James Lucas: Válka na východní frontě

James Lucas je poměrně známým autorem publikací o 2. světové válce. Známé jsou i jeho kontroverzní a diskutabilní názory. V knize Válka na východní frontě se snaží s využitím osobních svědectví a dopisů od bývalých německých vojáků vylíčit hrůzy boje na ruské frontě.

Kniha se spíše než na suchý popis tažení a průběhu války zaměřuje na zkušenosti s vlivy klimatických (účinky zimy, bláta apod.) a geografických podmínek, infrastrukturu v Sovětském svazu, použití různých druhů zbraní (tanky, nebelwerfery) apod. To vše s četnými citacemi vzpomínek bývalých vojáků Wehrmachtu a SS. 

U Lucase si samozřejmě musíme zvyknout na „osobitý“ styl vyprávění, v jeho podání jsou samozřejmě němečtí vojáci ti nejlepší, nejodvážnější, nejušlechtilejší apod. Sověti jsou pro něj naopak jednou „Tataři“, jinde zas „Mongolové se zvířecí tváří“ apod. Charakteristickým rysem Rusů a vůbec všech Slovanů je pak podle něj „pasivní slovanská mentalita“, která se samozřejmě se západní civilizací reprezentovanou Němci nemůže měřit. Někdy jsem se při četbě neuvěřitelných historek německých vojáků až divil, jak to, že ti Němci mohli vůbec prohrát válku. O Lucasově stylu si můžete udělat obrázek např. z jeho srdceryvného popisu vítání německé armády v Pobaltí a na západní Ukrajině:

„Byly to příjemné časy. Dny, v nichž padaly do německých bojových vozidel náruče květin a před domy stála vědra chladné vody a mléka, aby svým obsahem osvěžila zaprášené a propocené vojáky pěchoty, kteří procházeli kolem. Dny, kdy vesničané, místo práce na poli nebo ve stáji, stáli podél cest s rodinnými biblemi, posvátnými ikonami a domácími krucufixy v rukou a žehnali procházejícím a projíždějícím Němcům a jejich tažení proti, jak měli zato, ateistickému komunismu. Dny, v nichž prostí a mnohdy bosí rolníci hladili černé kříže na německých vozidlech v přesvědčení, že muži označení těmito symboly jsou armádou Páně. Dny, kdy v místech nočního odpočinku přicházeli za veliteli jednotek místní hodnostáři a nejhezčí děvčata, vybraná mezi místní mládeží a oblečená do národních krojů, a nabízeli jim chléb se solí, jak velela starobylá tradice v případě vítání vzácných hostů. Velké dny plné slávy. Nabiti optimismem, fyzicky na výši a přesvědčeni o své schopnosti prosadit se proti nepříteli pak pěšáci pochodovali dál, aby splnili rozkazy svého vůdce.“

Odhlédneme-li ale od těchto „lucasovin“, tak řada pasáží v knize je skutečně zajímavá, např. jak se Němci vyrovnávali se zimou, problémy se zásobováním, nekonečné boje s partyzány, které jen roztáčely kolotoč brutality apod.

Zdálo by se tedy, že je to docela zajímavá kniha. Omyl! To by nesměla vyjít v plzeňském nakladatelství Mustang a nesměl by ji „překládat“ pan Josef Grubhoffer. Vznikl tak pozoruhodný unikát v počtu chyb na stránku. Navíc odpovědným redaktorem byl pan Miroslav Žďárský, který se už „proslavil“ několika zmetky. Nejrůznějších nesmyslů, chyb, omylů, překlepů a zkomolených jmen je v knize neuvěřitelné množství. Snad na každé straně něco. Řada nesmyslů byla už asi i v původním anglickém vydání, ale pan Grubhoffer se nenechal zahanbit a řadu dalších do knihy „doplnil“ z vlastní iniciativy (hlavně ve svých poznámkách pod čarou, kterých je v knize velké množství).

Nebudu to tady všechno rozpitvávat, ale stručně:

• str. 8 - zde se dozvíme, že hranice mezi SSSR a Finskem je 100 km dlouhá.

• str. 10 - tady se píše o OKW a o „velení Wehrmachtu“, jako o dvou různých věcech

• str. 13 - Memel prý Němci připojili až na podzim 1939 (ve skutečnosti v dubnu 1939)

• str. 15 - Hitler prý „oficiálně“ oznámil svůj úmysl přepadnout SSSR už 21. června 1940, tedy ještě před podepsáním kapitulace Francie

• str. 16 - tady nám pan překladatel vysvětlí, že když Němci v roce 1936 obsadili Porýní, tak to bylo vlastně Porúří (Porúří je podle něj území na řece Rýn...)

• str. 19 a 130 - konečným cílem operace Barbarossa prý nebyla Astrachaň, ale pouze Rostov (proč tedy Němci v roce 1942 postupovali dál?)

• str. 22 - naprosto nesmyslné údaje o počtu německých tankových divizí a o celkových počtech německých tanků. Lucas píše, že v červnu 1941 měli Němci 32 tankových divizí a počet jejich tanků vzrostl od francouzského tažení z 2500 na 3300. Ve skutečnosti měli Němci 20 tankových divizí a počet tanků vzrostl z 3500 na 5100.

• str. 32 - pan překladatel tady zavádí zajímavé termíny, místo Společnost národů „Liga národů“, místo versailleská smlouva „versailleská úmluva“...

• str. 40 - tady nám mister překladatel sděluje, že Braniborsko je zhruba tak velké jako bývalá NDR

• str. 57 - Sovětský svaz prý pobaltské země okupoval už v roce 1939

• str. 69 - podle pana překladatele se na popravách při noci dlouhých nožů podílela i „armáda pod velením Göringa a Himmlera“

• str. 71 - pro skutečně méně chápavé čtenáře je zde poznámka překladatele vysvětlující, že Reich znamená říše...

