Jméno jednoho z nejvěrnějších Stalinových nohsledů, Lva Zacharoviče Mechlise (1889-1953), které mělo za Stalinova života velmi zlověstný zvuk, upadlo po „vožďově“ smrti téměř do zapomnění. Mechlis, který měl jen v Rudé armádě osobně na svědomí nespočet životů, nebyl sice ze sovětské poststalinské historie úplně vymazán, jak se to stalo některým jiným, ale byl zatlačen do pozadí. V sovětské encyklopedii Velké vlastenecké války z roku 1985 jeho jméno (třeba na rozdíl od Beriji) najdeme, ale je to jen velmi stručné heslo vypočítávající státní a stranické funkce tohoto nositele čtyř Leninových řádů, jehož urna spočívá u Kremelské zdi, s lehkým náznakem kritiky za to, že v roce 1942 na Krymském frontu nezajistil organizaci obrany, a proto byl „uvolněn z funkce“.

S Mechlisovým jménem se setkáme v nepříliš příjemné souvislosti i ve vzpomínkách Ludvíka Svobody nazvaných „Cestami života“ z roku 1971. Když 18. září 1939 Svoboda se svou vojenskou skupinou ustupoval z Krakova před postupujícími Němci na východ, tak narazil na jednotky Rudé armády, která od předchozího dne obsazovala Polsko z východu. Svoboda se neopatrně jednoho sovětského vojáka zeptal: „Prosím vás, jestli mi to můžete říci, to už jdete proti Němcům?“ Byl odveden do štábu, kde se ho přítomný důstojník zeptal, co tady čs. vojáci dělají. Reakci na odpověď, že chtějí po boku Rudé armády bojovat proti nacistům za osvobození vlasti, Svoboda dále popisuje:
„Ještě jsem nedomluvil a už jsem viděl, že jsem veliteli svou odpovědí nekápl do noty. Zrudl a vybuchl: Kdo vás takto podvedl? Kdo? Kdo vám mohl říci, že jdeme proti Němcům? Vždyť víte, že s Německem máme smlouvu o neútočení! Nepřipravujeme se na útok proti Německu, přišli jsme obsadit západní Ukrajinu, protože je naše a ve dvacátém roce nám ji Poláci neprávem vzali!“
S uvedeným sovětským důstojníkem se Svoboda znovu setkal v zimě 1944 ve štábu 4. ukrajinského frontu. Byl to Lev Zacharovič Mechlis.

O Mechlisovi se ve svých pamětech stručně zmiňuje mnoho sovětských vojenských, politických i kulturních představitelů. Většinou jde o hodně negativní charakteristiky. Kniha ruského historika Jurije Rubcova je zřejmě prvním a také jediným podrobným Mechlisovým životopisem. Poprvé vyšla v Rusku v roce 1999 o od té doby pod různými názvy ještě dvakrát. První ruské vydání nám před rokem v českém překladu přineslo nakladatelství Jota.

Autor nás na necelých 300 stranách provádí celým Mechlisovým životem. Tento rodák z Oděsy pocházející z židovské rodiny se ještě před první světovou válkou zapojil do činnosti několika židovských organizací. Tuto svou činnost později během bolševického režimu samozřejmě v životopisech raději neuváděl. Za války sloužil v ruské armádě, únorové revoluce 1917 ani podzimního bolševického převratu se nijak neúčastnil. V roce 1918 se rozhodl spojit svůj osud s bolševickou stranou, v Oděse byl přijat do RKS(b) a vzhledem ke svým schopnostem byl stranou využíván jako politický komisař u různých vojenských jednotek Rudé armády. Poprvé zde předvedl své organizační schopnosti a zároveň až nelidskou tvrdost. V roce 1920 se u Jihozápadního frontu poprvé setkal se Stalinem, se kterým ho dále pojil celý další život.

Stalin si povšiml Mechlisových organizačních schopností, jeho tvrdosti, důslednosti i naprosté loajality. Mechlis na něj zapůsobil, protože budoucí vůdce strany si ho hned po konci občanské války povolal k sobě do Moskvy. Od té doby se Mechlis stal jakýmsi „Stalinovým stínem“ a byl „vožďěm“ často využíván k různým úkolům. Jak autor píše, „vskutku psí oddanost vůdci, trvalá lstivost a skvělá znalost všech pák kremelského mechanismu“ Mechlisovi umožnila i přes několik menších kariérních propadů udržet se v okruhu nejvyšších představitelů SSSR až do konce života.

