Studená válka patří k nejdelším konfliktům v dějinách – trvala zhruba 45 let – a její jednotlivé epizody patří zároveň ke konfliktům nejkrvavějším. Ve svém celku byla také konfliktem nejnebezpečnějším – v jejím průběhu, díky nahromaděným jaderným arzenálům, lidstvo poprvé stanulo na pokraji vlastního vyhubení.

Americký vojenský analytik, Dr. Norman Friedman, je autorem nebo spoluautorem více než dvou desítek knih, ve kterých se zabýval především americkým námořnictvem a jeho využitím ve válce – včetně té hypotetické, nukleární. Za určitý vrchol jeho tvorby je možné považovat knihu The Fifty-Year War: Conflict and Strategy in the Cold War (Padesátiletá válka: konflikt a strategie ve studené válce), za niž obdržel mj. i cenu za nejlepší anglicky psanou knihu s vojenskou tématikou roku 2000. Žhavá novinka z loňského roku, kniha Studená válka (v originále Cold War Experience – Zkušenost studené války), je zřejmě jakousi zpopularizovanou verzí pro mladší a méně náročné čtenáře. O její uvedení na český trh se postaralo vydavatelství CP Books, a.s. v rámci své nedávno založené ediční řady vojensko-politické literatury.

Kniha má, mimo předmluvy, 29 dvoustránkových tématických kapitol, převážně chronologicky řazených. V nich se Friedman věnuje nejvýznamnějším událostem a jevům čtyřicetiletého konfliktu zvaného studená válka, od pozvolného spouštění „železné opony“, přes období krizí i uvolněných vztahů, až po rozpad Sovětského svazu. V předmluvě autor nabízí hned tři definice toho, co vlastně studená válka byla: 1) bojem Západu proti sovětskému pokusu o ovládnutí světa, 2) zápasem o nadvládu nad Evropou, 3) třetí světovou válkou, která postupovala jen velmi pomalu, a která s sebou přinesla poměrně málo skutečných bojů. Předmluva se dále zabývá myšlenkou, že svět, jak ho známe, se svými problémy (terorismus) i moderními vymoženostmi (počítače, umělé družice) je produktem studené války. Bohužel tuto tezi autor dále nerozvíjí a vrací se k ní až v poslední kapitole.

Jak už bylo řečeno, každá kapitola zabírá jen jednu dvojstranu a text u většiny témat rozhodně není vyčerpávající, spíše doprovodný. Důraz je naopak kladen velké množství obrazového materiálu: 4-7 fotografií v každé kapitole, zastupující jak slavné „ikony“ 20. století, tak i snímky dosud neznámé, dále mapy, medailonky osobností nápaditě stylizované do podoby osobního spisu s fotografií atd. Každá kapitola má navíc soupis významných událostí vztahujících se ke konkrétnímu tématu; data tedy netvoří souvislou chronologii napříč knihou. Nedílnou součástí publikace jsou také faksimile*) dobových písemností nebo jejich vybraných částí (celkem 37), vložené přímo u jednotlivých kapitol. Umožňují čtenáři, aby si skutečně na vlastní kůži mohl vyzkoušet pocity obyčejného člověka vystaveného vlivům propagandy jednoho či druhého tábora, nebo naopak úlohu státníka supervelmoci, který se nad zakreslenými pozicemi nepřátelských raket rozhoduje, jestli zahájí otevřenou válku – možná poslední válku lidských dějin vůbec. Slovo „experience“ není v anglickém názvu knihy pro nic za nic, a také reklamní slogan „muzeum v knize“ rozhodně nepřehání.

Je skoro s podivem, že i takto výpravně pojatou publikaci se vydavateli podařilo udržet v ceně ještě přijatelné českým poměrům (990,- Kč); západní čtenář musí sáhnout do kapsy hlouběji (69,90 USD, 49,80 EUR).

Vzhledem k tomu, že publikace je primárně určena západnímu (americkému) čtenáři, jsou preferovány anglicky psané dokumenty, které zahrnují jak propagandistické brožurky, tak i přísně tajnou korespondenci. Dokumenty v jiných jazycích (s výjimkou němčiny) jsou převážně jednoduché produkty propagandy (letáky, plakáty). Velkým problémem faksimilí je jejich překlad, který je jednak přímo v dané kapitole (většinou však jen formou stručného regestu), jindy na konci knihy a někdy také v samostatně vloženém sešitku. Čtenář neznalý jazyka dokumentu tak musí listovat tu v sešitku, tu v knize, dozadu a zase zpátky… Skutečně byl takový problém soustředit překlady všech dokumentů na jedno místo, nejlépe do onoho sešitku, který je stále po ruce?

