Musím se přiznat, že teprve nedávno jsem narazil na tuto stručnou leč zásadní práci o českých stranách na pomyslné pravici prvorepublikového politického spektra, která vyšla již v r. 1999 v nakladatelství Lidové noviny (v rámci knižnice Dějin a současnosti). Než se tedy pustíme do samotného čtení, musíme si uvědomit, že tato kniha nemůže reflektovat některé nejnovější poznatky.1

Autorka publikace, doc. PhDr. Jana Čechurová Ph.D.2, působí na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a zabývá se mimo jiné také politickou scénou v době tzv. první republiky. Útlá brožura v klasickém „ĎaSovském“3 přebalu má 124 stran a bohužel neobsahuje fotografie. V úvodu autorka píše, že by se ráda pokusila „o stručný a přehledný nástin dějin české pravice v meziválečném Československu.“ Vzhledem k tomu, že za pravicovou lze z větších prvorepublikových stran považovat hlavně národní demokracii, je této straně v publikaci věnována největší pozornost. Ono časové vymezení však není úplně přesné, neboť autorka dále dodává, že se bude věnovat období patnácti let, které uplynuly od vzniku samostatného československého státu, tedy časovému úseku 1918-1933. Svoje rozhodnutí zdůvodňuje „zánikem“ národní demokracie (resp. vznikem Národního sjednocení) a změnou ve vedení agrární strany (předsedou strany se po smrti Antonína Švehly stává Rudolf Beran) ve třicátých letech minulého století.

Z rozsahu publikace je zřejmé, že se nejedná o studii určenou vědecké veřejnosti, ale spíše o publikaci určenou širokému okruhu čtenářů. I to je možná důvod pro to, že v knize nenajdeme souhrnný seznam pramenů a použité literatury, což je částečně nahrazeno poznámkovým aparátem, který se nachází na poslední stranách publikace. Přesto, jak se brzy přesvědčíme, se jedná o doposud nejkvalitnější zpracování daného tématu jako celku.4

Kresba parodující tzv. „Sázavskou aféru“5. (Národní pravda, srpen 1927)
Po úvodu následuje několikastránková kapitola, která nás uvede do problematiky československého stranictví v době první republiky. Seznámíme se zde se základním vývojem mladočeské strany (později státoprávní demokracie, ze které vznikla Československá národní demokracie) od konce 19. století až po období první světové války. Další dvě kapitoly autorka věnovala politickému dění po vzniku samostatného státu a činnosti Československé národní demokracie (dále jen ČsND) v Národním shromáždění československém6. Součástí textu je seznam poslanců národního shromáždění za ČsND, včetně povolání. Na tomto seznamu najdeme velmi známá jména, o kterých jsme se učili ve školních lavicích na hodinách literatury (např. Vikor Dyk či Josef Svatopluk Machar) nebo zástupce vysoké finanční sféry nově vzniklého státu (např. Jaroslav Preiss). Přestože pozice ČsND v československé republice nebyla nijak pevná, v tomto zákonodárném sboru (období 1918-1920) byla poměrně silně zastoupena, stejně jako v první koaliční vládě (hlavně min. předseda Karel Kramář, později nahrazen sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem, a ministr financí Alois Rašín). Dle toho byla také ČsND považována za stranu s velkým zastoupením městské inteligence, která si udržela silný vliv v některých sférách (zejména ve finančnictví) až do 30. let i navzdory neúspěchům ve volbách.

Vůdce Národní obce fašistické a bývalý vysoký důstojník čs. armády Radola Gajda (narozen jako Rudolf Geidl). Titul MUDr. v uvozovkách je narážkou na skutečnost, že Gajda sloužil v první světové válce mimo jiné v ruské armádě jako doktor, přestože neměl na tuto profesi vzdělání. (Národní pravda, srpen 1927)
V pořadí čtvrtá kapitola pojednává o dvou největších osobnostech ČsND. Prvním je velmi úspěšný politik mladočeské strany, za jehož nejúspěšnější léta můžeme považovat dobu úřadování v křesle ministerského předsedy první vlády ČSR, Karel Kramář. Autorka se v rámci rozsahu knihy docela podrobně věnuje jeho životní dráze a cestě na post předsedy ČsND. Nicméně v dobách první republiky byl spíše ikonou a veřejnou postavou spjatou s ČsND, než úřadujícím předsedou své strany. Stranu de facto vedl její místopředseda a ministr financí Alois Rašín. Rašínova smrt (5. ledna 1923) byla proto pro stranu těžkou ranou, jejímž důsledkem bylo rozdělení ČsND na dva soupeřící tábory. Na jedné straně stál radikální nacionalista Viktor Dyk a na straně druhé František Xaver Hodáč snažící se o smír mezi tzv. Hradem7 a oním nacionálním křídlem ČsND.

Velmi užitečná pro každého zájemce o strukturu politických stran je kapitola s názvem „Organizační struktura ČsND a její tisk“, kde najdeme seznam členů předsednictva nebo seznam tiskovin vycházejících v rámci strany (ať už regionální nebo celorepublikové). Nechybí zde ani stručný popis jednotlivých stranických odborů a jejich činnost. Další část publikace je neméně zajímavá, protože se v ní můžeme seznámit s činností jedné regionální organizace ČsND v Jindřichově Hradci (zde se totiž téměř výjimečně v místním archivu zachoval samostatný fond k ČsND). Autorka uvádí různá čísla o počtu členů a podílu žen a mužů, atd. Čtenáři to pomůže pochopit kdo tvořil členstvo strany a jakou vyvíjely místní organizace aktivitu.


