Paměti jednoho z tvůrců německých tankových sil, i protivníky uznávaného generálplukovníka Heinze Guderiana (1888-1954), patří k často citovaným knihám. Ještě v dobách existence východního bloku byly ze „studijních důvodů“ vydány třeba v Polsku nebo v SSSR, kde od dob chruščovovského „tání“ vyšly, byť šlo někdy o překlady trochu upravené či zkrácené, třeba i paměti Hotha, Mellenthina nebo Halderův deník. Guderianova studie o organizaci tankových vojsk byla pro studijní účely armády vydána v Moskvě již v roce 1940. Československo bylo v tomto ohledu „papežštější než papež“, protože před rokem 1989 se tu žádný překlad podobné „revanšistické literatury“ neobjevil. Velká vlna vydávání překladů německých pamětí přišla až v první polovině 90. let a je docela s podivem, že Guderianovy memoáry minula, v češtině je tak vydalo až nakladatelství Jota v loňském roce.Jde o standardní paměti německého generála, psané nepříliš dlouho po válce na přelomu 40. a 50. let, v době, kdy své paměti připravovala i řada bývalých Guderianových kolegů, mnohdy na žádost historických oddělení armád bývalých nepřátel. Guderian neměl zdaleka k dispozici všechny prameny, které by při psaní potřeboval, přesto napsal paměti docela podrobné. V předmluvě knihy, vydané poprvé v roce 1951, nejprve vysvětluje důvody, které ho vedly k sepsání pamětí a vyzývá současníky ať se nenechají „poplést plačtivým nářkem slabé současnosti nad takzvaným ‘nacionalismem’“ a věří v nový, tentokrát mírový, vzestup Německa v rámci jednotné Evropy - v tomto ohledu se nemýlil.
Téměř pět set stran chronologického výkladu autor začíná velmi stručným shrnutím svého mládí a vojenské kariéry do roku 1918, první světovou válku téměř nezmiňuje. Obsáhlejší je již kapitola druhá „Vznik německého tankového vojska“, která se zabývá z hlediska německé armády nelehkým obdobím výmarské republiky a první polovinou 30. let. Guderian nás seznamuje s tím, jak se vůbec k tankům dostal, jak ho oslovily zahraniční studie autorů jako Fuller nebo Liddell-Hart. Připomíná nelehkou cestu technického vývoje prvních německých tanků a vysoce hodnotí tehdejšího velitele německých tankových vojsk gen. Lutze. V roce 1933 se také poprvé setkává s Hitlerem, který se o vývoj tanků hned od počátku dost zajímal, čímž na Guderiana udělal poměrně příznivý dojem. Za dva černé okamžiky armády ve 30. letech označuje „noc dlouhých nožů“ 30. června 1934, kdy byl zavražděn gen. von Schleicher, a počátek února 1938, kdy došlo k čistce ve velení armády, která ani v jednom případě nedokázala nijak reagovat.
Prvním „bojovým“ nasazením Guderianových tanků byl anšlus Rakouska v březnu 1938, kdy velel XVI. armádnímu sboru, kterému byla kromě 2. tankové divize podřízena i Leibstandarte SS Adolf Hitler. Popisuje vítězný postup a nadšené přijetí německých vojáků: „Děti jednoho národa, jež na dlouhá desetiletí rozdělila nešťastná politika, se znovu našly a s jásotem se vítaly“. Podle svých slov „nikdy nezažil tak živelné nadšení“, jaké nastalo při příjezdu Hitlera.
Polemizuje zde také s tvrzením v pamětech W. Churchilla, že německé motorizované jednotky během pochodu do Rakouska selhaly, protože měly takový počet poruch, že i Hitler byl „vzteky bez sebe“. Podle Guderiana se nic takového nestalo: „Vstup do Rakouska proběhl všeobecně bez potíží. Výpadky automobilů byly nepatrné, v případě tanků poněkud větší... ale více než 30 % to v žádném případě nebylo... Toto množství nebylo vzhledem k délce cesty nijak zvlášť vysoké.“ Připomíná, že v té době ještě nebyl na dostatečné úrovni servis a zásobování pohonnými hmotami a také výcvik vojáků nebyl dokončen. Celkově hodnotí nasazení motorizovaných jednotek při anšlusu pozitivně, zejména z toho důvodu, že poskytlo nové zkušenosti, které byly hned při další akci využity. Sarkasticky pak připomíná, že „stejná vojenská mašinérie, která se zde ‚s potížemi převalila přes hranici‘ [jak píše Churchill], pak v roce 1940 jen v mírně vylepšené kondici stačila na to, aby přemohla zastaralá vojska západních spojenců.“ Podle Guderiana chtěl Churchill jen dokázat, že v roce 1938 by západní spojenci mohli vést s Německem úspěšnou válku, k čemuž je on sám velmi skeptický.