I když obsahově kniha není ničím převratným, přesto obsahuje řadu zajímavých postřehů a názorů, tuzemskému čtenáři nejspíš neznámých. Třeba fakt, že v době kubánské krize měli Američané takovou převahu v nukleárních zbraních, že by nejspíš zvítězili a zkrátili studenou válku více než o polovinu, kdyby zaútočili jako první. Naopak sovětské šance způsobit protivníkovi nějaké fatální škody (nukleárními zbraněmi) byly v těch letech dost nízké. Pozoruhodný je také šok, který vojenským stratégům NATO údajně připravila invaze států Varšavské smlouvy do ČSSR svým rozsahem a neočekávaností. Dala se vyloučit možnost, že Sověti stejně znenadání zaútočí i na západní Evropu a zvítězí bez použití jaderných zbraní?

Kniha však není příliš vyvážená v tom ohledu, že cokoliv významného se odehrálo v sovětském bloku a především každá aktivita SSSR navenek, podle Friedmana zřejmě nutně souvisí se studenou válkou a je do knihy zahrnuto, ale o aktivitách a událostech v USA to neplatí. Čtenář se tak např. nedozví o svržení socialistické vlády v Chile (za účasti CIA), a také skandální události amerických dějin, jako např. proces s Rosenbergovými, aféra Watergate nebo tzv. aféra Irán-Contras, jsou zmíněny jen letmo, v náznacích, nebo vůbec. Jen minimálně, prakticky v jediné větě, se píše o odporu americké veřejnosti proti válce ve Vietnamu, a přitom k jejím čelným odpůrcům patřil např. G. Kennan, duchovní otec politiky zadržování komunismu (a více než 60 rezolucí Kongresu, požadujících stažení amerických vojsk, zřejmě taky nestojí za zmínku).

Je možné, že autor považuje tyto události za natolik známé americkým čtenářům, že nepovažuje za nutné se o nich rozepisovat. Avšak tím, že opomíjí dopad vietnamské války na americkou společnost a další vnitropolitické krize (Watergate), zůstává např. nevysvětleno, proč mohl proces uvolnění vztahů mezi supervelmocemi být zároveň vrcholem mezinárodní prestiže SSSR a usnadnil jeho expanzi do zemí Třetího světa. Friedman také zcela ignoruje roli Francie a jejích představitelů v procesu détente i při podpoře východoevropského disentu a samotné francouzské slovo „détente“ se v knize nevyskytuje ani jednou.

Podobná nevyváženost vyznívá i z poslední kapitoly, kde autor sice upozorňuje, že s koncem studené války rozhodně nekončí ruské imperiální choutky, ale opět ani zmínka o cílech a záměrech vítězné supervelmoci. Tedy pokud za skrytou narážku na americké výboje nepovažujeme závěrečné suché konstatování: „Studená válka skončila. Válka s terorismem může začít.“ Že mezi smutná dědictví studené války patří i současný mezinárodní terorismus, je bez diskuze. Naopak diskutovat by se dalo s autorovým tvrzením, že důsledkem studené války je i rozpad bývalé Jugoslávie, nebo že „Pokusy o napodobení amerického programu „hvězdných válek“ (SDI) vedly nakonec Sovětský svaz k hospodářskému krachu.“

Není nic neobvyklého, že o „malých událostech“ ve střední a východní Evropě mají západní, zejména američtí autoři, jen mlhavé povědomí. Hrubě zkreslující, zavádějící informace a faktografické chyby bývají spíše pravidlem. Friedmanova Studená válka bohužel není výjimkou. Není pochopitelně úkolem vydavatele napravovat autorovy chyby, ale pokud je jejich množství větší než malé, je korektní k nim alespoň učinit poznámky (opět se tu nabízí překladový sešitek).

