Tato kniha byla sice vydána již v roce 1981, ale pokud odhlédneme od ideologického balastu, stále nám poskytuje velmi slušný přehled o vývoji letecké války v letech 1939-45. Kniha vyšla v bratrské socialistické NDR (česky = v sovětském okupačním pásmu Německa) v roce 1977, autor v ní využil archivy luftwaffe, které zůstaly ve východní části Německa.

I když tomu název knihy neodpovídá, tak se kniha téměř výhradně zaměřuje na vývoj luftwaffe, kromě některých menších kapitolek věnovaných sovětskému letectvu a letectvu západních spojenců. Na konci knihy je ještě doplněna padesátistránková příloha věnovaná československým letcům ve Velké Británii a v Sovětském svazu včetně tabulek bojové činnosti, nejúspěšnějších stíhačů apod.

Autor samozřejmě v knize často polemizuje s „buržoazními“ historiky a s mnoha jeho tvrzeními se nedá souhlasit. Příkladem je jeho tvrzení o „plánovaném vražedném úderu“ na Rotterdam, nebo jeho polemika s „revanšistickými“ historiky, kteří prý záměrně snižují sílu luftwaffe při útoku na Sovětský svaz. Podrobně vypočítává letadla nasazená do operace Barbarossa včetně letadel německých spojenců. Naopak vůbec nezmiňuje fakt, že sovětské letectvo bylo v té době zdaleka nejsilnější na světě. Jeho tvrzení, že 80% sovětských letadel bylo zastaralých, je sice pravdivé, ale stejně dobře se dá vztáhnout i na německá letadla, o letectvu německých spojenců ani nemluvě. Autor se také samozřejmě v knize neustále snaží zdůrazňovat vedoucí roli sovětského letectva ve válce.

V knize také analyzuje leteckou bombardovací ofenzivu Spojenců a příčiny neúspěchu německé protivzdušné obrany. Jednou z příčin byla obrovská roztříštěnost německé výroby, kdy se vyrábělo několik desítek různých typů, často už zastaralých. K racionalizaci došlo až během roku 1944, kdy navíc došlo k úplnému zastavení výroby bombardérů a Německo se už soustředilo pouze na pasivní obranu stíhači. Vzhledem k tomu, že vývoj strategického čtyřmotorového bombardéru byl zastaven už před válkou, nemělo Německo ani prostředky, které by mohly nějak ovlivnit válečnou výrobu v nepřátelských státech.

O vývoji proudových a raketových letounů se autor domnívá, na rozdíl od mnoha „buržoazních“ historiků, že by jejich časnější zařazení do výzbroje nemohlo zásadně ovlivnit válku.

Na řadě míst autor sice s ideologickým podtextem, ale v podstatě oprávněně kritizuje strategii spojeneckého bombardování. Např. přerušení bombardování německých závodů na výrobu syntetického benzínu, které mohlo Německo srazit na kolena už během roku 1944. Spojenci se ale podle autora obávali, že by to umožnilo rychlý postup sovětské armády do střední Evropy. Stejně tak bombardování Škodovky 25. dubna 1945, v době kdy byl kolaps Německa už naprosto jasný, mělo podle něj i jiné než čistě vojenské cíle. Dodnes nepříliš objasněné jsou i důvody známého bombardování Drážďan 14. února 1945. Pravda je, že v poslední fázi války si Spojenci pro bombardování vybírali zejména cíle ve východní části Německa (což je ovšem na druhou stranu pochopitelné).

Předposlední kapitolka se na několika stránkách stručně zabývá také leteckou válkou na Dálném východě. Nejpozoruhodnější je tady asi tvrzení, že „rozhodující podíl na vítězství nad Japonskem měla sovětská armáda“.

Celkově je ale kniha, pokud přejdeme ideologická zkreslení, i dnes poměrně dobrým zdrojem informací. V knize jsou výborné zejména podrobné tabulky nasazení jednotlivých letounů na různých tažení a frontách, ztráty za různá období, počty vyrobených letounů v jednotlivých firmách apod. Tabulek a grafů všech možných údajů je v knize opravdu hodně.

Na závěr ještě malá odbočka, která nesouvisí s leteckou válkou. Musím se zmínit o poznámkách českého překladatele M. Brože na konci knihy. Např. když je v knize zmíněno jméno Ericha von Mansteina, tak Brož okamžitě doplnil „vysvětlující“ komentář. Cituji:

„Manstein patřil k typickým představitelům prušácké vojenské kasty... V knize Ztracená vítězství se pokouší vynášením údajné převahy německého ducha přejatého od starých Germánů rozněcovat velkoněmecký šovinismus, snižovat podíl Sovětského svazu a Rudé armády na vítězství nad Německem, všemožně falšovat dějiny druhé světové války a zejména dokazovat, že hitlerovští maršálové a generálové - tedy i on sám - byli a jsou nepřekonatelnými válečníky a že vinu za krach wehrmachtu nese jedině Hitler. Kromě zuřivé nenávisti k Sovětskému svazu a typicky prušácké germánské nadutosti z celé knihy čiší Mansteinova snaha přesvědčit nejreakčnější imperialistické kruhy, zejména v USA a Velké Británii, že se v případě příští války proti Sovětskému svazu a ostatním zemím socialistického tábora mohou na bývalé hitlerovské generály a důstojníky v tehdy se tvořící západoněmecké armádě plně spolehnout.“

Těžko si představit lepší doporučení :-)