Kniha z vydavatelství Computer Press je svým rozsahem i vnější grafickou úpravou doplněním českých překladů knih z Osprey Publishing. Knihy od Osprey nebývají svým obsahem nijak zvláště podrobné pro detailní zkoumání, ale věnují se zajímavým a zčásti i málo známým tématům. Jistě logickým vyústěním ediční řady bylo i vydání knihy o čs. armádě, která v anglických originálech chybí. Jak mi bylo vydavatelem řečeno, kniha původně do této řady patřit neměla, o jejím zařazení se rozhodlo až po celém sepsání, jistě i z důvodu zvýšení atraktivnosti pro prodej.

Autor, PhDr. Jiří Nolč, je lektorem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně na katedře Občanské výchovy.

Kniha má celkem 84 stran textu doplněného obrázky plus 16 stran barevných příloh. První část má 54 stran psaných autorem, zbylých 24 stran jsou přepisy dobových materiálů. ZDE se můžete podívat na oficiální stránky vydavatelství s náhledy stran.

Hned v úvodu bohužel musím konstatovat, že již dlouho se mi do rukou nedostala práce tak podivného obsahu. Celá kniha nemá ucelené členění obsahu (např. bližší popisy zbraní pěchoty jsou na začátku knihy v kapitole „Organizace čs. branné moci“, popisy techniky a letectva jsou pak až za opevněním v kapitole Armáda připravena k boji) a grafické členění (např. některé podnadpisy jsou podtržené, jiné, ve stejné části, však nikoliv). Často je členění i faktograficky chybné (např. s. 7 - dělostřelectvo: „... polní, těžké a speciální. Polní se ještě dělilo na lehké, horské a jezdecké a na hrubé…“ správně je např. Fidler, Sluka: Encyklopedie, s. 136: lehké, hrubé, těžké, speciální dělostřelectvo).


V celé knize autor některé údaje opakuje v třech i více různých variacích na různých místech. Nejčastěji je v celé knize opakováno, že zbraně jsou domácí výroby/provenience, a to snad při popisu každé jednotlivé zbraně a techniky, jako by to nebylo uvedeno souhrnně již v úvodu.

Časté jsou „skoky“ do současnosti, glosy, srovnání s dobovým stavem. Někde objasňující, zajímavé (třeba srovnání poměrů běžného života, údaje o cenových relacích a platech za první republiky), jinde naprosto nelogicky umístěné a chybné, např. na s. 6, kde je srovnání pěchoty. Je zde uvedeno, že současná pěchota již fakticky neexistuje, svůj boj vede z obrněných transportérů a BVP. To je samozřejmě nesmysl, pěchota se na bojiště dopravuje v OT a BVP, ale většinu samotného boje již vede mimo tyto prostředky. Stejně tak bych si pod názvem knihy „… za první republiky“ představil popis celého období, tedy 1918 až 1938. To však splňují pouze některé kapitoly, jiné však popisují pouze období konce této doby, např. pasáže o letectvu. V tomto světle tedy nechápu plýtvání místem na popis současných stavů na místo využití prostoru pro celé období první republiky.


Některé pasáže jsou pouze drobně stylisticky upravené texty z dobových příruček (např. s. 6 výzbroj pěchoty: je zde chybně uveden granátomet, ten přestože do výzbroje zaveden nebyl, je zmiňován v dobových příručkách. Tato část se navíc téměř shoduje s přílohou na s. 60, která je jako dobový materiál označena!). Jak mi sám autor přiznal, i některé další pasáže jsou prakticky přejaté věty z knih staršího data vydání, bohužel bez ověření jejich správnosti.

Po pročtení knihy mi bylo hned jasné, že autor je velkým kritikem přijetí Mnichovské dohody. Stejně tak očividné je jeho silné obdivování gen. Ludvíka Svobody, jehož údaje přejímá naprosto nekriticky a opět bez ověřování. Na můj dotaz mi pan Nolč sdělil, že gen. Svoboda měl jakožto ministr národní obrany (v letech 1945-1950) a prezident (1968-1975) k dispozici veškeré archívy. Jenže tato kniha se zaobírá dobou do roku 1938, a to vykonával funkci velitele náhradního praporu a současně mobilizačního referenta 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Celý životopis Ludvíka Svobody je k dispozici ZDE.

