Přestože neuplynulo mnoho dní od vydání knihy literárního historika Jaroslava Meda — známého především vynikající prací o Viktoru Dykovi —, kupí se ve sdělovacích prostředcích, případně chcete-li médiích, recenze, úvahy a rozhovory s autorem. Většina mluví o přínosu, suverénním uchopení tématu či sejmutí (nutno dodat jedno ze synonym: historické, minulé, uplynulé) nespravedlnosti/křivdy z beder katolických literátů; Lidové noviny neváhají publikaci zařadit na třetí místo ankety Kniha roku 2010. Taková sdělení plně souznějí s vyjádřeními samotného autora. Čtenář si tedy musí uvědomit do jakého úhlu pohledu ho vůči tématu Jaroslav Med staví, neboť, ačkoli lze vše odhalit i při samotném ponoření se do textu, kniha na rozdíl od rozhovoru pochopitelně postrádá zcela explicitní osvětlení stanoviska svého tvůrce.

V názvu patrně zaujme spojení „literární život“. Pokud by někdy došlo k překladu knihy do jiného evropského jazyka, mohlo by dojít k neporozumění mezi autorem a čtenářem již v rovině definování tématu. Vezdejší prostředí není na termín z literární sociologie (literární život) zvyklé, a tak skutečnost, že název neodpovídá tématu, neodhalí ani řada jedinců zabývajících se literárními dějinami. Jednoduše řečeno: Jaroslav Med nezpracovává komplexní přehled literárního života druhé republiky; nepodává analýzu jeho fungování (zákulisí systému nakladatelství, redakce periodik — knižního trhu) nebo institucí (kavárny, restaurace) atp.; vše se v textu slévá do jediného proudu bez hlubších rozborů vedlejších přítoků — jednotlivých složek. Obdobně jednolitě a neobezřetně autor nakládá se spojením „literární publicistika“, který v knize představuje synonymum pro „literární život“. Zabývá se tedy Jaroslav Med pouze publicistikou psanou literáty? Nikoli, musel by nejprve upřesnit svou představu autora-literáta, o což se stručně pokouší, když zdůrazňuje individualitu (s. 8); nicméně předmětem výzkumu není publicistika autorů-literátů (tedy osob, kteří napsali literární knihu/y?), ale jejich postoje vůči politice — nebo postoje učiněné v rovině politické. Osvětlení uvedených postojů by si opět vyžádalo teoretické úvahy opírající se o poznatky z revíru sociologie, protože běží o chování lidských bytostí byť velice specifických a těžko uchopitelných.

Další úskalí vyvstává ve chvíli, kdy zmíněné postoje autor začíná vyčleňovat a následně třídit do skupin, které podle něj kopírují dobové politické strany, avšak oproti nim sehrávají roli ideologické opozice (politické strany pádem tím ideologickou opozici netvoří?). Celý koncept členění ovšem záhy narazí na meze svého využití: katoličtí literáti (Jaroslav Med mísí jejich členění slovy „katolická pravice“, „katolická alternativa“, „konzervativní pravice“) totiž nestáli v řadách Československé strany lidové; naopak systematicky kritizovali vedení monsignora Šrámka. Nabývala ostatně jejich opozice charakteru ideologického nebo systémového? Nad podobnými otázkami se autor nepozastavuje — neklade je. I ideologická zařazení postojů literátů postrádají přesnější vymezení použitých slov/spojení/pojmů/ideí. Nejvíce se tato nedůslednost stává zřetelnou u fašismu: není zřejmé, zda fašismus uchopuje pouze ve formě jedinečné — z hlediska výskytu — ideologie náležející režimu Benita Mussoliniho nebo jej vnímá jako fenomén spojený s modernizačním procesem, ať už vycházejícím z něj (slepá ulička) anebo mířicím proti němu (reakce). Při zaobírání se vztahem literátů k fašismu, nezohledňuje skutečnost, že jeho elementární prvek bývá označován za aktivismus (aktivistický politický styl), jenž otevřeně odhaluje jednání fašistů: činy, nikoli slova, tvoří fašismus v představách Mussoliniho a stoupenců. Nejsou slova, která si domácí spisovatelé (Viktor Dyk, František Xaver Šalda, Josef Svatopluk Machar, Rudolf Medek atd.) obdobně jako politici (např. Karel Kramář) vypůjčují z fašismu, pouhým prostředkem vyjádření nedůvěry tehdejšímu politickému systému (antisystémovost/protest)? Neznamená to krok směrem k pochybování o legitimitě režimu, která vychází z ideje humanitní demokracie?

