Pokud patříte k těm zájemcům o historii, kteří své znalosti rádi skládají z malých střípků a zmínek v dobových časopiseckých článcích, odkazů, zažloutlých fotografií, poznámkách pod čarou, v archivech nebo i dokonce rozhovory s pamětníky, abyste zažili tu báječnou zaslouženou radost z toho, že se po letech zkoumání dozvíte jak to asi skutečně bylo, pak Krvavá jatka rozhodně nečtěte. V Krvavých jatkách se totiž dozvíte téměř vše. Hned, najednou a bez dalšího zkoumání. Tu neskutečnou mravenčí a sysifovskou práci (nebudeme si nic nalhávat, pro mnohé z nás je tohle právě to nejvíce vzrušující na studiu historie) už za vás odvedli autoři. Jejich jména dávají jistou záruku. A když tentokrát zcela mimořádně svou práci nezvorali ani překladatel ani redaktor, můžeme se bez obav začíst. Čeká na nás historie začátku války ve vzduchu v jihovýchodní Asii, především z pohledu Spojenců, popisují se tu místa, datumy, jména protivníků i třeba sériová čísla jejich letounů a to vše v doprovodu desítek unikátních fotografií...
Už sám název knih v kombinaci s kresbami na obálkách (zdevastované Buffalo na malajské pláži a P-40 s nezvyklými znaky Létajících tygrů v souboji s A6M) dostatečně jasně vysvětlí případnému zájemci oč tu běží. Letecká válka nad jihovýchodní Asií a jihozápadním Pacifikem v letech 1941-42 je pro našince více než exotická. První díl začíná poděkováním autorů těm, kteří jim v psaní knihy byli nápomocni. Jsou to desítky jmen lidí, kteří "byli u toho", jejich blízkých, pracovníků archivů, historiků. Kupodivu mezi těmito soukromými zdroji informací není uveden jediný japonský - přesto že mnoho fotografií je jistě právě od nich.
Báječnou věcí je "Chronologie událostí", kterou najdeme v obou dílech, s odkazy na jednotlivé kapitoly. Pomůže v orientaci, pokud hledáte nějakou důležitější konkrétní událost. Začíná 8.12.1941 vpádem do Malajska a na Filipíny, nálety na Wake, Hongkong a Singapur a končí 9.6.1942 kapitulací Samaru na jihu Filipín. Čtenář má v tuto chvíli také poslední příležitost k tomu, aby si přichystal zeměpisný atlas (vřele doporučuji), od skvěle napsané knihy se mu totiž bude jen těžko odcházet.
První kapitola nás uvede do historických souvislostí v Japonsku, Číně a v britských, francouzských, amerických a holandských dálněvýchodních kolonií. Můžete se zde dočíst především o výstavbě vojenských letectev v těchto zemích (znali jste třeba něco o thajském letectvu založeném už roku 1914 a o jeho bojích s Francouzi v roce 1940?), ale i o vzdušných incidentech, které se staly před válkou. Můžeme sledovat důkladné japonské přípravy, zrovna jako zoufalou, ale neúčinnou snahu budoucích Spojenců o totéž. Důkladně jsou rozebrány početní stavy letectev příštích protivníků, překvapivě může působit fakt, že početní převaha Japonců v letadlech byla pouze 3:2.
Druhá kapitola už popisuje první útok na Malajsko. Jsou vzpomenuta jména prvních padlých letců RAF na Dálném východě - z osádky hlídkové Cataliny FY-V F/O Bedella, která jako první spatřila 7. prosince japonské konvoje. Pak už čtenáři běží před očima události jedna za druhou: zoufalý britský odpor (je zmíněna i významná účast australských jednotek a pomoc Holanďanů) a japonský vítězný postup.
Třetí kapitola se důkladně zabývá zničením svazu"Z" a jak se zdá, existovala tehdy reálná možnost obě plavidla alespoň částečně před nálety ochránit!
Ve čtvrté kapitole jsou popsány události v severním Malajsku ve dnech 10.-25. prosince, dočteme se i o ostudné evakuaci pouze evropských civilistů z Pinangu. Na závěr je vzpomenuta předem ztracená obrana Hongkongu a krátce je popsána obrana atolu Wake (zde je při posledním boji VMF-211 v rozporu s tuzemskými články kromě Cpt.Freulera uváděn Lt.Thornton).