  • První závažné faktografické chyby obsahuje hned druhá kapitola, kde autor tvrdí, že dalším pravděpodobným dějištěm komunistického převratu měla být Francie, „ale Sověti zmanipulovali volby v Maďarsku, kde se k moci dostali komunisté, a tím francouzská vláda nabyla jasného přesvědčení, že Stalinovi je třeba lépe vzdorovat; před druhou světovou válkou byla Francie spojencem Maďarska“ (s. 6). To je hned dvojnásobný nesmysl: Maďarsko nikdy nebylo součástí žádného spojeneckého svazku s Francií (než se v roce 1999 stalo členem NATO); Francie byla naopak spojencem ČSR, tedy státu pro Maďarsko nepřátelského. Za druhé: ke zmanipulování maďarských voleb došlo v srpnu 1947, ale vynucený odchod komunistů z francouzské vlády se odehrál již v květnu (po neúspěšném konfliktu s ostatními vládními stranami).
  • Československá vláda Národní Fronty se nevytvořila až po květnových volbách r. 1946, jak je uvedeno v téže kapitole (s. 6), ale už 4. dubna 1945.
  • V kapitole o maďarském povstání je zmíněno 20.000 mrtvých Maďarů (s. 22), zatímco všechny dostupné zdroje uvádějí počet okolo 4000 a včetně následně popravených zřejmě počet obětí nepřesáhl 5000 (plus asi 600 na sovětské straně).
  • Německé V2 nebyly „letounové střely“ (s. 30), ale rakety (jako letounové by se daly označit V1).
  • Dne 13. září 1968 nebyly zakázány nekomunistické strany v ČSR (s. 40), ale byla znemožněna existence stran mimo Národní Frontu.
  • Volby, které v roce 1989 vyhrála polská Solidarita, se nekonaly 25. července (s. 48), ale už 18. června (druhé kolo).
  • Označovat první demokratický parlament v SSSR (Sjezd lidových poslanců SSSR, zvolený r. 1989) jako „Státní dumu“ (s. 54, 55) je anachronismus – orgán tohoto jména vznikl v Ruské federaci teprve r. 1994.
  • W. Ulbricht nebyl sesazen proto, že akceptoval západoněmeckou „Ostpolitik“ (s. 56), ale naopak proto, že ji brzdil a tím překážel Brežněvovým snahám o uvolnění vztahů se západem.
  • Dne 24. listopadu 1989 neodstoupila „komunistická vláda“ ČSSR (s. 58), ale předsednictvo ÚV KSČ (čili komunistické vedení), vláda (resp. premiér a většina členů) odstoupila až 7. prosince.
  • Přeměna SSSR na SNS byla dohodnuta 8. prosince 1991, SSSR měl ukončit existenci 31. prosince a 26. prosince odhlasoval jeho zánik i nejvyšší sovět SSSR. Že by 25. prosince (kdy Gorbačov rezignoval na funkci) byla naposledy spuštěna sovětská vlajka (s. 60), je víc než pochybné.
  • Za určitý anachronismus lze považovat i obal českého vydání knihy: na pozadí atomového hřibu na sebe přes ostnatý drát hledí Kennedy a Brežněv. Ti dva však proti sobě nikdy nestáli jako představitelé supervelmocí – protihráčem Kennedyho byl Chruščov, Brežněvovým ponejvíc Nixon a Carter (celkem pět prezidentů USA, ale ne Kennedy).

Odpovědný redaktor a odborný recenzent by se měli zamyslet, protože chyby tohoto druhu bylo možné předpokládat. A na to, že má kniha jen 58 stran textu, je faktografických chyb poměrně hodně. Tu práci s jejich výčtem jsem si dal jen proto, že věřím v deklarovanou ochotu vydavatelství „neúmyslné chyby či vynechané informace“ v dalším vydání opravit.

U předchozího podobně zpracovaného titulu vydavatelství CP Books (zde recenzovaná Západní fronta) byla nejčastějším terčem kritiky úroveň překladu. S politováním musím konstatovat, že k výraznému zlepšení nedošlo. Mám dokonce podezření, že některé zmíněné faktografické chyby jsou dodatečným „výtvorem“ překladatele. Téměř určitě mu jdou na vrub nelogické věty jako: „Americká mezikontinentální raketa (…) mohla nést také vodíkovou bombu ze Sovětského svazu nad území Spojených států…“(s. 31)  nebo „I masivní bombardování Severního Vietnamu bylo značně omezené.“(s. 39)

