Americký historik se v roce 1995 pokusil zhodnotit Stalinovu politiku během druhé světové války s využitím nově zpřístupněných pramenů z východních archivů.

Raack ve Stalinově politice vidí přímé pokračování politiky Lenina - tedy šíření revoluce podle teorie marxismu-leninismu. Stalin vyvolal svým soupeřením s Trockým a trváním na tezi o „socialismu v jedné zemi“ na západě chybný dojem, že mu nejde o mezinárodní revoluci. Raack se ale domnívá, že v praktické politice můžeme paradoxně Stalina pokládat za „trockistu“ - na rozdíl od Trockého si ale byl vědom, že předtím než přikročí k zahraniční expanzi a vývozu revoluce, je nutné nejprve industrializovat a vyzbrojit zemi.

Připomíná Stalinův výrok z roku 1925:

„Nejvhodnější podmínky pro revoluci nastanou až vypukne vnitřní krize v Německu a spolu s růstem vlivu německé komunistické strany porostou problémy jeho vnějších nepřátel.“

Podle Raacka bylo Stalinovým cílem od konce 30. let vyvolat válku na západě, a tak západní státy oslabit a vítězným pochodem Rudé armády poté nastolit v Evropě sovětský řád. Přitom ale, jak připomíná, Stalin velmi dobře maskoval své skutečné cíle, byl velmi nedůvěřivý a tajnůstkářský a to mu pomohlo zůstat věrohodným partnerem pro západ.

Stalinovo chování během mnichovské krize v roce 1938 bylo příznačné: ani jednou neinicioval skutečné vojenské jednání s ČSR nebo Francií, neudělal ani jediný čin k posílení odporu proti Hitlerovi. V září 1938 dal výstražnou nótu Polsku, ale nikoli Německu. Zde se Raack ptá, zda se tak choval pouze kvůli sovětské vojenské slabosti, „anebo to činil proto, že nechtěl Hitlera odvrátit od napadení Československa a tím vyvolání konfrontace se Západem?“

Raack se domnívá, že případná válka Západu s Německem by byla pro SSSR v roce 1938 pouze výhodná - asi nic by ho neodvrátilo např. od pochodu do Pobaltí. Zde možná vyvozuje až příliš dalekosáhlé závěry - že by např. Polsko v případě takové války (s účastí Západu) mohlo napadnout Německo a tak oslabit svou východní hranici apod.

V roce 1939 se potom Stalin choval podobně - paktem s Německem v srpnu 1939 umožnil Hitlerovi vyhlásit válku Polsku. Hitler se totiž domníval, že Západ nyní do války nevstoupí. Západ garantoval polské hranice jen proti německému útoku, po podepsání sovětsko-německého paktu by možná do války kvůli Polsku nešel. Proto se zároveň Stalin snažil co nejvíce zamlžit okolnosti podepsání paktu a svého vpádu do Polska, který vydával pouze za nutný obranný protiněmecký krok.

Raack se ptá, co by se asi stalo, kdyby západní vlády věděly, že Stalin se definitivně rozhodl vstoupit do války na straně Německa. Do jaké míry by se asi kvůli Polsku angažovaly?

Stalin jednak zbavil Německo strachu z války na dvou frontách, ale zároveň aby vtáhl západ do války, pečlivě maskoval svoji politiku jako nutné obranné kroky. Tomu věřili i mnozí politici na Západě, kteří považovali sovětský vpád do Polska jako defenzivní krok. Raack v celé knize kritizuje chování západních mocností a jejich ustupování Stalinovi, které přirovnává k Chamberlainovu appeasementu Hitlerovi. Vysoce kritický je také k západním médiím, která šířila sovětskou propagandu.

Jak uvádí, Západ šel do války proto, že Chamberlain si pozdě uvědomil, to, co si již dříve uvědomil Churchill - že Hitlerovy nároky jsou neuspokojitelné. Ale to, že podobné plány má i Stalin, si britští vůdci neuvědomovali.

Podobně obsazení pobaltských zemí Stalin také vydával za obranný protiněmecký krok. V tom byl rozdíl mezi Sověty a nacisty, kteří své vojenské úspěchy a svou brutalitu sami veřejně vytrubovali do světa.

Po ukončení polského tažení hrozilo, že západ přistoupí na mír s Hitlerem. Stalin rychle vyvolal válku s Finskem, aby využil příhodné situace, kdy je západ zaměstnán Německem. To, že akci zahájil v zimě, ukazuje její naléhavost. Jeho akce ve Finsku pobouřila veřejné mínění na západě a západní státy začaly připravovat intervenci. Stalin o těchto plánech věděl, a proto tažení rychle ukončil.