Toto je nástin obecných nešvarů knihy, níže bych rád uvedl některé pasáže publikace s komentářem. Nejsou tu jmenovány zdaleka všechny chyby, pro opravu všech by bylo snazší napsat knihu kompletně nově.

Str. 2-5

V úvodu je v krátkosti objasněn vznik republiky, anabáze zahraničního odboje a vznik legií. Tato část čtenáře neznalého dané problematiky vcelku uvede do historických souvislostí, z mého hlediska až na pár drobných chyb postačujícím způsobem. Za drobné opravení by snad stála věta: „16. ledna 1921 naši legionáři založili Československou obec legionářskou.“ Nemluví už se o tom, že bylo množství dalších legionářských organizací. Blíže viz Historie a vojenství 4/2007. Na s. 6 pak autor již přímo přechází k organizaci a struktuře čs. armády. V celé knize není ani věta o tom, jak vlastně čs. armáda v ČSR vznikla, nic o jejím nasazení na Slovensku v roce 1918-1919, Těšínsku 1919 apod. To je u knihy nazvané „Československá armáda za první republiky“ hodně zvláštní a i přes malý rozsah knihy by bylo dobré se o tom alespoň slovem zmínit.


Str. 6-11

V první části je popsána organizace branné moci, ovšem značně chaoticky, s nevyváženým rozsahem věnovaným jednotlivým složkám a různorodou úpravou. Je popsáno rozdělení branné moci na zbraně a služby a jejich organizace s následným bližším popsáním jednotlivých složek. Za tímto následuje dělení velitelských složek a dalších orgánů od prezidenta republiky, MNO, hlavní štáb až po armádní poradní sbor. Osobně bych začal touto částí a až poté přešel k popisu samotného vojska, jelikož tyto části byly bojovým složkám organizačně nadřízené.

Hned na počátku v popisu složek zbraní je zcela nesmyslně uvedeno: „Prozkoumejme nejprve pěchotu. Jak je již z názvu patrné, vedla tato "zbraň" svoji činnost pěšky. (…) Vraťme se ale k původní pěchotě, která byla opravdu pěší.“ Pěchota byla skutečně zbraň, ne „zbraň“, nehledě na nesmyslnost těchto výroků. Níže je pak uveden velmi často opakovaný omyl o lehkém kulometu vz. 26. „Byl vyráběn v řadě modifikací a licenčně i ve Velké Británii v Enfieldu.“ Kulomet BREN nebyl shodný s LK vz. 26, licence platila pro kulomet ZGB-33, který sice z LK vz. 26 vycházel, ale byl jednak upraven na odlišné střelivo (náboj .303 British, tedy 7,7 mm), jednak měl s původním vzorem shodný již jen princip a pouze některé součástí. Odlišnosti jsou patrné na první pohled, např. kratší plynový válec pod hlavní a nežebrovaná hlaveň, viz Miroslav Šáda: Československé ruční palné zbraně a kulomety.

Dále: „Pistole vz. 24 ráže 9 mm… i tato pistole byla jedním z důvodů, proč se současná armáda rozhodla přejít v 90. letech znovu k pistolím ráže 9 mm od dosavadních pistolí vz. 52 ráže 7,62 mm (náboj Makarov).“ Naprostý nesmysl, rozhodování novodobé armády nemělo nic společného s konstrukcí pistole z 20. let. Nehledě k tomu, že 9mm náboj první republiky byl vz. 22 (ekvivalent náboje Browning kurz — krátký) s odlišnými vlastnosti než mají dnešní pistole na náboj 9 mm Parabellum (též někdy označovaný jako 9 mm Luger) . Hledat souvislost mezi pistolemi takto odlišných dob a tedy i konstrukcí je jako srovnávat automobily Superb současné a veterán Škoda Superb z roku 1934, ano oba mají motor a 4 kola! A jako dovršení všech uvedených nepravd pistole vz. 52 neměla náboj Makarov (ten byl ráže 9 mm), ale Tokarev.