Zpět k výchozímu bodu; zpět ke snaze uhájit katolické literáty z nařčení — zpět ke křivdám třetí republiky i období 1948-1989. Kontinuita dějin, jediného nepřerušovaného toku uplynuvších událostí, bývá zajišťována tradicemi; právě ony jako potoky a říčky ženoucí oblázky do obrovského řečiště vedou od prožitků lidských bytostí k jedinému všeobjímajícímu proudu času. Tradice spojují, stírají rozdíly epoch; umožňují chůzi zpět do hluboké minulosti. Jaroslav Med vyznačil v zásadě čtyři okruhy tradic (přestože tak nesděluje, sleduje tradice národní nikoli literární), které se výrazně akcentovaly ve druhé republice: svatováclavská, ruralistická, barokní a národně buditelská. Výsledek odhaluje návaznost (kontinuitu) v kombinaci se změnou (neplést se zlomem/diskontinuitou) jejich uchopování. Úvahy nad předloženým textem pokračují v době, kdy okrajově konstatuje, že levicoví spisovatelé od druhé republiky více tíhnou k lidové slovesnosti a dospívají k pokusům o „socializaci nacionalismu“ (s. 122). Jak takový příklon souvisí s pozicí KSČ v české/československé společnosti?

Český antisemitismus bývá obvykle dáván do protikladu k německé podobě, která má mít rasovou formu, kdežto český antisemitismus vycházel z motivů hospodářských a sociálních. Stejně jej vysvětluje i Jaroslav Med, aniž by bral zřetel k novým výsledkům bádání konstatujícím, že výše uvedené rozlišení je přímo odvislé od vymezení rasovosti antisemitismu.

Ústřední teze knihy tkví v důrazu na situaci let třicátých, kdy hospodářská krize mění „zlatou éru“ let dvacátých v pověstný mýtus o vyspělosti Československa. Ona „Great Depression“ výrazně mění nejen domácí politický diskurz poté, co tvrdě dopadá na sociální strukturu obyvatelstva. Ve spojení s politikou bývá hovořeno o politické krizi; lepší vyjádření skýtá spojení krise demokracie, ačkoli postrádá smysl, jelikož demokracie není subjekt nýbrž objekt, který se do stavu krize sám přivést nemůže. Krize se projevuje především pochybováním, úbytkem důvěry. Krise demokracie tedy také v podání spisovatelů ústí v úvahy o státní formě (demokracii) a fungování. Katoličtí — i jiní — autoři již v této době přicházejí s alternativní vizí státní formy první republiky, která by vyřešila nedostatky. (Vrací se mi na jazyk dříve vyřčená otázka: Nabývala ostatně opozice literátů charakteru ideologického nebo systémového?)

Odtud, tj. od důsledku „sociální krize“, jak tvrdí Jaroslav Med, mají katoličtí autoři nakročeno do svých postojů za druhé republiky. Tehdy získávají prostor (dostávají opravdu tolik místa, kolik by si přáli?), aby více viditelně mluvili o svých představách, aniž by si ale uvědomili změnu, kterou společnost prošla. Takto se jeví autorova argumentace (koncept skutečnosti), která má literáty obhájit; cílem je formulace o literátech jako mluvčích „nepolitické politiky“ (jak porozumět takovému vysvětlení?) a jejich čestném postoji „vůči totalitě“ (s. 254). Bylo vůbec možné, aby si po Mnichovu neuvědomili nastalou situaci? Každý jednotlivec si přece Mnichov uvědomoval jinak, proč tedy katoličtí literáti v nastalé mezní situaci, v níž se obyvatelé Československa ocitli, vykazovali jiné chování než ostatní? V čem se tato neschopnost rozpoznat situaci projevila? Otázky se vrší v jakémkoli směru, zatímco kniha získává širokou publicitu.