Stalin na rozdíl od svých stranických soupeřů pochopil, že „kádry rozhodují vše“ - tyto „své“ kádry od počátku 20. let vhodně prostřednictvím sekretariátu a organizačního byra ÚV rozmisťoval v hierarchii stranického aparátu. Zatímco jeho soupeři „řečnili“ a vedli různé polemiky, Stalin ze zákulisí tiše ovládl stranickou strukturu, která ho poté vyzvedla do čela partaje. Jedním z jeho významných pomocníků byl Mechlis, v roce 1921 nastoupil na lidový komisariát Dělnicko-rolnické kontroly a v roce 1922 přímo na Stalinův sekretariát, kde se rozhodovalo o rozmisťování kádrů. Na konci 20. let si Mechlis doplnil teoretické znalosti na Ústavu rudé profesury, kde vedl první veřejné ideologické spory se Stalinovými politickými odpůrci. V květnu 1930 byl jmenován do redakce ústředního listu strany Pravda a hned následující rok se stal jejím hlavním redaktorem. V této funkci pak po celá třicátá léta dokonale plnil všechny Stalinovy pokyny při vedení různých propagandistických kampaní.

V roce 1937 byla zahájena velká čistka v armádě. Stalin profesionálním vojákům nedůvěřoval a Mechlis, který se dosud ve všem osvědčil, byl vhodným adeptem na provádění armádní čistky. Začala tak jeho nová vojenská kariéra. Od roku 1937 člen ÚV strany byl na konci tohoto roku jmenován náměstkem lidového komisaře obrany a náčelníkem Politické správy DRRA1) s hodností armádního komisaře 2. stupně (jeho dva předchůdci ve funkci náčelníka PS DRRA skončili tragicky: Gamarnik spáchal sebevraždu v očekávání zatčení, Smirnov byl zatčen a v roce 1939 zastřelen). V březnu 1938 se pak stal i členem Hlavní vojenské rady. Pro Mechlise to byl veliký skok v kariéře, s plnou vervou se pustil do čištění armády od různých „zrádcovských“, „trockistických“ a „kontrarevolučních“ elementů. Jeho pozice byla mimořádně silná, využíval svého osobního kontaktu se Stalinem, kterému často referoval zcela mimo vědomí lidového komisaře obrany Vorošilova. V roce 1939 byl povýšen na armádního komisaře 1. stupně, což byl ekvivalent hodnosti armádního generála.

Autor v knize popisuje Mechlisovu činnost při vojenských konfliktech na Dálném východě (jezero Chasan 1938, Chalchyn-Gol 1939), při tažení do Polska v září 1939 a při zimní válce s Finskem. Mechlis jako náměstek lidového komisaře obrany obdařený mimořádnými pravomocemi si zde počínal téměř jako neomezený pán a zasahoval i do operačního velení. Pouze u Chalchyn-Golu narazil na stejně tvrdého Žukova a věnoval se zde hlavně politické práci. Jeho činnost u vojsk byla vždy spojena s hromadným zatýkáním a popravami „zrádců“ a „špionů“ (známý je třeba případ maršála Bljuchera). Popravy často probíhaly zcela bez soudu (byť formálního), Mechlisovo odůvodnění odesílané do Moskvy většinou znělo - „zbytečně neprodlužovat případ“. Autor píše přímo o Mechlisově „lovecké vášni“.

Zimní válka nebyla pro Rudou armádu úspěchem, přinesla mnohem větší oběti než se očekávalo a nedala se nijak srovnávat s „bleskovým“ pochodem do Polska. Kritiku při hodnocení zkušeností války slyšel i Mechlis. Ještě v červnu 1940 propagandisticky zdůvodnil „osvobození pracujících od rumunských statkářů“ při obsazení Besarábie a severní Bukoviny, ale v létě přišly v politické práci armády změny. V srpnu 1940 byla zrušena instituce vojenských komisařů a v září byla provedena personální obměna hlavní správy politické propagandy - Mechlise v jejím čele nahradil A. I. Zaporožec.

Pro Mechlise to přesto nebyl žádný velký sestup dolů - byl totiž jmenován lidovým komisařem státní kontroly, což byla mimořádně silná instituce, která mohla kontrolovat téměř vše. Mechlis pravomoce svého nového úřadu využil do všech důsledků. Stal se tak navíc členem sovětské vlády (rady lidových komisařů - RLK), v jejímž čele v květnu 1941 stanul sám Stalin. V březnu 1941 se Mechlis posunul dále nahoru na pozici náměstka předsedy RLK a v květnu 1941 se stal členem nově vytvořeného orgánu - byra RLK. Zůstával tak příslušníkem kruhu Stalinových nejbližších spolupracovníků.

