Předvánoční knižní trh obohatilo brněnské nakladatelství Jota další publikací vydanou v jejich edici Válka v obrazech v sekci Literatura faktu - Military. Název publikace sám anoncuje obsah, který je zvláště po stránce dokumentace dění v tomto zlopověstném koncentračním táboře formou dobových fotografií výborným doplněním dosavadních běžně dostupných memorabilií, studijních materiálů a faktografických publikací.Autor Ian Baxter tuto publikaci vydal poprvé ve Velké Británii v roce 2009, v letech 2010 a 2012 se pak kniha dočkala reprintů a několika spíše drobných úprav. Fotosnímky, na jejichž účinku na čtenáře je syžet knihy založen a podpořen také kultivovaným textem, byly zčásti poprvé knižně zveřejněny právě autorem.
Je až s podivem, že tak reprezentativní dokumentace nacistických zločinů proti lidskosti se řadu desetiletí nacházela ve volně dostupných archivech a přitom nebyla předtím, než ji použil Ian Baxter, objektem zájmu některého z četných historiků, zabývajících se obdobnou tématikou, natolik, aby ji v nějaké formě veřejně publikoval. Dá se spekulovat o tom, že toliko rozšiřují okruh již známých faktů, ale jejich vypovídací a dokumentární hodnota je bezesporná.
Ian Baxter je specialistou na historii německých ozbrojených sil dvacátého století, do této společenskovědní oblasti však zahrnul i téma holocaustu a genocidy, jejichž zpracování můžeme sledovat v recenzované publikaci. Autor akademicky působící na řadě univerzit vydal přes dvacet převážně fotografických knih, zabývajících se ve velké většině děním na frontách za 2. světové války. Přesto, či snad právě proto se dokonalým způsobem zhostil i velmi obtížného úkolu, který si sám předsevzal, totiž čtivou formou faktograficky přesně a podloženě popsat i události v zázemí a na okupovaných územích, obsazených nacistickými jednotkami a jejich spojenci.
Koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi je zcela jistě místem největší masové vraždy v dějinách lidstva. Kniha od Joty popisuje autorovou rukou vznik tábora, celou jeho genezi včetně rozvinutí v ničivý nástroj genocidy a jeho zasloužený, i když bohužel pozdní zánik. Publikace je rozdělena na „Úvod“, dále následuje informace nazvaná „O autorovi“, „Poděkování“ a čtyři kapitoly, zahrnující zmíněnou historii vzniku, vývoje a zlikvidování tábora smrti a jeho poboček. První kapitolou je „Zrod Osvětimi“, následuje „Osvětim-Březinka“, poté „Vyhlazovací tábor“ a poslední kapitola má nadpis „Konec“. Kniha má 127 stran, zahrnujících kromě doprovodného vysvětlujícího a komentujícího textu celkem 222 fotografických záznamů o celém průběhu dění v Osvětimi a jejím okolí.
První kapitola popisuje vlastní založení osvětimského zařízení a jeho raná stadia vývoje. V roce 1940, kdy již na území Německa fungovala řada koncentračních táborů po několik let, se na území Horního Slezska, nově připojeném ke Třetí říši, začal budovat nechvalně známý příklad německé promyšlené důkladnosti a plánovitosti spojené s nacistickou sadisticky zvrhlou bezcitností inspirovanou Adolfem Hitlerem.
Snímky uveřejněné v první kapitole dokumentují, jak dokonale se po všech stránkách nacisté dokázali postarat o personál tohoto smrtícího zařízení už v samotných počátcích výstavby tábora a jak je nikterak nezajímalo, co budou prožívat vězni tábora, plánovaného na deset tisíc osob a jaké tito nedobrovolní obyvatelé budou mít podmínky k životu. Stavěly se nejen objekty kasáren, vila pro velitele tábora a řada dalších cihlových budov dobře vybavených pro pohodlí jejich budoucích uživatelů, ale vzniklo také rekreační zařízení určené speciálně pro německý dozorčí a řídící personál tábora, kam se jezdili psychicky i fyzicky zotavit po své vyčerpávající a zodpovědné práci pro blaho Říše.
Pro vězně naproti tomu byly stavěny při rozšiřování tábora dřevěné baráky, vyráběné původně pro německou armádu jako typizované koňské stáje. Nesmělo chybět ani moderní krematorium, které svou kapacitou záhy nestačilo. Plánovalo se využít vězně původně jako levnou pracovní sílu pro okolní průmysl, zejména továrnu koncernu I. G. Farben v Monowicích, ale posléze se tábor postupně měnil plně v intencích nacistické ideologie a po přijetí koncepce „Konečného řešení židovské otázky“ z původně spíše poklidného karanténního na vyhlazovací se záměrem fyzické likvidace tzv. podlidí, hlavně Židů, Romů a příslušníků slovanských národů.
