Milan Nakonečný: Český fašismus

Dlouho jsem přemýšlel, jak se mám postavit k nejnovější syntéze popisující fenomén tzv. českého fašismu z pera poměrně známého psychologa — v současné době vysokoškolského vyučujícího na Katedře psychologie a sociologie Teologické fakulty Jihočeské univerzity — prof. PhDr. Milana Nakonečného. Jeho dílo o studentské fašistické organizaci Vlajka se totiž setkalo s poměrně tvrdou, nutno však říci oprávněnou, kritikou.¹ Nakonec jsem se rozhodl si knihu Český fašismus vypůjčit a podrobit pečlivému zkoumání. K informacím o autorovi ještě dodejme, že při pouhém užití internetového vyhledávače budeme výsledkem velmi překvapeni — Milan Nakonečný poskytl texty i několika zcela zřejmě nacionalistickým tiskovinám.

Téma českého fašismu doposud bylo a stále patří mezi málo probádané. V době vlády jedné strany (1948-1989) sice vzniklo několik dílčích studií, které dodnes slouží jako základní zdroj faktografických údajů,² ale celkový výklad musel podléhat tehdejší ideologii. Od r. 1989 do dnešních dnů vznikla celá řada prací s uvedenou tématikou, avšak ta se věnovala spíše otázce druhorepublikové a následně protektorátní činnosti českých fašistických organizací,³ které můžeme bez výčitek svědomí označit za kolaborantské. Prvorepublikový český fašismus představuje často spíše téma pro studentské práce⁴ nebo se stává okrajovým zájmem některých historiků, přičemž největší pozornost si vysloužil tzv. Židenický puč a postava Radoly Gajdy (roz. Rudolf Geidl).⁵ Avšak opravdovou syntézu česká historiografie postrádá — nenechme se zmást dílem Tomáše Pasáka,⁶ které po jeho smrti sestavila manželka a svým doslovem „obohatil“ právě Milan Nakonečný. Další práce pochází od Miroslava Gregoroviče.⁷ Jedná se však o příliš útlou brožurku na to, jak rozsáhlým obdobím (od r. 1922 až do současnosti) se zabývá.

Hned při prvním otevření upoutala mou pozornost předmluva, v níž autor vysvětluje koncepci celého díla. Kniha se podle něj má zařadit mezi žánr tzv. literatury faktu, má být „více narativní, snaží se vtáhnout čtenáře do atmosféry“; „nevyhýbá se [...] hodnotícím soudům, zejména tam, kde podle mého názoru byly a jsou některými historiky vyslovovány ideologicky deformované polopravdy či nepravdy“. Samotní historici se pak v autorových očích „stali strážci nových závazných zabetonovaných »pravd«“ (s. 7). Z toho jsem začal usuzovat, že autor si z kritiky své dřívější práce nevzal téměř nic k srdci, ba naopak se se svou „pravdou“ — použijeme-li jeho slovníku — uzavřel do vlastní ulity.

Po takovém nepříliš příjemném úvodním seznámení jsem zalistoval na konec knihy hledaje seznam literatury a archivních pramenů či dokonce poznámkový aparát. Výsledek mě zklamal. Kniha sice nepostrádá poznámkový aparát, avšak při jeho prohlédnutí mě zarazilo, že je v něm jen nepatrné množství odkazů na archivní prameny. Hlavním zdrojem autorových informací je dobový tisk jednotlivých českých (československých) fašistických organizací, který je sice pramenem vhodným, avšak je nutné na něj hledět kriticky a v něm získané údaje porovnávat s archivními prameny. V tom málu archivních materiálů, jež autor uvádí, jsou zahrnuty dokumenty z Archivu Kanceláře prezidenta republiky, Státního ústředního archivu (dnes Národní archiv) a Archivu Ministerstva vnitra (dnes, dle zákona č. 181/2007 Sb., Archiv bezpečnostních složek⁸). Zbytek poznámkového aparátu tvoří odkazy na literaturu. Tím jsem byl poněkud zaskočen, jelikož dle mého soudu nelze psát monografii o českém fašismu aniž by se její tvůrce obtěžoval navštívit bezpočet archivních institucí a pročíst tam se nacházející dokumenty. Autor naprosto opomněl Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky, kde je uložen tzv. Masarykův archiv, ve kterém najdeme množství velmi zajímavých a podstatných informací o českém fašismu v době první republiky — v rámci tehdejší Kanceláře prezidenta republiky (KPR) existovala celá informátorská síť, jež pozorovala činnost českých fašistů a podávala pravidelná hlášení o zákulisním dění.

