Když jsem při své návštěvě brněnského magistrátu uviděl v regálu publikaci Totální nasazení s podtituly „Historie, která by neměla být zapomenuta“ a „Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté“, zaradoval jsem se a jednu si vzal (kniha je šířena zdarma) s myšlenkou: „jen více takových“. Po jejím přečtení sice mé pocity již nebyly čistě pozitivní, nicméně i přes několik více či méně závažných vad na kráse kniha stále stojí za přečtení.

V listopadu 2004 si brněnské Sdružení nuceně nasazených (regionální pokračovatel celostátního Svazu nuceně nasazených, který svou činnost ukončil k 30. červnu 2004) dalo za jeden z cílů vydání knihy válečných vzpomínek. Po překonání mnoha překážek (těžkou ranou pro autory byla zejména smrt předsedy SNN a jednoho z iniciátorů projektu, MUDr. Jana Vojty) se dva roky nato podařilo převést myšlenku do reality. Pojďme se podívat na výsledek.

Úvod obstarává zhruba třicetistránková práce dvou studentů řečkovického gymnázia, Michala Víta a Lukáše Vaverky. Jejím tématem je totální nasazení Čechů v německém Stuttgartu a širší souvislosti nucených prací vůbec. Studenti se s ní umístili na druhém místě krajského kola Středoškolské odborné činnosti. Bohužel, na stati je vidět, že byla psána nezkušenýma, mladýma rukama — ať už výběrem zdrojů (nemohu si pomoci, ale Wikipedii stále považuji spíše za doplňující než hlavní zdroj informací) či některými fakty.

Tak například konec Výmarské republiky bych se neodvážil datovat rokem 1930, ale až 1933 (byť od r. 1930 došlo k výraznému omezení prvků parlamentní demokracie); Luftwaffe byla r. 1935 vytvořena pouze de iure, de facto existovala dokonce ještě před nástupem Hitlera k moci; KT Dachau rozhodně nebyl vytvořen za účelem likvidace Židů, ale na „převýchovu“ kriminálních, asociálních a jinak nepřizpůsobivých živlů — nejčastěji příslušníků opozice, církevních hodnostářů a jiných antifašistů; hlavním cílem BDM (Bund Deutscher Mädel) byla příprava dívek na plození nových dětí (např. domácí práce apod.), tedy činnost nepříliš podobná vojensky orientované náplni času příslušníků Hitlerjugend; z popisu tažení na západě by neinformovaný čtenář mohl nabýt dojmu, že Paříž padla současně s katastrofou u Dunkerque, nikoliv zhruba dva týdny nato; není pravdou, že by po Stalingradu německá vojska pouze ustupovala — mimo známé bitvy u Kurska bychom mohli připomenout zejména jarní protiofenzívu r. 1943.

Podobně bych mohl ještě nějakou chvíli pokračovat, nicméně je třeba vzít v potaz věk obou autorů i fakt, že práce slouží dobré věci a v její druhé části se čtenář dozví zajímavá fakta o nuceném nasazení i o tom, jak se s ním po válce vyrovnávalo jak Německo, tak i komunistický režim v Československu. Přesto na jazyku zůstává mírná pachuť z nepříliš povedeného vstupu do publikace, kterému by úprava znalým editorem rozhodně neuškodila.

Autorem druhé části je Ing. Arch. Vladimír Matoušek, CSc., jenž byl v letech 1942-45 nasazen ve Štýrsku a Sudetech. Bohužel se dochoval pouze jeden, první sešit vzpomínek na práci v železárnách v Donawitz. Jejich obsah mi nepřísluší nijak hodnotit, neboť jsem nebyl ani náznakem vystaven podobné situaci jako pan Matoušek, nicméně rád bych mu na tomto místě vzdal hold, neboť jeho zápisky psané v lágru mají nejenom historickou, ale i literární hodnotu a jsou navíc odrazem autorova širokého vzdělání.

Po těchto rozsáhlých a velmi zajímavých vzpomínkách následují poslední dva oddíly vzpomínek,  dvanácti Brňanů nasazených porůznu v Německu a sedmi studentů průmyslových škol poslaných k Technische Nothilfe. Jejich již kratší svědectví vypovídají o absurdnosti války, útlaku, kterému byli ze strany Němců vystaveni nebo zradě ve vlastních řadách (jak dokládá příklad ředitele brněnské průmyslovky Buiniaka, který poslal celé 3. a 4. ročníky Hitlerovi). Nechybí ani typicky český (chtělo by se říct až švejkovský) humor v podobě úpravy refrénu jednoho šlágru na vulgární protiněmeckou verzi a jeho zpěvu v centru Berlína za nadšeného publika z řad dozorců i civilistů.

Kniha kromě samotného textu obsahuje i nejrůznější tabulky či fotografie ze sbírek nuceně nasazených, nechybí ani ukázky umění, v jehož vzniku nasazeným nezabránilo ani prostředí lágru — najdeme zde především básně reflektující smutnou realitu, naději či tesknotu. Vyobrazení jsou bohužel vytištěna porůznu v textu na obyčejném papíře, není jim věnována samostatná příloha. Nicméně to je již jen drobná vada na kráse a paperbackovou publikaci o 131 stranách formátu A4 nelze než doporučit k přečtení. Neboť cennější než statistiky „má dáti-dal“ jsou osobní vzpomínky účastníků událostí před více než 60 lety. Dovolím si zopakovat myšlenku, která mě napadla ihned po spatření publikace: jen více takových!

Kniha je též dostupná online na adrese http://www.brno.cz/download/ovv/totalni_nasazeni.pdf.