Polský historik Piotr M. Majewski je u nás již docela známým autorem zabývajícím se moderními československými dějinami, zejména mnichovskou krizí. Kniha „Kdy vypukne válka?“ s podtitulem „1938. Studie o krizi“ je jeho třetí knihou přeloženou do češtiny, před čtyřmi lety byla přeložena kniha „Bojovat či ustoupit?“ o čs. armádě v září 1938.
Možná trochu překvapí autorovo tvrzení, že o Mnichovu „doposud nevznikla syntéza, která by komplexně a zároveň přístupně ukázala tragédii, jež Československo v roce 1938 postihla“. K mnichovské krizi existuje nespočetná literatura, ale je asi do jisté míry pravda, že málokterá se zabývá všemi aspekty dohromady – mezinárodními, vnitropolitickými, diplomatickými, vojenskými, propagandistickými nebo třeba i špionážními. Autor chce ukázat mnichovskou krizi ve všech souvislostech, „propojit různá, dosud roztroušená fakta téhož příběhu“ a „ukázat širší pozadí Mnichova“. V Polsku je podle něj povědomí o Mnichovu dost povrchní, tuto mezeru se tak snaží alespoň částečně zacelit svou knihou, která byla v Polsku velmi dobře hodnocena.
Českému čtenáři čtivý styl knihy připomene třeba publikace Roberta Kvačka (Československý rok 1938, Historie jednoho roku, Nad Evropou zataženo apod.), chronologický výklad také knihy prominentního komunistického historika Václava Krále, který např. jako první v češtině využil dokumenty se záznamy odposlechů telefonických hovorů prezidenta Beneše s čs. vyslanci (Plán Zet, Dny, které otřásly Československem). Podobně „žurnalistickým“ stylem je také psána třeba kniha novináře Karla Douděry „Jak se rozhoupával zrady zvon“ a daly by se jmenovat i další. Tyto publikace v seznamu literatury Majewski neuvádí.
Z memoárové literatury v textu dost často cituje známé paměti Prokopa Drtiny (Československo můj osud) a o něco méně známé, ale o to zajímavější paměti ministra Hodžovy vlády za národní demokraty Františka Ježka (Mnichovská krize), které byly ve svém celku vydány až v roce 2016.
Majewski v úvodních kapitolách čtenáře seznamuje se základními údaji o československém státu, s tím, jak vznikl, s jeho nelehkou geografickou polohou, s problematickým národnostním složením a se základním politickým uspořádáním státu. Když uvádí, že Československo narozdíl od Polska „nezískalo nezávislost zpět, ale získalo ji poprvé“, je to sice technicky pravda, ale možná by bylo dobré dodat, že česká část obyvatelstva republiku fakticky vnímala z velké míry jako obnovu českého státu, pouze rozšířeného na východ. Autorovo tvrzení, že slovenská část státu před rokem 1918 „neměla ani vlastní název“ také není úplně přesné. Má pravdu, že Slovensko nemělo žádné definované jižní hranice, ale samotná Slovany obývaná severní část Uher byla běžně nazývána jako Slovensko již dlouho před vznikem ČSR.
Agrární předseda vlády Hodža byl zas velmi ambiciózní a „výborně se orientoval v různých nečistých obchodech. Kromě toho byl před lety sám až po uši namočený do několika známých korupčních skandálů. Neustále se topil v dluzích.“ Na druhou stranu byl ale velmi inteligentní a jako jeden z mála mohl v orientaci v zahraniční politice konkurovat i Benešovi. Podle Majewského ho ale „krize výrazně přerůstala“. Připomíná i některé Hodžovy výroky, kdy se třeba při jednání s K. H. Frankem o situaci v pohraničí po zastřelení dvou sudetských Němců v podstatě distancoval od vlastní vlády a Frankovi řekl: „Nemůžete déle dovolovat, aby čeští vojáci stříleli do vašich lidí“. Jak Majewski dodává: „je zajímavé, že premiér jakožto Slovák hovořil o českých vojácích, ne o československých.“ V případě agrárníků byl podle něj „stranický egoismus povýšen na ctnost“. Ale ono by se totéž dalo říci o většině čs. politických stran. Stranou nenechává ani „bankéře republiky“ Jaroslava Preisse, který představu, že by Československo mohlo jít do války s Německem, pokládal za zcela absurdní.