Kapitola 2 - Osvětim-Březinka - má za cíl zdokumentovat záměr, realizaci a výsledek činnosti dalšího tábora, jehož jméno se stalo synonymem nejstrašnějšího zločinu masové vraždy v historii. Od samého počátku jeho existence byl tento koncentrační tábor plánován jako vyhlazovací, o čemž svědčí řada dokumentů a poválečné výpovědi jeho personálu včetně velitele. Jedním z prvních počinů stavební skupiny SS pod velením Karla Bischoffa bylo postavení nového velkého krematoria přímo v Březince na území tábora, aby nebylo nutné mrtvá těla přijíždějících a následně povražděných osob transportovat jinam. Rovněž vraždění příchozích bylo dokonale naplánováno.
Opodál nového krematoria bylo přestavbou tzv. červeného domečku vybudováno svým účelem i provedením zcela nové zařízení - plynová komora. Tábor měl mít kapacitu přes 97 000 osob a byl vybaven železniční vlečkou s přilehlým vykládacím prostorem, sloužícím k selekcím nově příchozích vězňů. První transport do Březinky dorazil 26. března 1942 a přivezl podle táborových záznamů „999 tělesně zdatných slovenských židovek“. Poté, co prošly selekcí, spočívající v poklusu okolo velitele tábora Rudolfa Hösse, pak ty, které nemohly rychle běžet, na místě stráže SS zastřelily a ostatní ženy byly odvedeny do hlavního tábora. Tam jim jiní vězňové oholili hlavy a nešťastnice se musely obléci do znečištěných uniforem po ubitých sovětských válečných zajatcích, jichž bylo do té doby asi 9 000 umučeno hlady, nemocemi a násilným chováním stráží.
Podmínky v pobočném táboře Březinka byly citelně horší než v hlavním táboře a velitel Osvětimi se obával, nikoliv bezdůvodně, také vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu. Nařídil proto zvýšit kapacitu plynových komor přestavbou dalšího objektu o 1 200 osob denně. Mrtvoly pak byly při nedostatečné kapacitě krematoria odvezeny a vysypány do zrušeného místního lomu. Počátkem léta 1942 už jich tam tlelo na 107 000 a zamořovalo tak spodní vody, jejichž vysoká hladina v močálovité krajině dělala z tábora odporné páchnoucí bahniště. Bylo nařízeno tlející těla vyhrabat holýma rukama a spálit na otevřených hranicích, což atmosféru v táboře a okolí zamořilo dalším příšerným zápachem. K tomu bylo ze čtrnácti set vězňů vytvořeno speciální Leichenkommando. Bylo nutno urychleně vybudovat další krematoria, aby se podobná situace jako v létě 1942 nemohla opakovat. K tomu také s německou důsledností za vydatné pomoci civilních odborníků velení tábora přistoupilo.
Fotografie však ukazují kromě tohoto pekla na zemi i jiná fakta. Dozorčí a strážní personál tábora utvořil semknutou, navzájem se navštěvující skupinu, která hojně využívala rekreačního zařízení SS v lokalitě Solahütte uprostřed nádherné přírody. Tam se bavili, tancovali, procházeli se v přírodě a odpočívali, zatímco jejich domácnosti uklízely vězeňkyně, zastávající i role kuchařek. V personálu nechyběly ani svobodné příslušnice SS, kterých pro trvalý nedostatek mužských strážných stále přibývalo. Nejstrašnějším dojmem při sledování fotodokumentace asi je takřka děsivý protiklad bavících se a rozesmátých mužských i ženských příslušníků SS, kteří na jiných fotografiích horlivě popohánějí transporty zbídačelých vězňů na jejich poslední cestě a vraždí je. Také nová nemocnice dokonale vybavená na léčbu personálu SS se stala chloubou nacistů a byla slavnostně otevřena za účasti vysokých hodnostářů SS z Berlína, přičemž v přilehlém táboře umíraly denně spousty nemocných kvůli naprosto nedostatečné „zdravotní péči“.
Veškeré dění v táboře i v Solahütte si esesáci důkladně zdokumentovali včetně fotografií, takže díky tomu bylo možné si po osvobození tábora učinit poměrně přesnou představu o tom, jak fungoval. O tom všem výmluvně hovoří také třetí kapitola - Vyhlazovací tábor. Březinka se naplno rozjela až po 26. září 1942 poté, co šéf správy koncentračních táborů SS-Obergruppenführer Oswald Pohl nařídil Hössovi, že svršky vězňů je třeba využít. Ve druhé polovině roku 1942 se totiž už provoz Březinky natolik rutinně rozběhl, že kapacity plynových komor a krematorií byly naplněny až k prasknutí a zavazadla zplynovaných příchozích se záhy válela po rampě u železniční vlečky, neboť jediný blok vyčleněný pro jejich skladování brzy nepostačoval. K tomu účelu bylo použito celkem šest nově postavených baráků, přičemž po vytřídění byly svršky ubitých převáženy do Říše, kde byly později velice často vydávány vybombardovaným anebo kolonizátorům prostřednictvím Volksdeutsche Mittelstelle - zvlášť zřízeného úřadu. Cennosti pak byly odesílány na berlínské velitelství SS a ostatní, jako kupříkladu i ostříhané vlasy, putovalo prostřednictvím říšského ministerstva hospodářství na válečnou výrobu.
