Mark Solonin: Hloupost nebo agrese?

Třetí česky vydaná kniha Marka Solonina vyšla v ruském originálu již v roce 2006 a zabývá se sovětsko-finským konfliktem za druhé světové války. Kontroverzní ruský autor se soustředil zejména na začátek pokračovací války, jak napovídá i podtitul „Útok Rudé armády na Finsko 25. června 1941“. Než k tomuto bodu ale dojde, věnuje polovinu knihy předchozímu vývoji sovětsko-finských vztahů od ruské občanské války až do zimní války 1939-40 a jejím následkům.

V prvních kapitolách autor čtenáře stručně seznamuje s historií Finska v rámci carského Ruska a s chaosem, který vypukl po bolševickém převratu, kdy na území Finska spolu bojovaly různé frakce rudých, bílých a intervenčních vojsk. Vyzdvihuje význam osobnosti Carla Gustava Mannerheima pro ustavení samostatného Finska. Připomíná, že osud finské komunistické strany byl v SSSR podobný osudu té polské - strana byla během stalinských čistek fakticky zlikvidována: „úplně celé vedení 'rudých Finů', kteří roku 1918 uprchli do sovětského Ruska, bylo ve druhé polovině třicátých let vyhlazeno.“

Stalin se nikdy nesmířil se ztrátou území, která původně spadala pod carskou říši. V tajném dodatku k sovětsko-německému paktu o neútočení v srpnu 1939 bylo Finsko zařazeno do sovětské sféry vlivu. V sovětském vojenském plánování se dlouhodobě počítalo s akcí proti Finsku. V operační hře štábu Baltského loďstva v březnu 1939 bylo dokonce i „věštecky“ předpovězeno místo incidentu, který se stane záminkou zahájení války. Scénář hry uváděl: „Na Karelské šíji dochází ve dnech 22. - 23. 7. 1939 v prostoru vesnice Mainila k velkým pohraničním incidentům.“ Stejně tak „věštecky“ hra předpovídala, že čtyři dny po „incidentu“ přejdou sovětská vojska do útoku...

Autor se domnívá, že Stalin si na podzim 1939 válku s Finskem původně nepřál, jeho záměrem bylo s Finskem postupovat stejně jako s pobaltskými zeměmi. Tyto záměry ale narazily na tvrdý postoj finské politické reprezentace. Ta si uvědomovala, že má volbu mezi dvěma možnostmi: buď okamžitou válku s Moskvou nebo odloženou válku s Moskvou po odstoupení území (tedy za ještě horší situace). „Ničemná blecha“, jak Finsko popisoval sovětský tisk, se rozhodla pro první možnost. Na řadu tak přišly připravené vojenské plány, které předpokládaly v krátké době obsazení Finska a dosažení švédských a norských hranic. Jak nařizovala vojenská rada 14. armády, tyto hranice rudoarmějci neměli překračovat a „osoby švédské a norské armády [měli] při setkání na hranicích zdravit vojenským pozdravem“.

Již na začátku listopadu 1939 byla pro Finsko v Moskvě připravena Kuusinenova „lidově-demokratická vláda“ a zformována byla „karelofinská divize“ z osob ovládajících finštinu. Podobný postup Sovětský svaz v budoucnu uplatní ještě několikrát - připomeňme třeba výstavbu divize z osob polské národnosti na jaře 1941 nebo „dělnicko-rolnickou“ vládu v Maďarsku 1956...

Záminkou k zahájení války se - přesně podle předválečných plánů - stal 26. listopadu 1939 tzv. mainilský incident (údajné ostřelování sovětského území z Finska) a o čtyři dny později sovětská vojska přešla do útoku. Ten se ale vyvíjel zcela jinak než sovětští plánovači předpokládali. Mannerheim ve svých pamětech výstižně psal o „do očí bijícím nepoměru mezi obrovskou investicí a mizivým výsledkem“.

Solonin polemizuje s knihami Viktora Suvorova, který sovětský průlom Mannerheimovy linie v roce 1940 oslavuje jako jeden z největších úspěchů ve vojenských dějinách. Připomíná, že Mannerheimova linie nebyla vůbec tak silná, jak ji Suvorov vykresluje, a uvádí i řadu příkladů neschopnosti Rudé armády. Až polovina obrovských sovětských ztrát připadala na oblasti mimo Mannerheimovu linii.

