V roce 1992 britská SIS vyvezla Mitrochina do Británie a jeho zápisky zde byly několik let pečlivě studovány. Pomohly také k odhalení několika dosud neznámých sovětských agentů a dodaly nové důkazy proti někerým podezřelým - v roce 1996 byl zatčen např. Robert Lipka, pracovník americké NSA, který mnoho let pracoval pro Sověty.
Zprávy o tom, že západním zpravodajským službám se podařil výjimečný kousek a že získaly senzační zdroj informací, během 90. let postupně unikaly i do světového tisku. Na základě nepřesných a neúplných údajů se objevily i některé senzační spekulace a obviněn ze spolupráce se Sověty byl např. i bývalý německý kancléř Willy Brandt (Brandt během 2. světové války skutečně poskytoval informace sovětské rozvědce, ale stejně tak je dával i Američanům a Britům za účelem co nejrychlejší porážky Hitlera. Nebyl tedy žádný sovětský agent. Mitrochinovy zápisky naopak ukazují, že KGB v 60. letech neuspěla při pokusu o Brandtovo vydírání).
Britská SIS po zpracování Mitrochinových informací poskytla jeho archiv (asi ne celý) zkušenému historikovi, který se zabývá špionážní problematikou, Christopheru Andrewovi. Ten už vydal spoustu publikací o tajných službách. Nejznámější je asi „KGB: The Inside Story“, kterou sepsal v roce 1990 spolu se sovětským přeběhlíkem Olegem Gordijevským (vyšla i češtině v roce 1994).
Andrew Mitrochinův archiv vytěžil pro velmi podrobnou historii operací KGB od 20. let až do pádu komunismu. Kniha, která v americkém vydání vyšla pod názvem Meč a štít - Mitrochinův archiv a tajná historie KGB, se tak nezabývá pouze obdobím studené války, ke kterému se vztahuje největší počet Mitrochinových zápisků, ale celou historií sovětské zahraniční rozvědky, tedy i obdobím 2. světové války.
Mitrochinův archiv nepřináší nějaké úplně překvapivé a senzační informace. Spíše doplňuje už známá fakta, dodává nová jména, data a údaje. Kniha není založena pouze na Mitrochinových záznamech, ale na rozsáhlém studiu dosavadní literatury a v 90. letech odtajněných materiálech. V rozsáhlém poznámkovém aparátu se autoři např. často odkazují na odtajněné dešifrované sovětské depeše z projektu VENONA.
Pod označením VENONA se skrývalo dešifrování sovětských depeší mezi Moskvou a rezidenturami KGB a GRU ve Spojených státech. Tyto depeše Američané od počátku 40. let zaznamenávali a v roce 1946 se jim podařilo postupně je začít dešifrovat. Dešifrované zprávy jim odhalily rozsáhlou sovětskou špionážní síť v americké administrativě a byly využity pro odhalení mnoha desítek sovětských agentů. Z mnoha důvodů ale nemohly být použity u soudu, proto také některé procesy se sovětskými špióny např. s manžely Rosenbergovými (nebo obvinění Algera Hisse) vyzněly tak nepřesvědčivě. V roce 1995 byla velká část těchto dešifrovaných depeší odtajněna a jsou přístupny na webu National Security Agency (www.nsa.gov).
Důležitost Mitrochinova archivu spočívá také v tom, že spousta dokumentů v ruských archivech FSB (nástupkyně KGB) byla už zničena. Mitrochinovy opisy jsou tak mnohdy jedinými dochovanými exempláři. Zároveň také můžeme porovnávat Mitrochinovy informace s údaji, které postupně zveřejňuje ruská strana. V knize se korigují některé omyly a dezinformace, které se objevily v 90. letech.
SVR (nástupce zahraniční rozvědky KGB) totiž v 90. letech zahájila novou strategii - vybraným historikům začala uvolňovat účelově vybrané části dříve utajovaných dokumentů. Klasickým případem jsou různé knihy, jejichž autory jsou dvojice západních a ruských historiků (např. O. Carev a J. Costello nebo N. West) - ruský historik je většinou bývalý příslušník KGB. Na světlo se tak sice dostaly mnohdy dosud neznámé nové skutečnosti, ale zároveň SVR mnohé další skutečnosti utajila.
Jak autoři Mitrochinova archivu uvádějí, SVR tak pokračuje v tradici deformování historie. Na tyto nepřesnosti a někdy možná i přímé dezinformace, v poznámkovém aparátu často upozorňují (např. až do poloviny 90. let SVR tvrdila, že první informace o vývoji atomové pumy v Británii poskytl Rusům v roce 1941 Donald Maclean z cambridgeské „Velké pětky“, ve skutečnosti je ale dodal John Cairncross, což Rusové přiznali až v roce 1998 - autoři knihy uvádějí, že důvodem mohlo být možná to, že Cairncross byl na počátku 90. let narozdíl od Macleana stále ještě naživu). SVR také sama začala vydávat oslavné publikace o své minulosti, jejichž hlavním cílem je vyvolat dojem, že činnost sovětských tajných služeb se nijak nelišila od těch západních.