Hned o půl roku později se Guderian účastní dalšího „vítězného pochodu“ - obsazení čs. pohraničí po mnichovské dohodě. Jak připomíná, v září 1938 „vzhledem k odmítavému postoji Československa k jakýmkoli ústupkům narůstalo nebezpečí války“, kterou odvrátila mnichovská dohoda. Při obsazování odstoupeného území stál Guderian opět v čele XVI. armádního sboru obsazujícího oblast západních Čech, tu hned v prvních dnech navštívil i Adolf Hitler, jemuž Guderian dělal doprovod - 3. října ho očekával na hranici u Aše, účastnil se s ním i polního obědu. Další den 4. října proběhla před Hitlerem přehlídka Guderianových tanků v Karlových Varech. Autor popisuje dojemné scény, které obsazování území provázely, sudetští Němci „prošli dvacetiletým utrpením, kvůli nepopiratelným přehmatům českých nacionalistů... museli hodně vytrpět, nesmírnou bídu, nezaměstnanost, národní útlak. Hodně jich ztratilo veškerou naději. Nyní měl přijít nový rozmach.“ Seznámil se také s některými osobnostmi z řad česko-německé šlechty a potěšilo ho „jejich pravé němectví“.
Na konci roku 1938 převládal pocit uspokojení, Guderian podle svých slov věřil v další mírový vývoj a výstavbu nově připojených částí říše. Hitlerovy zahraničněpolitické úspěchy „smazaly špatný dojem z únorové krize“. V té době také probíhala reorganizace německých tankových vojsk, Guderian se stal velitelem rychlých sil a generálem tankových vojsk, zpracovávala se nová struktura a předpisy výcviku.
Březen 1939 přinesl další nasazení německých tankových vojsk při obsazení Čech a Moravy. Guderian uznává, že „iniciativa k tomuto kroku vyšla výhradně od Hitlera“, což vytvořilo „vážnou zahraničněpolitickou situaci“. V Brně si prohlédl čs. obrněnou techniku, která „vypadala použitelně a dobře nám posloužila v polském a francouzském tažení“. To je také jedna z mála zmínek v knize o čs. technice v německé armádě, ta přitom tvořila v první fázi války velmi podstatnou část z nasazených německých tanků.
Období roku 1939 do zahájení války přechází poměrně stručně, v letních měsících měl prý připravovat jednotky na velké podzimní manévry, 22. srpna 1939 byl převelen do pomořanského výcvikového prostoru, prý aby „připravil podél říšské hranice na ochranu před polským útokem polní opevnění“. Teprve poté mu měly být sděleny rozkazy o postupu do Polska. Nálada byla vážná a bez uzavření paktu se SSSR, který Hitlerovi kryl záda, by se zřejmě změnila na nepříznivou. Hitler podle Guderiana Polákům učinil „umírněné návrhy, jenomže Poláci o dohodě neuvažovali... a vybrali si válku“. O několik dní později začal německý útok a rychlý postup s poměrně nízkými ztrátami. Guderianův XIX. armádní sbor 5. září navštívil sám Hitler, který vyjádřil překvapení nad nízkými ztrátami a zajímal se o podrobnosti nasazení tankové techniky. Návštěva podle Guderiana „udělala na vojsko velmi dobrý dojem. V dalším průběhu války však Hitler bohužel na frontu zajížděl čím dál méně... [a] ztratil tak kontakt s vojáky“. Neopomene připomenout, jak poskytl ochranu polským církevním hodnostářům a stručně zmiňuje i setkání s jednotkami Rudé armády postupující z východu a společnou přehlídku s gen. Krivošejnem v Brestu Litevském.