Vysloveně špatný je ale překlad dokumentů. Většina nesmyslů vznikla proto, že si překladatel z možných významů vybral takový, který se logicky vůbec nehodí do kontextu: snad každý jiný pochopí, že slovo „surface“ v odstavci věnovaném výstavbě sovětského námořnictva neznamená „pozemní“ (s. 5 překladu), ale hladinový. V případě jaderného útoku se nepoběžíme schovat do „zahradního přístřešku“ (s. 14 překladu), ale do zahradního krytu (garden shelter). Nikoliv „stabilita krize“ (s. 39 překladu), ale krize rovnováhy by vedla k jaderné válce (přitom samotný dokument má v poznámce vysvětlení výrazu „crisis stability“!) atd.
V některých případech překladatel nepřekládal, ale vyloženě hádal (a nemám na mysli vojenskou terminologii!), občas změnil význam celých vět (a třeba z gen. MacArthura udělal ministra obrany, s. 6 překladu) a občas se mu z překladu vytratila i celá věta (s. 4-5 překladu).

Zde nemá smysl dělat podrobný seznam, byl by dlouhý. Největší kumulaci překladatelských „perel“ jsem zaznamenal v kapitole o Berlínské zdi: nikoliv „Lékařská škola při charitní nemocnici“, ale Fakultní nemocnice Charité, nikoliv „Bodlákový kabaret“, ale divadlo/kabaret Bodlák (překladateli by se vůbec nic nestalo, kdyby vzal do ruky mapu, či průvodce Berlínem). Nikoliv „technická“, ale ženijní; nikoliv „přestavba“, ale struktura/konstrukce; nikoliv „osoby, které překročily hranice“, ale hraniční přechody (následující věta je tudíž taky úplně špatně); nikoli „kontrolní stanoviště“, ale podatelna žádostí o propustku; nikoliv „hradící mřížka“, ale plošné protipěchotní překážky (tzv. "Stalinovy trávníky", v překladu navíc přehozené s protitankovými překážkami) a zkratka MP u podpisu nejspíš neznamená „vojenská policie“, ale vlastní rukou (s. 25-30 překladu, s. 63 překladu v knize).

Mimochodem, zkratky. Některé anglické zkratky překladatel vysvětluje, většinu však ponechává bez překladu a bez vysvětlení. Samozřejmě, nikdo po něm nechce, aby překládal úplně všechny zkratky vojenských nebo zpravodajských institucí a funkcí, jimiž se to v tajných dokumentech jenom hemží, ale snad si čtenář za své peníze zaslouží vědět, že ROK je Jižní Korea a PAVN je Vietnamská lidová armáda!

Je docela možné, že některé (určitě ne všechny!) chyby překladu jsou obsaženy už v původní anglické verzi knihy (to však nelze ověřit, protože kniha je zcela nová a seriózní zahraniční recenze dosud není k dispozici), a že český překladatel je převzal odtud. Takového „překladu překladu“ by se měli vydavatelé pokud možno vyvarovat, a jestliže si vzali k srdci výtky k předchozím publikacím a svěřili knihu odbornému recenzentovi, mohli by příště k překladu vícejazyčné předlohy také přizvat více překladatelů. Uznávám, u knihy, která obsahuje dokumenty v šesti jazycích, není v dnešní době takový požadavek právě realistický. Ale když už se vráží velké peníze do výroby kvalitních faksimilií, proč neinvestovat také do kvality doprovodného textu?

Jakými slovy uvodit závěrečný verdikt? Za mých školních let bývalo pravidlem, že období studené války patřilo k učivu, na které takříkajíc „nezbyl čas“ (ale dost možná si učitelé nechtěli pálit prsty – co kdyby náhodou?). Vzhledem ke snižující tendenci hodinové dotace pro dějepis si nedělám iluze, že by dnes nebo v blízké budoucnosti byla situace lepší. A pokud bych měl žákům a studentům doporučit knihu, která text učebnice vhodně doplní (ale ani omylem jej nedokáže nahradit), tak přes všechny uvedené nedostatky by to mohla být právě Friedmanova kniha. Trvám však na tom, že nedostatky v překladu – a mezi ně počítám i komplikované a nepřehledné rozdělení přeložených dokumentů – musí být do příštích vydání odstraněny, a také chybná faktografie musí být uvedena na pravou míru.

V zájmu objektivity musím dodat, že již teď, po důkladném přečtení a s elementární znalostí angličtiny, bude čtenář schopen úspěšně zvládnout např. „technology-quiz“, který je na stránkách CNN v rámci projektu „Cold war Experience“ (shoda názvu čistě náhodná?)

*) faksimile (faksimilie) – kopie, která se snaží do všech detailů napodobit vzhled předlohy