Lituje židy za jejich osud v dějinách. Po krátkém období plném slunečního jasu se probouzíš do světa temnoty a krveprolití. Přes noc se zrodí šílenec, který prohlásí židovskou krev za vodu. Přes noc se lidský život stane bezcenný. Nevinní se rodí bez neviny. Lidská bytost nemá cenu ani svého těla. Člověk se rovná lejnu. Židé, kterým se podaří zachránit holý život, žijí v paměti věčného utrpení.
(Bernard Malamud, Správkař, 1966, s. 250.)
Knihkupectví Paseka v několika posledních letech představilo veřejnosti tematicky provázanou řadu publikací o identitě Židů v meziválečném Československu, otázce antisemitismu v české společnosti na přelomu 19. a 20. století a problematice německých a rakouských uprchlíků v prostředí první republiky.[1] Prosinec roku 2008, kdy se pozornost veřejnosti v souvislosti s historií zaměřovala na mnohá kulatá výročí československé moderní státnosti, s sebou na pulty tuzemských knihkupectví přinesl vydání titulu „… A tys na Němce střílel, dědo?“ Jedná se o druhé české vydání z pera nespokojeného Němce, Žida bez vyznání, oddaného Čechoslováka, politického emigranta, heretického komunisty, přemýšlivého spisovatele, milujícího manžela, mladšího bratra známého funkcionáře KSČ Kurta Konráda (1908-1941) a nezvedného syna, Fritze Beera (1911-2006).[2]
Necelých 300 stran tvoří jakousi zpověď člověka, který zaznamenával události bouřlivého 20. století ze svého místa ve společnosti a v pokročilém věku pocítil potřebu předat vzpomínky vnoučatům.[3] Kapitoly a obsah by čtenář hledal v knize marně, poněvadž autor rozčlenil text do bloků, jež jsou vizuálně odděleny pouze volným řádkem, což na jedné straně – společně s absencí datace jednotlivých událostí či spíše příběhů – ztěžuje orientaci, avšak zároveň poskytuje jedinečný literární zážitek. Retrospektivní vyprávění Fritze Beera je založeno na jeho deníkových záznamech, kterými někdy přímo obohacuje dílo a osvěžuje svou paměť; z nich je nejlépe vidět, jak pečlivě dokázal postihnout dobové dění a uvažovat nad tehdy sotva uplynuvšími událostmi. Do hlavního děje jsou pak často vloženy samostatné vedlejší příběhy dokreslující nakousnuté problémy.
Vyprávění lze ostatně vnímat především tematicky, jelikož celou publikaci provází několik hlavních a mnoho dílčích okruhů, nad nimiž autor uvažuje. Základní rovinou je otázka vlastní identity. Cítí se Fritz Beer být více Židem než Němcem či československým komunistou, nebo naopak? Přestože se narodil v brněnské židovské rodině, v níž se mluví německy, jeho smýšlení – v předložené podobě – se jeví velmi československy; zpětně vnímá skutečnost, že jeho liberální rodiče a lidé v širším okolí znali pouze německou literaturu, zatímco česká kultura jim zůstala neznáma (s. 44). Podobně si klade otázku, proč se v dějepise pečlivě vyučovala období „císaře Barbarossy“ a „pruského krále Bedřicha Velikého“, když o „českém a slovenském úsilí o nezávislost jsme se nedoslechli skoro nic.“ (s. 52) V jinošských letech vstoupil do židovské mládežnické organizace Techelet Lavan (v knize jako „Tchelet Lavan“, s. 54) do r. 1923 se nazývající Blau Weiss,[4] kde podstupoval hachšaru, tedy výcvik před budoucím usazením v Palestině.
Na dlouhou dobu se však jeho domácím kotvištěm stala Komunistická strana Československa. Její průvod dne 1. května 1929 mu přinesl velmi silný citový prožitek. Podobně jako nositel Nobelovy ceny z r. 1981 Elias Canetti zaznamenal, že v řadách pochodující masy lidí ztratil svou identitu a nechal se masou plně strhnout (s. 72).[5] Do řad KSČ, jediné z politických stran v meziválečném Československu, která – po nátlaku z Moskvy – zastupovala všechny národnosti současně, vstoupil těsně před plíživým příchodem velké hospodářské krize. Jako mladík sotva složivší maturitu odešel studovat do francouzského Dijonu a poté nějaký čas strávil v Berlíně, kde mimo jiné prosazoval teorii sociálfašismu, za níž se nebojí sám sobě spílat (s. 89-90). V rámci činnosti pro komunistickou stranu postupně ve třicátých letech minulého století vyzkoušel roli převaděče politických uprchlíků přes hranice do Československa, redaktora časopisu, pro nějž psal – podobně jako veleznámý vídeňský Karl Kraus do své Die Fackel – veškeré články, a také autora reportáží z nezaměstnaností těžce postižených pohraničních oblastí nebo zaostalé Podkarpatské Rusi či hlavního města Prahy.