Po polském tažení Guderian podle svých slov doufal, že „západní mocnosti by mohly uzavřít rozumný mír“, místo toho ale pokračovala „podivná válka“. V další kapitole popisuje přípravu nového plánu tažení proti Francii, na jehož tvorbě se výrazně s Mansteinem podílel. Podrobně líčí velmi úspěšnou francouzskou kampaň, své spory s nadřízenými, kteří se obávali, že postupuje příliš rychle, pokračující postup tak někdy kryl tzv. „bojovým průzkumem“. Rozebírá samozřejmě zastavení německých tankových jednotek před Dunkerque, což podle něj způsobila „Hitlerova nervozita“ z rychlého postupu spolu s Göringovým přesvědčením o dostatečné síle letectva k zabránění úniku Britů přes kanál. To, že se tomu nepodařilo zabránit, silně ovlivnilo Hitlerovy vyhlídky na ukončení konfliktu s Velkou Británií.
S příměřím uzavřeným s Francií Guderian spokojen nebyl, sám by, jak píše, byl spíše pro obsazení celého území Francie, po získání francouzských středomořských přístavů by pak v součinnosti s Itálií byla obsazena Malta a provedeno vylodění v Africe, což by Brity v roce 1940 zasáhlo silněji než o rok později a válku by se podle něj možná na západě podařilo ukončit. Podle Guderiana byl však Hitler „v zajetí kontinentálního způsobu uvažování a plně nedocenil pro Brity rozhodující význam středomořského prostoru“.
V následující kapitole se již autorova pozornost obrací na východ. O plánech tažení proti SSSR se podle svého tvrzení dozvěděl až krátce po Molotovově návštěvě v Berlíně v listopadu 1940 a podle svých slov „nevěřil vlastním očím“. Nechápal, proč chce Hitler opakovat chybu z první světové války, tedy otevřít další frontu, aniž by byla dokončena válka na západě. Své pochybnosti a rozhořčení prý otevřeně v OKH oznámil, zde ale „projevovali neotřesitelný optimismus“ a byli přesvědčeni, že válka na východě bude záležitosti 8-10 týdnů. Hitlerovy důvody k zahájení války, které velitelům prezentoval na shromáždění velitelského sboru 14. června 1941, Guderian nepokládal za přesvědčivé. Připomíná i historku, jak sovětští zbrojní experti na návštěvě v Německu na jaře 1941 nechtěli věřit, že PzKpfw IV je nejtěžším německým tankem a domnívali se, že Němci před nimi něco tají.
Podrobně pak líčí postup do nitra SSSR, který byl v prvních týdnech ještě rychlejší než postup předchozího roku na západě. Rozebírá spory o rychlost postupu a zejména o cíl postupu po ukončení první fáze operace začátkem srpna 1941. Rozhodnutí o dalším směru postupu v srpnu 1941 označuje za „rozhodující okamžik války“. Na schůzce 4. srpna 1941 se Hitlera snažil přesvědčit o nutnosti rychlého pokračování postupu na Moskvu jako hlavního strategického cíle. Hitler mu zde také přiznal, že „kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize, skutečně souhlasí, tak bych, myslím, tuhle válku nezačínal“. Guderian v knize „Achtung, panzer“ z roku 1937 uvedl, že SSSR disponuje 10000 tanky, když toto číslo ještě předtím kvůli nesouhlasnému názoru generálního štábu snížil z původních 17000 (což skutečně v podstatě odpovídalo skutečnosti). Hitler na Guderianovo přesvědčování nedal a jako další cíl stanovil obsazení Kyjeva za pomoci sil skupiny armád Střed, včetně Guderianovy tankové skupiny. To se rozhořčený Guderian dozvěděl na schůzce s Hitlerem 23. srpna a pokládal to „téměř za zločin“. Hitler rozhodnutí odůvodňoval zejména hospodářskými důvody: „Moji generálové nerozumějí válečnému hospodářství.“
Úspěch u Kyjeva s obrovským počtem sovětských zajatců Guderian pokládá pouze za „taktický“. Vzpomíná také na svůj rozhovor se zajatým velitelem sovětské 5. armády gen. Potapovem, který mu řekl, že ústup z Kyjeva jim byl z Moskvy zakázán, „tehdy nás takový zásah velmi udivil... sami jsme ale [později] museli učinit nejhorší zkušenosti s obdobnými zásahy“.