Co tedy kniha přináší nového k historii 2. světové války?
Je zde asi zatím nejpřesnější popis působení slavné cambridgeské „Velké pětky“ - tedy největších sovětských agentů všech dob. Naverbování Johna Cairncrosse, Kima Philbyho, Anthony Blunta, Donalda Macleana a Guye Burgesse v polovině 30. let byl největší sovětský špionážní úspěch, který se už nikdy nepodařilo zopakovat. Základním faktorem tohoto úspěchu bylo to, že tato Pětka se Sověty spolupracovala z idealistických důvodů a nikoli pouze pro peníze. Proto také během studené války už Sověti agenty podobného kalibru nikdy nezískali - zahnívající brežněvovský režim už nedokázal probudit podobné zanícení pro komunistické ideály...
Na počátku války se všem členům Pětky podařilo proniknout na významné posty v britském ministerstvu zahraničí a v britské rozvědce. Autoři uvádějí, že „množství velmi důležitých dokumentů, které dodávali, bylo tak velké, že Moskva měla občas problémy vůbec je všechny zpracovat“. John Cairncross už na konci roku 1940 „dodával tolik tajných vládních materiálů - mezi nimi zápisy z jednání válečného kabinetu, zprávy SIS, telegramy ministerstva zahraničí a dokumenty generálního štábu - že Gorskij [sovětský rezident v Londýně] si stěžoval, že je toho příliš moc“.
I přes tento úspěch ale Sověti vždy nedokázali dodané materiály patřičně využít. Na vině byla Stalinova paranoia. Ze zpráv Velké pětky totiž vyplývalo, že britská rozvědka neprovádí větší akce zaměřené proti Sovětskému svazu - to bylo ale v rozporu se Stalinovým přesvědčením, že kapitalistické státy se nezabývají ničím jiným, než jak zlikvidovat první stát dělníků a rolníků. Jak autoři poznamenávají, „je těžké nedojít k závěru, že před vstupem Sovětského svazu do války byla většina těchto zpravodajských pokladů jednoduše promrhána. Stalinovo chápání britské politiky bylo tak pokřiveno konspiračními teoriemi, že žádné množství kvalitního rozvědného materiálu ho nemohlo přesvědčit. I přes fakt, že Británie byla ve válce s Německem, Stalin stále věřil - stejně jako ve 30. letech - že Britové se snaží zatáhnout ho do války s Hitlerem. Jeho víra v neexistující britské spiknutí ho zaslepila před existencí skutečného německého plánu útoku na Sovětský svaz.“
Zprávy a britská varování, že Německo se chystá napadnout Sovětský svaz, Stalin považoval za britskou provokaci, která ho má vlákat do války a ulehčit tak Británii. Navíc o tom, že Němci se nechystají ho napadnout, ho přesvědčovaly i analýzy samotné britské rozvědky, které měl k dispozici. Např. 23. května 1941 Churchillovi SIS hlásila: „výhody pro Německo, pokud uzavře dohodu se Sovětským svazem, jsou ohromné.“ Churchillova varování před německým útokem tak Stalin pokládal pouze za snahu ho oklamat.
I během války byli agenti Velké pětky dokonce několikrát v podezření, zda nepracují pro britskou stranu - paradoxně právě proto, že dodávali tak neuvěřitelné množství informací. Nejdůležitější informace pro Sověty v průběhu války z Velké pětky poskytl John Cairncross, např. už v září 1941 referoval o britských plánech vývoje atomové pumy. V létě 1942 získal místo v Bletchley Parku - mozkovém centru operace Ultra - přísně tajného dešifrování německých zpráv kódovaných šifrovacím strojem Enigma. Do konce léta 1943 tak měli Sověti zajištěn pravidelný přísun dešifrovaných německých zpráv Enigmy - nejdůležitější byly ty týkající se německých plánů na ofenzívu u Kurska (operace Citadela).
Kim Philby se zase na konci roku 1944 stal šéfem Sekce IX britské SIS - tato sekce se zabývala sovětskými a komunistickými aktivitami. Sověti tak měli svého člověka v čele antikomunistické sekce britské rozvědky. Jak později poznamenal jeden z Philbyho bývalých kolegů: „Philby tak jediným tahem zajistil, že celé naše úsilí čelit komunistické špionáži, bylo známo Kremlu. Historie špionáže zná velmi málo, pokud vůbec, podobných mistrovských kousků.“ S Philbym se dokonce počítalo, že by se jednou mohl stát přímo šéfem SIS.
