Německý historik Sönke Neitzel vydal před několika lety pod názvem „Odposlechnuto“ (Abgehört) pozoruhodný soubor dokumentů. Jde o přepisy odposlechnutých rozhovorů, které mezi sebou vedli vysocí němečtí důstojníci v britském zajetí. Tyto otevřené debaty dávají nahlédnout do nezkreslených názorů německé generality na nejrůznější válečná témata: vztah armády k nacistickému režimu a Hitlerovi, povědomí o válečných zločinech, postoj zajatých generálů k protinacistickému vojenskému odboji a atentátu na Hitlera nebo o jejich celkovém pohledu na vývoj války. Kniha pod názvem „Odposlechy“ loni vyšla i v českém překladu.

Zajatí vysocí němečtí důstojníci byli v Británii soustředěni v několika speciálních zajateckých zařízeních, zejména na bývalém panském sídle v Trent Parku. Měli zde veškerý komfort, s doprovodem mohli chodit i na procházky po okolí, měli volný přístup k britským i německým novinám a rozhlasu. Britští věznitelé s nimi jednali mimořádně korektně. Generálu Hansi Cramerovi byla dokonce na jaře 1944 ze zdravotních důvodů umožněna repatriace přes Španělsko zpět do Německa.

V letech 1942-45 Trent Parkem postupně prošly desítky generálů a plukovníků. Nejprve šlo zejména o zajatce z Afriky, kde skupina armád Afrika kapitulovala v květnu 1943, později doplněné o některé zajaté letce či ponorkové velitele. V roce 1944 pak přibyly desítky německých velitelů zajatých při spojeneckém postupu Francií.

Trent Park byl doslova prošpikován odposlechovými „štěnicemi“. Debaty, které mezi sebou zajatci vedli, byly zaznamenávány na gramofonové desky a následně přepisovány, k čemuž byli využívání většinou němečtí a rakouští emigranti. Tři roky odposlechů tak daly vzniknout stovkám záznamů informačně velmi zajímavých debat. Tyto dokumenty i kvůli utajení zůstaly desítky let víceméně mimo pozornost historiků, pouze část z nich byla již v minulosti citována např. v souvislosti s případem Hessova letu do Británie v květnu 1941. Poprvé větší část těchto dokumentů publikoval až Sönke Neitzel v roce 2004.

Kniha je rozdělena na několik částí: v úvodu je autorova studie o místě pobytu zajatců, o metodách jejich vytěžování, dále tu najdeme základní charakteristiky zajatých důstojníků a rozbor hlavních témat jejich hovorů. Pak následuje hlavní více než třísetstránková část knihy, tedy samotné dokumenty. Závěrečnou zhruba čtvrtinu knihy tvoří kvalitní stručné životopisy v rozhovorech vystupujících důstojníků, rozsáhlý poznámkový aparát, seznam literatury a rejstřík. Jde o skutečně kvalitně zpracovanou edici dokumentů.

Dokumenty jsou rozděleny podle témat hovorů do čtyř základních okruhů: 1) obecně o politice, nacismu a vývoji války; 2) o válečných zločinech; 3) o atentátu na Hitlera 20. července 1944; 4) o možnosti zapojení se do protinacistického odboje formou nějaké obdoby Svazu německých důstojníků vzniklého v SSSR.

Jak dokumenty ukazují, němečtí generálové se v zajetí v zásadě dělili na dvě až tři skupiny. Byli tu lidé ostře nacistický režim kritizující - hlavním zástupcem této skupiny byl generál tankových vojsk Wilhelm von Thoma (zajat 4. listopadu 1942 v Africe), ke kterému se přidali např. genpor. von Sponeck, genmjr. Bassenge nebo genpor. Neuffer. Na druhé straně tu byli zajatci s nacismem sympatizující a nacismus a Hitlera až do poslední chvíle obhajující - hlavním Thomovým protipólem mezi zajatci byl generál tankových vojsk Ludwig Crüwell (zajat v Africe 29. května 1942), silně nacismem „nasáklý“ byl i generál parašutistů Bernhard Ramcke.

Někteří pak mezi kritickými a nacismus obhajujícími postoji lavírovali, či se debat příliš neúčastnili. U jiných se názor na německé vedení války postupně vyvíjel směrem ke kritičtějšímu, např. u známého  „Panzermeyera“ - velitele 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“ Kurta Meyera, který se z okruhu zajatců poněkud vymykal, jak svým zařazením do Waffen-SS, tak mládím. Zajímavé je, že genplk. Hans-Jürgen von Arnim, poslední velitel skupiny armád Afrika, který byl kritizován, že na svou velitelskou funkci nestačil, ani v zajetí žádnou autoritu neměl.