Hlavní postavou Československa byl ale prezident Edvard Beneš. Majewski zmiňuje jeho nedostatek charisma, jeho suchopárnou povahu, jak žil pouze politikou a jeho tzv. „vědecký“ přístup k politice, kdy měl pocit, že „ví všechno lépe než kdokoli jiný“ a stále to všem dával najevo. Beneš neměl vlastně skutečné přátele, pouze stoupence a odpůrce. I přes své slabé stránky ale Beneš podle Majewského z celé čs. politické scény jasně vyčníval. V zahraničí nejznámější čs. politik, který se dvakrát objevil i na obálce časopisu Time (v roce 1945 pak ještě potřetí, což je čs. rekord), byl podle Majewského „i přes naznačené vady... v roce 1938 jediným československým politikem skutečně evropského formátu. Mohl-li někdo republiku bezpečně provést nadcházející krizí, určitě to byl právě Beneš.“ Na Benešovi navíc ostatní přední politici, z nichž většina žádnou válku nechtěla, i rádi nechávali hlavní odpovědnost, aby mu v případě selhání mohli říci, že přece říkali již dávno, že se s Německem máme dohodnout.
Většina nejvyšších čs. politiků tušila už na jaře 1938, že na západě žádná velká ochota pálit si prsty kvůli Československu nebude. Československo bylo velkou částí vedoucích kruhů na západě vnímáno jako ne úplně šťastný konstrukt, jehož vznik v této podobě by znovu asi těžko podpořili. Celkem silně byl zejména v Anglii rozšířen pocit, že hlavně Maďarsku bylo mírovou smlouvou dost ublíženo. Tak jako po pádu železné opony někteří západní politici rádi vzpomínali na „klidná léta“, kdy byla Evropa jasně rozdělena na západní a sovětskou zónu, tak stejně v 30. letech mnoho politiků poválečné versailleské uspořádání pokládalo za dost nešťastné a nestabilní.
Situaci ČSR komplikovaly i vztahy se sousedy, s výjimkou krátké hranice s Rumunskem, republika neměla v sousedství žádné přátele. Maďaři byli (a dodnes trochu jsou) traumatizováni Trianonem, Poláci nezapomněli na těšínskou válku. Existovala i silná osobní averze mezi Benešem a Beckem a jinými státníky. Byla dána nejen zcela jiným osobnostním založením, ale i tím, že Beneš reprezentoval jednu z posledních demokracií ve středovýchodní Evropě, kterou vůdci autoritativních režimů vnímali jako slabý a prohnilý systém. Majewski jeden svůj starší článek na téma vztahu Poláků k Benešovi výstižně nazval seznamem polských předsudků: „Zednář, tchoř, rusofil a intrikán“. Do vztahu k Benešovi se promítala i obecná averze vyšších polských kruhů k „plebejským“ a „husitským“ Čechům. V knize se autor postoji Polska věnuje poměrně podrobně a Beckovu politiku založenou na protičeských předsudcích hodnotí velmi kriticky.
Vyvolávat v Evropě válku kvůli nespokojené německé menšině, které bylo odepřeno právo na sebeurčení, bylo z pohledu velké části britské ale i francouzské politické elity zcela nerozumné, až zločinné. Vysvětlovat všechny historické, politické, geografické, ekonomické a další souvislosti byl tehdy pro československé diplomaty marný boj. Názory, že ČSR by se pohraničí měla vzdát, se na západě objevovaly pravidelně, známý úvodník britských The Times ze 7. září je až posledním z řady takových textů v roce 1938.
Majewski jich od jara 1938 připomíná několik, k nejvlivnějším patřil úvodník v Le Temps od francouzského „přítele Československa“ Josepha Berthélémyho již z 12. dubna 1938. Tento „přítel“ v článku nejprve Československu „lacině pochlebuje“ oslavou jeho krás, aby mu vzápětí farizejsky doporučil zbavit se Němci obývaného území, protože to přece pomůže zejména samotným Čechům. Barthélémy pak jasně odpovídá i na otázku, zda by Francie kvůli ČSR měla jít do války: „Mají pro udržení třech milionů sudetských Němců pod českou vládou v Praze padnout tři miliony Francouzů, mých i vašich sousedů, všichni ti mladí z univerzit, škol, polí, obchodů a dílen? S lítostí, ale rozhodně odpovídám: Ne!“ V závěru pak Barthélémy ještě přesvědčuje čtenáře, že Francie ani vzhledem ke spojenecké smlouvě vůbec není povinna vstoupit do války.
