Nová kniha britské autorky se zabývá 44 dny činnosti Runcimanovy mise v Československu v létě 1938. Lord Walter Runciman, 1. vikomt z Doxfordu (1870-1949), byl v srpnu 1938 britskou vládou vyslán jako „nezávislý zprostředkovatel“ do Československa, kde měl pomoci dosáhnout dohody mezi čs. vládou a Sudetoněmeckou stranou a odvrátit tak hrozbu války.
Mise nakonec podstatného výsledku nedosáhla, v září 1938 se ocitla na „vedlejší koleji“ a byla překryta jinými důležitějšími událostmi. Z dnešního pohledu tak jde o do značné míry „slepou větev“ mnichovské krize. Teprve po válce byly zveřejněny německé dokumenty, které jasně ukázaly, že mise ani ničeho reálně dosáhnout nemohla, protože Konrad Henlein měl od Hitlera jasné zadání: „vždy žádat více než může být poskytnuto“ a nikdy na žádnou finální dohodu nepřistoupit.
Letos tak přichází nové celkem podrobné zpracování tohoto tématu od Ann Shukmanové, která k němu má zvláštní osobní vztah. Je totiž vnučkou lorda Runcimana a k sepsání knihy o jeho misi se rozhodla, když začala více pátrat po své rodinné historii. K jejím prarodičům do Prahy v srpnu 1938 přiletěla dokonce vlastním letadlem i její matka - pilotka Margaret Fairweather (1901-44). Autorka historikům poskytla donedávna neznámý deník manželky lorda Runcimana Hildy (1869-1956), který je zajímavým doplňujícím pramenem k činnosti mise. Deník je dostupný online.
K dispozici je dnes mnoho britských, československých a německých diplomatických dokumentů k činnosti Runcimanovy mise. Dosud ale nebylo příliš mnoho pramenů od samotného Runcimana. Deník si sám nevedl, různé zprávy a depeše za něj psali hlavně jiní. Alespoň v malé míře tak teď Runcimanův pohled doplňuje deník jeho manželky Hildy. Dodává zejména některé dílčí informace o Walterových jednáních, kterých se ale Hilda sama neúčastnila, zapisovala si jen to, co jí Walter sám řekl. Šířeji deník popisuje návštěvy různých šlechtických sídel a společenské události. Autorka v knize z Hildina deníku obsáhle cituje. Na podobné téma s využitím tohoto deníku nedávno vyšla i stručnější kniha české autorky J. Šebkové (Na cestě k Mnichovu, 2024).
K základním pramenům o činnosti mise patří kromě diplomatických dokumentů také publikované i nepublikované memoáry (např. E. Beneše nebo R. Stopforda) a deníky dalších účastníků. Je to hlavně deník Runcimanova zástupce Franka Ashtona-Gwatkina nebo deníky některých šlechticů. Tyto prameny využívá i autorka. Slabší je to pokud jde o jiné české zdroje k roku 1938.
V knize „44 dní v Praze. Runcimanova mise a závod o záchranu Evropy“ podává autorka po jednotlivých dnech chronologicky analýzu činnosti mise od příjezdu lorda Runcimana do Prahy 3. srpna až do jeho odletu zpět do Londýna 16. září 1938. Věnuje se nejen politickým jednáním, ale i společenským událostem, kterých se účastnila i Hilda.
Runciman nejprve nabídku odmítl, pak ji ale přijal. Československá vláda a prezident Beneš nebyli z tohoto britského zásahu do čs. vnitřních poměrů nejdříve příliš nadšeni, nakonec ale souhlasili. Přítomnost britské mise v Praze mohla i oddálit možný konflikt s Německem. Autorka se táže, proč vlastně Runciman tuto nabídku přijal: „Byl to snad nějaký romantický impuls, který vedl mého dědečka, aby přijal bizarní návrh na zprostředkování mezi československou vládou a její vzpurnou menšinou ve vzdálené zemi, o které nic nevěděl? Možná měla na toto rozhodnutí vliv jeho žena Hilda: později poznamenala, že je ráda, že Walter dostal ‚něco velkého na práci‘.“
Runcimanova mise byla složena z lidí, kteří o ČSR příliš velké vědomosti neměli, neovládali češtinu a jak autorka podotýká, „k misi nebyl překvapivě přiřazen ani český tlumočník“. Z britského pohledu totiž paradoxně člověk, který by měl nějaké lepší kontakty v ČSR, mohl být pokládán za potenciálně předpojatého. Někteří z členů mise ale naopak měli jisté znalosti němčiny.
