V prosinci 1969 předal tehdy již 79letý Molotov ústřednímu stranickému archivu v Moskvě 79 originálních dopisů, které obdržel od Stalina v letech 1925-1936. Stalin tehdy často pobýval na své dače v Soči, ale měl ve zvyku velmi podrobně korespondovat s jednotlivými členy politbyra. Za dopisy vděčíme i neexistenci telefonní linky mezi Soči a Moskvou.
Molotov samozřejmě pečlivě vybral, které dopisy do archivu předá (vybral ty, které co nejméně odhalují Stalinovu zločinnou politiku), obdržel jich jistě několikanásobně více, ale i přesto se jedná o velice zajímavé dokumenty. Bohužel dopisy končí rokem 1936 a netýkají se tak nejzajímavějšího období konce 30. a počátku 40. let. I tak nám ale dávají nahlédnout do Stalinových úvah o vnitřním vývoji Sovětského svazu a do jeho názorů na zahraniční politiku.
Originální dopisy jsou hodnotné také tím, že nám ukazují skutečné Stalinovy myšlenky a názory - v soukromé korespondenci se svým nejbližším spolupracovníkem neměl důvod, aby něco přikrášloval nebo něco tajil.
Většina dopisů se týká událostí 20. let (boj o vedení ve straně, hospodářské problémy). Stalin v té době největší prostor v dopisech věnuje bojům uvnitř politbyra, nejprve proti levicové úchylce (Zinovjev, Kameněv, Trockij), potom proti pravicové (Bucharin, Rykov), jejichž představitele označuje nelichotivými výrazy. Jasně z toho vyplývá kolik tyto boje zabraly energie a času a jak pečlivě si Stalin své kroky v tomto soupeření plánoval. Málokdy se v dopisech Stalin dotýká nějakých soukromých věcí, na konci bývá občas připojen Stalinův srdečný pozdrav pro Molotovovu ženu Žemčužinu - tu v roce 1948 během protižidovské kampaně nechá uvrhnout do lágru. Molotov proti tomu nijak neprotestoval...
Řada dopisů se dotýká i zahraničněpolitické situace. Pomáhají nám tak odpovědět na otázku, o kterou se vede mezi historiky již dlouho spor. Usiloval Stalin o světovou revoluci? Usiloval o expanzi bolševického režimu? Nebo se snažil pouze zajistit bezpečnou existenci vlastního státu? To, že Stalin soupeřil s Trockým, vedlo často k chybnému závěru, že na rozdíl od Trockého mu vývoj světové revoluce a její rozšíření byly lhostejné.
Autor úvodu k této edici dopisů, americký historik Lars T. Lih, dochází k tomuto závěru: „dopisy ukazují, že Stalin nedělal zásadní rozdíl mezi zájmy světové revoluce a zájmy sovětského státu.... Stalin se nedíval na zájmy revoluce a zájmy státu v termínech buď-anebo: jeho upřímný zájem o revoluční hnutí v Anglii nebo v Číně nebyl v rozporu s jeho zásadní oddaností moci a prestiži sovětského státu.“
Jak Stalin spojoval zájmy sovětského státu se zájmy revoluce, je vidět třeba na případu z roku 1929 během konfliktu s Číňany o východočínskou železnici. Ukazuje také Stalinův cynický postoj k „mezinárodnímu právu“. Stalin v říjnu 1929 Molotovovi v dopisu navrhoval:
„Myslím, že je čas abychom přemýšleli o zorganizování povstání revolučním hnutím v Mandžusku. Izolované jednotky, které posíláme do Mandžuska k provádění různých drobných úkolů, jsou sice dobrá věc, ale pouze toto nestačí. Musíme se nyní zaměřit na větší věci. Měli bychom vytvořit dvě brigády, každou o dvou p