Pátá kapitola nás zavede na Filipíny. A můžeme se jen podivovat tomu, co se stalo 8 hodin po náletu na Pearl Harbor. Obzvlášť rozporuplná je činnost gen.MacArthura a jeho štábu, s tím pak ostře kontrastují činy US-stíhačů (a je škoda, že jména jako Villamor [Filipínec], Wagner a Dyess jsou českému čtenáři prakticky neznámá) a ostatních letců (jmenujme třeba Lt.Kellyho, pilota B-17). Ovšem poprvé se zde setkáme i se známým jménem Saburóa Sakaie. Kapitola končí americkým ústupem na Bataan a dobrodružnou evakuací části leteckého personálu.
Šestá kapitola je o bojích nad holandskou východní Indií ve dnech 10.12.1941 až 31.1.1942. Trochu nepatřičně snad působí zmínky o bojích Australanů nad Šalomounovými ostrovy, zejména nad základnou v Rabaulu či o prvních bojích nad Port Moresby. Ovšem nejvíce místa je věnováno (nejen) holandským obráncům Bornea, Ceramu a Celebesu. Kapitola končí v předvečer útoku na Sumatru.
Sedmá kapitola se týká Barmy ve stejném období. Zde se na scéně objevuje budoucí legenda: Létající tygři AVG, ale ani hrstka letců RAF není opomenuta: hlavně popisem prvních náletů na japonské cíle v Thajsku. V bojích se také kromě P-40 a Buffal objevují první Hurricany (17.sqn v Mingadalonu 23.1.1942). Přečíst si můžeme i o úspěchu spojeneckých stíhačů v boji nad Rangúnem dne 24.1..
Do odsouzeného Singapuru se vrátíme v osmé kapitole. I sem dorazily Hurricany, stalo se tak 17.1., ale bylo příliš pozdě na zvrácení situace. Jakoby z jiné války pak působí popisy náletů zastaralých dvouplošníků Vickers Vildebeest. Jejich nejstatečnější boj- nálet u Endau- nás čeká až ve druhém díle.
V deváté kapitole Singapur kapituluje. Předzvěstí konce byl už odlet australských Hudsonů na bezpečnější základny u Palembangu na Sumatře. Přesto ještě několikrát dostali Japonci příležitost k náletům na spojenecké konvoje s posilami. Připomenuta je také sebevražda G/C. Wattse, který vzal na sebe vinu za neutěšený stav na letišti v Tengahu. Potíže Spojenců dokumentují i sabotáže- surový latex v nádržích Hurricanů dne 6.2. O pár dní později, 10.2., byly ze Singapuru podniknuty poslední spojenecké operační lety (píše se i o náletu dvou Tiger Mothů na japonské pozice) a 11.2. pak ze Singapuru odlétlo posledních několik stíhaček. Téhož dne byla doručena i první výzva ke kapitulaci. 15.února 1942 velitel Singapuru gen.Percival skutečně kapituloval. První díl knihy pak končí pochmurným výčtem spojeneckých ztrát.
Druhý díl začíná velmi sympaticky: opravami a doplňky prvního dílu a také krátkým popisem organizace japonských a holandských leteckých jednotek. Na dalších stránkách se jaksi "mimo soutěž" popisuje statečný, ale tragický nálet RAF 26.ledna na Japonce u Endau. Výsledkem byly mimo jiné i dva udělené Victoria Cross.
První "regulérní" kapitola se jmenuje "Obrana Sumatry a vyklizení Singapuru", uvozují ji data 8.12.1941-16.2.1942. Sledovat můžeme přílety prvních významnějších spojeneckých posil (třeba i americké 7.BG, jejíž let téměř okolo světa popisuje Bob Scott v knize "Ten den mi patřilo nebe"), zejména Blenheimů z Blízkého východu a z Afriky. Významnou posilou bylo rovněž 48 Hurricanů II startujících z HMS Indomitable pro základnu v Batávii. Kapitola pokračuje evakuací Singapuru, sleduje osudy letců a evakuačních lodí (dočíst se můžeme o udělení Victoria Cross kapitánu lodi HMS Li Wo Lt. Tomu Wilkinsonovi). Několik příběhů připomíná dobrodružství Robinsona Crusoa. Kapitola končí pochmurnou bilancí lodí které byly potopeny cestou ze Singapuru ve dnech 13.-17. února 1942.
Na řadě bylo dobytí Sumatry. Druhá kapitola začíná 14.února prvními spojeneckými nálety na blížící se invazní konvoj. Japonci však uchystali velké překvapení: výsadek na letišti P.1 a na naftových polích u Palembangu. To způsobilo velké potíže spojeneckým letadlům a tedy i konec jakýmkoli nadějím na úspěšnou obranu ostrova. 16.února bylo po všem.