Runciman velké informace o situaci v ČSR neměl, před odjezdem do Prahy se dokonce ani nesešel s čs. vyslancem Janem Masarykem. Ten o něm referoval do Prahy celkem neutrálně s tím, že Runciman je údajně obdivovatelem TGM, zároveň ale dodával, „jeho vyslání do Prahy se mi vůbec nelíbí, ač mu nepřikládám oné důležitosti jako zdejší tisk“ (viz DČZP 1938 II, dok. č. 429). O Runcimanových „malých nebo žádných předchozích znalostech“ o ČSR svědčí i jeho vlastnoruční poznámky před odjezdem. V nich si např. zapsal: „nikdy nesplněné sliby. Volby zastaveny od roku 1930. Daňový systém využíván k potlačování Němců. Německé rodiny hladoví.“. Požadovat v ČSR podle svých poznámek chtěl „svobodné místní volby a nominace v souladu s většinovým hlasováním“. Zjevně vůbec netušil, že obecní volby, kde drtivě vyhrála Henleinova SdP, se v pohraničí konaly před několika týdny na přelomu května a června 1938.
Hlavním hnacím motorem Runcimanovy mise byl světoběžník Frank Ashton-Gwatkin (1889-1976), který byl silně proněmecky orientován. Podle autorky „byl známý svým hlubokým přesvědčením, že by bylo správné podpořit německý hospodářský vliv ve střední a jižní Evropě“. Charakterizuje ho jako „příklad energetického extroverta, ke kterým byl Walter celý život přitahován… Zdá se, že Walter, kterého přitahovala jeho energie, neuvážil, že by proněmecké názory Ashtona-Gwatkina u něj mohly vyvolat předsudky proti čs. vládě, jak se pak i skutečně stalo.“ Někteří jiní členové mise sice byli k nacistickému Německu výrazně skeptičtější, ale jejich vliv byl menší a zůstávali ve stínu Ashtona-Gwatkina. Toho jinak známe i z noci na 30. září 1938, kdy v předpokoji čekajícím čs. zástupcům předal znění mnichovské dohody se slovy: „That's simply to be accepted“ (viz DČZP 1938 II, dodatek I).
V britských vládních kruzích byl v té době rozšířen názor, že hlavním problémem není Hitlerova agresivní politika, která využívá německou menšinu v sousedním státě jako svůj nástroj, ale malá česká ochota vyjít vstříc v zásadě oprávněným požadavkům sudetských Němců. Henlein byl v Londýně vnímám jako víceméně umírněný politik, na jaře 1938 udělal solidní dojem např. i na Winstona Churchilla. Britský vyslanec v Praze ve 30. letech Joseph Addison, který měl k Československu a prezidentu Benešovi silnou averzi, ČSR charakterizoval jako „fiktivní stát založený na několika nespravedlnostech“.
Runciman sdílel tehdejší britskou politiku appeasementu, podobný názor měla i jeho manželka Hilda. Jak autorka dodává, Runciman a mnozí jiní v Anglii v té době, podceňovali nacistickou hrozbu, podceňovali vliv propagandy, věřili, že je možné dojít s Německem k rozumné dohodě a obávali se (oprávněně), že nový konflikt by byl ještě horší než první světová válka.
Appeasement ale vycházel ze špatného předpokladu, že evropští diktátoři (zejména tedy Hitler) jsou v zásadě přístupní racionálním argumentům. Autorka uvádí, že „osobní názor Hildy Runciman, že Hitler je mužem míru a Češi jsou bezcitní utlačovatelé své německé menšiny, byl založen spíš na fantazii než na faktech“. A doplňuje, že „appeaseři se mýlili, stejně jako se mýlili moji prarodiče“.
Podle autorky Runcimanova manželka Hilda „pokládala Československo za zemi, jejíž celistvost je celkem postradatelná“. Hilda již v dubnu 1938 na jedné konferenci prohlásila: „Němci v Československu by měli dostat příležitost vyjádřit se, zda se chtějí nebo nechtějí připojit k Německé říši. Byl by to excelentní příklad sebeurčení… Nevím, jestli říkám něco špatného nebo ne, ale jít do války kvůli Československu, by bylo šílenství.“ Autorka k tomu dodává, že „se nezdá, že by cokoli, co [Hilda] zažila v Praze, změnilo její názory“.
I přes to, že závěrečná Runcimanova zpráva se podle autorky zapsala do historie svou „anti-českou předpojatostí“, tak podle ní Runciman odjížděl do ČSR s otevřenou myslí, a přestože nakonec doporučil odstoupení území, tak jeho původním cílem bylo hledat řešení krize v rámci čs. hranic. I když jeho zpráva nakonec doporučovala odstoupení území s významnou majoritou, neměl na mysli území, kde Němci tvoří jen polovinu obyvatel, jak se nakonec stalo. Runciman zdůrazňoval, že do ČSR přijíždí jako „mediátor, nikoliv arbitr“ a „jako přítel všech a nepřítel nikoho“.
