Díky laskavosti českého nakladatele se mi dostala do rukou ne zcela běžným způsobem zpracovaná práce o náletu na Hirošimu a Nagasaki. Knihu napsali Donald M. Goldstein, Katherine V. Dillon a J. Michael Wenger.

Přesto — či právě proto — že nálety za použití atomových pum na Hirošimu a Nagasaki představují nesmírně rozporuplné téma, které i dnes, více než šedesát let od konce II. světové války vyvolává četné emoce, lze říci, že v Českých zemích bylo literatury na toto téma vydáno jen minimum. Přesto si ale tyto události zaslouží naši pozornost, už jen z toho důvodu, že znamenaly jedny z posledních bojových operací II. světové války — a zároveň znamenaly dramatický počátek „Atomového věku“.

Poměrně útlá publikace popisuje na 170 stranách historii jedné z nejrozporuplnějších válečných operací v lidské historii. Kniha je rozdělena do osmi kapitol (Amerika vyrábí pumu, Plány a přípravy, Cíl číslo jedna, Hirošimská puma, Nagasacká puma, Mír, Kapitulace a Dozvuky), doplněné Chronologií (bohužel ale, ač počíná již říjnem roku 1939, je výběr událostí až do jara roku 1945 až nečekaně stručný). Obsah jednotlivých kapitol knihy jasně charakterizují jejich názvy, pouze u třetí kapitoly poněkud postrádám alespoň náznak toho, jak se z Hirošimy stal „cíl číslo jedna“.

V posledních letech, pokud pomineme fakt, že „nějakým“ způsobem se k výše zmíněným událostem ve svých pracech vyjadřuje mnoho autorů, kteří ve svých dílech zpracovali konec války v Pacifiku (bez výjimky stručně, a navíc až příliš často spíše jen vyjadřují svůj osobní názor na téma „použít či nepoužít A-bombu několik dní před koncem války?“), tak v Českých zemích zatím vyšla snad jen jedna jediná kniha do hloubky zpracovávající tyto události. Je to již letitá práce „Enola Gay“ kterou napsali Gordon Thomas a Max Morgan Witts, prvně vydaná již roku 1977 (česky roku 1984 v nakl. Naše vojsko, edice Fakta a svědectví). Obě publikace ale nelze navzájem srovnávat, neboť každá téma zpracovává zcela odlišným způsobem, takže recenzovaná novinka starší knihu „Enola Gay“ spíše jen doplňuje.

Ale nazpět k recenzované knize: jde o nezvyklé zpracování, které bych snad nazval „fotografickým průvodcem projektem Manhattan“; popisuje události od samého počátku projektu, přes přípravu náletu (zde je zejména řada fotografií letounů i členů osádek 509th Composite Group, resp., přesněji řečeno, její 393rd Bombardment Squadron), až po množství fotografií obou cílů před náletem i po něm. Poslední tři kapitoly (šestá až osmá), nazvané Mír, Kapitulace a Dozvuky, se zabývají následnými událostmi až po současnost. Autoři přitom shromáždili značné množství fotografií (vedle množství těch notoricky známých je v knize zveřejněna také dlouhá řada takových, které doposud nebyly publikovány), údajně přes čtyři sta, které se vážou k popisovaným událostem. Text přitom představuje spíše jen jakési „pojivo“, které doplňuje a rozšiřuje popisky k fotografiím. Ovšem přes poměrně stručný text je recenzovaná kniha zajímavá a nesmírně působivá. Ukazuje celou hrůzu války ve své realitě, včetně následků — od pouhých stínů které zbyly z obyvatel obou měst v blízkosti epicentra výbuchu, až po několik fotografií dokumentujících rozsah zranění způsobených novou zbraní.

Pokud od této knihy očekáváte nějaké převratné novinky v nazírání na tehdejší události, potom budete zklamáni — autoři knihy přinášejí již známá fakta, bez žádných novinek či převratných objevů (naneštěstí řada knih mnohdy, dokonce, přináší nějaké „šokující odhalení“, které ale až příliš často spíše ukazuje na šokující neznalost autora — v tomto případě jsme čehokoliv podobného ušetřeni). Text se soustřeďuje pouze na popis tehdejších událostí, aniž by se snažil vyřknout jednoznačný soud na téma zda-li bylo atomové bombardování oprávněné či nikoli, nebo zda-li použití této zbraně skutečně urychlilo konec války v Pacifiku (což je ovšem spíše kladem). Skutečně tedy, pokud knihu srovnáme s již letitým titulem „Enola Gay“, jde spíše jen o jakési doplnění, autoři si ovšem zjevně nekladli za cíl nějaké vyčerpávající či novátorské zpracování tématu (kniha pánů G. Thomase a M. M. Wittse ovšem vyšla před mnoha lety a tudíž mnozí čtenáři, zejména ti mladší, mnohdy ani neví o její existenci).

