrajinu. Díky tomu nebylo realizováno tažení na Moskvu, která by potom dozajista padla, protože Rudá armáda byla prakticky už poražená. Právě zde se nejvíce projevuje nedostatek archivních materiálů ze sovětské strany, protože Stolfi jednak operuje s údaji, které jsou diskutabilní a hlavně nemá konkrétní údaje pocházející ze sovětských archivů, kterými by svá tvrzení podložil. Píše třeba, že Sovětům odklon poskytl čas na posílení vojsk a obrany, ale nic konkrétního přitom neuvádí. Spokojí se pouze s tvrzením, že vše bylo posíleno, ovšem jak, to se člověk nedoví. Tak je tomu ostatně v celé knize.

Kniha se skládá celkem ze šesti částí. První se zabývá děním, které předcházelo německému útoku na Sovětský svaz. Skládá se ze tří kapitol, kde jsou nastíněny důvody, proč Hitler zaútočil, představy Němců o Rudé armádě a probrána tažení předcházející operaci Barbarossa. První a třetí kapitola se nesou v duchu, že vše šlo bez Hitlerových zásahů dobře a jejich největším zjištěním je, že úspěch byl zaručen, pokud se skloubila Hitlerova strategická dravost při zadání úkolů Wehrmachtu a génius německých generálů při jejich realizaci. Ve druhé autor polemizuje s názorem, že Němci Sověty podcenili. Tvrdí, že tomu tak není, naopak, v rozporu se všeobecně známými fakty říká, že Němci přesně věděli, co je čeká, znali sílu Rudé armády a byli připraveni na přírodní podmínky v SSSR. Právě zde se nejvíce ukazuje nedostatek sovětských archivních zdrojů. Dnes už ale víme, že Stolfi má pravdu tak asi na půl. Němci sice dokázali poměrně přesně identifikovat svazky Rudé armády stojící na hranicích, ale naprosto selhali v případě jednotek ve vnitrozemí, kdy si mysleli, že Sověti už nemají prakticky žádné zálohy. Stolfi bohužel bere německé odhady jako historický fakt a podle toho s nimi také nakládá.

Druhá část se zabývá počátkem německého tažení na východě až do srpna 1941. Ve třech kapitolách se seznámíme s akcemi skupiny armád Sever, Jih a Střed. Hlavní pozornost je ve druhé části soustředěna na skupinu armád Střed, kde Stolfi vidí základní promarněnou příležitost (jak jinak, nekompetentním zásahem Hitlera). V této kapitole je opět vidět nevyrovnaný přístup k faktům a jejich interpretaci. V případě skupiny armád Sever vidí Stolfi její hlavní úkol v zajištění levého křídla tažení na Moskvu. Podle něj tento úkol splnila, i když jí neopomene vytknout nedobytí Leningradu. Město mohlo být podle něj vcelku včas dobyto, nebýt nerozhodnosti německých velitelů.

V případě Skupiny armád Jih je daleko stručnější. Spokojí se pouze s tvrzením, že svoje úkoly taktéž splnila. Na rozdíl od předchozího to ale už nijak nedokazuje. Přitom by to bylo na místě, protože zde máme stěžejní okamžik celé jeho knihy, tedy odklon německého útoku na jih. Přestože tedy Stolfi tvrdí, že úkoly skupiny armád Jih byly splněny stejně jako na Severu, pouhý letmý pohled na mapu ukazuje, že německá vojska na jihu neustále velmi zaostávají za svými sousedy. Toto nijak Stolfi nekomentuje; jediné co se čtenář dozví, je to, že úkol této skupiny armád byl splněn. V rámci situace na jihu se Stolfi dotkne i toho, proč zde byly umístěny hlavní síly Rudé armády. Dochází k závěrům, že na rozdíl od toho, co prezentují oficiální sovětské zdroje, tedy že zde byl předpokládán hlavní postup Němců, zdejší uskupení měla za úkol zahájit útok na Balkán. Bohužel opět mu chybí archivní materiály; ty by mu ovšem v tomto případě daly spíše za pravdu. Škoda, že podobně dobrou dedukci nepředvádí i ve zbytku knihy.

Skupině armád Střed věnuje Stolfi, jak už bylo dříve řečeno, největší díl pozornosti. Je to dáno tím, že v ní spatřuje rozhodujícího činitele případného německého vítězství. Rozebírá její postup a opět maximálně zdůrazňuje chybná Hitlerova rozhodnutí. Dokazuje, že nebýt jich, Němci by záhy válku vyhráli. Dopomáhá si i takovými diskutabilními závěry, že války se vyhrávají jen čistě vojensky (přičemž z moderní historie známe případy, kdy byla válka vyhraná pouze obratnou politikou na rozdíl od vojenských porážek) či že Wehrmacht při cvičení na mapách dokázal Moskvu obsadit a Sovětský svaz porazit. Předkládá i zvláštní pohled na hodnocení ztrát, kdy jsou pro něj hlavní absolutní ztráty, takže v jeho závěrech má ztráta 1000 mužů stejný dopad na Němce i Sověty bez ohledu na její relativnost k možnostem je doplňovat.