Zpět však k samotné knize. Je rozdělena do 9 kapitol hlavního textu s 372 stranami. Větší množství stran autor věnoval době protektorátní, které historiografie doposud věnovala více prostoru. Publikace obsahuje i velmi zajímavé fotografické přílohy, jež jsou však často poměrně nekvalitní — zřejmě pocházejí z dobových tiskovin. Například fotografie osob, které zakládaly první fašistické organizace (Robert Mach a další, jimiž se budeme zaobírat v jiných souvislostech), patří mezi unikátní. Jako obyvatele jihočeské metropole mne též zaujala fotografie Árijské stráže a portrét strakonického předáka Národní obce fašistické a budoucího poslance za tuto stranu Matěje Trnky.

V první kapitole se autor na základě značného množství literatury snaží objasnit význam slova fašismus a zachytit fenomén, který toto označení představuje. Proti zde představeným tezím nemám takřka námitek (navíc nejsem politolog), naopak mě potěšilo konstatování, že „fašismus nenáleží k politické pravici“ (s. 9), s čímž se ztotožňuji — dělení politického spektra na pravici a levici není nejpřesnější (zvláště extrémy obou pólů je těžké takto „škatulkovat“). Jisté výhrady mám snad jen k poněkud nekritickému líčení Itálie jako obětního beránka, který je vlečen nacistickým Německem — autor se zapomíná zmínit o italské agresi v Habeši či o napadení Albánie. V protikladu k této tezi se o několik řádek dále nachází již plné přiznání podílu viny italského fašismu na rozpoutání druhé světové války. Přínos kapitoly spočívá i v uvedení pojmů fašistický a fašistoidní (blížící se fašismu). Možná bych ještě dodal, že autor mohl v úvodu využít některé z tezí, jež rozvinul ve své brožuře Pavel Kotlán.⁹

Následující kapitolu bych si dovolil rozvést velmi podrobně a poukázat na ní, že kniha je plna faktografických chyb. Ty zde mám v úmyslu vypsat všechny jen v této kapitole jako demonstrační gesto a u následujících kapitol se již budu věnovat pouze zásadním nepřesnostem a mylným až demagogickým soudům autora.

Druhá kapitola nese název Podmínky vzniku českého fašismu. Na 31 stranách se autor snaží objasnit, proč, jak, kdy, kde a jakým způsobem samotný český fašismus vznikl. Po líčení některých akcí — většinou levicově naladěného českého obyvatelstva po první světové válce — autor plynule přechází ke kritice prvorepublikového systému, který označuje jako „diktaturu politických stran“ či oligarchii partajnických bossů. Z toho autor usuzuje, že čeští fašisté předložili jako alternativu „diktaturu národa“. Navazující soudy o „bezmezném korupčnictví politických partají“, které ohrožuje „život národa“ (s. 37), patří spíše do kategorie pomluv. Nemám v úmyslu mýtizovat prvorepublikový politický život — pochopitelně i v této době bychom nalezli korupční skandály zaplňující stránky deníků a jiných tiskovin — avšak autor by měl rozvážněji volit svá slova, pokud nepředkládá důkazy. Uvedení myšlenky, že „hlava státu [T. G. Masaryk]“ iniciovala založení Československé církve (s. 38) není pravdivou — Masaryk se v soukromí vyjádřil k podpoře této církve negativně.¹⁰ Odtud autor plynule přechází ke kritice zahraničněpolitické orientace první republiky, tj. osoby Edvarda Beneše, když uvádí: „V republice [ČSR] se projevoval silný francouzský vliv [...], který posléze vedl k osudovému zrádnému spojenectví.“ Kritika spojenectví s Francií je příznačná i pro mnoho tehdejších občanských politiků (např. Karel Kramář), ale nikdo se neuvědomuje, že v zásadě neexistovala jiná varianta ani možnost — Kramář ji viděl v „nebolševickém“ a „slovanském“ Rusku, což byla naprosto utopická představa.