Stalin s Mechlisem dále počítal i v armádě, Zaporožec zřejmě Stalinovy představy zcela nenaplnil, a tak 21. června 1941, den před německým útokem, byl Mechlis jmenován zpět do čela Hlavní správy politické propagandy s ponecháním funkce lidového komisaře státní kontroly. Jak se autor knihy táže, „věděl snad autor této kádrové kombinace, že druhý den začne válka?“ Směrnice pro politicko-výchovnou práci v armádě byly před 22. červnem 1941 vedeny v ofenzivním duchu přípravy vojsk na rozšiřování sovětského systému do dalších zemí, na nevyhnutelnost střetu s kapitalistickým světem a osvobození pracujících za hranicemi SSSR. Po německém útoku bylo nutné tuto propagandu obrátit o 180 stupňů k obraně ohrožené vlasti. I to nyní bylo Mechlisovým úkolem spolu s bojem proti dezertérům a panikářům.

Zároveň byl také jako zmocněnec Stavky nebo přímo vrchního velitele vysílán na různá místa, kde to „hořelo“. Disponoval mimořádně silnými pravomocemi, neohlížel se na nic a na nikoho a referoval přímo osobně Stalinovi. Po katastrofě, kterou utrpěl hned v prvních dnech války Pavlovův Západní front, to byl Mechlis, který provedl čistku tohoto „hnízda zrádců“. Osobně sestavil seznam osob určených k zatčení (a následně popravě), který byl v Moskvě obratem schválen. Na seznamu nesměl chybět zástupce žádného druhu vojsk a velitelského stupně. Tak se vysvětlovala třeba i poprava velitele 4. armády Korobkova - jeho armáda neztratila spojení se štábem frontu a Korobkov tak byl „k dispozici“ na rozdíl od velitelů 3. a 10. armády, kteří byli nezvěstní.

Po „hostování“ u Západního frontu Mechlis působil do konce roku 1941 ještě u pěti dalších frontů vždy se stejným úkolem - kontrolovat a dohlížet na důstojnický sbor, odhalovat nedostatky a vyšetřovat skutečná či domnělá porušení kázně či vojenských povinností.

Vrchol Mechlisovy vojenské kariéry přišel v lednu 1942, kdy byl již jako ostřílený představitel Stavky vyslán ke Krymskému frontu, působil zde až do neslavného konce v květnu 1942. Vystupoval tu jako faktický velitel, formální velitel frontu Kozlov měl spíše než z nepřítele větší strach z Mechlise, kterého z jeho předchozího působení u jiných frontů provázela pověst nemilosrdného kata. Své působení na Krymu Mechlis zahájil důkladnou čistkou štábu frontu a týlu. Nepodařilo se mu sice získat souhlas s odvoláním samotného velitele frontu Kozlova, ale zbavil se alespoň jeho náčelníka štábu Tolbuchina (o dva roky později povýšeného na maršála). Činnost sovětských vojsk na Krymu na jaře 1942 byla sérií neúspěchů, i přesto že zde Rudá armáda měla několikanásobnou početní převahu nad nepřítelem. Plnou odpovědnost za činnost Rudé armády nesl z vlastní vůle Mechlis. Sovětský útok v zimě 1942 skončil neúspěchem a naopak po německém útoku v květnu 1942 se sovětská obrana úplně rozpadla a nastal chaotický úprk, který ani Mechlisovy výhružky popravami nedokázaly zastavit. Ztráty, které dosáhly několika set tisíc vojáků a tisíce kusů techniky, byly v naprostém nepoměru se silami útočících Němců.

Sám Mechlis musel chtě nechtě neúspěch činnosti Krymského frontu přiznat ve shrnující zprávě do Moskvy, ve které sám svoji odpovědnost potlačil úplně do pozadí. Tehdy už i Stalinovi došla s Mechlisem trpělivost a jeho odpověď se armádnímu komisaři nečetla lehce:
„Zastáváte podivné stanovisko nezaujatého pozorovatele, neodpovídajícího za události v Krymském frontu. Takové stanovisko je velice pohodlné, ale naskrz prohnilé. V Krymském frontu nepůsobíte jako nezaujatý pozorovatel, nýbrž jako odpovědný představitel Hlavního stanu, který ručí za všechny úspěchy i neúspěchy frontu a je povinen přímo na místě napravovat chyby velení. Spolu s velením odpovídáte za to, že levé křídlo frontu bylo tak slabé. Jestliže 'celková situace nasvědčovala tomu, že nepřítel ráno zaútočí', ale vy jste neudělal všechna opatření k jeho odražení a omezil se na pasivní kritiku, pak tím hůře pro vás...