Autorka popisuje Runcimanova jednání s čs. vládními i sudetoněmeckými politiky a velkou část knihy tvoří také popis návštěv lorda a jeho manželky na různých šlechtických rezidencích. Manželé Runcimanovi v podstatě každý víkend trávili u některého šlechtického rodu. Svoji pozornost rozdělili jak mezi pro-české šlechtice, jako byl např. Zdenko Radslav Kinský nebo orličtí Schwarzenbergové, tak mezi šlechtu, která byla orientována proněmecky, jako byl Ulrich Ferdinand Kinsky, Max Egon Hohenlohe-Langenburg, Alfons Clary-Aldringen ad. Tito sudetoněmečtí šlechtici „byli dobře známí v Londýně jako advokáti sudetoněmecké věci“. Jak informovalo německé vyslanectví z Prahy do Berlína, Ulrich Kinsky byl postaven do čela společenského štábu, který měl Runcimanovým připravit společenský program (viz ADAP D II, dok. č. 336).
Některé z těchto víkendových návštěv šlechtických sídel měly čistě společenskou povahu a politikou se v podstatě nezabývaly, jako např. návštěva u nejbohatšího českého šlechtice Adolfa Schwarzenberga na jihu Čech. Jiné byly političtější, vedly se na nich politické i historické debaty. Někdy byla návštěva silně zpolitizována i proti plánům hostitele, jak se stalo na zámku Petrohrad Eugena Czernina, kde proběhla před zraky Runcimana sudetoněmecká demonstrace se skandováním různých hesel.
V pročeském duchu se na Runcimana a zejména jeho ženu Hildu snažil působit zvláště František Schwarzenberg, který jí podal poměrně obsáhlý výklad o českých dějinách a provedl ji i po Praze. Jak ale autorka uvádí, na Hildu „Franziho“ výklady prý moc nezapůsobily. Celkově měla blíže k německému prostředí a svět německé šlechty jí připadal přitažlivější. Jak autorka poznamenává, „Hilda byla zvláště potěšena tím, že hlava německých Kinských [Ulrich Kinsky] má titul knížete… Radslav Kinský byl jenom hrabě...“.
Argumentaci, kterou „pochytila“ na výjezdech na sudetoněmecké zámky pak Hilda někdy i používala v Praze. Např. na recepci na britském vyslanectví „v rozhovoru vyjádřila značné pochopení pro sudetské Němce a mluvila o bolševickém vlivu v Československu“. Autorka se domnívá, že "Hildiny názory o spravedlnosti sudetoněmecké věci a o bolševickém vlivu v Československu byly pravděpodobně posíleny, pokud ne přímo formulovány, o víkendu u Ulricha Kinského, který byl v Londýně notoricky znám svými protičeskými poznámkami“. Ulrich Kinsky se o Československu vyjadřoval jako o „bolševické stvůře, kterou je třeba rozdrtit“.
Hilda se postupně utvrzovala v názoru, se kterým přijela už z Londýna, že Češi by měli výrazně ustoupit. Do deníku si zapsala, že Češi „si neuvědomují nepořádek, jaký způsobili, když za 20 let své vlády udělali nespokojenou skoro polovinu populace“. Podle autorky „sotva po dvou týdnech v zemi se Hilda Runciman utvrdila ve svých pro-sudetských názorech, ale zároveň i v explicitně protičeských“. Účastnila se sice i různých českých společenských akcí, ale podle autorky na ni zřejmě velký dojem neudělaly.
Sudetoněmecká strana se takticky na jednání s Runcimanem dobře připravila, hlavní rozhovory vedli lidé pokládaní za tzv. umírněné křídlo (Ernst Kundt a někteří další poslanci). Nějakou dobu trvalo, než se Runcimanovi podařilo setkat se samotným Konradem Henleinem, který se nejprve „dělal nedostupným“. První setkání proběhlo na Červeném hrádku Maxe Egona Hohenlohe-Langenburga. Jednání s Henleinem (přezdívaným Kuře) a dalšími sudetoněmeckými politiky bylo ale jinak hlavně v režii Ashtona-Gwatkina, který silně určoval směr působení mise a psal také většinu zpráv do Londýna.