Považuji za více než zřetelné, že publikace Jaroslava Meda reaguje na předchozí syntetické (narativní) práce o druhé republice z per historiků. Autorovi se nelíbí, jak se o katolických autorech (Jaroslavu Durychovi, Jakubu Demlovi, Janu Zahradníčkovi a dalších) mluví; shodně hovoří i někteří recenzenti, kteří chválí autora za vyvracení zažitých tvrzení o literárních stoupencích fašismu. O celém tématu se tedy uvažuje v rovině jednoduché otázky a jejích variant: Byl/i dotyčný/í autor/ři stoupencem/ci fašismu? Obávám se, že tento způsob kladení dotazu není adekvátní (neplést s objektivností). Otázka se totiž plně odvíjí od osobního postoje autora (úhlu pohledu) a jeho hodnotového systému. Namísto neustálého obracení téže otázky — pokládáme ji již téměř 72 let —, hledejme jiné úkoly a směry, kudy se vydat; slepé nejsou cesty za odlišnými dotazy (vedoucí k posunutí horizontu známého), slepé jsou pouze identické otázky pokládané ve stejném místě, což není zrovna případ Jaroslava Meda, jehož poslední kniha po nich svým zpracováním volá. Nabízí příležitost; bude však vyslyšena?

Zprávy v médiích:
  • debata s názvem Katolíci v období druhé republiky, 6. XI. 2010 [19. 12. 2010]
  • Lidové noviny, 11. XI. 2010 [19. 12. 2010]
  • Lidové noviny, 27. XI. 2010 [19. 12. 2010]
  • Lidové noviny, 18. XII. 2010 [19. 12. 2010]
  • Mladá fronta dnes, příloha víkend, 18. XII. 2010 [19. 12. 2010]
  • Druhá republika byla důsledek sociální krize. Rozhovor s Jaroslavem Medem. In: Tvar, č. 17 (2010), s. 1 a 4-5.
  • DOLEŽAL, Miloš: Plavba vytřeštěných zavrženců. Nové průhledy na český literární život druhé republiky. In: Respekt, č. 51-52 (2010), s. 88.
Text byl zpracován na základě následujících publikací:
  • BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004.
  • BOURDIEU, Pierre: Teorie jednání. Praha 1998.
  • FRANKL, Michal: „Emancipace od židů“: český antisemitismus na konci 19. století. Praha 2007.
  • GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha 2004.
  • HOLÝ, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha 2010 (2. vyd.).
  • HOLZER, Jan: První a Druhá Československá republika. Úvod do komparace stranických systémů. In: Politologický časopis, č. 4 (1997), s. 330-351.
  • HORSKÝ, Jan: Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha 2010.
  • KUBÁT, Michal: Teorie antisystémové strany. In: Politologický časopis, č. 2 (2007), s. 110-123.
  • LINEK, Lukáš: Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledků. Praha 2010.
  • LOEWENSTEIN, Bedřich: Civilizace a fašismus. Studie z let 1969-1971. Praha 2003.
  • LUSTIGOVÁ, Martina: Karel Kramář. První československý premiér. Praha 2007.
  • O´SULLIVAN, Nöel: Fašismus. Brno 2002.
  • RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát: ideologické proměny české politiky ve druhé republice 1938-1939. Praha 1997.
  • SCHERBER, Peter: Literární život jako předmět literární historie. In: Česká literatura, č. 4 (2005), s. 519-540.
  • SÝKORA, Petr: Básník proti Hradu: neposlušný občan Josef Svatopluk Machar. Praha 2009.