V roce 1949 byl Philby vyslán do USA jako šéf styčné mise SIS ve Washinghtonu. Zde získal pravidelný přístup k dešifrovaným zprávám VENONA a mohl tak Sověty informovat o tom, co o nich už Američané vědí. Díky tomu mohl také včas varovat své kolegy Macleana a Burgesse, kolem kterých se začala stahovat síť - v roce 1951 uprchli do Moskvy. Na počátku 50. let Američané a Britové díky VENONĚ a několika sovětským přeběhlíkům přišli na stopu Velké pětce a její činnost pro Sověty skončila. Přesto ani jeden z členů Velké pětky nebyl odsouzen, Philby byl sice propuštěn z SIS, ale nebyl proti němu dostatek důkazů pro vznesení obvinění. Sám se vydával za oběť mccarthyismu a v roce 1963 odjel do Moskvy. Cairncross se sice přiznal, že předával tajné materiály Rusům, ale nepřiznal, že by byl sovětský agent. (Sověti potom záměrně snižovali hodnotu zpráv, které jim poskytl Cairncross a za zdroj nejdůležitějších informací označovali Macleana - až na konci 90. let uznali klíčovou roli Cairncrosse např. v získávání atomové špionáže).
Ve 30. a 40. letech měla NKVD ve světě takovou rozvědnou síť, kterou již nikdy později nezískala. Kromě Velké pětky v Británii to byli i významní agenti v americké administrativě - např. Laurence Duggan na ministerstvu zahraničí, H.D. White na ministerstvu financí apod. Dokonce existovala možnost, že po případné Rooseveltově smrti by si jeho viceprezident Henry Wallace vybral Whiteho a Duggana za ministry do své vlády - Sověti by tak měli své agenty přímo na ministerských postech v americké vládě! Jak autoři poznamenávají, to by byl „ten nejúžasnější úspěch v penetraci hlavní západní vlády. I tak ale NKVD uspěla v proniknutí do všech nejcitlivějších částí Rooseveltovy administrativy.“
Také předchůdce CIA - Office of Strategic Services (OSS) - byl prolezlý sovětskými agenty. Sovětským agentem byl např. asistent šéfa OSS Donovana Duncan Chaplin Lee. OSS (CIA) měla proto zpočátku tak špatnou pověst, že o dešifrování sovětských zpráv VENONA, které prováděla ASA - US Army Security Agency, nebyla CIA až do roku 1952 informována z obavy, že by se o tom mohli dozvědět Rusové (ti o tom ale stejně věděli už od roku 1947 od svého agenta v ASA).
Celkově, jak autoři shrnují, „byl zde dechberoucí rozdíl mezi rozvědkou o Spojených státech, kterou měl k dispozici Stalin a tou, kterou měl Roosevelt o Sovětském svazu. Zatímco Sověti pronikli do všech nejdůležitějších částí Rooseveltovy administrativy, tak OSS (předchůdce CIA) neměla v Moskvě - stejně jako britská SIS - ani jednoho jediného agenta.“
Zprávy rozvědky byly velkou výhodou pro Stalina během spojeneckých jednání v Teheránu a v Jaltě. Stalin totiž přímo věděl, co hodlá západ prosazovat a jaké jsou názory jednotlivých účastníků konference na projednávané problémy. Stalinova politická vítězství na těchto konferencích tak nebyla pouze důsledkem ústupnosti západu, ale i toho, že Stalin přesně znal západní karty. Např. v Jaltě byl přímo členem americké delegace Alger Hiss spolupracující se Sověty, paláce, kde byly ubytovány západní delegace, byly samozřejmě pečlivě odposlouchávány. Když se Churchillova dcera jednou v zmínila, že kaviár je dobrý s citronem, tak druhý den se jakoby zázrakem v jejím pokoji objevil citronovník. Také Velká pětka dodávala v době konference neustálý proud materiálů z britského ministerstva zahraničí.
Sověti ovšem neměli informace pouze od agentů - např. Rooseveltův nejbližší poradce Harry Hopkins poskytoval Sovětům tolik důvěrných zpráv, že později někteří důstojníci KGB tvrdili, že byl přímo sovětský agent, což ovšem nebyla pravda. Hopkins se domníval, že tak přispívá k budoucímu mírovému vývoji světa.