plucích, do jejich čela postavit Číňany a poslat je do Mandžuska s těmito úkoly: vyvolat povstání mezi mandžuskými jednotkami, získat spolehlivé vojáky na svou stranu (ostatní poslat po odstranění důstojnického sboru domů), vytvořit z nich divizi, okupovat Harbin a po sjednocení sil vyhlásit svržení Čang Chueh-liangovy vlády. Dále vytvořit revoluční vládu (zmasakrovat majitele půdy, rozdat ji rolníkům, vytvořit sověty ve městech a v obcích atd.). Toto je nezbytné provést... Žádné ‘mezinárodní právo’ nám nebude překážet. Každému bude jasné, že jsme ve válce s Čínou a že sovětští vojáci pouze brání své hranice a nechystají se vstoupit na čínské teritorium, a že pokud je v Mandžusku povstání, je to něco docela pochopitelného vzhledem k atmosféře režimu Čang Chueh-lianga.“
O vztahu Stalina ke kapitalistickým mocnostem svědčí např. jeho poznámky v dopise z června 1932, kdy se jednalo o navázání diplomatických styků s USA:
„Spojené státy - to je složitý případ. Pokud se nám budou chtít pouze vlichotit, aby nás zatáhly do války s Japonskem, tak je můžeme poslat do horoucích pekel. Pokud ale američtí ropní magnáti budou souhlasit s úvěrem 100 milionů rublů pro nás bez jakýchkoli zpětných politických požadavků, tak bychom byli hloupí, kdybychom si nevzali jejich peníze.“
Nebo jeho hodnocení jedné Molotovovy řeči o zahraniční politice z ledna 1933:
„Dnes jsem si přečetl část o mezinárodních vztazích. Zdá se mi dobrá. Sebejistý a pohrdavý tón s despektem k ‘velkým’ mocnostem, důvěra v naši sílu, jemné, ale přesto jasné plivání do kotle pyšných ‘velmocí’ - velmi dobré. Jen ať si to sežerou.“
Lih píše v úvodu: „dopisy ukazují Stalinovo neustálé nepřátelství a nedůvěru ke kapitalistickému světu i v době, kdy byl přinucen s tímto světem jednat. Byl velmi ostražitý, aby profesionální diplomaté nepodlehli nákaze pravicové úchylky a neztratili schopnost vidět revoluční aspekt diplomacie.“ Během vyjednávání s Británií v roce 1929 o navázání diplomatických vztahů, Stalin zaujímal tvrdý postoj a kritizoval Litvinova (lidový komisař zahraničí) za přílišnou důvěru k západním státníkům, kteří jevili poměrně vstřícný postoj. Tomu Stalin nedůvěřoval, protože to odporovalo jeho „logice věcí“. V září 1929 psal Molotovovi:
„Nezapomeň, že vedeme boj (vyjednávání s nepřítelem je také boj) nejen s Anglií, ale s celým kapitalistickým světem.“
Lihovu interpretaci Stalinova postoje k zahraniční politice shrnuje v předmluvě knihy známý historik R.C. Tucker takto:
„V Stalinově mysli sovětský stát a světová revoluce splývaly, a dopisy podporují toto tvrzení. Stejně tak podporují názor, který se již dříve objevil v literatuře, že Stalin byl ruský imperiální bolševik pro kterého další vývoj světové komunistické revoluce a územní expanze sovětského Ruska byl jeden a ten samý proces.“
Lih se v úvodu také pokouší zodpovědět na otázku, zda byl Stalin intrikán bezprincipiální nebo skutečně věřil svým teoriím. Lih se domnívá, že z dopisů jasně vyplývá, že Stalin skutečně věřil tomu, co hlásal.
Dopisy také ruší obraz chladnokrevného a chladně kalkulujícího Stalina. Naopak Stalin byl velice emocionální, jak uvádí Tucker v předmluvě, „ale jeho emocionalita byla jednosměrná - jeho základní emocí byl hněv, zlobný a mstivý hněv“.
Z dopisů vyplývá Stalinovo paranoidní vidění „záškodníků“, „sabotérů“ a „rozvratníků“ za všemi problémy sovětského hospodářství. Stalin si neuměl připustit, že by např. za kolaps sovětského zemědělství mohla jeho vlastní nesmyslná politika.