Další obnovený postup na Moskvu sice Němcům přinesl ještě velké úspěchy, ale válečný stroj se již zadrhával. Guderian zmiňuje technickou převahu sovětských tanků T-34 i zlepšující se ruskou taktiku, nedostatečné zásobování a mizerné počasí, které dávalo Němcům jasně najevo, že tažení tento rok rozhodně neskončí. Když v polovině listopadu tanková skupina dostala rozkazy určující cíle dalších až 600 km na východ, bylo Guderianovi jasné, jak také oznámil nahoru, že jde o cíle zcela nesplnitelné.
Zamrzlý postup zcela vyčerpaných německých jednotek skončil začátkem prosince sovětskou protiofenzivou, která na mnoha místech vyvolala doslova paniku. Vrchní velení odmítalo návrhy frontových generálů na zkrácení frontové linie a taktické ústupy do výhodnějších pozic, začala velká vlna personálních obměn velitelského sboru na východě. Obětí této vlny se stal i Guderian po své pětihodinové debatě, místy až hádce, s Hitlerem 20. prosince 1941. Hitler mu na jeho požadavek povolit stažení vojsk na výhodnější pozice odpověděl, že vojska mají zůstat tam, kde jsou, a mají si polními houfnicemi ve zmrzlé zemi vystřílet pozice v trychtýřích po granátech, tak jak to on sám zažil za první světové války ve Flandrech. Guderianovy námitky, že v takových mrazech a s tak malými počty děl se vystřílí maximálně jamky velikosti umyvadla, nebral v potaz. 26. prosince 1941 byl Guderian, který měl v generálním štábu pověst potížisty a velitele, který často moc nerespektuje rozkazy, přeložen do zálohy.
Další vývoj války tak Guderian, navíc sužovaný zdravotními problémy, sledoval jen zpovzdálí. Na dalších stranách stručně shrnuje průběh tankové války v letech 1942-43 a poněkud chaotický vývoj obrněné techniky v Německu, Hitlerovy zásahy a neúspěšnou snahu o unifikaci výroby. Stále změny výrobních plánů, roztříštěnost výroby mezi mnoho různých typů a „dočasných řešení“ a „výplody fantazie stratégů z kanceláře“ jako supertank Maus byly velkým německým problémem. Až po více než roce byl Guderian znovu povolán do služby - po katastrofě u Stalingradu byl Hitlerem v únoru 1943 jmenován generálním inspektorem tankových vojsk s velmi rozsáhlými pravomocemi - do jeho kompetence spadala celá organizace, výcvik i spolupráce na vývoji nové výzbroje tankových vojsk. Popisuje další vývoj německých tankových vojsk a své návrhy, které mnohdy nebyly realizovány. Ve výkladu o vyráběných typech najdeme různé nepřesnosti, což je ale u pamětí pochopitelné, nejde o historii technického vývoje německých tanků.
Guderian se tak znovu dostal do nejvyššího velení německé armády a do pravidelného styku s Hitlerem, kterému otevřeně sděluje svůj nesouhlas s plánem útoku u Kurska, na což mu Hitler odpovídá, že „při pomyšlení na tenhle útok se mi také sevře žaludek“, ale plány nezmění. Spolu s některými kolegy probírá možné změny organizace vrchního velení, na návrh na jmenování nového vrchního velitele armády se mu však od Jodla dostává lakonické odpovědi: „Znáte snad lepšího vrchního velitele než Adolfa Hitlera?“. Spor vede i s Rommelem, kterého jinak velmi uznává, o umístění tankových záloh před invazí na západě. Rommel z obav před naprostou spojeneckou vzdušnou převahou trvá na umístění co nejblíže pobřeží. Guderian je naopak pro umístění u Paříže, aby byly po pečlivé přípravě nočních přesunů zálohy vrženy proti spojeneckému předmostí, až bude jasné, kde ke skutečnému vylodění došlo. Rommel podle něj „nebyl schopen porozumět otázce mobilních záloh“. Boje na západě pak téměř zastiňuje naprostá německá katastrofa na východní frontě v červnu 1944 - ruský příval se zdál „téměř nezastavitelný“.
