Máme zde další knihu o východní frontě z pera Davida Glantze. Nijak se nebudu tajit, že jsem tím byl velmi potěšen. Očekával jsem další kvalitní knihu a nutno hned úvodem podotknout, že oprávněně.

David Glantz je autor, jehož knihy se vyznačují vysokou odbornou úrovní. Své poznatky čerpá ze sovětských i německých archivů a konfrontuje je s množstvím vzpomínek přímých účastníků. Snaží se tak podat co nejpřesnější obrázek válečného dění. Protože popisuje tažení především ze sovětského pohledu, jeho hlavní zdroje jsou nově odtajněné ruské archivy. Neznamená to ovšem, že by se jednalo o prosovětsky píšícího autora. Naopak, upozorňuje na veškeré sovětské chyby a nedostatky ať už velitelů či samotné Rudé armády. Jedná se ovšem o kritiku adresnou a nikoliv jalovou. Tak jako nepromíjí sovětské omyly, přehmaty a neúspěchy, neubírá jim jejich úspěchy či nezastírá odvahu sovětských vojáků. Stejně tak i bourá tradiční klišé o tom, že za sovětské úspěchy či neúspěchy mohou jen zásahy Stalina či Hitlera na straně druhé.

V této knize se zabývá první sovětskou ofenzívou na Balkán. V první kapitole je souhrn předcházejících událostí a nástin celkové strategické situace. Musím říci, že z mého pohledu se jedná asi o nejzajímavější část knihy. Glantz zde polemizuje se vžitou představou průběhu bojů v zimě 1943/44 a následné sovětské operace na jaře 1944 na balkánském směru. Na základě vlastního zkoumání přináší jiný pohled na celou problematiku, hlavně na sovětskou strategii. Upozorňuje zde především na problém maskování neúspěšných operací sovětskou historiografií a jejich vytěsňování z odborné literatury. Velmi přesvědčivě zde dokazuje, že ve sledovaném období proběhlo více bojových operací, než jaké byly doposud uváděny, stejně tak, že záměry těch popsaných byly mnohdy daleko ambicióznější.

Zatímco tedy tradiční představa je taková, že Rudá armáda dávala v této fázi války přednost úderům na úzkém úseku fronty, a tak vedla v zimě 1943/44 ofenzivní činnost na svých křídlech, aby později v létě zahájila ofenzívu zase na středním úseku, Glantz přesvědčivě dokládá, že tomu tak nebylo a Sověti se snažili o ofenzivní postup prakticky na celé šíři fronty a tím navazovali na svoji strategii z předchozích let. Podobně upozorňuje na nepřesné popisy strategické situace ze strany Němců, které vycházejí právě z původní tradiční koncepce. K balkánské dimenzi války potom uvádí, že dřívější tvrzení o přechodu Sovětů do obrany na tomto úseku na jaře 1944 opět neodpovídá realitě, neboť se zde snažila Rudá armáda provádět rozsáhlou ofenzivní činnost a proniknout na Balkán daleko dříve, než při pozdějším úspěšnějším pokusu z léta 1944. A právě rozborem první neúspěšné ofenzívy se “Bouře“ zabývá. Přestože se jedná o relativně krátkou sumarizaci, je tato část knihy doslova nabita informacemi a závěry. Autor zde navíc upozorňuje na to, že toto téma není v ruské odborné literatuře dostatečně rozebráno.

V druhé kapitole se věnuje situaci na frontě před začátkem sovětské ofenzívy ať už v rovině všeobecné, tak v pásmech jednotlivých vojenských uskupení na bojích podílejících se, a to jak na straně Sovětů (2. a 3. ukrajinský front), tak na straně Němců (skupina armád Jižní Ukrajina). Přiblíží zde i sovětské plánování a v rámci příloh rozepíše organizaci sovětských vojsk.

Následuje třetí až osmá kapitola, které jsou popisem samotných bojů. Jedná se o popis velmi komplexní a detailní, postihující prakticky veškeré aspekty bojů. Kapitoly jsou vždy rozděleny podle jednotlivých fází operace, je zde popsáno postupné plánování, průběh operace a dosažené výsledky. Vše je zde rozebráno od nejvyšší úrovně frontů až po úroveň divizí. Každá kapitola má vlastní obsáhlou přílohu, rozebírající organizaci a poměry sil vojsk. V deváté závěrečné kapitole Glantz bilancuje. A to nejen samotnou operaci, kde shrnuje ztráty a zisky, tak i její zasazení do celkové strategické situace na východní frontě.

Jak už jsem poznamenal výše, veškeré operace jsou rozebírány do nejpodrobnějších detailů, Glantz využívá rozsáhlou memoárovou literaturu, archivní zdroje i oficiální historické studie ať už sovětské či německé. Oboje porovnává a detailně tak vykresluje celý obraz bojů. Popisuje problémy, se kterými se oba protivníci potýkali, ukazuje jejich chyby a osvětluje přednosti. Upozorňuje na různé detaily, například, že se jedná o první období, kdy Rudá armáda nepřerušila ofenzivní akce ani s příchodem tzv. rasputice. Navíc osobně musím poznamenat, že se mi zdá, že postupem času se Glantz opravdu rozepisuje a jeho knihy se stávají čtivější a o to zajímavější.

Poznámková část knihy je taktéž dostačující, jak už bývá u Joty zvykem. Abych ovšem jen nechválil, měl jsem ke knize i výhradu. Tou byla absence map. Na rozdíl od jiných Glantzových knih jich je zde opravdu pomálu, pouze dvě a to na začátku a na konci knihy, pocházející z VIII. svazku českého vydání sovětských Dějin druhé světové války. Také v jednom případě je chybně identifikováno samohybné dělo ISU-122 jako IS-122 (s. 234).

Glantz jednoznačně odvedl opět skvělou práci a ukázal, proč je považován za špičku mezi historiky zabývajícími se východní frontou. Jeho kniha velmi detailně a přehledně mapuje další nepříliš známé boje. Nezbývá, než souhlasit s obalem knihy, že tato kniha je základní četbou pro ty, zabývající se druhou světovou válkou.