Inflačním způsobem se ve sdělovacích prostředcích rozšířilo volání po tzv. „vyrovnání se s minulostí“. Téměř před čtyřmi lety došlo k ustanovení Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož název přes zjevnou snahu zakladatelů plně neodráží pracovní náplň. Není totiž organizací výzkumného charakteru – takové se nacházejí na půdě Akademie věd České republiky (Historický ústav, Masarykův ústav a Archiv akademie věd, Ústav pro soudobé dějiny) –, nýbrž institucí vytvářející oficiální paměť (= oficiální diskurz o identitě). Příslušný zákon (č. 187/2007 Sb.), jelikož ÚSTR právě na rozdíl od standardních vědeckých pracovišť vznikl samostatným zákonem, dokonce výslovně uvádí, že jedním z jeho cílů je nestranné hodnocení „doby nesvobody“ (1938-1945) a „doby komunistické totalitní moci“ (1948-1989). Přestože není mou ambicí zevrubně rozebírat ÚSTR, avšak věnovat se jedné poměrně nedávno přeložené knize, myslím si, že právě akt jeho vytvoření, vedle například neustálé debaty o hrdinství či zločinnosti bratří Mašínů, znovu aktualizoval úvahy nad různými podobami paměti obyvatel České republiky (disidentská, režimní, antikomunistická atd.).[1] Domnívám se, že ke hlubšímu zkoumání této paměti – nebo přesněji, s poukazem na různorodost, těchto pamětí – výrazně přispěje též nově vydaná publikace z nakladatelství Argo „Můj děda nebyl nácek“.

Autoři knihy, o níž hovořím, staví do kontrastu: 1) kognitivní dějinné vědění, tzn. poznatky o dějinách získané především ve škole, v médiích, odborné literatuře atp. („lexikon“) a 2) emocionální představy o minulosti, tj. příběhy pamětníků předávané hlavně v rodině („album“). Přesněji se věnují vyprávění vzpomínek na holocaust v rámci rodiny (rodinná paměť; „album“), reprezentativního množství německých rodin, a výsledné poznatky srovnávají s oficiálním výkladem minulosti Třetí říše: holocaustu, podnes tolik skloňované zločinecké minulosti, která se často spojuje pouze s bezprostřední genocidou židovského obyvatelstva a nikoliv se systémem Hitlerova národního státu jako nedělitelného celku.[2]

Sledování přenosu vzpomínek v rodinném prostředí formou vyprávění umožňuje odhalovat jejich proměnu. Předpokladem přepisu paměti starší generace se stává možnost identifikace posluchače s vypravěčem. Babičky a dědečkové předkládají svým potomkům de facto fragmenty obrazů/představ, z nichž dcery, synové, vnučky a vnuci sestavují vlastní příběh. Prázdná či nejasná místa („prázdná řeč“ s. 126) sehrávají při přepisu vzpomínek hlavní roli, neboť jsou posluchači neustále doplňována, a tak se výsledný příběh kvalitativně podobá samotnému prožitku. Jednotlivé elementy příběhu, který si každý posluchač (rodinný příslušník) sestaví, se totiž vztahují právě k „výsledku“ (s. 35). (Myslím si, že v daném kontextu by bylo významově vhodnější slovo závěr.) Představme si přítele, který nám vykládá událost, jíž byl někdy v minulosti přítomen. Útržkovitě sděluje, že se stal svědkem požáru autobusu na dálnici. Jmenuje své přátele, kteří se při požáru snažili vynést cennosti všech cestujících z hořícího dopravního prostředku. Opakované předávání příběhu pak mezi přáteli vejde ve známost jako historka „o tom hořícím autobusu“, přičemž při dalším převyprávění je původní svědek situace zařazen mezi „statečné vynašeče“ (výsledek/závěr). Závěr tedy rovněž nese určité mravní poselství. Rodinné příběhy autory sledovaného počtu německých rodin charakterizuje „kumulativní heroizace“ (s. 57); původní vzpomínky o neškodných, ostudných či hanebných činech se v druhé generaci (dcery, synové) mění v abstraktnější, výkladově otevřenější, příběhy, které se pak v generaci vnuků stávají jednoznačnými (s. 55). Z pachatelů, přihlížitelů, nebo svědků se v představách nejmladší rodinné generace stanou aktivní odpůrci. Uvedené změně odpovídá i obraz předků jako „Němců“ ne však „nacistů“ v podstatě vyjadřující nesoulad mezi pamětí rodinnou („album“) a oficiální („lexikon“).