Mezi vedlejší problémy, nicméně pouze z hlediska lidského příběhu Fritze Beera, patří líčení každodennosti: od návštěvy veřejných knihoven nebo knihkupectví (s. 45-46) přes čilý kavárenský a kulturní ruch, situaci politických uprchlíků z Německa a Rakouska po vzestupu nacistů – Lionem Feuchtwangerem ztvárněných Opravdových Němců –, resp. anšlusu Rakouska, fenomén trampování (s. 104) po specifické prostředí pražské židovské komunity.
Ve své oddanosti KSČ mírně otřesený autor v r. 1936 narukuje do československé armády, aby sám okusil kasárenský život. Bez sebemenších obtíží čtenáře přenáší do prostředí vojenského drilu u 5. dragounského pluku, kde se co by Žid, Němec a komunista netěšil zvláštní oblibě nadřízených. Se vzrůstajícím napětím v zahraničně-politické situaci Československa doznává postoj vojáka Fritze Beera změn; záporné stanovisko k vládě, která údajně na Hitlerův nástup k moci reagovala „tvrdou pravicovou politikou“ (s. 131), vymění za odhodlání bránit stávající státní celek proti vojenskému ohrožení se zbraní v ruce. Už dříve nedokázal pochopit rozdílnost slov a činů komunistů; jejich náhled na vzestup autoritativních a totalitních režimů v Itálii, Německu, Španělsku, Rakousku atd. Zařadil se tak do generace občanů, kteří těžce nesli Mnichov a odstoupení pohraničí Německu. Následovala doba druhé republiky a s ní i zákaz činnosti KSČ, od níž se mu dostalo sdělení, že pro období její ilegality není Beer-Žid vhodný straník. Variantu emigrace zvolil až po 15. březnu 1939, když s pomocí železničních zaměstnanců přešel do Polska a odtud byl záhy přepraven do Velké Británie, aby rozmnožil početné řady vezdejších československých nebo Československem prošlých exulantů. Zaznamenané pocity plně vystihují náladu většiny emigrantů žijící pouze z podpory Czech Refugee Trust Fundu (CRTF),[6] ve kterém byl nakonec sám komunistickou stranou angažován: „Člověk ráno vstává do dne, který docela jistě nebude mít smysl, a aby ho přestál, začíná být zlý a závistivý.“ (s. 201)
K definitivnímu odklonu autora od komunistické víry předepsané internacionálou došlo po obsazení východní části Polska Rudou armádou: „Z téhle strany, jejímž členem jsem byl devět let a která ve mně ještě hluboko bude vězet, musím vystoupit. (…) Miloval jsem ji a nenáviděl, dávala mi nekonečně mnoho a brala mnohem víc, nutila mě krčit se a napřimovat, zužovala můj horizont i rozšiřovala, rozpoutávala lásku a pohrdání, dělala ze mě lepšího člověka i ničemu… neoplakávám ji, jsem s ní dávno vnitřně hotov. Cítím pouze smutek, že už nemohu říkat my.“ (s. 209) Vlastní dilema rozřešil vstupem do 1. československé pěší divize ve Francii. V jejích řadách prožil německý útok přes Ardeny a viděl francouzské zhroucení, na jehož konci se mu podařilo dostat zpět do Velké Británie. Během plavby obviňovali zklamaní spolubojovníci Židy a Němce z utrpěné porážky. V nastalé situaci se Fritz Beer ostentativně prohlašoval za Němce židovského původu, a tak se nevyhnul šikaně (s. 234-235).
Autorova schopnost postavit se proti proudu obecného mínění je až neuvěřitelná; v době, kdy domácí a poté i zahraniční odboj postupně dochází k myšlence poválečného transferu větší části německého obyvatelstva z Československa, převládá u něho identita německého občana československého státu. Nahrazuje tak předchozí vnímání sebe především v roli komunisty. Nakonec také dochází ke střetu s ostatními vojáky z 1. československé samostatné obrněné brigády při obléhání francouzského přístavu Dunkerque, což byl jeden z impulsů – vedle vyhnání – pro rozhodnutí nevrátit se do osvobozeného Československa, zůstat nadále s rodinou na Britských ostrovech a pracovat u německého vysílání BBC. Ještě za války stihl studovat na proslulé, zejména působením ekonoma Johna Maynarda Keynese, britské škole London School of Economics, kde u slavného emigranta, ekonoma a zástupce rakouské školy Friedricha Augusta von Hayeka, napsal práci o válečném hospodářství (s. 245). Po skončení největšího konfliktu v dějinách lidstva se několikrát podíval do Německa, odkud si přinesl vlastní pohled na vyrovnání se s nacismem a holocaustem.