V roce 1930 nastal nedostatek kovových mincí, které obsahovaly malý obsah stříbra. Lidé je doma uschovávali a k papírovým penězům neměli důvěru. Stalin za vším viděl záškodnické rejdy spekulantů a nařídil šéfovi OGPU Menžinskému, aby zahájil ráznou akci proti těmto „záškodníkům“. Výsledkem akce OGPU bylo zadržení několika desítek osob a zabavení 280 tisíc rublů. Tedy nic co by mohlo nějak ovlivnit ekonomický vývoj. Stalin si hned v dopise ze srpna 1930 stěžoval Molotovovi:
„Výsledky boje proti nedostatku mincí jsou v podstatě nulové. 280 tisíc rublů - to je nic. ... Je proto důležité:
a) zásadně pročistit finanční byrokracii a Gosbanku, i přes kvílení pochybovačných komunistů jako je Brjuchanov-Pjatakov
b) zastřelit dvě nebo tři desítky záškodníků z tohoto aparátu, včetně několika běžných pokladníků“
Stejně tak na nedostatek masa měl Stalin jednoduché řešení, jak napsal Molotovovi: „Celá skupina sabotérů z masného průmyslu musí být postřílena a jejich jména publikována v tisku.“
Dopisy dále ukazují, jak v době nástupu velkého hladomoru, Stalin trval na co největším vývozu obilí, aby bylo možno financovat urychlenou industrializaci. Např. v srpnu 1930 psal Molotovovi:
„Mikojan hlásí, že dodávky obilí rostou a že každý den vyvážíme 1-1,5 milionu pudů obilí. Myslím, že to nestačí. Množství pro vývoz by mělo být zvýšeno minimálně na 3-4 milionu pudů denně. Jinak riskujeme, že zůstaneme bez nových železáren, oceláren a strojíren... Jednoduše musíme tvrdě tlačit na zvýšení exportu obilí.“
Zajímavý, i když trochu z jiného soudku, je také Stalinův návrh na posílení sovětské armády v roce 1930. K zvýšení zbrojní výroby ale byly třeba finanční prostředky, kterých se v té době příliš nedostávalo, Stalin proto v září 1930 Molotovovi navrhoval:
„Kde seženeme peníze? Myslím, že produkce vodky by se měla zvýšit, jak jen to bude možné. Musíme se zbavit falešného pocitu studu a přímo a otevřeně podporovat co největší expanzi výroby vodky kvůli zajištění obrany naší země. ... Nezapomeň, že také zlepšení našeho civilního letectva bude vyžadovat spoustu peněz a za tím účelem se budeme muset obrátit opět k vodce.“
Vodka, to je asi jediný produkt, který se v Rusku bude dobře prodávat, i kdyby na chleba nebylo...
Z dopisů vyplývá jasná ústřední role Stalina v sovětském vedení, zabýval se naprosto všemi možnými záležitostmi. Zdá se, že Molotov byl skutečně jenom takový panáček, který se přesně řídil Stalinovými příkazy, v dopisech Stalin často doporučuje úpravy jeho řečí, článků apod. Také se v nich často zabývá vyšetřováním různých případů a dává podněty, jak dále ve vyšetřování pokračovat, na co se zaměřit.
Sovětské hospodářství, zejména budování různých megalomanských staveb, velmi záviselo na využívání otrocké síly odsouzených a deportovaných. V jednom dopise z března 1931 Stalin Molotovovi doporučuje, aby upravil tu pasáž své plánované řeči, která se týká nucené práce:
„Co se týká nucené práce kulaků, tak vzhledem k tomu, že nebyli odsouzeni, tak bychom se o nich neměli vůbec zmiňovat. Anebo vysvětlit ve zvláštní části projevu s patřičnou dokumentací, že pracují pouze ti deportovaní kulaci, kteří pracovat chtějí, a že přitom mají všechna práva dobrovolné pracovní síly.“
Skutečně mistrovský cynismus. Stalin tu samozřejmě nedělal žádné ohledy na nějaké kulaky, hlavním důvodem doporučené úpravy projevu bylo to, že některé západní státy uvalily embargo na dovoz sovětského zboží, které bylo vyprodukováno nucenou prací.