Do toho navíc přichází atentát na Hitlera, který „hrozil, že zhatí všechno úsilí o obranu vlasti“. Guderian podle svých slov o přípravách atentátu nevěděl, dříve se sice setkal s nějakými „řečmi“, ale konkrétně do ničeho zasvěcen nebyl. Sám takové plány navíc zcela odmítal, spiknutí pokládal za nepřipravené a i kdyby se zabití Hitlera podařilo, výsledkem by podle něj nebylo nic dobrého. Výsledky atentátu „pokládá za hrozné, ať na něj pohlížíme z jakéhokoli úhlu. Já osobně odmítám vraždu ve všech formách. Naše křesťanské náboženství má v tomto ohledu jednoznačný postoj. Proto nemohu schvalovat rozhodnutí k atentátu.“ Dále oslavuje „věrnost německého vojáka, věrného přísaze i přes hrozící porážku“, jenom „z této věrnosti, z této odvahy přinášet oběti se může znovu zrodit silný a zdravý národ“. Stručně se věnuje i neslavné kapitole své kariéry - Hitlerem byl jmenován za člena čestného soudu v čele s maršálem Rundstedtem, který rozhodoval o propuštění důstojníků zapletených do spiknutí a jejich postavení před Lidový soudní dvůr. Podle svých slov se jednání snažil neúčastnit a když byl přítomen, tak se „poctivě snažil zachránit, koho jsem mohl“.
Hitler Guderiana zjevně pokládal za zcela spolehlivého a po atentátu ho postavil do čela generálního štábu armády. Jak vzpomíná, přebíral nejen „dezorganizovaný štáb, ale i frontu, která se nacházela v naprostém rozkladu“. Od července 1944 do března 1945 měl v čele generálního štábu nelehkou úlohu při německém ústupu a pokusech zastavit příval na východě, který byl hlavní oblastí kompetencí OKH. Zmiňuje i varšavské povstání a k názorům, že ho Stalin nechal záměrně vykrvácet, uvádí: „My Němci jsme se domnívali, že ruský postup zadržela naše obrana, a ne sabotáž polského povstání... a že povstání - z pohledu protivníka - začalo příliš brzy.“
Temnější stránky německého vedení války Guderian v pamětech zmiňuje zcela minimálně několika větami podle standardní šablony podobných německých pamětí. O zacházení se zajatci nebo jiných válečných zločinech na východě se v knize v podstatě vůbec nezmiňuje. Rozkaz uvolňující uplatňování vojenského trestního zákoníku na východě prý odmítl a v jeho tankové skupině - jak jinak - „nikdy nebyl použit“. Podobně o tzv. komisařském rozkazu tvrdí, že „v mé tankové skupině jsme o něm vůbec nevěděli“ a „v mých jednotkách nebyl nikdy použit“, což je možné, ale podle posledních německých výzkumů se uplatňoval ve více než 80 % německých divizí na východě. V pozdějších letech se k němu prý pouze doneslo pár zpráv „o různých nepřístojnostech“ na východě.
Jednou větou v knize připomíná „osudnou krátkozrakost a neodpovědnou tvrdost při zacházení se Židy“, což označuje za „šílenství“, které nejvíce „poškodilo věc nacionálního socialismu a Německa“. O tom, co se dělo v koncentračních táborech, „jsme se veřejnost i já dozvěděli až po zhroucení Říše“. Docela úsměvné je také jeho tvrzení, že uzavřením Říšského sněmu 26. dubna 1942, kdy byl schválen zákon dávající Hitlerovi volnou ruku ve všech oblastech státní moci, „Německo přestalo být moderním právním státem“. Jako by snad nešlo o čistou formalitu a v předchozích letech nacistické Německo „moderním právním státem“ snad bylo.