Hned na následující straně čteme: „… obrněné vlaky (…) Ve druhé světové válce — pokud je mi známo — byly pouze v Rudé armádě (zde se mohu mýlit, tato informace není ověřena).“ Není možné ve faktografické publikaci uvádět neověřené informace. Kdo se alespoň trochu zajímá o 2. svět. válku, ví, že obrněné vlaky byly použity minimálně ještě Německem, Polskem, Maďarskem či ve Slovenském národním povstání. Tady stačilo jednoduše použít Internet a vyhledávač.

„Podstatným nedostatkem dělostřelectva byla skutečnost, že přeprava byla zajišťována koňmi.“ Podobné tvrzení je i na s. 31. Toto je ale vyvráceno v dalších částech samotné knihy. Na s. 12 je obrázek 10,5cm hrubého kanonu vz. 35 v přepravní poloze pro mototrakci. Dále na s. 61: „Některé dělostřelecké pluky byly motorizovány.“ Obecně ale hipotrakce byla naprosto běžná i v ostatních vyspělých armádách, i ve Wehrmachtu byla drtivá většina dopravy zajišťována koňmo, a to až do konce války. Ostatně i přímo na našem webu je k dispozici spousta ukázek motorizace čs. dělostřelectva: 1, 2, 3, 4, 5

Několik dalších stran (s. 12-15) je věnováno brannému zákonu a vojenským hodnostem. Je blíže objasněna geneze vojenských hodností a těsné propojení s legiemi. Postupně jsou uvedeny hodnosti všech tří legionářských skupin dle států, jejich postupný vývoj a konečná podoba z let 1930-39. Ovšem v seznamech hodností z let 1919-21 a 1922-30 postrádám uvedení generálských hodností II. a I. hodnostní třídy (tyto dvě se pak v prosinci 1927 spolu se III. hodnostní třídou sloučily a změnily v hodnost armádní generál, viz odpověď zde na Frontě).

V kapitole Uniformy a jejich vývoj autor začíná pro mne poněkud jízlivě: „Jak je u nás zvykem (chybí čárka) vytvoření československého státu mělo za následek odstraňování všeho, co připomínalo i sebeméně starou monarchii…“ Tento „zvyk“ je z historie známý v drtivé většině států po revoluční změně systému nebo vedení. Ovšem pro mne jako Brňáka je novinkou existence zajímavého kontrastu, a to císařského orla na budově Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, před kterým se nachází socha TGM. 


Str. 22-24

Nenapadlo by mne, že ještě dnes bude někdo házet špínu na arm. gen. Jana Syrového na základě pochybného poválečného soudu. Autor dokonce obsáhle cituje komunistický deník Rovnost z roku 1946 a knihu Z. Jindry „Rudolf Beran - dokumenty zrady“, aby „dokreslil charakter“ J. Syrového, „který měl formát maximálně velitele praporu“. K poslední citaci se autor ani neobtěžoval podložením odkud toto čerpal, spokojil se s alibistickým uvedením „V řadě publikací se uvádí...“. Nezapomeňme znovu podotknout, že jeho prameny jsou pouze předlistopadové, tedy silně prosáklé komunistickými názory a propagandou.


Str. 26

Uvedena je tabulka s náčelníky Hlavního štábu — nelogicky je uveden i seznam náčelníků z doby po první republice, autor sice píše, že je tak učiněno pro kompletnost, ale jakou, když na jiných místech takovéto zkompletování chybí, a přiznejme si, že by samo o sobě vydalo na další samostatnou knihu. Zde je již mnou zmiňované srovnání zbytečné, stejně jako o několik stran dále kompletní tabulka s ministry (národní) obrany.