Autor dále píše, že český fašismus byl spíše fašistickým nacionalismem (s. 40), s čímž lze souhlasit. Ale s tvrzením o ryze obranném charakteru tohoto jevu souhlasit nelze. Uvědomme si, jaký si vlastně čeští fašisté kladli cíl — vytvoření autoritativního státu, jinými slovy nastolení diktatury. A jakými prostředky mělo být cíle dosáhnuto? Odpověď není úplně jednoznačná, za to však je doložitelná: provedení převratu, a to nikoli ústavní (popř. parlamentní) cestou. Podle Milana Nakonečného vznikly první skupinky nacionalistů/fašistů r. 1922 na Moravě kolem listu Hanácká republika (s. 40). Tuto faktografickou chybu lze připsat na vrub faktu, že autor neprostudoval dostatečné množství archivních materiálů. Vznik první nacionalistické/fašistické (či spíše fašistoidní) organizace — Národního hnutí — totiž můžeme vystopovat již v roce 1921, kdy v ČSR vznikla Komunistická strana Československa (KSČ).¹¹ Jako velké pozitivum hodnotím uvedení informace o přítomnosti antisemitismu u jevu českého fašismu.  Ale proti formulaci, že „ve dvacátých letech tento antisemitismus zeslábl“ (s. 41) se musím ohradit. Jako důkaz lze uvést sérii článků předsedy (k jeho jménu dojdeme později) další fašistoidní skupiny s názvem Červenobílí o úloze žido-bolševické kliky v první světové válce¹² či různé publikace z dílny jihočeských fašistů.

Pokračujme autorovým výrokem, že Národní hnutí mělo nejvíce příznivců v Praze mezi studenty (s. 41), což můžeme na základě studia množství archivních pramenů i dobového tisku odmítnout. K Národnímu hnutí se v první půli roku 1923 hlásilo největší množství členů ze všech tehdejších fašistoidních skupin a to nejen v Praze, ale i v dalších větších městech (zejména Plzeň, Brno, České Budějovice, Litoměřice, atd.). Složení členstva lze charakterizovat jako starší generaci — v čele Národního hnutí stáli v podstatě starší vysokoškolsky vzdělaní občané.¹³ V knize se také máme možnost setkat s podobnými vztahy k současnosti — „glosy“ — jako v již několikráte zmiňované publikaci o Vlajce: „Nedávno se také u nás [...] plná čtvrtina dotázaných vyslovila pro autoritativní režim, tj. diktaturu.“ (s. 43). To autor dává do kontrastu s nespokojeností českých fašistů s tehdejším politickým systémem. Dále kritizuje „»hradní« politiku vůči Slovensku“ (s. 43) nedbaje toho, že v ČSR nikdy neexistoval prezidentský systém a prezident Masaryk nemohl libovolně zasahovat do Ministerstva pro správu Slovenska.

V souvislosti s uvedenou organizací Červenobílých v knize nalezneme, že jejím předsedou byl „MUDr. Jakub Skála“ (s. 43). K tomu mám hned dvě zásadní připomínky: 1) Proč jsou u každého jména českého fašisty uvedeny tituly — zvláště, jedná-li se o natolik neznámé postavy, o nichž prakticky nic podstatného nevíme¹⁴ a zvláště pokud nejsou příslušné tituly přítomné u ostatních  mnohem významnějších osob (E. Beneš, T. G. Masaryk a další)?; 2) V žádném archivním materiálu, dobovém periodiku natož pak literatuře se neuvádí jméno předsedy Červenobílých jako Jakub Skála, nýbrž Julius.

Nepřesnosti rovněž nalezneme v líčení vývoje Červenobílých (s. 45). Autor vůbec nezmiňuje spory, které v seskupení vznikly v polovině roku 1923 a vyvrcholily de facto rozpadem, když se část i s listem Výzva Červenobílých a předsedou připojila k Národnímu hnutí a druhá část v dubnu 1924 splynula se třetí větší fašistoidní skupinou, Československými fašisty (popř. Českoslovenští fašisté-Národovci) sídlícími do té doby spíše na Moravě a Ostravsku. Na straně 47 se pak dovídáme, že k užití slova fašismus byla hnutí dotlačena komunisty, sociálními demokraty a národními socialisty. Opět to není úplně pravda, jelikož poprvé bylo přítomno slovo fašismus v názvu organizace na podzim 1922, což zcela dobrovolně a bez nátlaku v Hanácké republice učinil Robert Mach.¹⁵

Ve výčtu chyb pokračujme jménem „JUDr. Jaroslav Červenka“ (s. 48). Opět jsem nucen konstatovat, že tato varianta jména jednoho z nejlepších řečníků Národního hnutí a budoucího funkcionáře Národní obce fašistické se nenachází v žádném archivním pramenu či dobovém periodiku. Policejní zápisy zápolí se dvěma možnostmi: 1) Jan Červenka; 2) Jan Červinka. Nejparadoxnější pak je článek v národně socialistickém Českém slově ze 7. srpna 1923, kde v šesti odstavcích nalezneme obě varianty najednou a to přesto, že se jednalo o zprávu ze soudního přelíčení.

