Poněkud nepříjemné překvapení mi připravilo brněnské nakladatelství Jota. Téměř každý čtenář, který sleduje válečnou (military) historii, resp. vojenské dějiny, alespoň jednou v ruce držel některou z publikací, jež Jota v edici Military vydává. Z posledních knih stojících za pozornost lze uvést „Zimní válku“ (Carl van Dyke) či „Nerovné spojence“ (Richard L. DiNardio). Mezi zmíněnými a dalšími podobnými tituly (vzpomínkami Ericha von Mansteina atd.) však pozornost upoutá kniha s názvem „Moje paměti“ (Radola Gajda). Jejím autorem překvapivě není cizí autor — jak by se dle jména mohlo zdát —, nýbrž velmi komplikovaná postava českých vojenských a politických dějin 1. poloviny 20. století.

Osobnost československého generála a zároveň politika se v české i zahraniční historiografii dočkala poměrně značné pozornosti,[1] zejména v souvislosti s tzv. Gajdovou aférou probíhající na konci dvacátých let minulého století v první československé republice. Také jeho paměti na vojenské tažení československých legionářů v Rusku byly vydány již třikrát.[2] Brněnské nakladatelství Jota, které v edici Military pravidelně vydává zejména tituly zahraniční produkce s vojenskou tématikou, se minulý rok odhodlalo k jejich otištění počtvrté, resp. popáté.

Celkových 336 stran obsahuje samotné Gajdovy vzpomínky na jeho vojenské působení v první světové válce, doslov historika Doc. PhDr. Vladimíra Fice, CSc.; chronologické údaje z Gajdova života; výkladový slovník některých pojmů; „Přehled organizačního vývoje čs. jednotek v Rusku“; výběrovou bibliografii prací o R. Gajdovi; ediční poznámku a jmenný rejstřík.

Není mým úmyslem podrobně stopovat a konfrontovat zápisy budoucího československého generála s dosud vydanou literaturou na dané téma — to by byl úkol případného odborného editora. V tomto směru se omezuji na lakonické konstatování, že mnohé úsudky by za editorský komentář stály. Podle mého názoru by se editor mohl také věnovat úloze Gajdových pamětí v kontextu sporů o význam domácího a zahraničního vývoje v první republice. (Například známý básník a politik Viktor Dyk z národně demokratické strany Paměti využil v článku s názvem „Počátek a konec epopeje“, který otiskl časopis Lumír. V reakci na to vyšla r. 1921 Masarykova polemická odpověď — „Intervenční legenda“ — v listu Čas.)[3]

Vzhledem k tomu, že již zmíněný doslov historika Fice byl určen pro minulé vydání z r. 1996, nemůže reflektovat některé nejnovější poznatky české historiografie. Pokusím se upozornit alespoň na některé z nedostatků. Vladimír Fic uvádí, že v prvorepublikovém tisku se Gajdovo jméno ve spojení s českými fašisty objevilo už na počátku dvacátých let a Gajda, tehdy československý generál, tvrzení dementoval (s. 304). Jméno Gajda v souvislosti s fašisty lze však nalézt i v materiálech policejní provenience z r. 1921.[4] Případné spojení tedy — vzhledem k omezené vypovídací hodnotě dostupných pramenů — zůstává otázkou. Podobně se věc má v případě Gajdova spojení s vedoucími politickými představiteli národní demokracie,[5] resp. se způsobem dosažení vůdcovské pozice v Národní obci fašistické (1927) nebo s odpovědností za organizaci tzv. Sázavské aféry (V. Fic uvádí jako hlavního muže akce advokáta Jiřího Branžovského — s. 306).[6] Za velmi závažný nedostatek neovlivněný dobovým stavem historiografie považuji absenci zmínky, že Gajda byl účasten vzniku Českého národního výboru (svatováclavského).

Rovněž výběrová bibliografie je kompletně převzata z předchozího vydání a tudíž trpí neuvedením novějších prací k tématu — přitom pro vydavatele by nemohlo být příliš namáhavé vyhledat nové práce a do publikace je uvést.

Kniha v tvrdých deskách opatřená barevným obalem s Gajdovou podobiznou je skutečně věrnou kopií vydání z r. 1996. Na kvalitní editorské zpracování pamětí Rudolfa Geidla (vlastní jméno Radoly Gajdy), které jsou významným pramenem k bádání o československých vojenských jednotkách v Rusku, bude muset čtenář čekat i nadále. Stále si kladu otázku, proč vlastně k novému vydání Gajdových pamětí v nakladatelství Jota došlo. Měl nakladatel pocit, že objevil mezeru na trhu a odhodal se ji zaplnit kopií předchozí verze? Či se jedná o pilotní práci, která má otevřít vydávání knih s tématikou českých moderních dějin v Jotě?

V českých archivech leží velké množství dosud nevyužitých pamětí, vzpomínek a deníků, které by bezesporu stály za kvalitní zpracování.[7] Obdivuhodným počinem by se pak mohlo stát vydávání deníků, zápisníků a vzpomínek „obyčejných“ legionářů. Široká veřejnost totiž v současné době projevuje poměrně velký zájem o nejrůznější aktivity popularizující historii československých legií (výstava „Československá legie v Rusku 1914-1920“ probíhající v Tereziánském křídle Pražského hradu a různé dokumentární pořady na veřejnoprávní stanici ČT 2 jsou toho dostatečným dokladem). Doufám, že nakladatelství Jota — a nejen ono — vykročilo do letošního roku 2009 s pevným předsevzetím nechat nepříliš vydařené vydání Gajdových pamětí za sebou a navázat na něj kvalitními publikacemi s atraktivní tématikou české, resp. československé, historie.


[1] Nejpodrobnější biografii předložila domácí autorská dvojice: KLIMEK, Antonín – HOFMAN, Petr: Vítěz, který prohrál. Praha-Litomyšl, Paseka 1999. Ze zahraniční literatury lze uvést práci: KELLY, David D.: Czech fascist movement 1922-1942. New York, Columbia University Press 1995. K tzv. Gajdově aféře nejpodrobněji viz ŠEDIVÝ, Ivan: Gajdova aféra. In: Český časopis historický, roč. 92, č. 4 (1994), s. 732-758.

[2] Ve skutečnosti však existuje již páté vydání: nejprve v roce 1920 (1. vzácné), poté 1921 (2. lidové), 1924 (3.; všechny v nakladatelství Vesmír), 1996 (4. v nakladatelství Bonus A s doslovem Doc. PhDr. Vladimíra Fice, CSc.) a konečně 2008 (5.).

[3] MASARYK, Tomáš Garrigue: Cesta demokracie II. Praha, Ústav T. G. Masaryka 2007, s. 511-518.

[4] Národní archiv, fond Presidium Ministerstva vnitra, signatura 225-50-25.

[5] K tomu např. Archiv Národního muzea, fond František Hlaváček, karton 77, Dopis R. Gajdy F. Hlaváčkovi z 25. 5. 1926 (inventární číslo 1860/2)

[6] Z některých archivních pramenů se však domnívám, že Gajda o celé akci minimálně věděl a považuji za pravděpodobné, že je výsledkem jeho snažení. K aféře viz Národní archiv, fond Presidium Policejního ředitelství Praha, signatura P 85/22.

[7] Naposledy třeba TOBOLKA, Zdeněk Václav: Můj deník z první světové války. (ed. Martin Kučera) Praha, Karolinum 2008.