Str. 28

„Zároveň se počínaje rokem 1938 přistoupilo k budování pohraničního opevnění.“ První objekt našeho předválečného opevnění — samostatný pěchotní srub MO-S 8 Dvůr Paseky — byl vybetonován již v prosinci 1935. Např. Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938, J. Durčák, AVE Centrum, 2001.

Str. 29

„… údaje o početním stavu mobilizované armády se různí, od 1,35 ke 2 miliónům mužů; osobně se kloním k počtu 2 miliony, který je v pramenech uváděn častěji a zdá se mi reálnější.“ V jakých pramenech? Z jakého důvodu autor shledává vyšší hodnotu reálnější? Dle jeho slov při našem osobním setkání vychází tento počet od Ludvíka Svobody (opět!). Archivní dokumenty uvádějí plánovaný mobilizační počet 1,25 miliónu osob. Viz VHA, f. HŠ, 1938, 1. oddělení, sign. 67 2/6, kar. 265. Nebo též Pavel Šrámek, Československá armáda v roce 1938, s. 66: armáda po mobilizaci (tedy včetně mírové armády) — asi 1 327 000 mužů plus 26 000 členů jednotek SOS.

Nyní se dostáváme snad k nejvíce chybné části knihy, je přeplněna omyly (jak již bylo řečeno v úvodu, jsou to autorem opsané údaje ze starších knih).

Str. 32

Zde je chyb velké množství, proto uvedu pouze některé bodově:
  • „Armáda měla sice dostatek středních bombardérů…“ Kategorie středních bombardérů se v našem předválečném letectvu vůbec nevyskytovala.
  • „… stíhací dvojplošník vz. B-534 (Avia Praha) (…) hlavní výzbrojí byl rychlopalný kanon ráže 20 mm…“ . Encyklopedie branné moci, s. 44: správné označení je Avia Bk-534 nebo B-534, s výzbrojí 2-4 kulomety, 20mm kanon střílející dutou hřídelí vrtule nebyl do září namontován (vyjma jednoho zkušebního typu), místo něj nesly kanonové „pětsettřicetčtyřky“ třetí kulomet. Podrobněji viz J. Vraný, Avia B-534, MBI, 1994. Nebo též odpověď na dotaz Bk-534.

  • ad bombardovací letouny SB-2 - viz Fidler, Sluka: Encyklopedie branné moci, s. 42: letounů bylo celkem 61, jeho označení nebylo "vz. SB-2", ale Avia B-71, nosnost byla 800 kg pum. Jeho určení bylo lehký bombardovací a zvědný letoun. Motory, výzbroj a radiovybavení byly české výroby a byly dodávány do Sovětského svazu k montáži do celku. Obranná výzbroj byla proti sovětskému originálu SB-2 mírně pozměněná.

  • ad těžké bombardovací letouny - viz Encyklopedie branné moci, s. 22, 45: hlavním typem nebyl Fokker (tyto letouny od října 1937 sloužily už jen pro výcvik a jeden jako dopravní pro VIP, navíc v knize není udán jaký typ letounu Fokker má autor na mysli, z kontextu vyplývá, že je myšlena licence Avia F-IX). Hlavním typem těžkého bombardéru byl licenční letoun MB-200, počet členů osádky byl 5-6 osob, kulometů bylo 5 kusů a nosnost byla 2800 kg pum (včetně vnějších pokřídelních závěsníků a závěsníků pod centroplánem).

  • ve výčtech vůbec není uveden typ Š-328 jako pozorovací, stíhací, noční stíhací, lehký bombardovací (označován jako tzv. čtyřúčelový letoun)

Následuje část věnovaná opevnění, kde jsou dohromady smíchány různé opevňovací programy, lehké opevnění (LO) s těžkým opevněním (TO). Je zde postupně popsána koncepce (respektive všechny chaoticky dohromady), těžké opevnění, lehké opevnění, znovu těžké opevnění a pak tvrze. Abych všechny nepřesnosti a omyly opravil, musel bych danou část napsat celou znova, na což zde není prostor. Myslím, že současná kvalitní fortifikační literatura poskytuje mnoho informací.