Na stejné straně se nachází spojení „Švejcarův list Stráž“ (s. 48), aniž by se někde nacházelo bližší vysvětlení. Švejcar byl zvolený předseda odbočky (dobově užívaný termín) Národního hnutí v Plzni, která vydávala list s názvem Na stráž. Tuto informaci je možné získat i v dosavadní literatuře na dané téma.¹⁶ Poté (s. 50-51) následuje autorův výklad o situaci v ČSR, kde podle něj dochází ke ztrátám hodnot, hlavně vlastenectví. Na to navazuje myšlenkou, že se čeští fašisté snažili vytvořit novou politickou reprezentaci, kde by nehrála prim korupce (s. 53) a vše uzavírá „glosou“: „Takovou politickou reprezentaci však ČSR neměla a nemá ji ani ČR.“

Autor také tvrdí, že teprve po vzniku Národní obce fašistické (N.O.F.) došlo k vytváření polovojenských/paramilitárních oddílů s názvem Omladina (s. 56). Opět se mýlí a opět to lze připsat na vrub nedostatku prostudovaných pramenů. Oddíly Omladiny poprvé vznikly v únoru 1924 u plzeňské odbočky Národního hnutí. Když poté v létě 1924 došlo k připojení této odbočky (společně s bratislavskou) k organizaci Československých fašistů a vznikla organizace s názvem Českoslovenští fašisté-Národné hnutí obrodné, převzalo toto hnutí i oddíly Omladin a snažilo se o jejich rozšiřování v dalších městech.

Naopak jako velmi přínosný počin hodnotím snahu vytvořit přehlednou tabulku jednotlivých fašistických skupin v období do r. 1926 (tj. do vytvoření N.O.F.). Nicméně ani ta není prosta faktografických chyb: 1) u Národního hnutí je uveden rok vzniku 1922 místo 1921 (opět stačilo věřit studii Evy Fargašové, případně si uvedené informace ověřit v archivech); 2) Českoslovenští fašisté mají rok vzniku 1923 — správně 1922; 3) tabulka uvádí, že v r. 1924 došlo ke sloučení všech tří skupin — Národní hnutí, Červenobílí a Českoslovenští fašisté — a vznikla organizace Českoslovenští fašisté-Národovci (realita však byla pravděpodobně mnohem složitější¹⁷); 4) mezi odštěpeneckými organizacemi chybí Rodobrana (část nespokojenců z brněnské odbočky Československých fašistů). V líčení tzv. Gajdovy aféry, čímž je celá kapitola uzavřena, jako by autor nereflektoval dosud vydané studie a životopisnou literaturu (zejména dílo Vítěz, který prohrál viz poznámka ⁵) a raději cituje projevy fašistů v jejich listech bez nezbytného kritického komentáře.

Jak jsem naznačil před detailním rozborem 2. kapitoly, nehodlám v něm pokračovat u kapitol dalších, protože nemám v úmyslu napravovat úplně všechny chyby a nepřesnosti v celé publikaci. Dále se budu věnovat jen zcela zásadním nepravdám a hlavně subjektivním soudům/„pravdám“ Milana Nakonečného. Z knihy přímo čiší jeho velmi kritický úhel pohledu na osobu T. G. Masaryka, jeho filosofii, postavu E. Beneše a prvorepublikový politický systém. Zachází tak daleko, že cituje jakýsi dokument, který má dokladovat Benešovo intrikánství (s. 74-75). Na tom by v zásadě nebylo nic špatného, kdyby jej neponechal bez potřebného komentáře. Místo toho autor přímo zdůrazňuje, že citace nepotřebuje komentář. Takové jednání je i pro dílo literatury faktu nepřijatelné. Vůči E. Benešovi bylo v době první republiky vzneseno mnoho obvinění,¹⁸ ale žádné nebylo dokázáno a citovaný dokument nepřináší žádné nové informace. Ve stejném duchu bychom zde mohli ocitovat jednu policejní zprávu, v níž je Radola Gajda označován za toho, kdo provede v r. 1926 v ČSR násilný politický převrat, což Nakonečný ve své knize naprosto jednoznačně odmítá.¹⁹

Výhrady mám i vůči obhajobě Radoly Gajdy v souvislosti s neutěšenou finanční otázkou N.O.F. a vylíčením toho, kdo N.O.F. podporoval (s. 80-81). Opět je nutné konstatovat, že kdyby autor studoval archivní materiály, mohl se dopátrat zajímavých informací uložených v AKPR.²⁰ Kapitolu uzavírají informace o polovojenských skupinkách organizovaných v rámci N.O.F. s pevným až vojenským řádem (s. 91-92) — byl vypracován dokonce i cvičný organizační řád, podle něhož se měly jednotlivé oddíly řídit. Autor se snaží tyto akce bagatelizovat tím, že ve skutečnosti se jednalo jen o několik desítek jedinců, kteří nemohli nějakým výrazným způsobem narušovat chod republiky. Před takovým soudem je dobré si uvědomit, co bylo cílem této organizace, zda to bylo  dodržování demokratických zásad republiky nebo naopak rozbití dosavadního systému a nastolení autorativního režimu.