Jak Majewski dodává, „Barthélémyho článek měl obrovskou sílu… šlo o text v nejserióznějším a nejvlivnějším pařížském deníku, a navíc, co je nejhorší, plně souzněl s názory předních šéfredaktorů“. Vyjadřoval „panický strach z války“ a zároveň ho „pozvedal přímo na úroveň ctnosti“. Stejně tak z něj byla „cítit i povýšenost člověka ze Západu nad krásnými, ale zaostalými a civilizačně vzdálenými kouty světa, jejichž problémy nelze racionálně řešit – nejlepší je ponechat je vlastnímu osudu“. Britský vyslanec v 30. letech o Češích napsal: „pořádek, metodičnost, přesnost a uctivost v jednání s druhými jsou slovanské povaze nepříjemné jako kočce voda“. Podobných citací západního tisku a výroků různých západních politiků v knize Majewski uvádí mnoho. Jak si v deníku zaznamenal v parafrázi známého Bismarckova výroku jeden britský politik, podle názoru většiny britských ministrů „Československo nestojí za kosti jediného britského granátníka“.
Benešův pokus jít až na hranu možných ústupků a tím západu ukázat, že problém není v Československu, nakonec selhal. Majewski zmiňuje známý nešťastný tajný plán z 15. září 1938, se kterým vyslal ministra Nečase do Paříže a který byl posledním pokusem, jak odvrátit požadavek na uspořádání plebiscitu v pohraničí. Ten by dopadl samozřejmě jednoznačně ve prospěch Německa. Beneš chtěl přesvědčit západ, že Hitlerovi vůbec nejde jen o pohraničí, ale o změnu celého uspořádání Evropy. K tomuto pochopení ale západní politici nedošli a asi to v dané době ani nebylo možné, teprve události března 1939 vedly k obratu. Náznaky čs. ústupnosti v otázce postoupení aspoň nevýznamných částí pohraničí před pásmem opevnění si západní politici vyložili zcela opačně, než Beneš a další očekávali - pochopili, že když více přitlačí, tak ČSR zřejmě i více ustoupí a mír bude zachráněn.
Krize vrcholila britsko-francouzskou nótou Československu 19. září 1938 s výzvou k odstoupení území, kterou Československo nejprve odmítlo. Majewski se věnuje otázce tzv. „objednaného ultimáta“, která byla předmětem velkých diskuzí a sporů již od válečných let a později mnohokrát rozebírána ze všech stran v literatuře. Připomíná depeši francouzského vyslance de Lacroix z 20. září 1938, kterou celá záležitost začala. Vyslanec v ní do Paříže oznamoval, že si ho předvolal předseda vlády Hodža a údajně po „dohodě s prezidentem“ ho žádá, aby se ještě v noci vypravil na Pražský hrad a Benešovi oznámil, že pokud Československo nepřijme anglo-francouzskou nótu, tak Francie své spojenecké závazky nevyplní. Hodža mu prý sdělil, že „českoslovenští představitelé potřebují tuto záminku, aby mohli přijmout anglo-francouzský návrh. Jsou si jisti armádou, jejíž velitelé prohlásili, že konflikt s Německem by byl sebevraždou. Pan Hodža uvedl, že akce, kterou navrhuje, je jediným způsobem, jak zachovat mír.“ Podobnou zprávu do Londýna zaslal také britský vyslanec Newton.