Šéfredaktor listu „Fašistická pravda“ (později „Národní pravda“) a v polovině 20. let člen N.O.F. Karel Rulík.
Po líčení stranického systému „zespoda“ pohledem na regionální organizaci v Jindřichově Hradci následují dvě kapitoly o seskupením na samém okraji české politické pravici, tedy o fašistech. Tato uskupení vznikala v době, kdy se v Itálii ujal Mussolini moci a u nás se objevil problém, zda uznat či neuznat Sovětský svaz. To byly základní důvody (nesmíme také zapomínat na úspěšný atentát na Aloise Rašína, který provedl anarchista a bývalý komunista), proč se čeští fašisté vymezili jako radikální odpůrci bolševismu a s jistými výhradami přijali model italského korporativního státu. V těchto počátcích fašismu v ČSR vznikla tři hnutí (Národní hnutí, Červenobílí a Českoslovenští fašisté), která později (v r. 1926) splynula v nový politický subjekt s názvem Národní obec fašistická (N.O.F.). Tato seskupení (společně s N.O.F.) autorka ve stručnosti popisuje, včetně nejdůležitějších osobností, které fašismus podporovali, na dvaceti stranách publikace. Nejzajímavější úsek textu o československém fašismu je nesporně uvedení částek a jmen jedinců, kteří se podíleli na financování těchto seskupení. Zde zjistíme, že mezi osoby, které finančně podporovaly fašisty, patřili i někteří čeští šlechtici nebo průmyslníci.

Poté autorka líčí „agrární konzervatismus“ a „klerikální pravici“, tedy neúspěšnou činnost agrárníka Karla Práška a rovněž nakonec neúspěšnou opozici v rámci Československé strany lidové. Na posledních stranách publikace se ještě dozvídáme, jaké mohli mít lidé důvody pro vstup do různých politických seskupeních, které můžeme označit za pravicové.

K celé knize mám v podstatě jen jednu drobnou výhradu. Na stranách 94 a 95 nalezneme následující text k tzv. Židenickému puči přejatý z díla Miroslava Gregoroviče8:
„Příznivci Národní obce fašistické přepadli tehdy kasárny v Židenicích a provedli tak vlastně svůj jediný pokus o násilné převzetí moci. Základem úderné jednotky byli místní jihomoravští fašisté. Organizátoři puče, většinou profesionální vojáci, počítali s nasazením několika tisíc mužů a měli rozpracovaný plán fašistické rebelie na celé Moravě.“
O tom, že se nejednalo o profesionální vojáky a o dalších omylech, které se tradují o Židenickém puči, přinesl jednoznačné důkazy Ivo Pejčoch v Historii a vojenství v r. 2006. Jak jsem však již dříve podotknul, je nutné vědět, že kniha vyšla v r. 1999 a autorka tedy ze zmíněného článku nemohla v žádném případě čerpat.

Nicméně i přes tuto vadu na kráse je kniha poutavá, přínosná a mohu ji doporučit nejen zájemcům o politické události v dobách první republiky, ale i všem, kteří se zajímají o českou (československou) historii. Text je navíc doplněn velmi zdařilými kresbami (karikaturami) Huga Boettingera a dalších. Podle mého soudu jistě stojí za pozornost kresba Ondřeje Sekory na straně 90 s názvem „Oslava státního svátku“.

Kresby pocházejí z periodika „Národní pravda“.


Poznámky:

1) Z všechny jmenujme článek, který „boří“ mýty o fašistickém násilném pokusu převzít moc ve státě:
PEJČOCH, I. Židenický puč. Historie a vojenství, Listopad 2006, roč. LV, č. 4, s. 20-36.
2) Více informací o autorce viz internetové stránky Ústavu českých dějin FF UK a její bibliografie.
3) ĎaS je zkratka pro časopis „Dějiny a současnost“, který je vydáván rovněž nakladatelstvím Lidové noviny.
4) Kromě některých děl staršího data vydání (např. GREGOROVIČ, Miroslav. Kapitoly o českém fašismu. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-100-X. Nejedná se však o souhrnné dílo ke všem pravicovým stranám, ale věnuje se pouze fašistickým uskupením, následné kolaboraci a neofašismu s přesahem až do 90. let) existují spíše jen dílčí studie k jednotlivým osobnostem (nejnověji např. LUSTIGOVÁ, Martina. Karel Kramář. První československý premiér. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-898-3.) či stranám z politické pravice (např. DOSTÁL, Vladimír. Agrární strana: Její rozmach a zánik. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1998. ISBN 80-7108-133-7.). U studia ČsND je problém s archivními materiály, protože neexistuje samostatný fond, který by obsahoval stranickou korespondenci, nařízení, atd.
5) Dne 23. srpna 1927 „přepadla“ ozbrojená skupina členů Omladiny N.O.F. (předchůdce Obrany N.O.F. a Junáků N.O.F.) vilu, ve které na své pravidelné dovolené v Sázavě pobýval ministerský rada Vorel. Fašisté měli za to, že má u sebe materiály ze soudního procesu s jejich vůdcem Radolou Gajdou z r. 1926. Akce skončila naprostým fiaskem a všichni aktéři (včetně R. Gajdy) dostali v soudním procesu poměrně vysoké tresty. Celá událost byla pochopitelně silně reflektována v denním tisku.
6) Při čtení knihy narazíme na často používaný výraz „Revoluční národní shromáždění“, což je termín, který lépe vystihuje podstatu — zákonodárci nebyli do shromáždění voleni, ale jmenováni dle stranického klíče (volební výsledky z r. 1911).
7) Hrad je termín označující skupinu různých spolupracovníků sympatitujících s prezidentem Masarykem. Podrobněji viz KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-06-3.
8) Autorka cituje již zmíněné, dnes však již překonané, dílo o českém fašismu: GREGOROVIČ, Miroslav. Kapitoly o českém fašismu. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-100-X.