Kniha se ve třetí kapitole vrací na Filipíny. Dočteme se o heroické vzdušné obraně Bataanu několika zbývajícími P-40 a P-35A a také o aféře z 13.3. se starou B-17, která měla z letiště Del Monte na Mindanau odvézt MacArthura s doprovodem. Hořký konec pro Bataan nastal 9.4. a 6.5. následoval symbol amerického odporu na Filipínách - Corregidor. V první půli května pak z letiště Del Monte krátce operovala detašovaná skupina bombardérů, která způsobila škody japonské lodní dopravě. Ale i zde nastal nevyhnutelný konec a kapitola končí smutným odstavcem o Bataanském pochodu smrti.
Čtvrtá kapitola přináší tuzemskému čtenáři hodně zajímavého. Především samotný fakt existence silného letectva v holandské kolonii může dost překvapit. I po předcházejících ztrátách měli Holanďané 1.2. k obraně Jávy stále ještě 65 stíhaček (H.75, CW-21B a B-339/439) a 45 bombardérů Martin 139, navíc i britské a americké posily (Hudsony, Hurricany a Blenheimy RAF, a B-17 a P-40 USAAF). Velký nálet ze 3.2. ale spojenecké síly značně oslabil a katastrofy pokračovaly. I na Nové Guineji, které se věnuje několik závěrečných odstavců.
Japonci samozřejmě nezapomněli ani na Austrálii. V páté kapitole tak můžeme sledovat jak 19.2. podnikly japonské palubní letouny první z velkých náletů na přístav Darwin. Vzápětí následovala invaze na ostrov Timor. Prvním projevem spojeneckého útočného ducha pak byl nájezd letadlové lodi USS Lexington na Rabaul 20.2. Tam se zrodil další americký hrdina této války: Lt. O´Hare.
V šesté kapitole se ocitneme zpět na Jávě, tentokrát ve dnech 16.-18.února. V záplavě zpráv o spojeneckých ztrátách by neměla zapadnout záchrana 79 trosečníků z lodi Van Ghent jedinou Catalinou. Také se ukázalo, že ústup z Palembangu byl pro spojenecké letectvo přinejmenším předčasný. Sledovat můžeme letecké operace související s boji na moři a potopení letadlové lodi USS Langley při pokusu dopravit na Jávu stíhací P-40.
Další katastrofa pro Spojence nastala v Barmě ztrátou Rangúnu. A právě události mezi 1.únorem a 9.březnem nalezneme v sedmé kapitole. Kromě pilotů RAF a AVG je na scéně i 1.peruť IAF - indického letectva. Častěji se také setkáváme s bojovým nasazením letounů Lysander. Z líčení je také jasné, jakou nenávist museli chovat Barmánci k Britům a Indům.
Osmá kapitola nese název "Invaze na Jávu a vyčištění Broome". První japonské jednotky se na Jávě vylodily krátce po půlnoci 1.března a katastrofa spojeneckých jednotek pokračovala i na moři potopení křižníku USS Exeter. Už druhý den po vylodění začal ústup. Podíváme se také do Austrálie, do přístavu Broome, kam evakuace mířila. Během 15 minutového náletu 17 Zeke vedených 2 C5M bylo zničeno mnoho letounů, zatímco Japonci ztratili jediné Zeke. Zajímavou historkou je zmizení diamantů v ceně 1 miliónu liber při nouzovém přistání DC-3 společnosti KNILM u Carnot Bay. A od 4.března už nad Jávou bojovala hlavně RAF na Hurricanech. Poslední bojový let podnikla 4 holandská buffala 7.března.
Devátá kapitola popisuje závěr barmského tažení ve dnech 10.března až 22.května. Po pádu Rangúnu nebyla situace Spojenců dobrá, pokračoval ústup směrem do Indie. Bombardéry a dopravní letadla evakuovala z dosahu Japonců tisíce uprchlíků (politováníhodné je, že mnozí z uprchlíků za to museli zaplatit!). AVG záhy ustoupila na čínské základny a v řadách RAF se objevila 215. squadrona s bombardéry Wellington. 7.května pak P-40 AVG předvedly své kvality při podpoře pozemních jednotek, když 8 stíhaček zastavilo japonské obrněné oddíly u řeky Salween. Zhruba v téže době také začaly zásobovací lety pozemních jednotek ustupujících k Indii. Kapitola končí popisem snad nejpozoruhodnějšího souboje, jaký kdy svedly osádky bombardérů Blenheim. 22.května 1942 při náletu na Japonci obsazený Akyab zaútočilo na osamělý Blenheim Z9808 (pilot W/O Huggard, navigátor Sgt.Howitt a střelec Sgt.McLuckie) od 60.perutě hned pět stíhaček Ki-43. Střelec Blenheimu Sgt. McLuckie sestřelil tři z nich, přičemž v poslední stíhačce zahynul slavný velitel 64.sentai - major Tateo Kato.