Na počátku čvrté kapitoly (s. 107) se dozvídáme, že ve třicátých letech docházelo k častému střetu mezi fašisty a komunisty. Vše ale není jednoduše černobílé a protikladné jak se v ideologické rovině obou směrů zdá. Máme důkazy i tom, že čeští fašisté postupovali při určitých regionálních otázkách společným způsobem — např. stávky dělníků na Strakonicku (společný a předem dohodnutý postup N.O.F. a KSČ). Ostatně k podobným situacím docházelo i v Německu. Pouliční bitky extremistům nikdy nebránily volit společný postup, když se jim to hodilo. Nechci zde sice uvádět všechny faktografické chyby, nicméně některé bych rád uvedl na pravou míru. Nevím, z jakého zdroje je vycházeno, ale na straně 117 můžeme nalézt tvrzení, že v Týně nad Vltavou byl starostou český fašista. Autor si nepochybně spletl pozici I. náměstka, jímž se skutečně v r. 1932 stal příslušník N.O.F. Emil Pisinger, se starostou, kterým byl městským zastupitelstvem znovuzvolen Josef Procházka.²¹

Teze o tom, že tzv. Židenický puč patří mezi málo probádaná témata (s. 119), bych si dovolil odsoudit jako mylné (viz literatura v poznámce ⁵) stejně jako spekulace o tom, kdo za provedením přepadení brněnských kasáren vlastně stál (s. 133): „Takže zbývá podezření, že celá židenická akce byla připravena záměrně, aby krachla a aby jejím důsledkem bylo zrušení nebo oslabení NOF.“ Událost je také označována za dílo „hradních“ agentů v N.O.F. V polovině třicátých let otřásly českou veřejností zprávy o tzv. Insigniádě — přesunu insignií Karlovy univerzity z německých do českých rukou. Nezaujatý pohled o incidentu prý ve své knize²² podal rektor české univerzity a významný nacionalista Karel Domin, jenž přenos nařídil realizovat, což snad ani nepotřebuje dalšího komentáře.²³

I ve čvrté kapitole knihy nalezneme autorovy osobní útoky vůči Masarykovi, když ho de facto obviňuje z prvorepublikové tiskové cenzury (s. 143). Nebojí se nařknout i tehdejší policisty z účelového vyrábění důkazů o činnosti N.O.F. (s. 144), aniž by to nějakým jasným způsobem a bez spekulací dokázal. V souvislosti s Gajdovou snahou o vytvoření vlády (Český národní výbor) po německé okupaci Česko-slovenské republiky v březnu 1939 je Gajda líčen jako energický muž, který tehdejší vládě nabídl své služby, avšak jejím příslušníkům šlo jen o posty (s. 162). To považuji za urážku některých významných odbojářských osobností, jež zasedly ve vládě (např. generál Alois Eliáš — ministr dopravy).

Text o protektorátním českém fašismu se mi zdá velmi nepřehledný, plný neznámých jmen bez přiblížení jejich osudů. V zásadě lze říci, že se autor v líčení tohoto období drží své předchozí knihy a zdůrazňuje úplnou diskontinuitu mezi fašistickými organizacemi v době první a druhé republiky na straně jedné a v Protektorátu Čechy a Morava na straně druhé. Ve skutečnosti však protektorátní fašisté organizačně přímo navázali na svoji druhorepublikovou strukturu. Početná skupina včetně některých vedoucích představitelů (Radola Gajda) se stáhla do ústranní nebo se v duchu apelu státního prezidenta Háchy připojila k jediné politické straně, Národnímu souručenství. Zbytek se snažil udržet vlastní fašistickou organizaci, avšak ta se postupně rozpadala do menších a ještě menších seskupení bizardních názvů. Pro tato hnutí byly společným jmenovatelem peníze a držení funkcí, tedy osobní profit. Náplní se pak stala otevřená kolaborace.