Autoři se také zabývají rolí signálové rozvědky (SIGINT - odposlech a dešifrování radiových komunikací) v Sovětském svazu. Jak píší, před válkou měla sovětská rozvědka „na světě největší a nejlépe vybavenou SIGINT agenturu“. Mitrochinovy poznámky ukazují, že Sověti byli během 30. let schopni dešifrovat alespoň části diplomatického vysílání Británie, Rakouska, Německa a Itálie. Dešifrovali také některé americké, francouzské a japonské telegramy. Jak připomínají „žádná západní SIGINT agentura během 30. let nezískala tolik politického a diplomatického materiálu“. Např. na podzim 1941 byly pro přesvědčení Stalina, že Japonci neplánují útok na východě, zřejmě důležitější dešifrované japonské telegramy než zprávy Richarda Sorgeho. Sověti totiž na podzim 1941 zopakovali úspěch Američanů a prolomili japonskou diplomatickou šifru (Američany označovanou jako PURPLE).
Celkově ale sovětští kryptonalytici nebyli během války schopni napodobit úspěch Britů při dešifrování Enigmy. Částečně to bylo kvůli sovětské technologické zaostalosti (nebyli by např. schopni vytvořit jako Britové první elektronický počítač Colossus). Na druhou stranu ale spoustu dešifrovaných zpráv Ultra Sověti získali od Johna Cairncrosse a některé jim také v upravené formě zřejmě postoupili sami Britové.
Od roku 1942 byli Sověti, také díky masivním dodávkám radiozařízení z Británie a USA, schopni odposlouchávat větší množství německých komunikací a prolomit některé nižší německé kódy. Stále poněkud zahaleno tajemstvím je období roku 1945, kdy Sověti ukořistili několik přístrojů Enigma a několik seznamů jejich denních nastavení. Během posledních dní války se tak Sovětům zřejmě podařilo dešifrovat zatím neznámé množství německých Enigma zpráv.
Celkově autoři soudí, že „kvalita sovětské SIGINT o Německu se nikdy nedala srovnávat s tou západní. Zprávy Ultra poskytované britským a americkým velitelům byly jednoduše nejlepší v celé historii válečnictví. Naproti tomu největší sovětské rozvědné úspěchy během války byly dosaženy ne proti nepřátelům, ale proti válečným spojencům - proti Británii a Spojeným státům.“
I když se Mitrochinův archiv samozřejmě z největší části zabývá obdobím studené války, tak i pasáže věnované druhé světové válce stojí za přečtení. Navíc v tomto období Sověti zaznamenali své největší zpravodajské úspěchy - podobné agenty jako byla Velká pětka už Moskva nikdy nezískala. Historie sovětské rozvědky během studené války je už spíše pouze historií neúspěšných pokusů navázat na dobu slavných agentů a nelegálů z 30. a 40. let.
Myslím, že stojí za to ocitovat dva odstavce ze závěru knihy, ve kterých autoři shrnují neuvěřitelný špionážní úspěch Sovětů ve 30. a 40. letech:
„Sovětská špionážní penetrace západu dosáhla svého vrcholu během 2. světové války. Nikdy předtím se toho žádný stát nedozvěděl tolik o tajemstvích svých spojenců. V Teheránu a v Jaltě byl Stalin o kartách v rukou ostatních vyjednavačů informován pravděpodobně lépe, než jakýkoli jiný státník na jakékoli předchozí konferenci v historii. Stalin znal obsah spousty přísně tajných dokumentů, které Roosevelt a Churchill ukrývali dokonce i před většinou ministrů svých vládních kabinetů. Stalin znal dokumenty Ultra, které byly v Británii zpřístupněny pouze šesti britským ministrům. Stejně tak znal projekt Manhattan (vývoj americké atomové pumy), který byl pečlivě utajován dokonce i před americkým viceprezidentem Trumanem až do doby, než se v dubnu 1945 stal americkým prezidentem (tehdy se také Truman poprvé dověděl o Ultra). Zvlášť ironicky potom v tomto ohledu působí Trumanovo rozhodnutí, prozradit Stalinovi na postupimské konferenci v červenci 1945, že 'máme novou zbraň neobyčejně ničivé síly'. Stalin se zdál neohromený touto novinkou - protože o plánech vývoje americké atomové pumy věděl 15x déle než Truman.
Stalin byl také mnohem lépe než většina amerických a britských politiků informován o prvním velkém americkém a britském rozvědném úspěchu proti Sovětskému svazu během studené války - o dešifrování sovětských zpráv VENONA, které odhalilo krycí jména a stopy k identitě několika stovek sovětských agentů. Za povšimnutí stojí, že např. sám Truman během svého funkčního období o VENONĚ zřejmě nebyl vůbec informován. V Británii o VENONĚ věděla pouze malá část Attleeho kabinetu. Vzhledem k vnitřní rivalitě mezi americkými rozvědkami, dokonce ani CIA o VENONĚ nebyla až do roku 1952 informována. Moskva naproti tomu o VENONĚ věděla už od počátku roku 1947 od svého agenta Williama Weisbanda v ASA. Je ohromující, že Stalin znal největší americké tajemství počátku studené války o pět let dříve než sám americký prezident a CIA.“