Řekne-li se Bitva o Británii, snad každý, kdo o druhou světovou válku nějak „zavadil“, bude alespoň rámcově vědět, o čem je řeč. Nicméně takto rozšířené povědomí s sebou nese i řadu mýtů, které se v průběhu sedmdesáti let kolem bitvy utvořily. K tomu nepřispěl ani čtyřicetiletý pobyt za železnou oponou, který limitoval přístup k novým informacím. A tak ačkoliv již krátce po válce vyšel soubor reportáží Britannie osamocená, [1] z nichž jedna byla věnována právě této bitvě, na další větší zpracování si musel český čtenář poměrně dlouho počkat. Konkrétně do roku 1960, kdy jej do své knihy Druhá světová válka zahrnul Antonín Šnejdárek [2]. Před pádem totalitního režimu se pak ještě v roce 1981 objevila kniha východoněmeckého leteckého historika Olafa Groehlera [3]. Zmínky poplatné panujícímu režimu najdeme i v různých předmluvách a doslovech, jejichž legendárním autorem byl Prof. RSDr. Zdeněk Šmoldas, CSc. Nicméně z pochopitelných důvodů se neobjevila žádná ucelená práce, která by reflektovala vývoj anglické a německé historiografie v dané věci.

V Anglii vyšla již roku 1941 nutně neobjektivní brožura Air Ministry [4] a zásadní práci (dodnes v Británii považovanou za „bibli“) představil v roce 1957 Basil Collier, ačkoliv Bitva o Británii tvořila jen část (byť rozsahově velmi významnou) obsahu knihy [5]. V 60. letech prolomili ledy ohledně ztrát obou letectev Derek Wood s Derekem Dampsterem a v práci příznačně nazvané The Narrow Margin [6] předkládají jiný obraz, než bylo předtím zvykem. Na konci téže dekády vydal svou excelentní a dodnes mimořádně cennou monografii F. Mason [7], aby o deset let později Alfred Price v knize The Hardest Day [8] rekonstruoval události jediného dne, 18. srpna 1940. Na to navázal roku 1990 další monografií dne, tentokrát 15. září. Objevili se i revizionisté, za všechny jmenujme Lena Deightona [9]. Mezi zásadní práce patří soubor Battle of Britain Then & Now, který se dočkal celkem pěti verzí a který obsahuje např. příběhy většiny důležitých letišť a jejich osud na konci sedmdesátých let, seznam padlých letců či nejúplnější soupis všech strojů RAF i Luftwaffe, které byly za bitvy ztraceny. V letech devadesátých pak přibyly ještě práce Johna Foremana [10] a v novém tisíciletí byla do tisku puštěna i původně tajná studie Air Historical Branch z konce druhé světové války [11].

Němci se Bitvě o Británii tolik nevěnují, třebaže první (nutně nepřesná, britské archivy se otevřely až v roce 1970) práce vyšla již roku 1956 [12]. Ze zajímavých věcí lze vybrat dále např. práce historiků jako jsou Ulf Balke nebo Jochen Prien, staršího data je pak lehce tendenční Cajus Bekker [13].

V tehdejším Československu se po sametové revoluci, navíc v rok padesátého výročí bitvy, snažili vakuum vyplnit i sám gen. František Fajtl, na téma bitvy vyšel i speciál časopisu L+K [14]. Postupem času byly do češtiny přeloženy některé zahraniční práce [15], žel žádná z těch zásadních, spíše naopak. A tak až doposud nejspíš nejkvalitnější knihu na téma sepsal Jiří Rajlich, byť jeho těžiště bylo posunuto k československým letcům a jejich účasti [16]. Autor této recenze si dokonce jednu chvíli pohrával s myšlenkou, zkusit na toto téma v češtině sepsat rozsáhlejší dílo, které by českému čtenáři Bitvu o Británii představilo v její plné šíři.

Za této situace přišla z nakladatelství BETA-Dobrovský-Ševčík publikace Nejnebezpečnější nepřítel z pera Stephena Bungaye. Na první pohled poměrně rozsáhlá kniha (508 stran) s podtitulem Historie bitvy o Británii slibuje větší záběr a více informací.

První část monografie, nazvaná Sbírání sil, mapuje období od nástupu Churchilla do čela Británie zhruba do začátku bitvy. Bungay se sympaticky nedrží mýtů, naopak ukazuje, kolik úsilí stálo Churchilla „sjednotit“ Británii a nepodvolit se nacistickému Německu. Poté po řadě rozebere útočníka i obránce; nechybí technická data a u tří hlavních stíhaček (Bf 109E, Hurricane Mk.I a Spitfire Mk.I) slovní popis doprovází i výkres v řezu. U britského obranného systému bych uvítal podrobnější popis a zejména obrázky; čtenář se např. nedozví o barevném systému na hodinách, sloužícím k rozpoznání stáří informace na mapě. Také je nepřesné, že Dowding je označen za autora tohoto systému; v polovině 30. let (ještě před postavením do čela britské obrany) proti jeho konkrétní podobě bojoval, po jmenování velitelem Fighter Command se mu plně podřídil a začal jej vylepšovat. Kořeny se ale dají vysledovat už v první světové válce (proto také F. Mason své dílo začíná v roce 1917).