V této kapitole se také zabývá hodnocením Rudé armády. Poukazuje na její neschopnost vedení moderní války hlavně kvůli nekompetentnosti jejích velitelů a zásahům politických komisařů. Poukazuje na neiniciativnost sovětských vojáků a jejich mechanické chování a tupou snahu poslouchat rozkazy, ať jsou jakékoliv. Dotýká se také problému oboustranných krutostí v průběhu bojů.  Celkově se dá s jeho vývody souhlasit, když opět ne zcela přesně provádí výčet sil Rudé armády, resp. je uvádí tak, aby to vyhovovalo jeho závěrům o jejich brzké porážce.

Třetí část probírá možnosti sovětské porážky před Moskvou. Ve třech kapitolách se nejprve snaží srovnávat německé tažení v Bělorusku s kampaní ve Francii roku 1940, přehodnotit německý postup v červnu a červenci a aplikovat postup v říjnu na červenec.  Celkově opět shledává jako zásadní chyby negativní zásahy Hitlera, které jediné brzdily německé snahy o vítězství a jeho vývody jsou takové, že při aplikaci stejného postupu jako ve Francii by došlo k dobytí Moskvy a tím pádu SSSR. Opět se zde dotýká velkých ztrát Rudé armády a neschopnosti jejího velení. Na závěr odhaluje hlavní příčinu německého nezdaru – podle něho je to rozkaz o zastavení postupu rychlých sil na Moskvu a dočasné přesunutí hlavního úsilí skupiny armád Střed na jih. Viní z toho jednoznačně Hitlera a jeho váhavost a nekompetentnost. Opět zde operuje se vzájemnými poměry sil, ovšem v případě Rudé armády opět nedostatečně podloženými. To nejvíce kontrastuje v porovnání s údaji o Wehrmachtu, kde je popis situace mnohdy rozveden až na operace jednotlivých divizí. U Sovětů přitom neuvádí ani čísla armád, čímž se celý popis operační situace stává nepřehledným.

Čtvrtá část knihy probírá ztráty na lidech a tancích. Je rozdělena do dvou kapitol, přičemž v první se probírají ztráty obou aktérů a ve druhé logistické možnosti Němců. Při rozboru ztrát jsou opět německé podány přesně, zatímco sovětské jen jako odhady, přičemž znovu pouze porovnává absolutní ztráty Rudé armády bez doplňků. Taktéž se snaží opětně obhajovat činnost OKW před nařčením z podcenění nepřítele. Dále zde porovnává tanky obou stran a jejich početní stavy. V případě Rudé armády opět není přesný, tentokráte ho ale v poznámce opravuje česká redakce. Zde autor také zdůrazňuje, že Němci odhadovali počty sovětských tanků správně (sám je uvádí kolem 18 000, skutečný stav se dnes udává kolem 23 000) a dokládá to hodnocením pocházejícím od H. Guderiana. Dovolím si zde uvést, že generál Guderian byl jediný na německé straně, kdo stav tankové výzbroje Rudé armády hodnotil reálně, neboť měl mimo jiné na tomto poli vlastní zkušenosti z návštěvy v SSSR. Ostatní němečtí generálové většinou Rudou armádu hrubě podceňovali a co se týká její tankové techniky, pak se mýlili jak v početních stavech, tak i pokud se týče kvality.

Stolfi ji zde ovšem hodnotí poměrně dobře, i když také zde se dopouští nepřesností. Tvrdí například, že u Moskvy byly tankové jednotky Rudé armády v zimě úspěšné proto, že disponovaly už větším svazky moderních tanků T-34, zatímco v počátku tomu tak nebylo a Sověti jich neměli dostatečné počty, aby je mohli koncentrovat. To ovšem je pravda jen z toho pohledu, že Němcům se to takto mohlo zdát, protože drtivá většina tanků v počátku války byly lehké typy a tak se s nimi setkávali častěji, zatímco u Moskvy už byla značná část těchto lehkých i těžších starých typů tanků zničena a Němci se daleko častěji začali setkávat s T-34. Ovšem co se týká jejich počtů, rozhodně jich dokonce ani na počátku války Rudá armáda neměla nedostatek. Do větších skupin je nečlenila proto, že jich měla málo, ale hlavně kvůli chybné taktice při jejich nasazování. Taková taktika ostatně přetrvávala i u Moskvy. Stejně tak je nesmyslem jeho tvrzení, že do října se Němci útoků tanků T-34 nemuseli obávat. Zde se dá říci, že zde Stolfi podlehl oficiální sovětské historiografii, která ze svých vlastních důvodů nasazení T-34 takto prezentovala.

