Bylo to jednoho březnového dne, kdy už bylo jasné, že letos můj milovaný KLH Chomutov opět nepostoupí do nejvyšší hokejové soutěže, a kdy jsem se sklesle procházel s přítelkyní ulicemi mého města, načež mi do oka padla kniha krčící se nenápadně ve výloze malého knihkupectví a částečně překryta jinými knihami a s — na české poměry — zajímavým názvem. Vcelku jsem se podivil, copak dělá kniha H. Sakaidy, tohoto píšícího „japonského“ američana, na českém trhu, protože to není vůbec obvyklé v současné záplavě glorifikovaných německých hrdinů. Toto a také samotné téma knihy mě natolik zaujalo, že jsem neváhal a stal se jejím majitelem a to i přesto, že již několik let dávám přednost spíše knihám vyšlým v zahraničí, neboť všichni známe „kvalitu“ našich překladatelů či „chuť“ vydavatelů obohacovat knižní trh o kvalitní a pro nás potřebné tituly. Knihu jsem přečetl za dva dny, poté ještě dvakrát, a protože jsem měl veskrze dobré pocity, trochu času, ale hlavně chuť zase něco po dlouhé době vložit na naši Frontu.cz, sedl jsem k počítači a jal se s vámi všemi podělit o můj názor, takže vzhůru do toho…
Nejprve bych rád podotkl, že některému čtenáři (zvláště pak těm, kteří se obecně s prací pana Sakaidy setkávají poprvé) se může zdát charakter knihy poněkud zvláštní, zvláště srovnáme-li ji s jinými obdobnými tituly zabývajícími se historií leteckých jednotek. Dozvíme se sice všechny podstatné informace o založení jednotky, jejím technickém i personálním složení, bojovém nasazení atd., ale co evidentně tvoří páteř knihy, jsou osobní vzpomínky účastníků obou válčících stran. Někdy je těchto vzpomínek na můj vkus až příliš a ona základní fakta se v nich mnohdy ztrácí. Nicméně toto je typické pro všechny počiny pana Sakaidy, on si prostě v osobních vzpomínkách doslova libuje, ostatně je to i napsáno v úvodu knihy u stručného představení autorů. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je to na závadu. Naopak, osobní vzpomínky proti sobě bojujících pilotů, jsou vítaným zpestřením a mnohdy velmi vhodně doplňují daná fakta, i když ta jsou v některých případech (z japonské strany) dost nejasná. V kontextu všeho je třeba dávat pozor a neztratit při záplavě osobních vzpomínek při četbě „nit“.
Po nezbytném úvodu, který se tradičně skládá z obsahu, z pár slov jak vznikala kniha, představení a poděkování autorů (1), se dostáváme ke dvěma krátkým, ale nesmírně důležitým zmínkám o dvou osobnostech 343. Kókútai — první je o kpt. Minoru Gendovi, druhá o korv. kpt. Jošio Šigovi (2). Oba muži byli duší této jednotky, sehráli významnou roli při jejím založení, Minoru Genda se stal jejím velitelem (obecně je tento muž mnohdy považován za duši japonského letectva), Jošio Šiga pak jejím náčelníkem štábu (Šiga byl mj. zkušebním pilotem při zalétávání N1K1 i N1K2-J a znal tyto stroje jako málokdo) a vzhledem k tomu, že oba válku přežili, stali se pro Henryho Sakaidu jistě neocenitelným zdrojem informací.
Další významnou kapitolou je představení letounu, který je s činností 343. Kókútai spjat — přepadového stíhače Kawaniši N1K2-J Šiden-Kai (3). I přesto, že tato kapitola není tak obsáhlá, najdeme v ní řadu velmi zajímavých informací, např. o tolik diskutované otázce pancéřové ochrany letounu či používaném palivu. Vzhledem k tomu, že Šiden-Kai je, alespoň pro mne, nesmírně zajímavý letoun, je mi trochu líto, že se autor této kapitole nevěnoval více. Ale vzhledem k tématu knihy je to pochopitelné a nelze to autorovi nijak vyčítat. Snad se v budoucnu najde někdo z českých luhů a hájů, kdo by nelitoval času a námahy a tento letoun nám v nějakém (slušném) článku představil.
V dalších kapitolách najdeme to, co je asi nejdůležitější — bojové nasazení jednotky doplněné osobními vzpomínkami a oficiálními hlášeními obou stran (byť rozhodně převládají ta americká a z nich v podstatě autor vychází). To však zcela jistě není způsobeno tím, že by se autor nesnažil, ale tím, že autor měl jednak snazší přístup k americkým databázím, jednak popisované boje přežilo více amerických pilotů než japonských a tudíž měl k dispozici odpovídající poznatky, a naopak, japonská hlášení v posledních měsících války prostě chybí, protože byla zničena, a mnoho japonských pilotů včetně všech velitelů letek padlo v boji a autor tak přišel o cenný zdroj informací (4). Dá se říci, že není vynecháno jediné zásadní střetnutí 343. Kókútai s nepřítelem, takže čtenář získá velmi dobrý přehled o všem podstatném. Není samozřejmě cílem této recenze popisovat konkrétní boje a výsledky, nicméně asi by bylo vhodné se zmínit alespoň o tom, že zde najdeme popis posledního boje řady japonských es jako byl nrtm. Šóiči Sugita, npor. Naoši Kanno, ppor. Kanejoši Mutó a další. Jsou zde i pasáže, které jsou věnovány boji 343. Kókútai s bombardéry B-29, dále informace o zkušenostech a výsledcích (včetně fotografií) při nasazení prvních japonských neřízených protileteckých raket odpalovanými letouny Šiden-Kai, dále střetnutí Šidenů s P-51 atd.