Pozornosti autora neuniká ani operace Seelöwe, plán na vylodění v Británii, byť mu vymezuje poměrně omezený prostor. Zato portréty jednotlivých osobností obou stran, v nadcházející bitvě hrajících větší či menší úlohu, jsou zpracované poctivě a poskytnou čtenáři výborný přehled o minulosti i schopnostech klíčových mužů léta 1940. Následují čísla porovnávající sílu obou letectev na počátku bitvy a už je čas přesunout se do druhé části, nazvané jednoduše Boj.

Bungay se snaží letecké boje popisovat většinou den po dni, ale je vidět, že některé „odflákne“ a některým (zpravidla těm nejdůležitějším) se věnuje velmi podrobně. Za jakéhosi „průvodce“ autorovi slouží P/O „Bob“ Doe, který v průběhu času nabírá stále více zkušeností a bitvu ukončí se čtrnácti přiznanými sestřely. V mezičasech mezi jednotlivými fázemi bitvy jsou do popisu vzdušných soubojů vloženy kapitoly pojednávající např. o ztrátách, změnách strategie nebo taktiky.

Samostatnou kapitolu si „vysloužily“ hned čtyři dny: 13. srpen, 15. srpen, 18. srpen a 15. září, u těch nejdůležitějších bojů jsou zařazeny i mapky, ze kterých jsou patrné trasy německých svazů i britská reakce. Popis bojů končí spíše obecným povídáním k říjnovým náletům Jabos, noční Blitz a obrana proti němu je takřka nepostihnuta. Trochu netradičně (ale nikoliv chybně) je na scénu uvedeno i Bomber Command a částečně i Coastal Command, bitva tedy není již „omezena“ čistě na obranu Británie.

Bungay není jenom „popisným“ autorem, věnuje se i pozadí a snaží se hledat příčiny rozhodnutí jednotlivých osobností, přičemž místy až nemístně zabíhá na pole psychologie. Na německé straně je takovým zářným příkladem slavný a kontroverzní Zielwechsel, zaměření bombardovacích útoků na Londýn, na britské se zase věnuje sporu o tzv. Big Wing, vztahům Park vs. Leigh-Mallory a neschopnosti Dowdinga rázně zakročit. Zde bych autorovi vytkl, že místo aby se držel faktů a dané problémy na jejich základě vyargumentoval [17], pokouší se je vysvětlit místy poměrně spekulativními konstrukcemi.

Velice zajímavou kapitolou letecké bitvy je ULTRA. Britští zpravodajci byli schopni rozšifrovat německé radiogramy, dodnes ale není plně zpracovaný vliv tohoto trumfu na boje z léta 1940. Bungay se tomuto tématu takřka úplně vyhnul, odbyl ho jedním odstavečkem, který navíc obsahoval docela kontroverzní tvrzení (o znalosti plánů Luftwaffe na 15. srpen), „ozdrojované“ z ne úplně související publikace. Přitom už v době psaní (cca rok 2000) existovala zajímavá shrnutí britské zpravodajské služby [18] za války.

Třetí část, Důsledky, už jen bilancuje události léta a podzimu 1940. Bungay předkládá údaje o ztrátách (převzaté od W. Ramsaye), různě s nimi počítá a vyvozuje docela zajímavé závěry; vypořádává se s výměnou Dowdinga a následně i Parka v jejich postech; uvádí faktory britského vítězství a nakonec trochu pateticky hodnotí význam Bitvy o Británii pro další průběh války. Zde se nejvíc ukazuje autorův britský pohled na věc, němečtí historikové ji totiž vesměs považují za drobnou epizodu letecké války a hlavně ji striktně neomezují na období 10. 7.-31. 10. 1940 [19].

Ono vůbec konfrontovat německé knihy k tématu s Nejnebezpečnějším nepřítelem je velice zajímavé. Troufnu si říct, že díky jejich absenci (byť je třeba férově přiznat, že např. Jagdfliegerverbände der deutschen Luftwaffe ještě nebyly na světě) Bungayovi uniká určitý úhel pohledu; třebaže se vyhnul všem největším mýtům, některé menší (např. německé stíhačky ztracené kvůli nedostatku paliva nad Kanálem) mu tam zůstaly.

Seznam literatury a zdrojů zabírá osm stran, nechybí ani archivy; pohříchu jsou to pouze ty britské (resp. obsahující zabavené německé dokumenty), trochu udiví uvedení několika televizních dokumentů. V našich podmínkách skoro nevídaných 56 stran poznámek velice potěší, čtenář tak má možnost hledat zdroje prakticky všech tvrzení, které Bungay v práci píše. V textu jsou vloženy dvě skupiny fotek na křídovém papíru, dohromady 16 stran. Kromě těch notoricky známých jsou tam i některé neokoukané, což zahřeje na srdci.

