Knihu s názvem „Jiný pohled na Stalina“ vydalo ultrakomunistické nakladatelství Orego, které u nás naprosto legálně vydává stalinistickou literaturu. Což nijak nekritizuji, protože jsem zastáncem naprosté svobody slova - ovšem s tím dodatkem, že za vyřčená slova platí individuální odpovědnost podle platných zákonů. Docela mě ale překvapilo, že je tato literatura běžně v knihovnách přímo v policích s ostatními knihami, což mi připadá urážející k obětem komunistického režimu - Mein Kampf si sice také můžete půjčit, ale nemají ho přímo vystavený v regálech. Je to podobné, jako kdyby vedle knihy o koncentračních táborech ležely spisky Julia Streichera...

Autorem této obhajoby Stalina je Ludo Martens, o kterém se v knize můžeme dočíst, že je to předseda belgické strany práce, „jeden z nejvážnějších kandidátů na post vůdce nové Komunistické internacionály“ a „spoluautor Pchjongjangské deklarace“. Před několika lety u nás vyšla jeho kniha nazvaná „SSSR a Sametová kontrarevoluce“ - stalinistický pohled na pád komunismu ve východní Evropě - příčinou tohoto pádu podle Martense bylo opuštění Stalinových zásad a polevení v třídním boji.

Kniha Jiný pohled na Stalina vyšla už ve druhém vydání, prý na přání mnoha příznivců, na které se v roce 1996 nedostalo. Martensův „jiný pohled“ přitom není příliš „jiný“, spíše je to pohled, který tady už jednou byl - před několika desítkami let. Martensovy názory nejsou nijak originální:

- rychlá industrializace byla nutná i za cenu obrovských obětí, protože bez ní by Sovětský svaz neuspěl v 2. světové válce (což je sice demagogicky zkreslené, ale v podstatě pravda),

- na Ukrajině nebyl žádný hladomor, který by si vyžádal několik milionů obětí - to je pouze tvrzení které antikomunisté převzali z nacistické propagandy. Martens je ochoten připustit, že zemřel „pouze“ asi 1 milion lidí, a to proto, že kulaci, kteří odmítali kolektivizaci, vybíjeli svůj dobytek a tak nastal propad zemědělské produkce. Zjevně zaměňuje příčinu za následek - příčinou hladomoru nebyla podle Martense sama překotná kolektivizace spolu s deportacemi, ale až odpor proti ní.

- velké čistky a procesy ve třicátých letech byly nutné, protože nepřátelé sovětského režimu skutečně připravovali protistalinský převrat. Martens to dokazuje citacemi ze vzpomínek ruských emigrantů vydaných na západě a přiznáními, která obvinění učinili před sovětskými soudy. Procesy byly prý spravedlivé. To je podobně absurdní logika, jako kdybychom dnes obhajovali např. popravy odbojářů v protektorátu, protože ti přece také skutečně usilovali o pád nacistického režimu.

- co se týká počtu obětí velkých čistek - Martens polemizuje zejména s historikem Robertem Conquestem (jehož čísla jsou možná skutečně nadsazená). Je ochoten připustit, že v letech 1934-47 zemřelo v táborech asi půl milionu lidí, většinou „zrádců“. I kdyby to byla pravda, tak mu vůbec nepřipadá divné, držet půl milionu lidí v koncentračních táborech. Byli to přece „zrádci“ a „nepřátelé bolševického režimu“. 

- proces s Tuchačevským byl také správný, protože Tuchačevskij skutečně usiloval o vojenský převrat, v armádě existovala protistranická skupina

- pakt s Hitlerem byl od Stalina velmi prozíravý krok, když západní spojenci odmítli s SSSR uzavřít skutečnou vojenskou smlouvu. Srpnový pakt, byl podle Martense „mezník, který vytvořil předpoklady pro německou porážku“. Sovětský svaz „ochránil“ před německou invazí „západní Ukrajinu a západní Bělorusko“.

- sovětskou-finskou válku popisuje takto: „Aby bylo možné bránit Leningrad, žádá Sovětský svaz část Karelské šíje, která patří Finsku. Výměnou nabízí Finsku dvakrát tak velkou část sovětské Karélie. Pod tlakem Německa Finsko odmítá a 30. listopadu 1939 mu Sovětský svaz vyhlašuje válku“. A to je vše. Vůbec mu tedy nepřipadá nijak zvláštní požadovat po cizím státu území, a když odmítne, tak ho přepadnout.

- o tom, zda Stalin věděl o plánovaném útoku Německa 22. června 1941 - zprávy o útoku záměrně šířili angličtí agenti, kteří chtěli dostat Německo do války s SSSR.

- v kapitole o poválečném vývoji najdeme jedinou Martensovu kritiku Stalina - ten prý nedostatečně odhadl nástup oportunistických a revizionistických sil ve straně a společnosti, které se potom po jeho smrti chopily moci.

Jako správný komunista Martens v knize nejvíce prostoru věnuje polemice s Trockým, dále s různými sociálnědemokratickými úchylkami (sociální demokracie byla vždy pro komunisty největším nepřítelem, protože „kolaboruje“ s kapitalismem) a na mušku si bere také „zuřivé antikomunisty“ - Roberta Conquesta, Solženicyna apod. - označuje je jako podvodníky, kolaboranty s fašismem atd.

Po Stalinově smrti nastal podle Martense postupný úpadek komunismu s nástupem chruščovovského revizionismu. Martensovým vzorem po smrti Stalina se stává Mao Ce-tung nebo Enver Hodža v Albánii. Nové generaci Martens doporučuje návrat k „velkým myšlenkám Stalina“, tato generace, až pozná „barbarský a nelidský charakter imperialismu“, bude podle něj nucena „vzdát Stalinovi hold“.

Některé výroky v knize jsou skutečně dobrou vizitkou naší svobody slova, např. toto Martensovo vyznání:

„Stalin stejně jako Lenin představuje pevnost a rozhodnost v nejlítějších, nejnelítostnějších třídních bojích. Stalin ukázal, že v nejobtížnějších situacích jedině pevný a neústupný postoj vůči třídnímu nepříteli umožňuje řešit základní problémy pracujících mas. Smířlivý oportunistický, poraženecký a kapitulantský postoj vede nutně ke katastrofě a ke krvavé revanši reakčních sil.“

Paradoxní je, že takovou svobodu slova dává Martensovi právě „nelidský imperialistický režim“. Zkusme si představit knihu ve které by vyšel tento citát: „Hitler představuje pevnost a rozhodnost v nejnelítějších rasových bojích. Hitler ukázal, že v nejobtížnějších situacích jedině pevný a neústupný postoj vůči nižším rasám umožňuje řešit základní problémy německého národa.“

Jak se uvádí už v předmluvě knihy, „čtenář pochopí, že tato kniha je rehabilitací Stalina a zároveň smělou obžalobou revizionistického proudu, který znetvořil socialismus a všechny komunistické strany“. Co by se asi stalo, kdyby u nás vyšla kniha s názvem „Jiný pohled na Hitlera“, která by byla rehabilitací nacistických zločinů? Také by mě docela zajímalo, proč se Martens - tento „spoluautor Pchjongjangské deklarace“ - neodstěhuje do KLDR, která jako asi jediný stát na světě udržuje stalinské zásady. Proč zůstává v kapitalistické Belgii?