Hitlera velká část zajatců osobně neobviňovala, někteří jím byli stále ještě „uhranuti“, jiní ho pokládali za oběť „zločinného okolí“, které zneužilo jeho „dobré myšlenky“. Např. v rozhovoru plk. Hellwiga s pplk. Klenkem:
„Hellwig: Já si nemyslím, že Vůdce je zločinec a že chtěl zlo.
Klenk: Ne, řekněme to takhle: Ideje jsou moc dobré, ideály, pod ty se můžu stoprocentně podepsat, ale provádějící orgány jsou opravdu zločinci.“
Podobně např. genmjr. Reiter se domníval, že Hitler je „tragická postava obklopená neschopnými zločinci“, které „teprve dějiny později dají za pravdu“. Stejně tak Ramcke byl toho názoru, že „světové dějiny dají Vůdci jednou za pravdu, že rozpoznal to veliké židovské nebezpečí pro všechny národy a židovsko-komunistické nebezpečí na východě Evropy“. Genpor. Kittel byl zase přesvědčen, že Hitler o vyhlazování Židů neví, že „tyhle věci se Hitlerovi nedonesou“. 

Naproti tomu gen. Thoma měl zcela jiný názor:
„Hitler si myslel, že může porušovat jedno slovo za druhým… Na to se pořád zapomíná. Písemné věci s Chamberlainem a celý ten krám, všechno porušil, takže svět už nemá důvěru!
 …
Všechno jsem předpokládal... proto se na mě ostatní dívají jako na zločince. Pro mě je škoda každé bomby, každého kousku materiálu a každého lidského života, které přijdou v téhle nesmyslné válce nazmar. Jediný zisk, který nám tahle válka přinese, je, že skončí desetiletá vláda gangsterů. Pro mě je zhroucení Německa samozřejmé… každý den pokračování v téhle válce je zločin. Lidi v čele to musejí vidět. Třeba Keitel a Dönitz. Musejí Adolfa Hitlera strčit do gumové cely.“
Takové řeči ostře odsuzoval hlavní stoupenec nacistického proudu mezi zajatci gen. Crüwell, v Německu ani v Hitlerovi žádný problém neviděl, důvod v pokračující válce spatřoval např. v tom, že „[Spojence] žene židovský bacil - ten vydírá jejich vedoucí muže. Židovský bacil vidíme v tom velikém bombardování Hamburku. To Židé nás chtějí zničit jednoho po druhém. Vědí, že myšlenka nacionálního socialismu se rozšíří po celém světě. Křečovitě se chtějí zachránit před nevyhnutelným zánikem.“ Podobně třeba genpor. Friedensburg pokládal Roosevelta za jedno z „nejhrůznějších monster“, za „možná největšího zločince, jaký kdy byl“.

Pro nás poměrně zajímavé je i Crüwellovo vyjádření k „českému problému“:
„Otázka Čech a Moravy je proto tak obtížná, že to je jiná rasa. Tihle lidé musí být přesídleni, třeba do Ruska nebo na Balkán. Tihle chlapi nás nenávidí, jsou to fanatici. Nemůžeme říci, že mají mít samostatný stát. Už geograficky to nelze strpět.“
Určitě nejvýznamnější jsou v knize dokumenty týkající se účasti armády na válečných zločinech a obecně o povědomí vysokých důstojníků o nich. Po válce vyšlo nesčetné množství pamětí různých německých generálů. Válečným zločinům se v nich většina z nich buď zcela vyhnula nebo si „nevzpomínala“. Pokud už si někdo vzpomněl a tímto „okrajovým“ tématem se zabýval, tak pouze v tom smyslu, že armáda proti rozkazům typu komisařského rozkazu protestovala a neřídila se jimi. O masovém vyvražďování prováděném SS v týlu se na frontě „nic nevědělo“. To byl v kostce obrázek „čistého“ Wehrmachtu, který dlouhou dobu přežíval.

Neitzelem zveřejněné přepisy debat zajatých generálů nám dávají trochu jiný obrázek. Je možná až překvapivé, kolik toho armádní důstojníci o páchaných zločinech ve skutečnosti věděli. Z těch, co strávili větší část své vojenské kariéry na východní frontě nebo na Balkáně, měli o zločinech páchaných v týlu povědomí téměř všichni, někteří věděli i pozoruhodné detaily o hromadném „průmyslovém“ vraždění Židů v Polsku. Zčásti šlo o informace získané od různých kolegů a kamarádů, ale někteří takovým zločinům i osobně přihlíželi nebo za ně byli přímo odpovědní (střílení zajatců, popravy rukojmích apod.). Několik generálů zajatých v dřívějším období války třeba v Africe, kteří o těchto zločinech na východě zřejmě skutečně nevěděli, vyjadřovalo nefalšované překvapení, někdy až šok.