Přejděme k českému vydání. Překlad je většinou dobrý, ale najdou se pasáže, u kterých lze jen nechápavě kroutit hlavou. Například originální větu „It gave information about overall moves of forces, but was of limited day-to-day value and Dowding was only put onto the list of those circulated with the Ultra decrypts on 16 October, when most of the serious fighting was over.“ přeložit jako „Získávali tak informace o všech pohybech vojsk, ty však měly jen krátkodobý význam a Dowding přestal dešifrované texty z Ultra používat 16. října, v době, kdy už nejvážnější boje skončily.“ je jednak chybné, jednak to nedává valný smysl a pouze nahrává tvoření nových mýtů… [20]

Celkové zpracování knihy je dobré, recyklovaný papír nijak nevadí (naopak, subjektivně se mi na něm lépe čte) a plusové body si nakladatelství zaslouží i za decentně zpracovaný, nijak křiklavý přebal.

Co říci závěrem? Bungay se na všechno dívá na můj vkus až příliš britskýma očima, místy opouští bezpečný břeh faktografie, a když si často „hraje“ s čísly, mohl jich uvést ještě mnohem více; více tabulek např. denních počtů nasazených strojů obou stran, ztrát apod. by takto ambiciózní práci slušelo. Ve světovém měřítku to jistě není to nejlepší, co si o Bitvě o Británii lze přečíst, ale na české poměry bezesporu jde o výjimečný počin. Už proto si myslím, že stojí za to si Nejnebezpečnějšího nepřítele přečíst.


[1] HAY, Jan a kol.: Britannie osamocená. Universum, Praha 1947.
[2] ŠNEJDÁREK, Antonín: Druhá světová válka. Orbis, Praha 1960.
[3] GROEHLER, Olaf: Letecká válka 1939-1945. Panorama, Praha 1981.
[4] The Battle of Britain. August-October 1940. Ministry of Information, London 1941.
[5] COLLIER, Basil: The Defence of the United Kingdom, 1939-1945. HMSO, London 1957.
[6] DEMPSTER, Derek—WOOD, Derek: The Narrow Margin. Hutchinson & Co. Ltd, London 1961.
[7] MASON, Francis Kenneth: Battle Over Britain. Alban Books, London 1969.
[8] PRICE, Alfred: The Hardest Day. Book Club, London 1979. PRICE, Alfred: The Battle of Britain Day. Sidgwick & Jackson, London 1990.
[9] DEIGHTON, Len: Fighter. Jonathan Cape, London 1977.
[10] RAMSAY, W. (ed.): The Battle of Britain Then&Now. After the Battle, London 1991. FOREMAN, John: Fighter Command War Diaries, Vol. 1: Sept 1939 - Sept 1940 & Vol. 2: Oct 1940 - Dec 1941, Air Research Publications, London 1996 & 1998.
[11] JAMES, T. C. G.: The Battle of Britain. Frank Cass, London 2000.
[12] WEBER, Theo Dr.: Die Luftschlacht um England. Verlag Flughwehr und -Technik, Frauenfeld 1956.
[13] BALKE, Ulf: Die Luftkrieg in Europa, Teil 1. Bernard und Graefe, Koblenz 1989. PRIEN, Jochen: Einsatz des Jagdgeschwaders 77 von 1939 bis 1945, Teil 1. Eutin, Struve 1992. PRIEN, Jochen: Jagdfliegerverbände der deutschen Luftwaffe, Teil 4/I a 4/II. Eutin, Struve 2002. BEKKER, Cajus: Angriffshöhe 4000. Stalling, Oldenburg 1964.
[14] FAJTL, František: Bitva o Británii. Svět křídel, Cheb 1991.
[15] Např. JULLIAN, Marcel: Bitva o Británii, červenec - září 1940. Naše vojsko, Praha 2004; HOYT, Edwin: Válka v Evropě, 3. díl: Bitva o Británii. Slovanský dům, Praha 2001; MOSLEY, Leonard: Bitva o Británii. Ilustrovaný průvodce. Svojtka & Co., Praha 2001.
[16] RAJLICH, Jiří: Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940). ARES, Praha 1999.
[17] Přitom konflikt Dowding vs. Douglas a Park vs. Leigh-Mallory je velice dobře zpracován např. v RAY, John: The Battle of Britain: New Perspectives. Arms and Armour, London 1994, který má Bungay v seznamu zdrojů.
[18] Za všechny uveďme HINSLEY, Francis H.: British Intelligence in the Second World War. HMSO, London 1979 nebo LEWIN, Ronald: Ultra Goes to War. Hutchinson, London 1978.
[19] Typicky totiž „začínají“ až 8. srpna 1940 a konec přesouvají na jaro 1941.
[20] Věta by v češtině měla znít zhruba: „[ULTRA] poskytovala informace o celkových pohybech sil, ale v každodenním použití měla omezenou hodnotu a Dowding byl na seznam lidí obesílaných dešifrovanými zprávami přidán až 16. října, kdy už většina nejtěžších bojů skončila“.