Popis takřka průmyslového zabíjení a zpracování ukradených věcí provázený dokonalou fotodokumentací musí každého čtenáře šokovat. Vylíčení těchto příšerných výjevů jde až do hrůzných detailů a obrázky malých dětí, čekajících na smrt před plynovými komorami i se svými matkami, musí každým člověkem otřást do hloubi duše. Je třeba si pod dojmem těchto faktů klást otázku, proč tomu tak nebylo u těch, kteří toto peklo na zemi řídili. K tomu autor čtenáře dovede i slovy, která tyto snímky provází a dokreslují atmosféru krutosti, beznaděje a smrti nevinných.
Kapitola nazvaná Konec obsahuje podrobný časový rozpis událostí, vztahujících se k uzavírání koncentračních táborů v roce 1944 v důsledku postupu vojsk západních Spojenců a SSSR. Jednou z posledních akcí v Osvětimi-Březince bylo vyvraždění maďarských židů. To probíhalo takovým tempem, že i na ledacos uvyklým strážím SS to bralo dech. V průběhu pouhých dvou týdnů bylo zplynováno na 122 700 osob. Všechna čtyři krematoria pracovala na hranici kapacity, přičemž se těla ubitých židů navíc pálila i na volně ležících hranicích. To vše bylo pracovně zajišťováno vězni Sonderkommanda, které bylo posíleno a pracovalo pod dozorem stráží SS na čtyři směny. Za osm týdnů bylo takovýmto způsobem pobito a spáleno na 320 000 maďarských židů. Následovalo 3 000 Romů, kteří z původních 25 000 obyvatel tv. Zigeunerlager - Cikánského tábora zbyli po vypuklé epidemii nemocí, které se nikdo ani nepokoušel léčit.
Přibližující se fronta však donutila velení SS vydat rozkaz zastavit vyhlazování na celém území Třetí říše. Sonderkommando poté rozebralo celý smrtící aparát včetně pecí z krematorií I, II a III a zahladilo podle možnosti veškeré stopy po spalovacích jamách. Zařízení bylo odesláno do jiných táborů, které byly dále od fronty a byly ještě v provozu. Vězni ze všech pobočných táborů v počtu cca 58 000 byli evakuováni - z toho 20 000 z Březinky. Následovaly pochody smrti, které jen kvůli mrazivému počasí na přelomu roku 1944 a počátku posledního roku války stály život většiny vězňů, kteří byli donuceni se jich zúčastnit. Ti, kdož nebyli schopni jít, byli strážemi SS zastřeleni a ponecháni na místě.
Část stráží SS zůstala v táboře a trhavinami se snažila zničit vše, co ještě zbylo z krematorií a dalších částí tábora. Následovala likvidace zbylých záznamů, skladů ukradených svršků a nakonec i zbylých vězňů. Pobito jich v Osvětimi bylo těsně před útěkem stráží asi osm set, ale pod tlakem obav z blížících se vojsk 1. ukrajinského frontu esesáci tábor urychleně opustili. Vojska Rudé armády pak tábor se zbytkem vězňů osvobodila.
Kniha je podle mého názoru velmi potřebným počinem, neboť ozřejmuje a pranýřuje hrůzy, kterých se nacisté dopouštěli a na které se nikdy nesmí zapomenout. Forma, jakou autor zvolil, je volena příhodně a obsah je podán natolik zručně a znale, že určitě poučí a zaujme i ty, kteří si až dosud mysleli, že podobná tématika je již dobou zastřená a vyčpělá.
Na margo zpracování překladu a doprovodného textu je možné říci, že věcných chyb se naštěstí vyskytlo nemnoho. Kupříkladu rekreační zařízení SS v Solahütte je zprvu označeno za „útočiště SS“ (snímky 40 a 41- správný termín byl použit až posléze) a plyn Cyklon B byl označen za „granulovaný kyanovodík“. Kyanovodík je jak známo plyn a ten se právě z granulí vysypaných do plynové komory uvolňoval vlivem chemické reakce. K likvidaci objektů tábora nebylo podle dochovaných dokumentů použito „dynamitu“, nýbrž německých průmyslových trhavin a tritolu. Pokud existují překlepy v textu, je jich skutečně minimum.
Přes tyto drobné nedostatky mohu považovat tuto publikaci za velice přínosnou, a to obzvláště dnes, kdy se stále čas od času objevují teorie o neexistenci vyhlazovacích táborů allgemein, plynových komor a hromadném vraždění hlavně židů zvláště či se hodlají veřejnosti nabízet samozvaní „historičtí badatelé“, kteří vehementně nacistické válečné zločiny včetně holokaustu a genocidy popírají. Pro ty, kdož se nebojí pohlédnout těmto úděsným faktům tváří v tvář, je tato kniha nepopiratelným dokladem nacistické zrůdnosti a dalším argumentem pro ty, kteří nehodlají jen nečinně přihlížet bagatelizaci podobných zločinů.