Při vyprávění rodinných příběhů také dochází ke konstrukci příkoří. „Němci“ se staví do rolí obětí zrůdného nacistického systému, který zastupuje absolutní zlo. Vzory pro transformaci pachatelů, spolupachatelů, svědků atd. (historik Aly používá sousloví „Hitlerovi spokojení lupiči“) v oběti se nacházejí v příbězích holocaustu. Především rozšířené románové nebo filmové příklady životních osudů genocidy židovského obyvatelstva nabývající v paměti podobu dokumentů bývají užívány jako zdroj pro stylizaci obětí. Celé vyprávění se odehrává v prostoru jistých často ani explicitně nevyřčených (s. 111) pozadí (topos): Rusové jsou zlí, Američané hodní, Židé bohatí, nacisté zločinci atp.

Autoři poukazují na rozdíly ve vzpomínání na minulost obyvatel Spolkové republiky Německo a bývalé Německé demokratické republiky. Druzí z nich dávají do kontrastu („srovnávací horizont“ s. 135) své zkušenosti z Třetí říše (nacismus) a NDR (komunismus), tedy vzpomínky na dva totalitní režimy. Tímto způsobem se prohlubuje představa o obětech, která se rozšiřuje o generaci dcer a synů, jež se také cítí být pamětníky.

Nejpodstatnějšími závěry zkoumání procesu vyprávění vzpomínek, tj. tradování, v rodině jsou v zásadě tyto: 1) vyprávění musí dávat prostor pro identifikaci posluchače s pamětníkovým příběhem (prázdná místa); 2) po identifikaci následuje přepis cizího příběhu do vlastního nového příběhu („hybný moment“ tradování s. 157); 3) pamětník je vybaven výhodou autenticity nutící ostatní do „defenzivní a afirmativní sounáležitosti a soucítění, které veškeré kritické dotazy činí nemyslitelnými, nebo alespoň nevhodnými.“ (s. 165) V tento moment se vytěsňuje ono kognitivní dějinné vědění („lexikon“), jímž je posluchač vybaven. Poněkud překvapivé závěrečné zjištění německého autorského kolektivu zní: „(…) holocaust nemá systematické místo v německé rodinné paměti, která (…) je primárním zdrojem historického vědomí.“ (s. 165)

Celá práce pracuje a rozvíjí teoretické koncepty kolektivní paměti (Maurice Halbwachs, Jan Assmann) či vyprávění (Paul Ricoeur), a proto může být čtenářsky náročnější. Obsah je však natolik působivý, že bych přečtení doporučil prakticky všem; zejména osobám volajícím po „vyrovnání se s minulostí“, rozuměj novinářům. Přímo v textu se nacházejí různě rozsáhlé výňatky z některých charakteristických mezigeneračních rozhovorů.

Jak vypadá rodinná paměť obyvatel České republiky? Cítí se také jako oběti – oběti „období nesvobody“ (1938-1945), třetí republiky (1945-1948) a „období komunistické totalitní moci“ (1948-1989)? V jakém vztahu se u nich nachází paměť oficiální a paměť rodinná? Vznikne podobná publikace týkající se orální historie i ve výzkumných institucích České republiky? Nejblíže takovým výstupům je Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (kolektiv pracovníků kolem prof. Miroslava Vaňka), ovšem skupiny orální historie má i ÚSTR (viz organizační struktura) a vede je Bc. Adam Hradilek.

Neodpustím si drobnou aktualizaci svých úvah či určitý příklad. Mnoho obyvatel ČR zná jméno Reinhard Heydrich. Taktéž jsou schopni si vybavit fotografie jeho zničeného vozu ze dne 27. května 1942, případně Heydrichovu portrétní fotografii. Oba obrazy mají funkci symbolu a z hlediska oficiální paměti zastupují kognitivní dějinné vědění („lexikon“). Všimněte si, jak velký symbolický kapitál (Pierre Bourdieu) má Heydrichovo jméno i s nezbytnou fotografií v současné době.[3]


Poznámky:

[1] Odlišné druhy pamětí rozebírá francouzská autorka: MAYER, Françoise: Češi a jejich komunismus. Paměť a politické identita. Praha 2009.

[2] Viz ALY, Götz: Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha 2007.

[3] ihned (24. 3. 2011), idnes (24. 3. 2011), aktuálně (24. 3. 2011) atp.