Válečné zločiny byly poměrně častým tématem hovorů, zajatci četli spojenecký tisk a poslouchali rozhlas a následně se bavili o zprávách o německých zločinech zde uváděných. Ti méně zasvěcení chtěli od těch zkušenějších vědět, zda jsou tyto věci skutečně pravda. V hovorech se otevřeně bavili o střílení zajatců, likvidaci Židů, eutanazii nevyléčitelně nemocných, komisařském rozkazu apod. Např. v rozhovoru genmjr. Felberta s genpor. Kittelem:
„Felbert: Byl jste někdy v místech, odkud byli odvážení Židé?
Kittel: Ano.
F: Ženy, děti, všechno?
K: Všechno. Děsné. … Já zažil věci! V Lotyšsku, u Daugavpilsu, tam docházelo k masovým exekucím Židů. Dělaly to SS nebo SD. Z SD tam bylo asi patnáct mužů a u toho bylo řekněme šedesát Lotyšů, kteří jak známo patří k nejsurovějším lidem na světě... Vyhnali tři sta mužů, ti vykopali jámu, muži a ženy vykopali masový hrob a pak do něj napochodovali… Další den přicházeli znovu… Dvacet žen si muselo stoupnout na okraj jámy, nahých, ty byly zastřeleny a spadly dolů.
F: Jak to dělali?
K: Obličejem k jámě a pak nastoupilo dvacet Lotyšů a každého jednoduše střelili do týla. V jámě byl takový schod, takže stály níže. Lotyši přistoupili shora a jednoduše jim prostřelili hlavu a oni pak spadli dopředu dolů do jámy… Stáli tam Lotyši a němečtí pěšáci a dívali se.
F: Co to vůbec bylo za ty lidi z SD?
K: Odporní! Jsem toho názoru, že sami měli být všichni postříleni… SD vzniklo takto: vzali 50 procent kriminálníků, kteří neměli politický škraloup a k nim přidali 50 procent zločinců. Tak vzniklo SD (smích).“
Jak Kittel své kolegy dále informoval, „v Rostově bylo zastřeleno 18000 lidí, u Lublinu je asi 60000 lidí v masových hrobech… V Horním Slezsku byli lidé jednoduše vražděni průmyslovým způsobem. Byli zplynováni ve veliké hale… Nad těmito věcmi se vznáší hluboké tajemství.“

Generál jezdectva Rothkirch vyprávěl:
„Když máte vesnice a města a pak přijdou SS a odvezou lidi pryč, co naděláte? Ve Lvově byla samozřejmě zastřelena spousta lidí. Tisíce! Napřed Židé, pak byly zastřeleny tisíce Poláků, Nežidů…“
Genpor. Elfeldt zase hovořil o odklízení masového hrobu u Kyjeva při německém ústupu:
„Tehdy v okolí Kyjeva se vrátil velitel ženistů celý zděšený… říkal, byl to velitel ženijního praporu - a tenhle prapor měl za úkol vyhodit tyhle… bylo tam uvnitř 32000 Židů se ženami a dětmi.“
Genpor. Feuchtinger:
„Když jsem byl v Pinsku, říkali mi, že tam před rokem žilo ještě 25000 Židů a že těch 25000 Židů bylo během tří dnů vyvezeno, postaveno na kraji lesa nebo na nějaké louce - předtím si museli vyhloubit své vlastní hroby - policejní oddíl pak všechny zastřelil… To bylo poprvé, kdy jsem sám skutečně slyšel a viděl co se tam stalo. Předtím jsem tomu nevěřil…“
Genmjr. Bruhn v rozhovoru s gen. Choltitzem:
„Bruhn: Když se mě zeptáte: Zasloužili jsme si vítězství nebo ne? Po tom, co jsme napáchali, ne… Stříleli jsme ženy, jako zvířata. Byl jsem v Žitomiru, den po tom, co se to stalo…. Byl tam náhodou velitel plukovník von Munich, přišel za mnou a povídá - celý zděšený: Můžeme tam pak zajet, je tady veliká jáma, včera tam zastřelili 10000 žen, mužů a dětí. Leželi tam všichni v jámě. Zvlášť jsme tam zajeli. Jakživ jsem nic strašnějšího neviděl.

