Vezmete-li v knihkupectví do ruky téměř libovolnou knihu o letecké válce nebo jejích aktérech, obdržíte hlavně popis a hodnocení jejich bojů v oblacích, méně se toho dozvíte o životě na zemi a prakticky nic o tom, co se dělo s těmi, kteří byli vinou zranění vyřazeni z boje. Čest výjimkám jako je Ladislav Kudrna, který z našeho, lokálního pohledu tuto problematiku aspoň částečně pokrývá.
Druhá světová válka navíc přinesla nový druh poranění, velmi typický právě pro letce: rozsáhlé popáleniny. Zatímco ještě ve 30. letech se na lidi s relativně lehkými popáleninami dívalo jako na beznadějné případy, které s děsivou pravidelností končily smrtí, na konci téže dekády už byly vyvinuty první, byť ještě nepříliš dokonalé, techniky, které letcům umožňovaly přežít, díky plastickým operacím znovu nabýt relativně normálního vzhledu a vrátit se do boje.
Centrem tohoto úsilí se stalo III. oddělení nemocnice v East Grinsteadu, prozíravě zřízené RAF ještě před válkou, a hlavně osobnost v jeho čele: Archibald McIndoe. V létě 1941 pak vznikl klub sdružující popálené letce, nazvaný s typicky černým humorem The Guinea Pig Club (Klub morčat). „Morčata“ se během své rekonvalescence nijak nestranila společenského života, ba naopak. Pravidelné výlety do společnosti, na divadelní premiéry nebo jen na městskou promenádu tvořily nedílnou součást života pacientů III. oddělení.
A právě tento fenomén se ve své knize rozhodla popsat britská historička E. Mayhewová. Na celkem 278 stranách rozvádí téma do značné šířky. Začínáme náhledem do předválečné medicíny a způsobů, jakými se léčily popáleniny (včetně „zázračných“ mastí, které se ukázaly být kontraproduktivními), pokračujeme prozíravým zřízením speciálního oddělení pro léčbu takovýchto zranění a jmenováním McIndoea do jeho čela.
Velkou zastávku si vyžádá proslulá Bitva o Británii, a to z několika důvodů. Jednak líté boje nad Albionem znamenají první „dodávky“ popálených pacientů ve velkém, takže McIndoe má možnost uvést v širokou praxi své vynálezy, jako byla solná lázeň, jednak jeho léčebné postupy ještě nebyly široce uznány a probíhal tak odborný boj mezi ním a zastánci Tannafexu (oné „zázračné masti“ první pomoci). Velká pozornost je věnována i původu popálenin — podle statistik byli častěji mezi popálenými piloti Hurricanů než Spitfirů; citacemi různých zpráv zevnitř RAF se autorka snaží dopátrat příčiny (a podrobuje poté kritice samu konstrukci Hurricanu). Popsán je také vývoj vybavení nádrží samosvornými obaly a srovnání s obdobnou situací v Německu.
Jak již bylo zmíněno, v roce 1941 byl založen klub sdružující popálené letce, Mayhewová toho využívá k obšírnějšímu popisu života v nemocnici i role East Grinsteadu v léčebném procesu a následném zapojení letců do společnosti. Zároveň věnuje pozornost založení dalších speciálních středisek léčby popálenin a plastické chirurgie, přičemž všechen tamní personál musel projít stáží u McIndoea. Rozšíření kapacit bylo na místě: ačkoliv za největší „hvězdy“ byli vždy stíhači z Bitvy o Británii, nejpočetnějšími Morčaty byli bombardovací letci — vrchol počtu popálených přišel až v roce 1944…
Stranou autorčina vyprávění nezůstali ani Kanaďané, kteří měli v East Grinsteadu vlastní pavilon, ani popálení letci, kteří byli léčeni v zajetí. V této souvislosti je velice zajímavá osoba maj. Davida Charterse, vojenského chirurga zajatého v dubnu 1941 v Řecku, který v zajateckých táborech (i za pomoci nákresů a pokynů z East Grinsteadu) prováděl plastické rekonstrukční operace.
Příběhy všech 649 Morčat by vydaly na několik samostatných knih, proto si autorka vybírá jen malou část, nějakým způsobem zajímavou (nebo naopak typickou). Letci s plastikou však nejsou kronikou klubu a už vůbec ne životopisem Archibalda McIndoea. Co však v knize lze nalézt (a co s povděkem kvituji), je okomentovaná další doporučená četba a taktéž komentářem doprovozené doporučené filmy.
E. Mayhewová je vystudovaná historička s doktorátem na Imperial College a na práci to je znát. Celkový počet 282 poznámek na 242 stran textu nebo osmistránkový seznam zdrojů (včetně dvou stran sérií dokumentů z PRO) mluví za vše. Velice potěší, že kromě 16 stran fotografické přílohy na křídovém papíře je do textu porůznu zasazeno množství dobových tématických karikatur. Ač je text velice čtivý, trochu zamrzí absence některých stěžejních údajů — třeba vznik Klubu morčat je kladen neurčitě do června 1941 (ačkoliv jinde se píše o červenci a jediný konkrétní údaj, který mám k dispozici, je 20. červenec 1941), potěšila by třeba i tabulka členů podle národnosti, počtu „oprávnění“ k členství apod. Jak už to tak bývá, ani Letci s plastikou nejsou „definitivní“ prací a čtenář musí hledat i jinde.
Kromě již bohužel tradiční litanie na překlad (byť to tentokrát „odnesly“ pouze otrocky přeložené hodnosti — bez tabulky se mohu jen domýšlet, co znamená takový „kapitán letectva“ — a „letky“ místo squadron nebo alespoň perutí) musím přidat výtku i k redaktorovi. Členy Klubu morčat byli i Čechoslováci — jmenujme F/Lt Františka Truhláře, F/Lt Josefa Čapku, nebo W/O Aloise Šišku, které zmiňuje autorka — a právě tady česká redakce zaspala. Místo aby využila vynikající příležitosti k představení našich letců, nevěnuje jim ani slovo navíc, a tak se člověk dočte, že mezi zakládajícími členy Klubu morčat byl jakýsi „Frankie Truhlar“ (jeho legitimace je dokonce jako jediná na stránkách knihy reprodukována!) a může se jen domýšlet, že to byl právě František Truhlář.
Příběh Josefa Čapky kvůli jeho těžkým poválečným osudům trochu rozvedla sama autorka, nicméně ani upozornění na jeho čs. původ nepřimělo překladatele upravit jméno z Joe na Josef… Nemluvě o tom, že F/Lt Čapka byl příslušníkem noční stíhací 68. squadrony, ne „Třistajedenáctky“, jak se E. Mayhewová chybně domnívá. Na přebalu knihy je navíc uvedeno, že mezi 649 členy Klubu byli i dva Češi — přitom jenom v textu knihy se dají vysledovat minimálně tři a ve skutečnosti se jich v East Grinsteadu léčilo ještě víc.
Po svém návratu do Československa se popálení letci nesetkali zrovna s vřelým přijetím (jaký to byl kontrast oproti Británii i Kanadě, kde byli obletovanými hrdiny!), při této příležitosti jim mohl být alespoň trochu splacen velký morální dluh naší společnosti. Bohužel se tak nestalo.
I přes toto zklamání a některé drobné nepřesnosti v textu jsou Letci s plastikou čtivé a hlavně velmi originální dílo, dívající se na leteckou válku netradiční optikou. Takovouto příležitost dodat lidský rozměr neosobním leteckým soubojům by čtenář neměl propást.