Požadujete, abychom vyměnili Kozlova za někoho, jako byl Hindenburg. Nemůžete však nevědět, že nemáme v záloze Hindenburgy. U nás na Krymu to není složité a můžete to zvládnout sám. Pokud byste nepoužíval útočné letectvo na vedlejší věci, ale proti tankům a živé síle nepřítele, neprorazili by frontu a tanky by neprošly. Není třeba být Hindenburgem, abyste pochopil tuto jednoduchou věc po dvou měsících pobytu u Krymského frontu.“
Neúspěch na Krymu se velmi brzy projevil i na Mechlisově postavení. Dne 4. června 1942 jeho počínání na Krymu kritizovala direktiva Hlavního stanu:
„Soudruzi Kozlov a Mechlis se domnívali, že jejich hlavním úkolem je vydávat rozkazy a že vydáním rozkazu končí jejich povinnosti při řízení vojsk... V kritických dnech operace velení Krymského frontu a soudruh Mechlis místo osobního styku s veliteli armád a místo osobního vlivu na průběh operace trávili čas na mnohahodinových zasedáních vojenské rady.“
Mechlis byl kritizován i za „byrokratické a papírové metody řízení vojsk“, za „nepochopení povahy soudobé války“ a za osobní nekázeň a nedodržení pokynů Hlavního stanu. Hned nato byl zbaven funkce náčelníka Hlavní politické správy, funkce náměstka lidového komisaře obrany a byl degradován o dva hodnostní stupně - na sborového komisaře. Obdobně byli degradováni i jiní důstojníci ze štábu Krymského frontu. V kontrastu s předchozím rokem ale nikdo nebyl popraven. Trest za selhání tak byl poměrně mírný, na rozdíl od lidí, které Mechlis sám předtím vyšetřoval. Funkce náměstka předsedy RLK mu navíc zůstala až do května 1944.

Válku dále Mechlis prošel jako člen vojenských rad různých armád a frontů, postupně stoupal opět nahoru, v červenci 1944 byl povýšen na generálplukovníka. Jako člen vojenské rady 4. ukrajinského frontu hrál výraznou roli při „předání“ Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Několik odstavců v knize věnovaných této tematice jako by autor opsal z nějaké staré sovětské publikace: Mechlis tu prý musel čelit tomu, že „čeští důstojníci a úředníci zastrašovali obyvatele“, z nichž „mnozí se chtěli spojit se sovětskou Ukrajinou“.

Po válce Mechlis působil opět jako ministr státní kontroly. Od konce roku 1949 byl ochromen nemocí, zemřel pár týdnů před Stalinem a možná to pro něj bylo i dobře. Pokud by Stalina přežil, kdoví jestli by neskončil podobně jako Berija. Nepřátel hlavně v armádě si během života udělal nespočet.

V knize najdeme pár překlepů či nepřesností (např. „Mannstein“ prý na Krymu velel „6. německému sboru“), ale jsou to spíše drobnosti. Vzhledem k použitému papíru je bohužel dosti mizerná fotografická příloha knihy. Co vadí a překvapí trochu více, je zcela chybějící poznámkový aparát i jakýkoli seznam pramenů a literatury. Nevím, zda chybí i v původním ruském vydání, každopádně je to škoda, z textu i často citovaných dokumentů je zřejmé, že autor prošel širokou škálu pramenů. Autorův styl je občas trochu toporný, v některých pasážích (třeba o významu nezávislé kontroly v totalitním státě) trochu „úřednický“. Celkově je to ale velmi slušný životopis významné postavy sovětského režimu. Knihu lze určitě zájemcům o dějiny Sovětského svazu doporučit.

[1] Politická správa Dělnicko-rolnické Rudé armády prošla během pár let několika organizačními změnami a přejmenováním. Původní Politická správa DRRA (ПУРККА) byla 29. července 1940 reorganizována na Hlavní správu politické propagandy Rudé armády (ГУППКА) a po německém útoku 16. července 1941 na Hlavní politickou správu DRRA (ГлавПУРККА).