Recenze literatury faktu většinou není příliš obtížná — z měřítek pro hodnocení knihy je většina více či méně objektivních (snad vyjma závěrů), těch skutečně subjektivních je pomálu a nejsou zase tolik stěžejní (jako např. vypravěčská schopnost). Pokud ovšem autor opustí bezpečný břeh skutečných událostí a začne uvažovat, jak se věci mohly vyvíjet za jiných okolností, ruku v ruce s sebou na tenký led táhne i recenzenta. Stejně jako se generace historiků i „pouhých“ zájemců o historii přou o to, jak mohla vypadat bitva o Británii, kdyby se Luftwaffe vyvarovala některých chyb (v našich podmínkách pak podobné diskuse vyvolává třeba otázka Mnichova), může se nyní recenzent přít s autorem takřka výhradně v teoretické rovině.
Kniha Luftwaffe vítězí anglického leteckého historika Mikea Spicka je přesně takovým dílem (nakladatelstvím označeném jako „odborně-historickou fikci“, mezi odbornou veřejností je tento žánr známý spíše jako alternativní nebo fiktivní historie). Autor uvažuje o tom, jak se mohla válka vyvíjet z pohledu Luftwaffe co nejlépe. K tomu ovšem nutně potřebuje upravit skutečnost — a proto nechává přežít schopného a energického náčelníka generálního štábu Luftwaffe gen. Wevera (který ve skutečnosti zahynul 3. června 1936), despotického Göringa sice nechává Luftwaffe vybudovat, nicméně na skutečném vrcholu jejích sil (během bitvy o Británii) jej odstraní atp. Takřka nejdůležitější změnou pak je dokončený vývoj strategického bombardéru, kterým se podle Spicka měl stát Dornier Do 19.
K tomu, aby takovéto dílo mělo hodnotu větší než románovou, je nutná silná osobnost a hlavně odbornost autora. Tuto podmínku Mike Spick splňuje jen částečně — zatímco při popisu leteckých bojů mezi západními Spojenci a Němci si je jistý v kramflecích, situaci na východní frontě věnuje již menší pozornost s méně detaily. A co hlavně, Spick potřebuje upravit i válečnou situaci na zemi a na moři, kde se již ztrácí podstatně víc. Tak například probití se 6. armády z obklíčení u Stalingradu se vzhledem k podmínkám, absenci záloh v německém zázemí (autor zhruba ve stejném čase předpokládá dobytí ropných polí u Baku) a síle zúčastněných ruských armád nezdá pravděpodobné; následná léta na východní frontě „odbude“ opětovným dobytím Stalingradu, německou ofenzívou směrem ke Kujbyševu a následným patem.
Důvěru zrovna nevzbuzuje ani situace na moři: tak třeba dokončení letadlové lodi Graf Zeppelin a velmi pokročilá stavba její sesterské lodi by si vyžádala velkou část relativně skromných výrobních prostředků a surovin, ve skutečnosti převedených jinam. Stejně tak ponorky: není pravda, že by díky Schnorkelu byly ze vzduchu prakticky nezranitelné, „centimetrové“ radary ASV Mk.III, zaváděné do výzbroje od půlky roku 1943, dokázaly zachytit i takto nepatrný cíl.
Co však spíš zamrzí „letadlovce“, je fakt, že zatímco pro Luftwaffe si Spick přeje jen to nejlepší, Spojencům jako by upíral všechno nad rámec skutečnosti (a někdy i to). Takto se již v roce 1943 po nebi nad Říší prohání množství Me 262, od jara 1944 je k dispozici Ar 234 v průzkumné i bombardovací variantě, vycvičených pilotů i paliva je dostatek; naopak spojenecké proudové stroje si „zabojují“ až někdy v létě 1945, byť třeba Meteory Mk.III (více než vyrovnané německým protějškům) jsou k dispozici již v lednu… Nemluvě o tom, že spojenecký vývoj ve skutečnosti neměl žádný závažný důvod v pozdější fázi války spěchat s nasazením dostatečně neodzkoušených typů, jak to dělali Němci.
Obecně vzato, Spickovy úvahy se (minimálně zpočátku) zakládají na reálných událostech, jenom s jiným koncem — tak například rozkaz převést k leteckým školám místo potřebných transportních Ju 52 zastaralé bombardéry Junkers Ju 86 byl zvrácen samotným Göringem, Spick jej nechává v platnosti a vyvozuje důsledky. Jak se blíží konec války, nevyhnutelně jsou úvahy čím dál méně konkrétnější. Ve finále pak jde v podstatě jen o to, jak válku autor ukončí — a provede to stylově, jadernými nálety B-29 na Mnichov a pak na samotné Wolfsschanze.
Konec dobrý, všechno dobré? Ne tak docela. Milovníci Luftwaffe jistě budou potěšeni, do jak velké míry mohlo německé letectvo ovlivnit jazýčky na vahách, střízlivější fanoušci letectví se budou divit, proč Spojenci i Sověti sedí nečinně s rukama v klíně. Pro obě skupiny nicméně bude jistě zajímavé množství detailů z historie Luftwaffe, které autor uvádí a „jen“ si je upravuje k obrazu svému. Byť některé z nich nejsou přesné — například Erhard Milch byl „pouze“ pozorovatelem, pilotní výcvik nikdy neprodělal*.
Celkový rozsah knihy, 316 stran, je více než dostačující, 16 stran obrazové přílohy na křídovém papíře pokrývá letadla i osobnosti obou stran, opět s částečně fiktivními popiskami (trochu komicky pak působí snímek Bf 110G-14 evidentně z leteckého muzea s komentářem: „zcela nový Bf 110G-14 čeká na poslední přezkoušení a předání bojové jednotce“). Zorientovat se v autorových úvahách pak pomáhají i poměrně pěkné mapky; zde patří Jotě uznání za to, že původní dílo reprodukovala se vším všudy. I Stanislava Dudka lze za překlad pochválit, vyvaroval se prakticky všech klasických lapsů.
Co říci závěrem? V letecké části je kniha zajímavá a pokud se autor drží západní fronty, nedělá mnoho chyb. Pozemní a námořní operace už znějí méně věrohodně, dají se dokonce najít i značně odvážná tvrzení (z lokálního pohledu např. obrana německých opevnění na Seině jednotkami složenými z Čechoslováků — to by si určitě zasloužilo poznámku překladatele). Pokud ale během dlouhých zimních večerů nemáte co dělat, přečtením knihy Luftwaffe vítězí rozhodně nic nezkazíte.
* Za tento postřeh děkuji kolegovi ja_62.