Šestá část knihy nese název Soud. Líčení životních osudů hlavních představitelů českého fašismu je velmi přínosné a poučné do budoucnosti. Nicméně ani zde se autor nevyhnul svým hodnotícím soudům. O Gajdovi tvrdí, že nebyl ničím jiným než národovcem (s. 299), což je poněkud zidealizovaná představa. Gajdovo odsouzení se prý dělo na Benešův pokyn (s. 300) jako akt politické msty — ostatně Beneš prý stál v pozadí všech obvinění vůči Gajdovi již v době první republiky (s. 301).

Následuje kapitola pojednává o životním osudu Radoly Gajdy. Zprvu jsem nechápal význam tohoto počinu, jelikož 13 let starý životopis zmíněné postavy není až tak starý a překonaný, jak by se na první pohled mohlo zdát.²⁴ Brzy jsem se ale měl dobrat důvodu. Nakonečný v podstatě navazuje na své teze o nevinnosti Radoly Gajdy rozvinuté v pasáži o poválečném osudu českých fašistů, které v souvislosti s legionářskou kariérou této postavy opírá o knihu jednoho z velkých kritiků E. Beneše v emigraci Josefa Kalvody (s. 315).²⁵ Rozvíjí také různá prvorepubliková obvinění Benešových odpůrců, že Gajda byl odstraněn kvůli tomu, že nesouhlasil s pokusem o „oktroj“²⁶ (s. 316). Vše je uzavřeno označením tehdejšího prezidenta (Beneše) za vždy „hodného Fridolína“ (s. 341).

Rozčarování z publikace ze mě nevyprchalo ani v předposlední kapitole Ideologie českého fašismu. Kromě snahy o vymezení českého fašismu, jíž si cením, autor opět propadl spojování minulosti se současnou politikou, konkrétně kritice současné parlamentní demokracie a kuponové privatizace (s. 347). Znovu se jedná o zbytečné hodnotící soudy, které by se v knize s ambicí zařadit se mezi literaturu faktu neměly objevovat. Poté přichází na řadu polemika s filosofií T. G. Masaryka (s. 350). Neustálé kritiky současné České republiky je pln i epilog, jenž hlavní text knihy uzavírá. Na zbylé strany (s. 383-412) jsou přepsány některé více či méně zajímavé dokumenty z činnosti českých fašistických/fašistoidních organizací.

Věřte nebo nevěřte, ale k dílu jsem se snažil přistupovat s nezaujatým pohledem spíše jako laický badatel a nikoli jako historik-profesionál a přesto jsem se nestačil divit, kolik chyb a nepřesností se v knize nachází. Drobné faktografické chyby lze odpustit, ale mylné a místy až demagogické soudy Milana Nakonečného přehlédnout nelze. Vzhledem k tomu, že na ně byl již českými historiky upozorněn, je evidentní, že si z nich nevzal a ani nechce vzít ponaučení. Všem čtenářům se dodatečně omlouvám za takto dlouhý elaborát — pokud jste přečetli celý text až sem, nezbývá mi, než doufat, že se recenzovanému dílu vyhnete velkým obloukem anebo jej použijete jako informační zdroj jen s velkou opatrností. Milan Nakonečný bezesporu vytvořil faktograficky poměrně pozoruhodné dílo, které se ale může v rukou nepoučeného čtenáře stát pastí strhávající ho do víru polopravd a nesprávných hodnotících soudů, jež se autor v předmluvě zavázal rozbít.

Reakce autora knihy na recenzi (zveřejněna 15. 3. 2008).

Diskuse pokračuje v časopise Soudobé dějiny:

BALOUN, Pavel: Čeští fašisté jako "naivní národovci". Netradiční pohled na fenomén českého fašismu. In: Soudobé dějiny, č. 1-2 (2010), s. 194-204.

NAKONEČNÝ, Milan: Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu. In: Soudobé dějiny, č. 1-2 (2010), s. 189-193. (Výrazně se lišící od výše uvedeného odkazu.)

---

Poznámky

¹ Milan NAKONEČNÝ, Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001. Recenze/kritika viz Vlastimil HÁLA, Proměny „divokého idealismu“: Dějiny Vlajky v pojetí Milana Nakonečného, Soudobé dějiny, 2001, č. 2-3, s. 416-421.