Vedle výše zmíněného se nemohu vyhnout, bohužel, ani obvyklé kritice českých nakladatelů, pokud jde o úroveň překladů. Což je notoricky známý problém v posledních asi patnácti letech — obrovský nárůst nakladatelství (a množství vydávaných titulů) přináší vedle (vítaného) rozšíření nabídky na knižním trhu na druhé straně i zápor — knihy vydává kde kdo, přičemž práce překladatelů i redaktorů není na přijatelné úrovni. Kladem je že nakladatel se dokonce odhodlal k dnes ne zcela obvyklému kroku, provedení odborné korektury textu — v tiráži je uvedeno jméno odborného korektora (byl jím Prof. Ing. Jiří Matoušek, DrSc). Ale přesto že recenzovaná kniha patří spíše k lepšímu průměru, nemůžeme být plně spokojeni s odvedenou prací.

Redakční práci shazuje několik „překlepů“ a nevychytaných chyb — mj. na straně 56 šokující informace o tom, že Col. Tibbets se nacházel se svým bombardérem B-29 ve výšce 11 tisíc kilometrů (Boeing Model 345 by se tedy patrně měl, ve své třídě, doposud nacházet na nějakém neoficiálním seznamu rekordů, byť by nebyl, v důsledku absence dohledu komisařů, tento výškový rekord oficiálně uznán mezinárodní leteckou federací FAI). Bohužel, k naší smůle najdeme podobných „nepřístojností“ v textu více. Neméně mne zarazil překlad přezdívky jednoho z členů 393. BS, navigátora Theodora J. „Holanďana“ Van Kirka (ve starší literatuře je možné najít původní podobu, Theodore J. „Dutch“ van Kirk). Patrně mi cosi uniká ve vývoji rodného jazyka… Možná ještě chápu, že překladatel knih o Harry Potterovi přeloží jméno Dumbledore jako Brumbál (atd.), ale překládání či počešťování vlastních jmen či přezdívek „v knihách pro dospělé čtenáře“ považuji za nešvar. Dalším nepříjemným zlozvykem je překládání hodností — jednak tím text ztrácí na autentičnosti, jednak se čtenář mnohdy přestává orientovat. Kupř. na straně 24: v textu zmíněný kapitán Joseph D. Buscher je příslušníkem U.S. Army, U.S. Army Air Force, a nebo U.S. Navy? V posledním případě by hodnost námořního kapitána ovšem byla ekvivalentem hodnosti plukovníka v armádě či u letectva — čímž se text postupně začíná jevit jako poněkud matoucí. (V tom případě by bylo vhodné alespoň uvést, kupř., „námořní kapitán J. D. Buscher, USN“ či „kapitán J. D. Buscher, USAAF“ apod., nebo jasně uvést původní podobu hodnosti v angličtině a na konci knihy uvést tabulku s přehledem hodností a jejich přibližných ekvivalentů u nás; vždy přitom půjde jen o přibližný ekvivalent, už jen proto že důstojnických hodností má USAAF šest, zatímco u nás je jejich počet vyšší — zůstává potom na libovůli překladatele zda-li 2nd Lieutenant bude poručíkem, či podporučíkem. Ještě více matoucím se jeví překládání hodností poddůstojníků aj. Text se potom doslova hemží hodnostmi jako je rotný, rotmistr, praporčík a pod., aniž by čtenář přitom tušil, jakou hodnost ve skutečnosti v textu zmíněná osoba měla.)

Co říci závěrem? Přestože kniha nepřináší nějaké nové poznatky tak její přečtení mohu doporučit, už jen proto že na toto rozporuplné téma u nás mnoho literatury není. A to i přes některé nedostatky (zcela zbytečné — za předpokladu kvalitnější práce redaktora), které padají na hlavu českého nakladatele — jen doufejme, že se kvalita bude zlepšovat a povede to k tlaku i na ostatní, aby se (konečně, po mnoha letech) začala zvyšovat kvalita překladů zahraniční literatury.