Tato Lacroixova depeše, zveřejněná poprvé již za války, byla již v emigraci předmětem sporu Hodži s Benešem. Hodža popíral, že by něco takového francouzskému vyslanci řekl, Beneš popíral, že by byl na něčem takovém s Hodžou dohodnut. Majewski zmiňuje několik možných verzí: buď šlo skutečně o dohodu Hodži s Benešem, nebo Hodža jednal na vlastní pěst anebo šlo o francouzskou intriku, což vůbec nebylo vyloučeno i vzhledem k jiným tahům francouzského ministra zahraničních věcí Bonneta. Mohlo jít také o nedorozumění v překladu Hodžovy nedokonalé francouzštiny. Majewski spekuluje i o možném Hodžově tahu ve spolupráci s J. Preissem, který dával jasně najevo, že ČSR do války jít nemůže a musí ustoupit. Autor se ptá, pokud by šlo o společnou intriku prezidenta s premiérem, „proč s rozhodnutím nepočkali alespoň do doby, až Francie a Velká Británie oficiálně odpoví?“ Jak uvádí, „nelze vyloučit, že intriku vymyslel Hodža. Premiér si v zákulisních hrách liboval. Jeho strana a on osobně chtěli za každou cenu zabránit válce.“
Majewski k rozřešení této mnohokrát probírané otázky ve své stručné analýze moc nového nepřináší a vysloveně se nepřiklání k žádné verzi. Zajímavé je, že nepřipomíná jiné depeše britského vyslance, který již 16. září hlásil do Londýna: „z vysoce postaveného zdroje mi bylo naznačeno, že pokud bude Herr Hitler absolutně trvat na nějakých územních ústupcích jako sine qua non pro mírové řešení, může být jako poslední možnost uskutečnitelné odstoupení Chebska a některých dalších území [...] s 800 tisíci možná až do 1 milionu obyvatel, z naprosté většiny Němců.“ Jak Newton dodával v dalším telegramu, tím „vysoce postaveným zdrojem“ byl „dr. Hodža, který si nepřál, abych ho citoval a zdůraznil, že jen přemýšlí nahlas. Myslí si, že země, která se modlí za mír, se dá přesvědčit, aby ustála takový nápad, i když možná by nejdříve muselo dojít ke změně vlády k jeho prosazení.“ (viz DBFP, Third Series, Vol. II, No. 902)
Podobným způsobem se k britskému vojenskému atašé vyjadřovali i někteří důstojníci z čs. hlavního štábu. Newton 17. září do Londýna oznamoval, že „významný představitel generálního štábu v osobním a velmi důvěrném rozhovoru, ale za přítomnosti dalšího důstojníka, řekl, že si myslí, že by nebyly velké námitky proti odstoupení Chebska a jednoho nebo dvou dalších malých okresů, které nejsou pokládány za část historických Čech a za strategicky hodnotné. I když by to mohlo vyvolat silné protesty, podle jeho osobního názoru by nebyla žádná vážná opozice proti jejich odevzdání v armádě ani v zemi.“ (viz DBFP, Third Series, Vol. II, No. 913) Z těchto a podobných dokumentů (nebo i Ježkových pamětí, které Majewski často cituje) je zjevné, že připravenost k jistým územním ústupkům byla mezi vrcholnými představiteli Československa dost rozšířena.
Výsledky krize 21. září 1938 a přijetí západních požadavků byly „strašlivou porážkou rafinované diplomacie Edvarda Beneše“. Jak Majewski uvádí, Beneš se tentokrát střetl s jiným protivníkem, než při soubojích „na ženevském parketu, kde se udělovaly body za čisté zásahy a bezvadný postoj“. Ale jak na druhou stranu dodává, kdo by se ubránil „rapírem, kdyby se na něj s obousečným mečem nečekaně vrhl nikoliv nepřítel, ale údajný přítel?“.
Připomíná i dvojakou hru Sovětského svazu v mnichovské krizi, který postrkoval Československo do války, ale sám nikdy nedal zcela jasnou odpověď na otázku, zda by do války šel i bez Francie. Podle autora byl konflikt Německa se západními mocnostmi, v němž by SSSR zachoval neutralitu, „Stalinův vysněný scénář“. Navíc bylo celkem zřejmé, že „Kremlu více záleží na vyřizování účtů s Poláky než na záchraně československého spojence“. Jak autor dodává, „vypuknutí sovětsko-polské války nebylo v československém zájmu. V takovém případě by Poláci byli definitivně zahnáni do spojenectví s Hitlerem a republika by nanejvýš získala dalšího smrtelného nepřítele.“
Věnuje se i postoji čs. vojáků, československá generalita byla až do dne Mnichova pro obranu republiky, i přesto, že z odborného hlediska byli názoru, že v osamocené válce ČSR nemůže uspět. Celá strategie čs. obrany byla založena na spolupráci se spojenci. Majewski připomíná obrat některých generálů, zejména Krejčího v den Mnichova, kdy podpořili přijetí požadavků stanovených mnichovskou dohodou. Krejčí pak „za to, že se nyní stal zapáleným stoupencem kapitulace, vinil prezidenta“.
