Deník italského ministra zahraničních věcí hraběte Ciana, v lednu 1944 na Mussoliniho příkaz popraveného, je hodnotným pramenem k historii 2. světové války. Poprvé česky vyšel už krátce po válce v roce 1948, v roce 1997 byl vydán ve dvou dílech v reprintu.

V deníku nejsou žádné senzační informace, ale ukazuje nám zákulisí fašistického režimu v Itálii. Vysvítá z něj také zjevný antiněmecký postoj většiny Italů i vojenská slabost Itálie. Sám Ciano byl proti rozpoutání války, i když ne z nějakých mírumilovných důvodů, ale kvůli vědomí o slabosti Itálie. Měl také obavy, že po německém vítězství se Němci obrátí proti Itálii a obsadí pádskou nížinu obývanou německou menšinou. Na druhou stranu ale různé anexe, přepady apod. považoval za běžnou součást mocenské politiky, jak to vyplývá z jeho popisu italských vpádů do Albánie nebo do Řecka.

Ciano také zachytil povahové rysy některých představitelů Itálie a Německa - nadutý a domýšlivý Ribbentrop, marnivý Göring, který byl na Italy uražen, protože dali svůj nejvyšší řád dříve Ribbentropovi než jemu, Mussolini toužící po vojenské slávě, která stále nepřicházela. Hitler na Ciana udělal většinou poměrně příznivý dojem, během osobních setkání se mu jeho výklady zdály logické a přesvědčivé. Zaznamenává ale také, že se zúčastnil pověstných vůdcových sezení u čaje, které byly velice nudné, 30. dubna 1942 si zapsal:

„Druhý den po obědě, když bylo již vše řečeno, mluvil Hitler bez přerušení jednu hodinu čtyřicet minut. Nic nevynechal, ani válku ani mír, ani náboženství a filosofii, umění a historii. Mussolini se mechanicky díval na svoje náramkové hodinky a já si myslil na svoje záležitosti. ... Kdož však snášeli tuto ránu ještě hůře než my, byli Němci. Chudáci to musí stále poslouchat a jsem si jist, že neexistují slova, gesta, odmlky, které by neznali z paměti. Generál Jodl po hrdinném boji proti spánku, usnul v divanu.“

Deník jasně ukazuje, že Němci brali Itálii jako spojence z druhé ligy. Neinformovali je dopředu ani před jednou vojenskou akcí, kterou zahájili. Mnohdy je až překvapivé, jak dalece byli Italové v nevědomosti, o tom co Němci chystají. Např. o německém vpádu do Norska si Ciano 9. dubna 1940 zapsal:

„Ve dvě hodiny ráno ke mě přišel tajemník německého velvyslanectví s Mackensenovým dopisem, žádajícím mne o audienci na 7 hodin ráno. To bylo vše. Přišel v 6 hodin 30 minut bled a unaven. Sdělil mně Hitlerovo rozhodnutí obsadit Dánsko a Norsko a dodal, že toto rozhodnutí se již provádí. ... Pak jsme se odebrali k Ducemu, abychom mu odevzdali Hitlerovo sdělení. Obvyklý dopis, obvyklý styl oznamující fait accompli.“

Stejné to bylo při německém útoku na západní frontě, 10. května 1940 si Ciano poznamenal:

„Pro dějiny: včera jsem večeřel na německém velvyslanectví. Po večeři dlouhý a nudný rozhovor na rozmanité náměty. Ani slovo o situaci. Když jsem ve 12 hodin 25 minut odcházel, řekl mi Mackensen, že mne SNAD bude musit v noci vyrušit nějakým sdělením, jež se očekává z Berlína...“

Němci Italy neinformovali ani o plánu Barbarossa, a to i když se Mussolini a Ciano s Hitlerem setkali ještě začátkem června 1941 - tedy pár týdnů před zahájením ruského tažení. Po setkání s Hitlerem na Brenneru si Ciano 2. června 1941 zapsal:

„Mým celkovým dojmem je, že Hitler nemá přesný akční plán. Rusko, Turecko a Španělsko jsou jen podružné složky, které mohou nanejvýše rozmnožiti nebo rozptýliti síly, neznamenají však řešení problému.“

16. června 1941 Ribbentrop Cianovi na jeho přímý dotaz ohledně Ruska řekl:

„Milý Ciano, řekl Ribbentrop se záměrnou pomalostí, namohu Vám dosud nic říci, neboť všechna rozhodnutí jsou uzavřena ve vůdcově neproniknutelném nitru. Jedna věc je však jistá: Podnikneme-li na ně útok, bude Stalinovo Rusko smazáno z mapy v osmi týdnech.“

Ve svém posledním záznamu z 23. prosince 1943 Ciano uvedl: „Útok na Rusko nám byl oznámen půl hodiny poté, co německé vojsko překročilo východní hranici.“

Mussoliniho toto německé jednání velmi deprimovalo. Ciano si 30. června 1941 poznamenal:

„Mussolini je uražen zejména způsobem, jak s ním Němci jednali v ruské záležitosti. Nejprve zachovávali naprosté mlčení a pak jej probudili uprostřed noci a informovali jej o hotové skutečnosti.“

Němci neinformovali Italy ani o dohodách s Moskvou v srpnu 1939, ani o obsazení Čech a Moravy v březnu 1939 apod. I z tohoto důvodu Mussolini jako „náhradu“ za německé obsazení Čech a Moravy anektoval Albánii a v říjnu 1940 sám na vlastní pěst zahájil akci v Řecku, kde se ale nakonec stejně musel doprošovat pomoci Němců. Italové si byli vědomi vlastní vojenské slabosti, jak o tom svědčí Cianova poznámka z 17. července 1941 o vzpouře v Černé Hoře:

„Černohorské povstání pokračuje a jeho rozsah dokonce stále vzrůstá. Kdyby nemělo hluboký a trpký význam, bylo by to groteskní: Italové bojují s Černohorci! Doufejme, že se našim vojákům podaří tuto válku ukončit a že nebude třeba žádat Němce o intervenci.“

Při vědomí vlastní slabosti měli Italové radost z každého neúspěchu Němců, např. po německém ústupu od Moskvy si Ciano 20. prosince 1941 napsal:

„Mussolini je s vývojem války v Rusku spokojen. Nezatajuje nyní, že se raduje z neúspěchu německého vojska, jestliže to nejde příliš daleko.“

Ciano hodnotil celkovou válečnou situaci mnohem obezřetněji než Němci, počítal s dlouhou válkou a varoval např. před podceňováním role USA, kterou v německém velení označovali za „Bluff“. Také o válce v Rusku neměli Italové žádné iluze, 1. července 1941 si Ciano zapsal:

„Jak se zdá Němci nyní u Minsku narážejí na rostoucí odpor Rusů, z čehož má Duce radost. Přeji si jen, řekl, aby Němci v tažení na východě ztratili hodně peří. Je omyl, mluví-li se o boji proti bolševismu. Hitler, ví, že bolševismus už dávno neexistuje... Učinil by lépe, kdyby řekl, že chce porazit velkou kontinentální mocnost, která, vyzbrojena tanky o váze 52 tun, se chystá s ním vypořádat.“

K možným sovětským útočným záměrům, které Němci uvedli jako důvod svého útoku na SSSR,  si Ciano 2. července 1941 zapsal:

„Hitler poslal Ducemu dlouhý dopis. Je to přehled operací, jež mají příznivý průběh, i když jsou tvrdší, než se zprvu mělo za to. Rusové soustředili tolik vojska, že se jim opravdu mohly připisovat útočné úmysly.“

Jinak situaci na východní frontě Ciano v deníku komentuje pouze na základě zprostředkovaných zpráv. Mnoho záznamů v deníku je naopak věnováno situaci na Balkáně a ve Středozemí, což je logické. Hodně se věnuje např. ztrátám transportních lodí při cestě do Afriky, situaci v Albánii, Chorvatsku, Maďarsku a Řecku. V deníku se zabývá i vnitřní situací Itálie a třeba také vztahy Itálie s Vatikánem. Itálie si připadala tak slabá, že Ciano v deníku vyjadřuje obavy, aby je v roli hlavního spojence Němců nevystřídala vichystická Francie... Vyjadřuje také sympatie k Japoncům - hlavně z toho důvodu, že Němci je nemají moc rádi. V deníku najdeme i informaci, že Japonci je informovali čtyři dny předem o svém plánu útoku na Pearl Harbor (jaký kontrast ve srovnání s Němci...).

Po dobytí Tobruku v červnu 1942 a po povýšení Rommela na polního maršála řešili Italové svízelnou situaci, zda povýšit také dva italské generály v Africe. Jak si Ciano poznamenal, v případě prvního by to vzbudilo posměch a v případě druhého pohoršení....

K žabomyším sporům na Balkáně si Ciano zaznamenal 11. května 1942 tento vtip:

„Maďarský vyslanec vyhlásil válku USA, avšak úředník přijímající toto prohlášení se nevyznal dobře v evropských záležitostech a položil několik otázek:
- Maďarsko je republikou?
- Ne, je královstvím.
- Tak tedy máte krále?
- Ne, máme admirála.
- Máte tedy loďstvo?
- Ne, nemáme moře.
- Máte však požadavky?
- Ano
- Vůči Americe?
- Ne
- Vůči Rusku?
- Ne
- Vůči komu tedy máte požadavky?
- Vůči Rumunsku.
- Tedy Rumunsku vypovíte válku?
- Ne, my jsme jeho spojenci.“

„V této sérii paradoxů je mnoho pravdy“, poznamenal si Ciano.

Z Cianova deníku vyplývá, že pisatel byl dosti inteligentní člověk a na mnohé události si dokázal udělat nezávislý názor, např. o atentátu na Hitlera si 9. listopadu 1939 zapsal:

„Atentát, jenž byl v Mnichově spáchán na Hitlera vyvolal všude velkou skepsi a Mussolini je skeptičtější než kdokoli jiný. Četné detaily se vskutku nikterak nezdají potvrzovat pravdivost úřední verze. Buď je to policejní machinace, aby u německého národa, jenž projevuje naprostou lhostejnost, byly vyvolány protianglické pocity, nebo - jde-li skutečně o atentát - je to rodinný svár mezi hlavními činiteli režimu.“

Českého prostředí se týká pouze minimum poznámek v deníku, zejména v březnu 1939 po německém obsazení Čech a Moravy a potom poznámka z 20. listopadu 1939 (tedy po velkých pražských demonstracích):

„Zprávy z Prahy ukazují, že situace je nesnadnější, než připouštějí úřední zprávy. Ducemu to působí uspokojení, především proto, že myslí, že krize v Čechách zdrží nebo zcela znemožní ofenzívu, projektovanou na západní frontě. Myšlenka, že Hitler válčí a co horšího, že by mohl válku vyhrát je pro Mussoliniho nesnesitelná. Dal našemu konsulovi v Praze instrukce, aby radil Čechům, aby se prohlásili za komunisty. To ztíží německé represálie a zvětší rozpory mezi Moskvou a Berlínem.“

Předpokládat, že by to ztížilo německé represálie a znemožnilo ofenzivu na západě, byla v tomto případě od Mussoliniho buďto velká naivita nebo velká hloupost...