Z jakého důvodu se Stalin nakonec rozhodl válku v březnu 1940 ukončit? Podle Solonina byla hlavním důvodem obava, aby se Sovětský svaz nedostal do přímého konfliktu se západními mocnostmi, což by mohlo vést i k ukončení války západu s Německem. Tím by zcela padl Stalinův předpoklad o vyčerpávající válce v Evropě, ze které bude SSSR profitovat. V tomto smyslu se Stalin vyjádřil i na poradě velitelského sboru Rudé armády ve dnech 14. - 17. dubna 1940, kde se hodnotily výsledky finské války: „Oni [Německo a západ] tam bojují, ale ta válka je nějaká slabá... Co když se najednou usmíří?“. Stalin na poradě v dobré náladě hodnotil finskou válku pozitivně, podle něj nebyli poraženi jen Finové, ale i taktika a technika ostatních západních mocností.

Důvodem Stalinovy dobré nálady byl podle Solonina Hitlerův vpád do Norska - nebezpečí, že by se západní mocnosti s Německem usmířily, tak zmizelo: „Hitler, aniž to měl v úmyslu, nejen zbavil Stalina úzkostného čekání na vylodění anglofrancouzského expedičního sboru na severu Finska, ale zachránil též před Hospodářovým hněvem jeho generály“. Připomíná, že za „úspěchy“ ve válce s Finskem bylo rozdáno více vyznamenání a povýšení než za bitvu u Moskvy v prosinci 1941.

Celé Finsko sice obsazeno nebylo, ale bylo jasné, že Stalin Moskevskou smlouvu bere jen jak vynucenou přestávku k úplné anexi. Mírová smlouva byla k Finsku velmi tvrdá: SSSR obsadil 13× více území než požadoval v říjnu 1939 a 5× více než byl schopen během války dobýt silou zbraní. Již deset dní po podpisu smlouvy Rudá armáda svévolně obsadila pohraniční město Enso (dnes Světogorsk), které mělo zůstat na finské straně hranice. Důvodem byla zdejší moderní továrna na výrobu celulozy a papíru, schopná zajistit až polovinu produkce pro celý SSSR.

V následujícím období si Stalin podle Solonina mohl vybrat, zda se Finsko pokusí přimět ke spolupráci nebo připraví novou válku. O tom, že se rozhodl pro druhou variantu, svědčilo několik věcí. Jako přípravka na budoucí „sjednocení finského národa“ byla zřízena nová Karelofinská svazová republika, jakési Stalinovo „náhradní Finsko“. V této republice, kde bylo minimum finsky mluvících (téměř všechno finské obyvatelstvo odešlo s ustupující finskou armádou), začala být prováděna tvrdá finizace - finská výuka ve školství, finský tisk - a to přesto, že drtivá většina obyvatel mluvila rusky. Šlo o zcela jiný přístup než Sověti prováděli např. na obsazeném polském území nebo v Besarábii.

V létě 1940 se začala aktivizovat i činnost finských komunistů a s nimi spojené Společnosti pro mír a přátelství se SSSR. Členové KSF dostali od Kominterny úkoly směřující k „přeměně Finska v sovětskou republiku“. Vše souviselo s událostmi probíhajícími v Pobaltí, kdy se po německém útoku na západě Stalin rozhodl definitivně obsadit území přiřčené mu při rozdělení sfér vlivu předchozího roku. Již 30. května 1940 byla Litva v sovětském tisku obviněna z únosů vojáků Rudé armády z posádek na jejím území a jejich mučení. Molotov po litevském vyslanci požadoval vydání ministra vnitra a šéfa litevské policie slovy: „především musí být zatčeni a vydáni soudu, pak se najdou paragrafy“. Timošenko již v polovině června Stalinovi psal o organizaci budoucího Pobaltského vojenského okruhu na území tehdy ještě samostatných států...

Ve Finsku se ale pobaltský scénář nerealizoval, přestože vojenské plánování probíhalo. Důvodem podle Solonina byly zejména rozpory s Německem, které se během léta 1940 objevily. Dohodu o průjezdu německých jednotek Finskem si paranoidní Stalin vyložil jako v podstatě finsko-německé vojenské spojenectví. Před finální anexí Finska se proto SSSR rozhodl nejprve získat znovu potvrzení svých „práv“ ve Finsku od Hitlera. K tomu mělo dojít během Molotovovy návštěvy v Berlíně v listopadu 1940, kde bylo Finsko jednou z hlavních otázek jednání. Jak Molotov Hitlerovi oznámil, SSSR by finskou otázku chtěl řešit „podobně jako v Besarábii“. Hitler s tím ale nesouhlasil a jasně dal najevo, že nechce „žádnou další válku na Baltu“. Zatímco v létě 1939 měl Stalin všechny trumfy v rukou, na podzim 1940 se musel rozhodnout - bud přistoupí na kompromis s Hitlerem nebo se obrátí proti němu. Rozhodl se pro druhou možnost.