² Do této skupiny bych se odvážil zařadit následující články: Eva FARGAŠOVÁ, Nástin vývoje organizací českého fašistického hnutí v letech 1921-1929, Sborník k dějinám 19. a 20. století, 1989, č. 11, s. 135-161.; TÁŽ, Publicistika a literatura českých fašistů 20. let, Časopis Matice moravské, 1989, č. 108, s. 89-104.; Tomáš PASÁK, K problematice NOF v letech hospodářské krize, Sborník historický, 1965, č. 13, s. 93-132.; Václav PEŠA, K otázce fašistického hnutí v českých zemích, Časopis Matice moravské, 1953, č. 72, s. 210-248.

³ Český fašismus v druhé republice a Protektorátu Čechy a Morava je mapován jak regionálně (např. Leoš NIKRMAJER, České fašistické hnutí v Českých Budějovicích, Jihočeský sborník historický, 1999, č. 68, s. 217-236.) tak celostátně v rámci některých syntetických děl (např. Jan GEBHART — Jan KUKLÍK, Druhá republika 1938-1939, Praha 2004 nebo Jan RATAJ, O autoritativní národní stát, Praha 1997) nebo samostatnými studiemi (nejnověji viz Ivo PEJČOCH, Svatoplukovy gardy, Historie a vojenství, 2007, č. 4, s. 36-51.).

⁴ Uveďme alespoň některé: Roman HOLÁSEK, Židenický puč, Diplomová práce FF UK, Praha 1997.; Dana MASSOWOVÁ, Národní obec fašistická na Bučovicku za první republiky, Diplomová práce FF MU, Brno 2007.; Petr ŠUSTA, Vznik a vývoj studentské skupiny Vlajka, Diplomová práce FF UK, Praha 2004.; Kateřina VOLDŘICHOVÁ, Národní obec fašistická v politickém okrese Strakonice v období hospodářské krize (1930-1934), Diplomová práce PeF UJEP, Ústí nad Labem 2002.

⁵ Mimo výše uvedených diplomových prací vyšla celá řada článků a několik monografií (v soupisu neuvádím spíše romanopisecké dílo z pera Miloslava Moulise s názvem Tajné heslo granát): Vojtěch BLODIG, Puč v Židenicích a Národní obec fašistická v roce 1933, Paginae historiae, 1995, č. 3, s. 140-160.; Hana HORNOVÁ, K fašistickému pokusu o puč Židenicích 22. 1. 1933, Revue dějin socialismu, 1970, č. 1, s. 85-102.; Antonín KLIMEK — Petr HOFMAN, Vítěz, který prohrál, Praha 1995.; Bohumil KUČERA, Brněnský puč roku 1933 před státním soudem, Právněhistorické studie, 1978, č. 21, s. 85-111.; Miloslav MOULIS, Vzestup a pád generála Gajdy, Třebíč 2000.; Ivo PEJČOCH, Židenický puč, Historie a vojenství, 2006, č. 4, s. 20-33.; Robert SAK, Pomsta generála Gajdy, Soudobé dějiny, 1993, č. 1, s. 61-78.; Ivan ŠEDIVÝ, Gajdova aféra, Český časopis historický, 1994, č. 4, s. 732-758.; Libor VYKOUPIL, Fašistický puč na židenická kasárna v roce 1933, Forum Brunense, č. 5, 1993, s. 121-136.

⁶ Tomáš PASÁK, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999.

⁷ Miroslav GREGOROVIČ, Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995.

⁸ K Archivu bezpečnostních složek více viz Petr KOURA, Archiv bezpečnostních složek, Paměť a dějiny, 2007, č. 1, s. 194-196.

⁹ Pavel KOTLÁN, Fašismus a jeho česká podoba, Přerov 2001.

¹⁰ Antonín KLIMEK, Velké dějiny Zemí koruny české XIII., Praha 2000, s. 157.

¹¹ V září 1921 policejní úřady zadržely jistou (pro nás svým jménem nepodstatnou) osobu, která měla v ukradené brašně tiskoviny do té doby neznámé organizace se záhadným názvem „Bratrstvo“. Následným vyšetřováním se zjistilo, že tato skupina dokonce plánovala v říjnu 1921 provést státní převrat (o převratu se údajně jednalo i s tehdy vysoce postaveným generálem Gajdou, jež se r. 1926 stal vůdcem Národní obce fašistické). Existují přesné indicie, že „Bratrstvo“ bylo de facto Národní hnutí, které na veřejnosti vystoupilo až na podzim roku 1922. Národní archiv (NA), fond (f.) Prezidium Ministerstva vnitra (PMV), signatura (sig.) 225-50-25 a Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR), T636/26, pořadové číslo (p. č.) 5.

¹² viz Výzva Červenobílých (březnová a dubnová čísla r. 1923).