Připomíná i známé vyhrocené debaty generálů Prchaly, Vojcechovského, Luži nebo plk. Moravce s Benešem. Ani tito zarputilí zastánci odmítnutí Mnichova se ale neodhodlali k žádnému ostřejšímu činu: „žádný z generálů zjevně nespěchal, aby se pro [moc] natáhl, proto zahanbeni umlkli“. Jak Majewski dodává, Beneš nemohl brát v úvahu pouze vojenské aspekty, ale měl odpovědnost za stát a národ jako celek: „Prchala a další generálové si nelámali hlavu s dopady případné prohry, ale Beneš si takovou lehkovážnost nemohl dovolit“. Připomíná dilema obrany čs. státu (které podrobněji rozebírá v knize Bojovat či ustoupit) a to, že čs. hlavní štáb očekával hlavní směry útoku jinde, mj. i pod dojmem záměrně zavádějících zpráv od agenta A-54, než je Hitler ve skutečnosti plánoval: „Českoslovenští štábní důstojníci ani neuvážili, že Němci mohou plánovat útok na západní Čechy. Stokilometrový úsek fronty tam bránila pouhá jedna pěší divize, druhá se nacházela v záloze. Všechno nasvědčovalo tomu, že když vypukne válka, Wehrmacht bleskově prorazí československé postavení u Plzně a vnikne do srdce Čech.“
Kniha je symbolicky uzavřena kapitolkou připomínající den o 10 let později – 3. září 1948, kdy Edvard Beneš zemřel. Jak Majewski píše, šílené desetiletí 1938-48 začalo tragédií, ale Benešovi se během války ještě podařilo vyplavat nad hladinu, „do konce roku 1943 Beneš dosáhl více, než by kdokoli mohl očekávat“, pak ale přišel definitivní úder z druhé strany. V září 1948 Beneš „spočinul v půdě vlasti, jejíž hranice a nezávislost posledních deset let bránil s proměnlivým štěstím v nerovném boji se dvěma největšími tyrany 20. století“. Otázka, zda mohl mezi Hitlerem a Stalinem Beneš uspět, zůstane i do budoucna předmětem nekonečných diskuzí.
Někdy je v knize zajímavé i to, které události autor přeskakuje – např. zcela pomíjí obecní volby na přelomu května a června 1938. Překlad knihy je velmi zdařilý. Co se týká faktografie, občas najdeme nějaké drobné nepřesnosti, např. na Staroměstském náměstí nebylo popraveno jedenadvacet předáků stavovského povstání, ale 27, zámek ve Žďáru se tehdy nejmenoval „nad Sázavou“, generál Franz Halder nikdy nebyl povýšen na polního maršála. Označení Haldera za zcela „zapřisáhlého odpůrce nacismu“ je možná trochu přehnané. Název německého ministerstva zahraničních věcí do češtiny většinou nepřekládáme jako „úřad zahraničních věcí“. Když autor popisuje údajné dvě návštěvy plk. Moravce na Pražském hradě u Beneše, tak sám připomíná, že čeští historici se kloní spíše k tomu, že byla pouze jedna, a to 2. října 1938. Fotografie z demonstrace před Rudolfinem (tehdy sídlo parlamentu) není z 23., ale z 22. září 1938.
Autor v knize zmiňuje i kauzu Tuchačevskij a popisuje ji v literatuře dost rozšířeným způsobem, ale bohužel pouze s odkazem na silně kritizovanou studii historika Ivana Pfaffa vydanou ve Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte v roce 1987, v níž, jak se o nedlouho později ukázalo, si zřejmě vymyslel některé fiktivní odkazy na dokumenty, které už nikdo jiný nikdy nenašel. Pfaff byl kritizován za manipulace s dokumenty i v jiných kauzách – např. „Ždanov v Praze“, kdy tvrdil, že Ždanov v létě 1938 navštívil jednání ÚV KSČ v Praze. Prezident Beneš měl nějaké zprávy o údajném možném vojenském spiknutí v SSSR, o tom se sám vícekrát zmiňoval před válkou i během ní, to je potvrzeno z vícero pramenů. Ale o tom, zda Beneš nějaké údajné dokumenty nechal odeslat do SSSR, dodnes žádné doklady neexistují. Jediné, co víme, je, že přes sovětského vyslance rozhodně nic nepředával. Když Majewski píše o „důkazech o spiknutí, které Beneš Stalinovi zaslal“, je to postavené na vodě. Tuchačevskij byl navíc v Moskvě zatčen již před předáním údajných „důkazů“ a v tajném procesu s ním se o žádných „důkazech“ od Beneše neobjevila ani zmínka, nic takového Stalin ke svým procesům ani nepotřeboval.