Za všechny alespoň toto: „Hlavní štáb (…) rozhodl o vybudování pevnostní linie na severní a jižní Moravě…“ Tato věta může vést k dojmu, že jinde se opevnění nestavělo. Víme dobře, že opevnění se táhla i podél hranic Čech, Slezska, Slovenska i Podkarpatské Rusi.


Str. 31

„Vedle polních děl byly mezi válkami vyvíjeny rovněž pěchotní a protitankové kanony ráže 37, 40 a 47 mm, do roku 1938 však nebyly masově zavedeny.“ V ČSR neexistoval protitankový kanon ráže 40 mm. K 30. 9. 1938 bylo v armádě celkem 1 445 kusů protitankových kanonů ráže 37 a 47 mm. To není masové zavedení?! Např. Československá armáda v roce 1938, P. Šrámek, SPČO, 1996.

„Z protitankových děl se sluší uvést zejm. kanon vz. 12/20 ráže 90 mm, kanon vz. 22 ráže 83,5 mm a kanon vz. 37 ráže 75 mm.“ Toto vše jsou ovšem protiletadlové kanony, přičemž ale kanonů vz. 37 byly do podzimu 1938 vyrobeny pouhé 4 kusy. Pokud ovšem autor myslí 8cm kanon vz. 37, tak ten měl ráži 76,5 mm a byl vyroben v 68 kusech. Např. valka.cz.

„Vynikající úrovně dosáhla konstrukce děl pro pohraniční opevnění, zejm. kanon vz. 36 ráže 40 mm.“ Tato zbraň měla ale ráži 47 mm. „… do září 1938 jimi nebylo možno masově vybavit naše pohraniční opevnění.“ Škodovka v I. sérii vyrobila 268 těchto kanonů, čímž byla v naprosté většině pokryta potřeba těchto zbraní (instalováno jich bylo 227 kusů) v již vybudovaném opevnění. Výroba se dokonce před výstavbou objektů předbíhala a některé se tak musely uložit do skladů např. v Dubnici nad Váhom. Bylo vyrobeno i 12 kusů pro výcvikové účely. Viz Československý 4cm pevnostní kanon vz. 36, kolektiv autorů, FORTprint 2003.

Co mi přijde zajímavé je skutečnost, že autor evidentně opsal čs. označení ráží dělostřelectva (to bylo oficiálně uváděno v centimetrech) a pouze je převedl do jednotek v milimetrech. Vznikají nám tak záludné chybky - lehký minomet nemá ráži 80 mm, přestože je označován jako 8 centimetrový, ale má ráži 81,3 mm, PL kanon vz. 37 nemá ráži 75 mm ale 76,5 mm a asi nejznámější zbraň, 4cm PT pevnostní kanon vz. 36, nemá ráži 40, ale 47 mm (s. 31).

„Obrněné techniky se vyskytovalo v předválečné armádě jen málo.“ K 30. 9. 1938 bylo v naší armádě celkem 66 obrněných automobilů (OA vz. 27, OA vz. 30), 70 tančíků vz. 33, 348 lehkých tanků (50 ks LT vz. 34, 298 ks LT vz. 35) plus další počet lehkých tanků zabavených v téměř dokončeném stavu v továrnách), 18 obrněných vlaků (5 stálých, 1 cvičný, zbytek improvizované, postavené za mobilizace). Viz odpověď zde nebo Československá armáda v roce 1938, P. Šrámek, SPČO, 1996. Dle mého názoru se tyto počty stěží dají označit v tehdejší době jako malé. Ostatně autor sám v tabulce na s. 36 udává (sice chybný) počet 470 tanků (opět bylo čerpáno z již překonané literatury).

Str. 32

„Tanky — Jejich konstrukce ani takticko-technické parametry nebyly na úrovni dobové potřeby, ani u sériově vyráběného lehkého tanku LT-34 (Avia Praha).“ LT vz. 34 byl výrobkem ČKD Praha. Dále cituji z Tanky Praga, Historie obrněných vozidel ČKD 1918-1956, I. Pejčoch, Svět křídel, 2007: „LT vz. 34 představoval ve své době vynikající technický výrobek…“.