V roce 1940 opět velmi šikovně využil války na západě k obsazení Pobaltí, Besarábie a severní Bukoviny. Raack se domnívá, že Stalin počítal s dlouhou válkou na západě, proto předpokládal, že má čas k dostatečnému vyzbrojení své armády. Připomíná, že v létě 1940 se v Moskvě v kruzích Kominterny široce diskutovalo o rozšíření revoluce během války. V červnu 1940 řekl Molotov Litevci Mickievičiusovi svou vizi o grandiózním pochodu Rudé armády na západ s finální bitvou na Rýně. Sovětský svaz chtěl udržovat konflikt tak dlouho, až se všichni vyčerpají - potom měla nastat situace podobná roku 1917-18. (mimochodem v roce 1940 se také v SSSR začínají formovat polské jednotky - k čemu je asi Stalin potřeboval?)

Zmiňuje se i o teoriích o možném Stalinově útočném plánu proti Německu v roce 1941. Připomíná Žukovův plán, který ale podle Raacka dokazuje málo, protože všechny štáby dělají podobné plány. Přesto ale píše, že „myšlenka, že Sověti připravovali útok na západě v roce 1941 nebo 1942, není úplně absurdní, i když konkrétní datum, které by záleželo na okolnostech, jak je Stalin vnímal, zůstává otevřenou otázkou.“

Západní mocnosti si sovětské plány neuvědomovaly a zde opět Raack hodně kritizuje, že po vypuknutí sovětsko-německé války neudělaly nic pro společný debakl nacistů i bolševiků. Domnívá se, že v roce 1941 mohly na Stalina přitlačit, protože ten nutně potřeboval pomoc. Západní mocnosti ale naopak ze strachu, aby se Sověti nestáhli z války, jim přikleply všechny  jejich zisky z let 1939-41.

Otázkou je zda mohly dělat něco jiného, Raack by si zřejmě představoval aby vyhlásily válku i SSSR. Měli ale západní státníci na výběr, nezvolili skutečně z krátkodobého hlediska menší zlo?

Velkou část knihy věnuje Raack polskému problému během 2. světové války. Jak připomíná, zatímco o hrůzách v nacisty okupované části Polska byl svět víceméně informován, o tom, co se dělo na východě, nikdo nevěděl. Probíhala zde tvrdá sovětizace, rabování, nahrazení polštiny ruštinou (mimochodem, sovětizaci západní Ukrajiny měl pod palcem Chruščov). Samotný název Polsko byl zakázán a např. na otázku, kde jste se narodil, zněla správná odpověď: „ve Varšavě, v Německu“. Polští vojáci byli masakrováni NKVD a odváženi na Sibiř.

Po německém vpádu do SSSR se vše změnilo, Poláci dostali „amnestii“ (jako kdyby něco provedli) a začaly se formovat polské jednotky. To ukazuje, v jaké byli Sověti tísni a kam by byli ochotni ustoupit, kdyby na ně západ zatlačil. Poté, co se situace na východní frontě pro Sověty zlepšila, polské jednotky už nebyly třeba a Stalin se jich zbavil odsunutím na střední východ - tím se zbavil nepříjemného konkurenta. Po německé porážce u Stalingradu Stalin začíná odsunovat stranou i polskou exilovou vládu v Londýně a v Moskvě si začíná formovat z prosovětských polských intelektuálů vlastní vládu pro Polsko (podobně jako „finská vláda“ v roce 1939 nebo Výbor Svobodné Německo).

Raack připomíná Katyň a varšavské povstání a kritizuje, že západ se k Polákům obrátil zády a např. na konferenci v Teheránu v roce 1943 Stalinovi v podstatě schválil Curzonovu linii jako východní hranici (Stalin argumentoval, že se přece jedná o hranici, kterou už Britové jednou navrhli v roce 1919). Zároveň neodporovali Stalinovu požadavku na posunutí polských západních hranic na úkor Německa ani jeho požadavku na Königsberg.

Jak uvádí: „Západní státníci v tajnosti se Stalinem opustili prvního válečného spojence Británie - londýnské Poláky - a mimo veřejný dohled je kompenzovali něčím, co jim samým nepatřilo - vše bylo porušením principu národního sebeurčení - a také zjevným porušením tak halasně vyzdvihované Atlantické charty.“

Velký prostor věnuje Raack také Stalinovým záměrům s poválečným Německem (výbor pro svobodné Německo, Stalinovy plány na ovládnutí celého německého prostoru...).

Raack závěrem shrnuje:

„Nebyli západní váleční vůdci sami obětí stejného sebeklamu a appeasementu, který ovládal předchozí západní vůdce, kteří se obávali Hitlerova bezohledného postupu a poté byli Churchillem a dalšími obviněni ze sebeklamu?“