Choltitz: Já jsem přijel den poté, co se to stalo v Sevastopolu… Přišel za mnou velitel letiště - a tam se střílelo. Copak, povídám, vy děláte cvičení? On řekl: Proboha, já nesmím mluvit. Tady střílejí už několik dní Židy.“
Gen. Rothkirch v rozhovoru s gen. Ramckem:
„Rothkirch: Zplynovací zařízení jsou přece všechna v Polsku u Lvova. Jsou to velká zplynovací zařízení, to ještě vím, víc toho nevím. Víte, zplynování ještě není to nejhorší.
Ramcke: Já jsem o těhle věcech slyšel teprve tady v zajateckém táboře.
Rothkirch: …ve Lvově jsem častěji dostával zprávy o exekucích, které byly tak odporné, že vám o tom ani nechci vyprávět.
Ramcke: O co šlo?
Rothkirch: Zaprvé si tam lidi sami vyhloubili jámy, potom si k nim stouplo deset Židů, pak přišli lidé s automatickou pistolí a střelili je, ti pak padli do jámy. Pak přišli další, postavili se dopředu a i oni padli do jámy… Byly tam zastřeleny tisíce lidí. Později toho nechali a plynovali je… Guvernérem Lvova byl jistý dr. Lasch, ten mě pozval do opery. O velké přestávce mi najednou povídá: Víte hrabě Rothkirchu, bylo to strašné, že to ani nemohu popsat…  Ve Lvově tam chytali lidi jako ryby v rybníce, deset esesáků šlo ulicí a jednoduše chytali Židy, kteří tam právě šli. Takže, když jste náhodou vypadal židovsky, tak jste šel s nimi (smích). … Až se tihle lidé, Židé, dostanou k veslu a začnou se mstít, pak to bude pochopitelně strašné.“
Plk. Hellwig v rozhovoru s pplk. Klenkem:
„Hellwig: Byl jsem v Gomelu… byl tam blízko les s písečnými pahorky, leží tam pohřbené stovky židovských mužů, žen a dětí. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit… myslel jsem si, že je to přehnané, ale pak jsem to sám viděl, jak čtyřleté či pětileté děti, čtrnácti-, patnácti-, šestnáctiletá děvčata…
Klenk:To je otřesné!
Hellwig: Mě tehdy napadla jedna věc: u nacionálního socialismu nemá jednotlivý člověk žádnou hodnotu.“
Genpor. Neuffer:
„Co řeknete, až najdete naše hroby v Polsku: Hůř už to nemohlo provést ani GPU. Já jsem sám viděl vlak v Ludowicích, přímo u Minsku… bylo to odporné, strašný pohled… Nákladní auta plná mužů, žen a dětí… Samozřejmě jsem se nedíval, jak je vraždí. Okolo stála německá policie s automatickými pistolemi a víte co tam měli? Litevce či co to bylo, v hnědé uniformě a ti to dělali.
… Divil jsem se proč děláme kolem případu Katyn tolik rámusu... Katyn je proti tomu ubohý siroteček.“
Mnozí ze zajatců měli s těmito věcmi problém hlavně z toho důvodu, že se je nepodařilo zcela utajit. Podle plk. Reimanna se „židovská otázka v Německu řešila naprosto správně, jen se to mělo dělat potichu“. Plk. Jösting vyprávěl o vraždění Židů v Oděse a dodával k tomu:
„Že Žid musí pryč, to bylo naprosto jasné, ale způsob jakým se to dělalo, je úplně scestný… proč všechny zabíjet? To můžeme udělat, až válka skončí, potom můžeme říci: My máme moc, my máme sílu, válku jsme vyhráli, můžeme to udělat. Ale teď? Jen se podívejte, kdo vládne v Anglii? Žid. Kdo vládne v Americe? Žid. A bolševismus, to je Žid v nejvyšší formě.“
Podobného názoru byl genpor. Siry:
„Asi se to nesmí říkat nahlas, ale byli jsme příliš měkcí. Teď jsme se všemi těmi zvěrstvy nahraní. Kdybychom však ty krutosti dělali stoprocentně - kdyby lidi mizeli beze stopy, už by nikdo nic neřekl. Ale tahle polovičatá opatření, to je vždycky špatně… nemůžeme vést válku, protože jsme málo tvrdí. Rus je tvrdý bez problémů.“
I Kittel se domníval, že „kdyby byli všichni Židé světa zabiti najednou, nebylo by žalobců“. Crüwell rozhovory o německých válečných zločinech přímo nesnášel: „Podle mě je to všechno směšné a neslýchané, že se kolem toho tolik žvaní… že padají taková obvinění proti vlastním lidem… Když se na ty lidi podíváte, musíte si říci, že má vůdce se svou nedůvěrou [ke generalitě] naprostou pravdu.“