„Lepší to bohužel nebylo ani u lehkých tanků vyráběných Škodou Plzeň (vz. LT-36).“ Správně má být LT vz. 35. Dále cituji z Škoda LT vz. 35, V. Francev, Ch. K. Kliment, MBI, 1995: „V době svého vzniku patřil bezpochyby škodovácký lehký tank ke světové špičce ve své kategorii a přes některé své nectnosti sloužil poctivě v pěti armádách za podmínek, které při jeho vývoji nebyly předpokládány.“ Takhle shazovat tehdy světoznámou čs. konstrukční tankovou školu svědčí o nulovém studování běžně dostupných podkladů. Ne nadarmo byl LT vz. 35 zaveden jako prvosledový tank do Wehrmachtu (spolu s LT vz. 38 byly jediné prvosledové tanky ze všech Německem ukořistěných).

Str. 35

Tvrzení o připravenosti SSSR nám v roce 1938 pomoci jsou dnes již překonanou legendou. Zvláště když autor vychází čistě z tvrzení L. Svobody, brát jeho slova jako historický fakt — je mírně řečeno — velice odvážné. Mimochodem — krátce před přijetím Mnichova ostatně Moskva Edvardu Benešovi sdělila, že pokud dojde k válce mezi ČSR a Německem, nechť se ČSR obrátí na Společnost národů a pokud ta označí Německo za agresora, pak SSSR pomůže. V politické řeči diplomatů to však znamenalo, a Beneš to také pochopil, že SSSR nám pomoci nehodlá. A pokud se podíváme na mapu, tak jednotky Rudé armády se rozmisťovaly spíše podél hranic s Polskem, což je zvláštní.

Pan Nolč při našem osobním setkání často názory v knize hájil tím, že neuvádí nepravdy, pouze vychází z citací a starších pramenů. Ovšem silně mi vadí neuvádění i faktů pro opačná tvrzení.

Str. 36 a 37

Srovnávací tabulky jsou nejen co do čísel naprosto chybné (ČSR neměla 470 tanků, ale 348, Německo nemělo 1800 tanků, ale cca 2400, SSSR neměl 10000 tanků, ale cca 19000 a letadel ne 5000 ale skoro dvojnásobek), ale i naprosto k ničemu, protože se počítá s účastí jednak států, které se určitě nehodlaly do případného konfliktu zapojit, jednak dalších zemí, jejichž pomoc zdaleka nebyla jistá a samozřejmá. Rovněž zde nepočítá s Polskem, jehož postoj byl v době krize jednoznačně nepřátelský kvůli vleklému sporu o Těšínsko. Opět je to pasáž přejatá z předlistopadové literatury bez bližšího ověření faktů. V roce 2007 by snad neměl být problém si přesnější čísla dohledat.


Str. 53

„V červnu 1941 při německém útoku na SSSR pocházelo 40% výzbroje wehrmachtu od čs. armády.“ To je nesmyslný údaj, šlo max. o 20-25%. A nešlo o „výzbroj od čs. armády“, ale ze značné části i o výzbroj vyrobenou již v protektorátu. Největší podíl čs. techniky byl asi v tancích, kde to bylo 820 tanků z celkem 3648 nasazených tanků a útočných děl, tedy asi 23%.

„Deset čs. zbrojovek se ve 30. letech 20. století podílelo 40% na světovém obchodu se zbraněmi.“ Další nesmyslný údaj, skoro polovinu celosvětového vývozu zbraní jsme tedy rozhodně netvořili.
Viz Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa, Karolinum, Praha 2000, s. 339; čs. podíl na světovém obchodu se zbraněmi:

 Rok  % zbrojního obchodu
 1930
  9,4%
 1931  10,8%
 1932  4,1%
 1933  8,5%
 1934  21,1%
 1935  24,5%
 1936  15,4%
 1937  13,6%
Str. 56

