Milan Kopecký je autorem, kterého zájemcům o dějiny naší armády na východní frontě není nutné dlouho představovat. Stačí připomenout třeba jeho podrobné zpracování historie 1. čs. samostatné tankové brigády nebo monografii o T-34/76. Desítky dalších odborných článků publikoval v časopisech Historie a vojenství nebo v dnes již zaniklém HPM.

Jeho nová kniha o československém sborovém dělostřeleckém pluku 5 vydaná Odborem komunikace a propagace ministerstva obrany navazuje na jeho ve stejné edici již publikovanou historii samostatného ženijního praporu 1. Jde o podrobné souhrnné zpracování dějin pluku. Jak autor v úvodu připomíná, přestože je sborový dělostřelecký pluk 5 stručně zmiňován v různých publikacích, celkové zpracování jeho činnosti dodnes chybělo. Kopeckého kniha založená na podrobném studiu archivních pramenů tak zaplňuje další z mnoha mezer v dějinách našeho východního odboje.

O vzniku dělostřeleckého pluku v rámci čs. armádního sboru bylo rozhodnuto 24. července 1944. Velitelem byl jmenován zkušený dělostřelecký důstojník mjr. Alois Boček. Pluk se musel vyrovnávat s řadou potíží, zejména s nedostatkem vycvičených dělostřelců, k tabulkovým počtům (předepsaný početní stav 1095 osob) se přiblížil až na samém konci války. Příslušníky pluku tvořili zpočátku převážně volyňští Češi, přeběhlíci ze slovenské a maďarské armády. Ty následně doplnilo velké množství dobrovolníků a zmobilizovaných vojáků z Podkarpatské Rusi. Důraz se kladl zejména na dělostřeleckou specializaci, bývalých dělostřelců se podařilo shromáždit více než 30 procent. Chybějící specialisty doplňovali vojáci Rudé armády. K hlavní výzbroji pluku patřily 122 mm houfnice M-30 vz. 1938 a 152 mm kanónové houfnice ML-20 vz. 1937.
 
V celkem 11 kapitolách knihy Kopecký popisuje vznik pluku a jeho bojovou cestu od Dukly až do Prahy. Pluk se poprvé do akcí na frontě zapojil v rámci pokračovacích bojů karpatsko-dukelské operace začátkem listopadu 1944. Konec roku 1944 znamenal boje na řece Ondavě a v lednu roku 1945 se pluk účastní Jaselské operace. Šlo o vůbec největší nasazení čs. dělostřelectva během druhé světové války. Úspěšné působení pluku přineslo i citaci ve Stalinově rozkazu a udělení čestného názvu „jaselský“. Únor a březen 1945 se již nesl ve znamení těžkých bojů o Liptovský Sv. Mikuláš, který sice byl osvobozen již začátkem března, ale Němcům se 11. března podařilo po protiútoku město znovu obsadit.

Autor zde připomíná, že v literatuře se občas jako důvod ústupu z Liptovského Sv. Mikuláše udává údajná ztráta bojeschopnosti způsobená konzumací produktů místního lihovaru. „Frontovým telegrafem“ se toto tvrzení podle pamětí Viléma Sachera šířilo již za války. M. Kopecký na základě dostupných materiálů tuto historku odkazuje do říše bajek, nenašel pro ni žádné doklady, naopak uvádí, že sklady liptovského lihovaru byly Němci vystěhovány již před 3. březnem 1945 a výroba byla obnovena až v dubnu.

Konečný průlom u Liptovského Sv. Mikuláše přišel začátkem dubna 1945 opět za účasti sborového dělostřeleckého pluku 5. Následoval postup přes Velkou Fatru k Turčianskému Sv. Martinu, boje na Malé Fatře, osvobození Žiliny, začátkem května přechod na Moravu a rychlý přesun směrem na Prahu, kde se pluk 17. května 1945 účastnil velké slavnostní přehlídky.
 
Bojové působení pluku autor popisuje dost podrobně na základě archivních dokumentů - přesuny, bojovou činnost a její výsledky, ztráty, různé nehody, doplňování pluku. Text i poznámkový aparát je informačně velmi bohatý. Zhruba třetinu knihy tvoří různé doplňující přílohy. Jde např. o přepisy původních dokumentů, tabulkové stavy pluku, přehled automobilů pluku nebo seznamy padlých, nezvěstných a raněných. Autor dohledal i příčiny úmrtí či zranění, a jak uvádí, z celkem 18 padlých za dobu bojové činnosti pluku pouze tři připadají na ztráty bojové, ostatní padli za oběť různým nehodám a neštěstím. Najdeme tady také seznam vyznamenaných vojáků nebo žen působících v řadách pluku zejména ve spojovací četě velitelské baterie.

Mezi přílohami nechybí ani zvláštní kapitola popisující vývoj a technické parametry lehkého dělostřeleckého tahače Ja-12, který pluk používal v počtu 30 kusů (zobrazen i na obálce knihy). V české literatuře o tomto zajímavém kusu techniky dosud nebylo napsáno vůbec nic. Závěr knihy je pak věnován dramatickým životním osudům velitele dělostřeleckého pluku mjr. Aloise Bočka (1900-1965), který byl na východní frontu přesunut z Anglie na vlastní žádost. Autor v závěru klade formou otázky návrh: „proč by 132. dělostřelecký pluk Jince, zatím bez historického pojmenování, nemohl nést jméno 'Generála Aloise Bočka'?“

Zmínit je nutné i kvalitní obrazovou přílohu knihy - kromě barevných nákresů techniky nebo kopií originálních schémat cílů palby je v knize skutečně velké množství fotografií, a to v naprosté většině dosud nepublikovaných, pocházejících z archivů a soukromých sbírek. 

Závěrem nezbývá než ocenit práci autora, jeho zpracování dějin čs. sborového dělostřeleckého pluku 5 je skutečně zdařilé. Možná je trochu škoda, že publikace vydávané ministerstvem obrany jsou označeny jako „neprodejné“ a nejsou všem zájemcům zcela dostupné.