Snad aby autor trochu odlehčil téma či snad jen tak pro zpestření četby, mě zaujala úsměvná kapitolka o příslušnících 407. Letky 343. Kókútai, kteří prosluli svou „nekázní“ na zemi, ať už bitkami s japonskou obdobou vojenské police počínaje a „vypůjčením si“ lokomotivy pro odvoz na letiště konče (5).
Pokud nepočítám již zmíněnou kapitolu věnovanou letounu Šiden-Kai, byla pro mě osobně nejzajímavější kapitola poslední, která je věnována jednak kapitulaci Japonska (můžeme zjistit jakou náladu vyvolalo císařovo oznámení o kapitulaci Japonského císařství v 343. Kókútai a porovnat ji s ostatními jednotkami), ale především je věnována příletu Američanů na základnu 343. Kókútai a následným prvním zkouškám a přeletům Šidenů-Kai, za jejichž kniply seděli Japonci pod dohledem doprovázejících amerických Corsairů a Hellcatů.
Poslední, bonusová kapitola se týká nalezeného vraku stroje N1K2-J vyzvednutého ze Sukumského zálivu v roce 1979, kde spočinul po boji dne 24. července 1945. Je to asi jediná kapitola, kdy se autoři, využívajíc za pochodu vlastní analýzu s využitím dostupných faktů, pokouší vyřešit otázkou, kdo v tomto stroji při jeho posledním letu seděl. Lze říci, že podobným stylem vznikala patrně celá kniha a my tak můžeme na názorném příkladu vidět, jaká to musela být pro autory vyložená „chuťovka“ (6).
Na konci knihy najdeme přílohy jako je celkový seznam použité literatury (který je vskutku obsáhlý a je patrné, že autoři se opravdu činili), zbarvení a označování strojů jednotky, používané bojové sestavy, složení bojových formací v konkrétních bitvách a samozřejmě utrpěné ztráty. To, že kniha obsahuje celou řadu dobových a mnohdy i raritních fotografií, je asi zbytečné dodávat, stejně tak obsahuje i několik barevných kreseb i pérovek letounu Šiden-Kai.
Co říci na závěr? V první řadě musím přiznat, že kniha jako taková určitě nezklamala. Přináší řadu nových věcí, o kterých jsem doposud nevěděl zhola nic (což ovšem neznamená, že nebyly známy vám ostatním), řadu osobních svědectví zúčastněných stran, ale především přibližuje činnost jedné z nejlepších leteckých jednotek 2. světové války. Jako takovou perličku musím ocenit závěr knihy, který je věnován části překladu výslechu Minorua Gendy americkou vojenskou komisí, který se týkal dopadů amerického strategického bombardování na japonské území a který souvisí s činností 343. Kókútai. Škoda jen, že tento výslech nebyl zveřejněn (přeložen) ve větším rozsahu, protože jsem přesvědčen, že díky zkušenostem, znalostem a postavení Gendy, bychom získali mnohem více zásadních informací nejen o výše uvedeném, ale i o celém japonském letectvu.
Obecně mohu tuto knihu Henryho Sakaidy doporučit a to i v překladu, který je na české poměry vcelku solidní a téměř vůbec se v něm nevyskytují obvyklé „chyby“ pro české překladatele tak typické. Nicméně nemám po ruce anglický originál, takže jsem nemohl porovnávat. Čili pokud máte tu možnost, volte originál v anglickém jazyce, už jen z toho důvodu, že tím rozhodně nic nezkazíte. A hlavně — vyhnete se tak možným neshodám a problémům, potažmo následným vášnivým debatám na diskusních fórech, jejíž příčinou bude „jedno špatně přeložené slovo“. Však to znáte…
Autoři: Henry Sakaida, Kódži Takaki
Název: Gendův meč, 343. Kókútai — jednotka leteckých es
Vydal: D-Consult s.r.o. v nakladatelství DEUS, Praha, 2008, 208 stran, cena cca 599,-
Překlad: Jaroslav Hnízdil
Odp. redaktor: Jan Novotný
web: www.dconsult.cz
(1) Zásadní informace je ta, že Sakaida začal pracovat na této knize v roce 1979, práce byla časově i pracovně dost náročná, takže se nelze divit, že po několika letech došlo k určité autorově otupělosti a stagnaci. Naštěstí se v roce 1997 připojil Takaki, který vnesl do práce nový impuls a Sakaidovi výrazně pomohl a to především v analýzách amerických dokumentů, které se staly základem knihy a podle kterých bylo možné činnost 343. Kókútai popsat.
(2) V rámci jednotnosti jsem volil český přepis jmen. Výjimkou je jméno japonského esa Sugity, neboť v jeho případě si nejsem jistý, zda písmeno "i" v jeho křestním jménu má v češtině význam písmena "i" nebo "j", proto jsem zvolil tvar Šóiči.
(3) Opět jsem volil český přepis názvu letounu, nicméně jsem ponechal označení "Kai" v původí anglické podobě a to čistě z "estetických" důvodů.
(4) viz. počátek knihy "Úvodní slovo a představení autorů"
(5) Název této složky byl Kempei-tai a kromě funkce vojenské policie plnila i úkoly zpravodajské. Z výslechu zajatců je patrné, že si s ničím nezadala s mnohem známějším německým Gestapem. Prováděla represálie i vůči domácímu obyvatelstvu, takže není překvapením, že to nebyla rozhodně nikým oblíbená organizace, tím méně bojovně naladěnými piloty 343. Kókútai.
(6) Autoři dospěli k názoru, že nalezený vrak Šidenu pilotoval ppor. Kanejoši Mutó.