Několikrát v knize naopak zmiňuje, jak jeho vojska na východě ochraňovala církevní a kulturní památky nebo jak místním občanům umožnili znovu otevřít kostel. Docela úsměvně působí jeho kritika náboženských poměrů v SSSR nebo jeho vzpomínka na návštěvu ateistického muzea v jednom kostele, což „nebylo hezké“. V Tolstého sídle v Jasné Poljaně se prý Němci chovali velmi obezřetně a nepoškodili jediný kus nábytku a ani jedinou knihu, opačná tvrzení jsou „ruská propaganda z nenávistí naplněných poválečných časů“. Němci se podle něj nedotkli ani Tolstého hrobu, jehož okolí ale „Rusové zřejmě zaminovali“.
V knize rozebírá také spojenecký požadavek bezpodmínečné kapitulace Německa, který pokládá za „brutální“. Němci prý poté „nemohli pochybovat o tom, že naši nepřátelé jsou prodchnuti vůlí zničit německý národ a že se jejich boj nezaměřuje na Hitlera a na takzvaný nacismus, ale proti schopnému, a proto nepohodlnému hospodářskému konkurentovi“. Za „hrozné“ označuje zacházení s německým obyvatelstvem na východě, z pohledu 700 let „německé práce na východě“ byl podle něj „požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci hrůznost, zločin proti lidskosti, pro vojáka navíc ještě pohana“. Kapitulaci tedy tvrdě odmítal, naděje si dělal na jakési pofiderní „mírové řešení“, ke kterému podle něj mohlo dojít po částečném vojenském úspěchu na frontě. Obhajuje i trestní opatření proti partyzánům, spojenci navíc podle něj „při vstupu do Německa vydali podstatně přísnější nařízení, než jaká kdy [na okupovaných územích] uplatnili Němci“ a spojenecké soudy po konci války „vydávaly velmi svérázné rozsudky“. Sám Guderian v březnu 1945 v rozhlasovém projevu „protestoval proti ruskému násilí“, ale bez úspěchu, „lidskost a rytířskost“ se prý na konci války vytratily.
Guderianovy nářky nad ztrátou „lidskosti a rytířskosti“ na konci války působí dnes samozřejmě směšně, na začátku 50. let, kdy knihu psal, je ale asi myslel vážně. V knize také mnohokrát vzpomíná na svá setkání s Hitlerem. Hitler ho do jisté míry fascinoval, ale zároveň mu byl schopen v debatách rázně oponovat, což dokládají i jiní pamětníci. Přesto je však obrázek, který paměti dávají, tedy že snad každé setkání s Hitlerem znamenalo hádku, jistě dost zkreslující. Většina situačních porad probíhala mnohem klidněji, jak dokládají jejich dochované záznamy. Hitler měl v Guderiana důvěru, jinak by ho těžko po atentátu v červenci 1944 pověřil vedením generálního štábu. Nemovitost ve Warthegau a štědrou finanční dotaci, kterou Guderian dostal od Hitlera podobně jako jiní generálové, zmiňuje jen v náznacích, o osudu původního polského majitele se pochopitelně nedočteme nic.
Kniha je doplněna i obrazovou přílohou a mapami, částečně s ponechanými původními německými popisky. Fotografie jsou dost známé, u té s popiskem „Ve velitelském tanku“ ve skutečnosti vidíme Guderiana v SdKfz 251, u jedné následující pak mohlo být zmíněno, že zachycuje tank československého původu PzKpfw 35(t). V překladu knihy najdeme některé nepřesnosti, často se nevhodně zaměňují slova „operační“ a „operativní“ („operativní oddělení“ apod.), název organizace Kraft durch Freude neznamená „Silou k radosti“, jak se v knize píše, ale přesně naopak „Radostí k síle“, Hitlerovy Weisungen nepřekládáme jako „pokyny“, ale jako směrnice nebo direktivy. Názvy tanků jsou v knize někdy přeloženy („Tygr“, „Panter“), jindy ponechány v originálu („Tiger“, „Panther“).
Celkově jde o paměti nijak se nevymykající jiným podobným sebeobhajujícím pamětem německých generálů. Přináší některé doplňující subjektivní pohledy na události a válečná tažení, kterých se autor účastnil a nutno přiznat, že jsou docela čtivé.