Ohledně logistiky Němců na východě Stolfi hájí názor, že nehrála podstatnou roli, protože německá strategie tyto problémy už předem vylučovala. Rozebírá zde možnosti Němců versus jejich reálný postup, případně dřívější možný postup na Moskvu a opět dochází na rozdíl od skutečnosti k závěru, že logistické zabezpečení bylo plně dostačující a nic nebránilo v porážce SSSR, nebýt chybných zásahů Hitlera.

Pátá část se zabývá možnostmi německého postupu v srpnu a nastiňuje alternativní scénář německého tažení na Moskvu. Ve Stolfiho podání jsou sovětská vojska zcela zničena, tím se hroutí obrana na všech ostatních úsecích a značné části evropské SSSR jsou obsazeny Němci. Jediné, co mě výrazněji na této části zaujalo je, že Stolfi bez jakýchkoli skutečných důvodů předpokládá po pádu Moskvy svržení bolševického režimu a zhroucení odporu Rudé armády. Ve své době to byla docela rozšířená představa, která se později objevovala znovu a znovu zvláště v rámci tak často i mediálně prezentovaných západních názorů na eventuální průběh ozbrojeného střetnutí sil NATO a Varšavské smlouvy. Přitom historie ukazuje, že v případě války se dokázalo Rusko (respektive ruská říše) vždy semknout k obraně proti nepříteli zvnějšku. Stejně tak ani pád hlavního města či velké ztráty obvykle neznamenaly v historii ztrátu motivace Rusů k pokračování v ozbrojeném boji.

Závěrečná šestá část pojednává o nové interpretaci druhé světové války. V první kapitole je probrána osobnost Adolfa Hitlera, kde je líčen jako muž dvou tváří - na jedné straně agresivní a odhodlaný, na druhé bojácný a opatrnický. Jsou zde porovnávány úspěchy z tažení na západě s nezdarem na východní frontě a zdůrazňována Hitlerova zásadní role. Opět je zde podtrhováno, že za veškerými neúspěchy stojí jeho chybné zásahy. Ve druhé kapitole je rozebrána Barbarossa jako zlomový okamžik druhé světové války v porovnání s bitvami u Stalingradu, Kurska a El Alameinu. Stolfi probírá většinu hledisek pro a proti takovému porovnání a nakonec  dochází k závěru, že pro Němce byla milníkem opravdu Barbarossa, zatímco pro Spojence Kursk. Stalingrad však poměrně bagatelizuje, čímž se opět dostává na stejnou vlnu, jako němečtí generálové ve svých pamětech. Uvádí zde také graf, ze kterého lze výše zmíněné vyčíst. Jedná se ale bohužel pouze o grafické znázornění jeho vlastních chybných představ. Na závěr ještě autor rozvádí tezi, že Německo bylo nezávislé na přírodních zdrojích díky správně zvolené strategii Blitzkriegu a přitom obhajuje tvrzení, že o případném vítězství rozhoduje operační způsobilost a nezáleží tolik na vzájemné síle obou protivníků. Podobně zavádějící je i jeho tvrzení, že v případě konfliktu se rozhoduje pouze na bojišti, zatímco politika nehraje žádnou zásadní roli. Přitom z moderních dějin známe případy, kdy vojenská porážka byla plně vyvážena politickým vítězstvím.

V knize nalezneme i fotografickou přílohu skládající se z portrétů německých generálů, dále mapovou část a přílohy pro české vydání. Mapy znázorňují situaci na frontě a alternativní postup Němců. Je zde také proložení jejich postupu v případě tažení Francií a do Dánska a Norska na mapu SSSR, které má dokumentovat, že by Němci byli schopni svých cílů opravdu dosáhnout. Přílohy českého vydání zpracovávají strukturu německých vojsk v rámci operace Barbarossa a početní stavy německých tanků na začátku tažení a v září 1941. Přílohy českého vydání jako takové jsou provedeny velmi přehledně a rozhodně tvoří to lepší z celé knihy.

Co napsat na závěr? Stolfi mi nejvíce ze všeho připomínal kafemlejnek, který stále dokola mele „za všechno může Hitler“. Kniha je sice velmi zajímavým popisem operací Němců a jejich shrnutím, má ale zásadní nedostatky v případě údajů a hodnocení Rudé armády. Pokud by Stolfi zamýšlel vydat knihu popisující pouze operace Němců a jejich zázemí, bylo by vše v pořádku, takto si ale klade mety, kterých nemůže tímto způsobem dosáhnout. Předkládá zde sice několik zajímavých názorů a tvrzení, ovšem to nemůže vynahradit celkově chabý dojem z knihy, která se z velké části věnuje spekulacím, téměř nikdy nepodloženým konkrétními úvahami, založenými na ověřených faktech týkajících se obou válčících stran. To je u takovéto obsáhlé publikace opravdu zásadní nedostatek.