• str. 75 - tady se dozvíme, že velitelem Leibstandarte byl v roce 1943 Joachim Peiper. Ve skutečnosti byl Peiper od listopadu 1943 velitelem 1. tankového pluku, velitelem celé divize byl Sepp Dietrich.

• str. 78 a 79 - neuvěřitelně zkomolený seznam divizí SS. Nejenže zde není žádný rozdíl mezi „pravými“ SS divizemi a divizemi východních dobrovolníků, ale hlavně je zde řada zkomolených názvů (Fundsberg - Frundsberg, Skandenberg - Skanderbeg, Landsturm - Landstrom). Skutečnou perlou je potom překladatelův názor, že 14. divize Waffen SS nebyla haličská, ale galská! Tak totiž přeložil slovo „galizische“... 
  

• str. 84 - mluví se tady o samopalu PPSH. Opět nepřeložený anglicismus, správný název je PPŠ, podle konstruktéra Špagina.

• str. 110 - 7. července 1941 bylo prý měsíc po německém vpádu do SSSR...

• str. 126 - tady je na mapě „demarkační linie ze září 1943“

• str. 204 - tady si autor spletl Panzer II s Pantherem II...

• str. 206 a 207 - zde se dozvíme, že StuGy se do konce války vyráběly ve dvou verzích, s otevřenou a s uzavřenou nástavbou a v roce 1944 prý byly přezbrojeny na kanony délky L/70. Úplný nesmysl.

• str. 208 a 209 - tady je řada nesmyslů o stíhači tanků Hetzer. Hetzer byl prý postaven na "šestnáctitunovém podvozku" (ve skutečnosti celý Hetzer vážil 16 tun), jeho protitankový kanon měl označení StuK L/48 (ve skutečnosti PaK 40 L/48). Hlavně mě ale rozesmály tyto věty: „...stíhač dokázal svým kanónem probít i čelní pancíř sovětského supertěžkého tanku Josef Stalin, a to dokonce na vzdálenost jednoho kilometru. Osádka tohoto tanku však musela zkrátit vzdálenost mezi svým strojem a stíhačem Hetzer na pouhých 100 metrů...“. Takže Hetzer dokázal 160 mm silný pancíř tanku IS-2 prorazit na vzdálenost 1 km, zatímco IS-2 svým 122 mm kanonem dokázal prorazit 60 mm silný pancíř Hetzeru pouze na vzdálenost 100 metrů... Ve skutečnosti je to samozřejmě přesně naopak, vsadil bych se, že v originálu knihy to bylo správně, a že je to opět „práce“ překladatele...

• str. 209 - dvakrát se tady píše, že kanon 8,8 cm PaK 43 L/71 měl hlaveň dlouhou 3,8 metru, přitom každý si může spočítat, že to bylo 6,2 metru.

• str. 224 - opět „originální“ poznámka překladatele. Kliment Vorošilov se podle něj po smrti Stalina stal „prezidentem SSSR“. Zjevně si spletl funkci prezidenta s funkcí předsedy prezídia nejvyššího sovětu. Jediným prezidentem SSSR v historii byl M. Gorbačov v roce 1991.

• str. 224 - skutečně „zajímavé“ tvrzení o tom, že v roce 1941 prý StuGy s krátkými hlavněmi „páraly sovětské KV-1 jako krabičky od sardinek“... Podle autora měly 75 mm kanony s krátkou hlavní „velmi vysokou úsťovou rychlost“. Vůbec popis bojů StuGů s ruskými T-34 a KV-1 je v celé knize dost přehnaný.

• str. 260 - tady se od pana překladatele dovíme, že Panther „v roce 1944 nepříjemně překvapil sovětské tankisty“. Přitom Panther byl nasazen už v bitvě u Kurska v červenci 1943 a vzhledem ke svým technickým problémům rozhodně sovětské tankisty příliš nepřekvapil.

• str. 264 - Lucas opět opakuje známý nesmysl, že německé 88 mm flaky byly ve Francii „náhodou, v nouzi“ použity proti tankům. Ve skutečnosti byly flaky vyráběny jako víceúčelová děla a už ve španělské občanské válce se používaly většinou proti pozemním cílům.

• str. 314 a 331 - dvě nesmyslné poznámky překladatele: uvádí zde parametry Bf 109 a Fw 190, jenomže si jaksi neuvědomil, že zastaralé parametry, které zde uvedl, náleží typům, které v roce 1941 už dávno nebyly v první linii... Např. zde píše, že max. rychlost Bf 109 byla 470 km/h a motor byl „Jumbo 2106“. Pominu-li naprosto zkomolený název motoru (správně Jumo 210), tak ve skutečnosti měly Bf 109 ve verzích, které byly používány na východní frontě, motor DB 601 nebo 605 a jejich max. rychlost byla kolem 650 km/h. Překladatel zde uvedl parametry verze B nebo C z roku 1938, které byly dávno vyřazeny z výzbroje.

• A to v tomto výčtu nezmiňuji spoustu chyb ve jménech a další překlepy (jako Bush - Busch, Eupern - Eupen, Kreisverteididung - Kreisverteidigung, Edelwiess - Edelweiss, Espirit de Corps - Esprit, Orkommando - Oberkommando, Oberkommando der Heeres - des Heeres, volkdeutche a reichsdeutche - volksdeutsche a reichsdeutsche apod. apod. atd. atd.). Chyby jsou dokonce i v názvech kapitol, např. na str. 69 zkomolené heslo SS (heit místo heisst).