Poslední kapitola se zabývá nájezdem japonských letadlových na Cejlon. Zde se Japonci utkali s novým soupeřem - FAA. Podivně zde působí poznámka o schopnostech Fulmarů nosit torpéda. 4.dubna došlo k prvnímu střetnutí s blížícími se Japonci a 5.dubna v 7.32 dorazily nad Cejlon první A6M. Zničující nálet značně ochromil FAA, RAF i Royal Navy. Odpoledne pak japonské střemhlavé bombardéry D3A kapitána Egusy potopily na jih od Cejlonu křižníky HMS Dorsetshire a HMS Cornwal. Mezi 5. až 9.dubnem pak Japonci potopily ze vzduchu dalších 23 spojeneckých obchodních lodí, aniž by jim v tom Britové mohli zabránit. 9.dubna se Japonci vrátili nad Cejlon. Rozdrtili zbývají odpor a na moři pak potopili starou letadlovou loď HMS Hermes a doprovodný torpédoborec HMAS Vampire. Japonské ztráty při těchto operacích nejsou přesně známy, kniha však nabízí zajímavou úvahu o oslabení leteckých skupin japonských letadlových lodí. Dokládá to tím, že v následující bitvě v Korálovém moři operovaly pouze dvě - Šókaku a Zuikaku.
V závěru knihy jsou vylíčeny osudy některých zajatců a těch, kterým se podařilo ze zajetí uniknout. Rovněž i osudy některých letců, kteří bojovali i nadále. Následují pečlivě sestavené tabulky úspěšných stíhačů obou stran a statistika udělených vyznamenání. Rovněž je nabídnut zajímavý pohled na japonský postoj k zajatcům. V dodatcích knihy pak najdeme několik hlášení vyšších důstojníků, soupis spojovacích letadel Malajského dobrovolnického letectva, početní stav japonského námořního letectva v období od 12/41 do 3/42, a mapy ilustrující jednotlivé kapitoly.
Kniha samozřejmě není dokonalá. Pokud mohu soudit, zavádí někdy zcela nový přepis místopisných názvů, zejména se to týká Barmy (ale to je častá bolest podobných knih). Asi by stálo za to, kdyby byly prováděny i korektury tímto směrem a překladatelé a redaktoři by povinně používali stejné vydání Atlasu světa. Další už méně podstatný nedostatek vidím v absenci alespoň krátkého popisu a třeba i výkresů nebo i barevných schémat popisovaných letounů. V prvním díle je sice v úvodu krátká stať srovnávající úroveň techniky zúčastněných stran, ale tak nějak "to není ono". Za úsměvné nedopatření se dá považovat v jinak skvělém Rejstříku (25 stran, bohužel až ve druhém díle) uvedení jmen pánů Wenneckera, Roggeho, Rathjeho a Hitlera pod položkou "Další spojenci". Také umístění map mohlo být v obou dílech stejné. V prvním jsou na začátku kapitol, ve druhém až na konci knihy.
Co říci na závěr? Dílo je staré cca 10 let. Ale jen těžko ho bude nějaká nová kniha překonávat.
P.S.: Zájemcům o tuto část letecké historie nezbývá než doufat, že se časem u nás dočkáme i vydání posledního dílu této série (má pojednávat o bojích nad Barmou v letech 1942-1945), ale třeba i dalších děl zmíněných v textu nebo uvedených v "Použité literatuře". Mám na mysli zejména knihy J.Lundstroma "First team" ("První tým"-operace letectva USN v letech 41-42), W.Bartsche "Doomed at the start" ("Záhuba na počátku"- to nepotřebuje vysvětlení) či vzpomínky W.Dyesse (stíhač US letectva na Filipínách bojující v r.42 do hořkého konce) "Dyess story", které se zabývají obdobnou tématikou jako Krvavá jatka.