„Seznam“ literatury, autor uvádí 14 publikací, z nich ANI JEDNA (!) se netýká čs. meziválečné armády. Všechno jsou to jen starší memoárové práce nebo obecně knihy k Mnichovu 1938. V seznamu autorem doporučené literatury najdeme i takové perly, jako třeba knihu „Zrada československé buržoazie a jejích spojenců“ od Zdeňka Fierlingera z roku 1951... Autor zřejmě dnes již velmi rozsáhlou literaturu k čs. armádě, jejím zbraním, opevnění apod. ani nezná, jak ostatně můžete sami posoudit po přečtění těchto řádků. To, že nezmiňuje jedinou relevantní práci k čs. armádě, odůvodňuje tím, že „k dané problematice jsou tisíce titulů“, a proto raději „nabídl skromný výběr ze své vlastní soukromé knihovny“.

Barevné ilustrace

Obsahuje zvláště vyobrazení uniforem. Provedení kreseb určitě nelze přičíst na vrub autora textu, ale přesto si dovolím vyjádřit zklamání nad vzhledem malůvek, které občas vypadají značně strakatě a na několika je i poznat, že byly překresleny z fotografických publikací z nedávné doby. Nehledě k tomu, že by bylo ku prospěchu je zařadit, byť v omezenějším rozsahu, přímo do kapitoly o uniformách.

Fotografie

Fotografie jsou všechny již notoricky známé, použité snad v každé publikaci o armádě před rokem 1938 nebo opevnění. Ale přestože jsou takto známé, neškodilo by ze slušnosti zmínit odkud jsou převzaty. Jejich popisky jsou navíc většinou prakticky nulové vypovídací hodnoty typu „Pevnost“, „Obrněný automobil“ apod. Přitom i začínající zájemce o čs. armádu by poznal, že pod prvním označením se skrývají pěchotní sruby R-S 72 (s. 33), MO-S 16 (s. 34) a další velmi známé z dobových fotografií, pod druhým popiskem je populární obrněný automobil PA-II, přezdívaný „želva“. Místy popisek úplně chybí (s. 7, 8, 35, 54, 55, příloha č. 5). Na straně 42 je schématické zobrazení hierarchie velení branné moci, ovšem opět bez jakékoliv datace, z daných osobností a zařazení do kapitoly „bojovat či nebojovat“ se datace nabízí, ale… no považte sami.

Stejně tak rozložení fotografií vetšinou neodpovídá textu na dané straně. V přílohách uvedené skeny stránek dobové příručky jsou nekvalitní, někde místy rozmazané a hlavně u vyobrazení hodností a vyznamenání pouze černobílé, přestože v dané příručce jsou barevně.

Uveřejněných fotografií současného stavu opevnění je pouze 6 fotek, ještě dokonce stejného lehkého objektu pouze z různých úhlů a velice amatérsky zachycené (např. na kraji silnice odstavené auto). 4. fotka je velmi tmavá a chybí mi i pohled ze strany nepřítele. Osobně bych použil větší paletu objektů pro názornější ilustraci.

Závěr

Je to bohužel smutné dospět k závěru, že kniha je absolutně nepovedená, šitá horkou jehlou, bez kvalifikované odborné korektury. Marně se snažím najít nějakou pozitivní stránku. A přestože nemám rád kritiku od počátku do konce, zde je to bohužel nutnost. Kniha v mých očích absolutně propadla a s každým dalším přečtením (a věřte, že jich bylo při recenzování až přespříliš) klesala ještě hlouběji, jak jsem nacházel další chyby.

Zvídavému čtenáři bych rád doporučil na místo tohoto pochybného dílka některou ze současných knih, knih fundovaných a skutečně kvalitních. Velký výběr titulů můžete najít na webu BUNKRY.CZ. Stejně tak např. s knihou K. Straky - Historie československé armády, díl třetí, která byla dlouhou dobu zdarma ke stažení, se toto placené (!) dílko vůbec nedá srovnávat.

Literatura použitá v textu a výběr tématické literatury



Spoluautorem recenze je Jiří Ondera a egli, kterým tímto velice děkuji za pomoc při tvorbě této recenze.