¹³ Zde bych si dovolil ocitovat několik trefných vět známého novináře Ferdinanda Peroutky (reprezentant tzv. demokratického proudu v literatuře): „Hnutí Červenobílých skládalo se většinou z mládeže na rozdíl od Národního hnutí, kam zanášeli své politické antipatie lidé zámožní a přezrálí. Byl-li typem člena Národního hnutí pražský domácí pán, typem Červenobílých byl student.“ Ferdinand PEROUTKA, Budování státu, IV. díl, Praha 1991, s. 1781.

¹⁴ Dle policejních zprávy z 22. ledna 1923 víme o Juliu Skálovi následující: JUDr. [nikoli MUDr.] Julius Skála; narozen 6. ledna 1878 ve Stodě; příslušný do Nezdic (okres Přeštice); svobodný; bytem na Smíchově (nábřeží Legie č. 13, u pí Hans Lukschové); studoval na české univerzitě v Praze; promován, avšak advokátní zkoušku nesložil; zaměstnán jako advokátní koncipient u JUDr. Schaura; v právních věcech byl „první silou“, ale v osobních věcech zvláštní povaha, přímo podivín. Dne 8. června 1920 společně s jistým Ing. Vladimírem Mužákem založil firmu Occident se sídlem ve Skálově bytě. Obchod skončil naprostým krachem a soudním stíhaním zmíněného Mužáka v Belgii, kde bydlel. Jinak se Skála zdržuje ponejvíce doma a pochází z řádné rodiny. NA, f. PMV, sig. 225-50-24.

¹⁵ Hanácká republika, 2. 11. 1922, č. 23, s. 2.

¹⁶ Základní info např.: Jana ČECHUROVÁ, Česká politická pravice, Praha 1999, s. 87. Podrobně o fašistickém tisku viz Eva FARGAŠOVÁ, Publicistika a literatura českých fašistů 20. let, Časopis Matice moravské, 1989, č. 108, s. 89-104.

¹⁷ V zásadě slučování proběhlo tímto způsobem: 1) na podzim 1923 došlo ke sloučení části Národního hnutí a Červenobílých (název: Národní hnutí českoslovanské); 2) v dubnu 1924 se zbylá část Červenobílých připojila k Československým fašistům-Národovcům (název: Českoslovenští Národovci); 3) na jaře 1924 dochází k připojení několika velkých odboček (hlavně plzeňské a bratislavské) Národního hnutí českoslovanského k Československým Národovcům (název: Českoslovenští fašisté-Národní hnutí obrodné); 4) 24. března se k Československým fašistům přidává zbytek Národního hnutí (název: Národní obec fašistická).

¹⁸ Za zmínku stojí publikace vydaná politikem Jiřím Stříbrným po smrti Karla Kramáře — jiného významného politika, jenž vedl s E. Benešem velmi ostré spory — v době druhé republiky, kdy vládlo heslo „odbenešit“: Jiří STŘÍBRNÝ, Kramářův soud nad Benešem, Praha 1938.

¹⁹ NA, f. PMV, sig. 225-373-4.

²⁰ viz AKPR, T636/26. Informace je možné nalézt i v literatuře: Jana ČECHUROVÁ, Česká politická pravice, Praha 1999, s. 85.

²¹ více viz Tábor lidu Národní obce fašistické v Týně nad Vltavou 17. dubna 1932

²² Karel DOMIN, Můj rektorský rok, Praha 1934.

²³ viz Vlastimil HÁLA, Proměny „divokého idealismu“: Dějiny Vlajky v pojetí Milana Nakonečného, Soudobé dějiny, 2001, č. 2-3, s. 417-418.

²⁴ Antonín KLIMEK — Petr HOFMAN, Vítěz, který prohrál, Praha 1995.

²⁵ Josef KALVODA, Genese Československa, Praha 1998.

²⁶ V polovině dvacátých let se zdálo, že v ČSR dochází ke krizi politického systému. Sestavení a udržení vlády se zdálo téměř nemožné, a tak se objevovaly plány některých politiků (hlavně Jíří Stříbrný) na změnu volebního řádu neústavní cestou — oktrojem. Vše ale nakonec vyznělo do ztracena a následovala vzájemná obviňování politiků, kdo tento postup podporoval. Podrobněji viz Antonín KLIMEK, Boj o Hrad I, Praha 1996. (kritika viz Eva BROKLOVÁ, Boj o Hrad I (recenze), Spory o dějiny I, 1999, s. 86-93.), příp. Libor VYKOUPIL, Jiří Stříbrný: portrét politika, Brno 2003.