Plánování akce proti Finsku na podzim 1940 pokračovalo, plán Leningradského vojenského okruhu stanovoval podrobně úkoly Severního frontu. Na operaci proti Finsku byly v plánech vyčleněny mimořádně velké síly - vpád do Finska tak byl možný buď před nebo po úspěšném splnění hlavního úkolu, tj. zničení německých vojsk. Na jaře 1941 Stalin rozhodl pro válku s Německem a Finsko se tak ocitlo na druhé koleji.

Tím se autor dostává k dalšímu tématu knihy - jak se SSSR dostal do války s Finskem v červnu 1941. Solonin se domnívá, že Sovětský svaz měl šanci udržet Finsko mimo válku (což je diskutabilní). Rozebírá letecké síly Severního frontu a Finska, které byly zcela nesouměřitelné a věnuje se dění ve dnech 22.-24. června 1941, kdy se na frontě s Finskem v podstatě nic nestalo. Ukazují to dokumenty sovětských jednotek, které jsou zcela v rozporu s fantastickými historkami v pamětech některých sovětských důstojníků o náletech desítek či dokonce stovek německých a finských letadel na Leningrad. Po tomto dvoudenním klidném období však přišel nečekaný rozkaz připravit hromadný nálet na údajné stovky německých bombardérů soustřeďujících se ve Finsku.

Nálet zahájený 25. června 1941 proběhl ovšem s naprosto mizivými výsledky. Část úderů směřovala proti letištím, která ve skutečnosti vůbec neexistovala. Sovětské ztráty z náletu vůbec neodpovídaly dosaženým výsledkům. Autor si klade otázku, proč tento nálet proběhl? Rozhodnuto o něm bylo na základě zjevně zcela nesprávných údajů o leteckých silách dislokovaných ve Finsku. Nálet tak naopak poskytl „munici“ finské vládě při odůvodnění vyhlášení války Sovětskému svazu 26. června 1941. Jak Solonin píše, „za úsvitu 25. června 1941 sovětské velení poskytlo finským stoupencům ‚odvetné války‘ takový dárek, o jakém se jim ani nesnilo“. V souvislosti s tím Solonin rozvíjí i hypotézu o důvodech zatčení armádního generála Mereckova, který byl 21. června 1941 pověřen celkovým velením na severním směru. V závěrečné části knihy se autor věnuje bojům na sovětsko-finské frontě v létě 1941, kdy Finové obsadili území, které museli opustit na jaře 1940 a rozebírá chaotické velení vojsk Rudé armády. 

Překlad knihy bohužel trpí některými problémy, co se týká vojensko-historické terminologie. O sovětských mechanizovaných sborech nebo německých tankových sborech předkladatel z neznámého důvodu píše jako o „mechanizovaných armádních sborech“ a „tankových armádních sborech“. O sovětských motorizovaných divizích píše jako o „mechanizovaných divizích“. Zaměňuje i pojmy operativní a operační nebo jízdní a jezdecká. Zcela nevhodné je používání terminologie britského královského letectva pro Luftwaffe: v knize se tak píše o „perutích Luftwaffe“. V letecké terminologii jsou v knize i jiné nepřesnosti, např. ŠAP nebyly „útočné“, ale bitevní letecké pluky. Najdeme i různé další chyby a překlepy, např. 1,5tunový sovětský náklaďák je v knize uveden jako „vozidlo 1,5 m“, členem ÚV VKS(b) nebyl „Melnkov“, ale Malenkov. Zvláštností je i to, že v českém textu byly ponechány odkazy na mapy - ty přitom v knize vůbec nejsou! V ruském originálu je otištěno celkem 15 map.

Celkově je to zajímavé a velmi čtivé pojednání, a jak je u Solonina zvykem, i s některými diskutabilními názory. Jde o pohled rozebírající zejména akce ze sovětské strany, u některých témat by byla potřeba i podrobnější analýza finských pramenů, což sám autor přiznává.