Zdeňka Hurta pravděpodobně netřeba představovat. V leteckých kruzích erudovaný a již po mnoho let publikující autor, který je znám hlavně monografiemi význačných letounů především z období druhé světové války. Některé byly vydány samostatně, jiné byly součástí ve své době velice populárních "Triád", další nalezly svou prezentaci v nesčetných periodikách. Ovšem zeštíhlovat Hurtovu tvorbu pouze na ony monografie by bylo značně zavádějící, neboť by nám to nedalo možnost nahlédnout na jeho všestrannost.

Autorova zatím poslední práce "Češi a Slováci v RAF za druhé světové války" se čtenářům u nás dostává do rukou poprvé, nicméně pro více v této oblasti orientované (nechce se říci náročnější) to zas až tak horká novinka není, protože kniha byla ve své anglické verzi pod názvem "Czechs in the RAF in focus" představena zájemcům již v roce 2004 a obě verze jsou v podstatě shodné.

Zpět ke knize samotné, ona to ovšem není kniha v pravém slova smyslu, jde spíše o kaleidoskopovitě tvořenou obrázkovou reportáž (převelice zestručňující) pojednávající o činnosti našich letců v britském RAF. Kniha se samozřejmě ve svém úvodu stručně zabývá "osou předcházející", počínaje polovinou třicátých let, Mnichovem, agónií v březnu 1939, odchody z protektorátu, přes polskou epizodu, účinkování v Bitvě o Francii až právě k onomu vstupu našich letců do RAF. Jádro knihy je, jak je z názvu patrné, věnováno právě letům 1940-45 a přehlednou formou dobových fotografií nám přibližuje jak činnost našich letců u čsl. perutí, tak i jejich velmi úspěšnou působnost u jednotek britských. Kromě úvodu je úloha textu smrštěna na popisky k fotografiím, které jsou díky papíru sice v uspokojivé kvalitě, ale procento poprvé publikovaných je velice nízké.

Vrátím-li se k vlastnímu textu a poté k oněm popiskám, tak zde nacházíme plno drobných pochybení nebo nepřesností. Pro názornost uvedu pár příkladů. Např. na straně 6 se uvádí, že po "transitu" většiny uprchnuvších letců z protektorátu přes zprvu zájem nejevící Polsko do Francie a odtud do Cizinecké legie bylo těsně před 1. zářím 1939 přijato 93 našich letců do letectva Polska. Tento údaj, ikdyž poměrně často udávaný, není úplně přesný, protože nejnovější výzkumy udávají až počet 95 a k tomu je pochopitelně nutno přičíst ještě dalších 97 letců, kteří již do letectva Polska nestačili být přijati, ale po 1. září 1939 se nacházeli na jeho území, a to v táborech Leszna u Branowicze a v táboře Bronowice Male. Obě skupiny se po polském pádu dostaly do internace buď v SSSR nebo v Rumunsku.

Další nepřesnost můžeme definovat rovněž na str. 7: "...v La Senii vznikla koncem listopadu 1939 stíhací skupina GC I/6 složená z čsl. pilotů a vedená kapitánem Tricaudem". Zde nalezneme nepřesností několik, předně GC I/6 nevznikla v listopadu, ale již v březnu. První skupinka 20 čsl. letců (nikoliv 17, jak uvádí autor) z Chartres byla přidělena k bojovým jednotkám až 1. - 2. prosince 1939, a to k těmto perutím: GC III/3, GC II/3, GC II/4, GC I/5 a GC II/5. První skupinka šesti našich stíhačů ke GC I/6 byla přidělena až 13. prosince 1939.

Přesuneme-li se např. na stranu 12, u popisku k fotografii čsl. letce Josefa Koukala - příslušníka 310. peruti a známé oběti plamenů z Bitvy o Británii - zde se u jeho stručného životopisu uvádí, že po válce působil v ČSR v roli zalétávacího a zkušebního pilota. Pravda je bohužel prostší a i krutější, dotyčný byl po návratu do vlasti jako válečný invalida propuštěn z armády a byl mu "pouze" nabídnut symbolický zálet "sporťáku" M-1 Sokol. Nicméně další létání mu jak z důvodu jeho zdravotního stavu, tak i z důvodů změny pohledu na naše letce bohužel nebylo umožněno.

Jelikož nechci být obviněn z "hnidopišství", což by další upřesnňování mohlo mít za následek, ustanu v něm, koneckonců na celkový ráz knihy nemají tyto drobnosti zásadní význam. Tato publikace je určena spíše pro širší vrstvy, pro které nejsou naši letci v úplném top-interestu a těm tyto drobnosti jednak nevadí a jednak je ani nepostřehnou. Pro náročnější čtenáře, jak jsem již uvedl, nepřináší nového vůbec nic a tak musí zůstat věrni stále stejné ose Rajlich-Pajer-archiv (+ samozřejmě memoárové práce) + práce zahraničních historiků.

Závěrem snad jen to, že tato kniha i v dnešní "lehce předimenzované" nabídce z této oblasti (s ohledem na dobu ne tak dávnou by to mohlo znít až jako rouhání) své místo bezpochyby má a to především pro již zmiňované širší vrstvy.