Poslední blok knihy umožňuje autorovi bilancovat svůj životní příběh, jehož nejniternější součástí se stal poměr ke komunistické straně: „Někdy se mi zdá, že se komunismus nedá skoro opustit – podobně jako mafie. Když ho člověk vzal jednou vážně, vyvolává jeho konec dilema, z něhož není úniku.“ (s. 277) Fritz Beer byl člověkem, který nedokázal úplně splynout s většinou a jejím názorem; jedině komunismus mu na krátký čas přinesl onen vytoužený pocit naplnění a možnost uplatňovat svou víru.
Místo doslovu obsahují poslední stránky publikace studie Zdenko Maršálka o účasti německo-židovských občanů v jednotkách druhého československého exilu a Víta Strobacha týkající se tzv. Rudé asimilace českých Židů. Kniha je rovněž opatřena rejstříkem osob, který vypracoval zkušený historik Josef Tomeš.
Literárně velmi zdařilé dílo naplněné poutavými příběhy, humornými historkami – např. kterak autorova matka tajně chodila s Bohumírem Šmeralem (s. 30-31) –, sžíravou kritikou společnosti a hlubokými úvahami složené z vlastní paměti a deníkových záznamů, představuje důležitý pramen pro studium moderních českých dějin. Srovnávat jej lze třeba s trojdílnými memoáry již dříve zmiňovaného Eliase Canettiho[7] či pamětmi bývalých intelektuálních komunistů.[8] Události, které historik dokáže pouze obtížně zachytit, dostávají v knize jasných kontur. Užitý jazyk plně vystihuje dění; léta dospívání nelze podávat ve vysoce uměleckém stylu podobně jako tvrdý vojenský život nebo válečné vzpomínky. Znalejšímu čtenáři se v průběhu četby několikrát prodere na ústa otázka, zda je možné, aby jeden muž mohl natolik plně prožít popisované události. Až na malé množství drobných překlepů nelze než knihu vřele doporučit, a to skutečně co nejširší veřejnosti. Oproti prvnímu vydání zvolilo navíc knihkupectví Paseka pevnou vazbu, která se Vám v rukou rozhodně nerozpadne.[9]
Poznámky:
[1] ČAPKOVÁ, Kateřina: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918-1938. Praha – Litomyšl 2005; FRANKL, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007; ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal: Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938. Praha – Litomyšl 2008.
[2] Německému originálu „Hast Du auf Deutsche geschossen, Grandpa?“ (Berlin, Aufbau 1992) i prvnímu českému vydání (Praha, Art-forum – jazzová sekce 1997) se v odborných časopisech dostalo krátkých anotací. Viz -B.Č.-,[ČERNÝ, Bohumil] In: Český časopis historický, č. 2 (1994), s. 385 a CÍSAŘOVSKÁ, Blanka. In: Soudobé dějiny, č. 3-4 (1997), s. 563-564.
[3] Obdobnou formu zvolili i jiní autoři-přeživší holocaustu. Např. KLÁNSKÝ, Josef: Jak jsem přežil Hitlera. Praha, Magnet-Press 1992.
[4] ČAPKOVÁ, Kateřina: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918-1938. Praha – Litomyšl 2005, s. 252.
[5] Srv. CANETTI, Elias: Masa a moc. Praha, Arcadia 1994.
[6] K tématu viz ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan: Czech Refugee Trust Fund a československá emigrace. Část 1. Geneze a finanční zabezpečení. In: Soudobé dějiny, č. 1 (2007), s. 9-43.
[7] CANETTI, Elias: Zachráněný jazyk. Příběh jednoho mládí. Praha, Hynek 1995; CANETTI, Elias: Pochodeň v uchu. Příběh života 1921-1931. Praha, Hynek 1996; CANETTI, Elias: Hra očí. Příběh života 1931-1937. Praha, Hynek 1998.
[8] Např. GOLDSTÜCKER, Eduard: Vzpomínky (1913-1945). Praha, G plus G 2003; GOLDSTÜCKER, Eduard: Vzpomínky (1945-1968). Praha, G plus G 2005.
[9] Viz recenze CÍSAŘOVSKÁ, Blanka. In: Soudobé dějiny, č. 3-4 (1997), s. 563-564.