Kromě vyhlazování Židů se hovořilo i o programu eutanazie duševně nemocných, o masakrech na Balkáně, o likvidaci válečných zajatců. Např. Thoma vzpomínal:
„Sepp Dietrich mi osobně řekl před dvěma lety v Aténách… Povídám mu: No to je pěkná věc - tady se jednoduše střílí lidé, civilisté?… On na to: Ano, mně je to úplně jedno, já mám svůj klid. Tak povídám: Ano, ale má to nebezpečné důsledky, ty padnou na ty, kdo to přikázali. On na to: Mně to nevadí, poslední kulku schovávám pro sebe.“
Genpor. Schlieben podobně vzpomínal:
„S mladými poručíky, kteří byli v Hitlerjugend, udělá člověk prazvláštní zkušenosti. Za tažení v Jugoslávii, tam jsem měl pár důstojníků, kteří byli zajati, srbských důstojníků… přišel nějaký důstojník, spojka, takový divý nacista a povídá: Pane plukovníku, mám je pobít? To je šílenství, to se naučili v Polsku… Mluvil jsem s jedním ruským generálem a ten mi řekl: Víte, se zajatci od Stalingradu se bude zacházet stejně jako se zajatci, které jste zajali v zimě vy.“
V rozhovoru genmjr. Sattlera s genpor. Neufferem:
„Sattler: Stříleli jsme přece lidi. Začalo to už v roce 1939 v Polsku. SS tam strašně řádily.
Neuffer: V roce 1941 přišel vůdcův rozkaz, že máme nechat naživu co nejméně ruských zajatců… jsou to nepředstavitelná zvěrstva. Jen průvod zajatců po dvojité bitvě u Vjazmy a Brjansku, to odváděli zajatce pěšky, až přes Smolensk. Často jsem tamtudy jezdil - příkopy u silnice byly plné zastřelených Rusů. Vjížděli mezi ně auty, bylo to děsné!“
Kniha přináší také další informace o zapojení některých německých velitelů do protihitlerovského spiknutí - konkrétně jde o nové doplňující údaje týkající se Rommela nebo Rundstedta. Zajímavý je také Choltitzův výklad o setkání velitelského sboru s Hitlerem v Poznani v lednu 1944, kde je také Himmler informoval o „konečném řešení“. Ramcke zase obsáhle vzpomíná na svou návštěvu marnivého Göringa v jeho honosném sídle Karinhall, plném nakradených uměleckých děl, které se smíchem označil za současné „nejlepší německé muzeum“. Pozoruhodný je i rozhovor gen. Eberbacha se svým synem námořním nadporučíkem 20. září 1944, kdy syn si stále dělá naděje na německé vítězství, zatímco otec hodnotí německou budoucnost realisticky dost skepticky. I z dnešního pohledu najdeme některé správné závěry v obsáhlé přednášce, kterou zajatcům podal genpor. Heim o specifikách války na východě.

Co se týká překladu knihy, najdeme tu místy některé nepřesnosti, záměny jako „M19“ a „M119“ místo MI9 a MI19, germanizované názvy jako tanky „KW“, k divizím lidových granátníků (Volksgrenadierdivisionen) doplnil sám překladatel svou poznámku, že „podléhaly Himmlerovi a řadily se k SS“ a „slovo lidový (Volks-) odkazovalo na skutečnost, že se z velké míry rekrutovaly z tzv. Volksdeutsche“, což není úplně přesné tvrzení. Organizace těchto divizí sice vzhledem k Himmlerově pozici jako vrchního velitele záložní armády částečně probíhala v režii SS, ale šlo o armádní divize, předpona „Volks-“ pak odkazovala k tomu, že se již boj přenáší na německou půdu a s nepřítelem bude bojovat celý národ těsně spjatý s armádou a nacistickou stranou. Další podobnou nepřesností v knize je třeba tvrzení, že zajaté polské důstojníky na jaře 1940 „popravila Rudá armáda“.

Celkově jde o velmi přínosnou edici dokumentů, kterou nebude moci pominout nikdo zabývající vztahem německé armády k nacistickému režimu a zapletením se do válečných zločinů.