Runciman se při jednáních snažil držet svého hesla, že nechce být „arbitr, ale jen mediátor“. To zprvu celkem uznávali i českoslovenští politici. Přesto ale nakonec mnohem více tlačil k ústupkům českou stranu a prezident Beneš i pod Runcimanovým tlakem přišel s tzv. čtvrtým plánem, který v podstatě skoro úplně vycházel vstříc karlovarským požadavkům Sudetoněmecké strany, přestože to ohrožovalo samotnou vnitřní integritu státu. Jak sudetoněmečtí vyjednavači s údivem a zároveň se zděšením konstatovali: „on nám dal všechno“. Dokonce i radikál K. H. Frank uznával, že návrh plní 90-95 % německých požadavků.
Beneš svým čtvrtým plánem jdoucím až za hranu přijatelných ústupků, obnažil skutečné cíle sudetoněmeckých vyjednavačů. Podle autorky „není pochyb o tom, že prezident Beneš pochopil základní motivy SdP a téměř jako jediný ze všech aktérů tohoto napínavého dramatu pochopil realitu nacistické hrozby, zatímco tým mise stále věřil v sílu vyjednávání a diplomacie“. Autorka se zároveň táže, „mohl ale tehdy nějaký politik staré Evropy skutečně pochopit bezohlednost a anomii nových totalitních ideologií, ať už nacistických nebo stalinských?“
Při jednáních s prezidentem Benešem dával lord Runciman najevo, že je i v zájmu Československa nutné zabránit válce. Britský vyslanec Newton informoval 3. září 1938 Londýn, že Runciman varoval Beneše, aby si nedělal žádné iluze o tom, jaká bude britská volba, pokud si Británie bude muset vybrat mezi karlovarskými požadavky SdP a válkou (viz DBFP, Third series, vol. II, č. 753). Hilda si zapsala do deníku: „Beneš se snaží tvrdit, že jeho země udržuje Evropu bezpečnou pro demokracii, na což Walter odpověděl, že toho sebevraždou nedosáhnete. Celou dobu cítil, že Beneš podceňuje, co by válka pro jeho zemi znamenala. Walterova konstanta je ‚cokoli je lepší než válka‘.“
Na Runcimanovu žádost začátkem září 1938 napsal i kardinál Karel Kašpar osobní dopis prezidentu Benešovi s výzvou, aby se za každou cenu zasadil o mírové řešení krize. Po uzavření mnichovské dohody pak Kašpar vyjádřil zklamání nad Runcimanem, který ho prý z jeho pohledu „oklamal“.
Autorka dobře zdůrazňuje „explozivní dopad“ úvodníku v The Times ze 7. září 1938, kde se doporučovalo odstoupení čs. pohraničí Německu. The Times mezinárodně všichni brali jako deník vyjadřující názor britské vlády. Tak to brali i všichni na britském vyslanectví v Praze. Runcimanovi tento úvodník ve chvíli, kdy si ještě dělal naděje na nějakou dohodu, doslova „podtrhl půdu pod nohama“. Měl pocit, že mise tím ztratila další smysl. A v tom se v podstatě nemýlil. Další vývoj událostí už vzal do svých rukou sám premiér Chamberlain svou cestou do Německa.
Známá Runcimanova zpráva, sepsaná až v Londýně, která doporučovala jako řešení odstoupení území, byla pro Chamberlainovu vládu už jen doplňujícím střípkem potvrzujícím její již předchozí názor na řešení krize. Zpráva silně vyjadřovala postoje Asthona-Gwatkina a na jejím znění se dokonce možná do jisté míry podílela i Runcimanova manželka Hilda. Autorka k tomu uvádí: „Runcimanova zpráva se stala výrazem osobních hodnotových soudů Ashtona-Gwatkina a Hildy, která sdílela jeho protičeské smýšlení a proněmeckou zaujatost.“
Zpráva je podle autorky „pozoruhodná jak svou protičeskoslovenskou ostrostí, tak tím, co zamlčuje o proradnosti SdP, jejím militarismu a vazbách na nacistické Německo. Je napsána tak, jako by zcela reálná hrozba nacistického Německa neexistovala. Ale hlavně je zarážející rozdíl mezi Runcimanovým deklarovaným postojem před odjezdem z Prahy ... a tím, co nyní z Londýna zřejmě doporučoval: odstoupení území bez plebiscitu.“ Finální verze Runcimanovy zprávy tak podle autorky „poskytla britské vládě expertní potvrzení, že řešení sudetského problému v rámci hranic Československé republiky je nyní nemožné a že Chamberlainova politika ústupků Hitlerovi je jedinou cestou k udržení míru v Evropě.“
Z německých odposlechů telefonických hovorů Jana Masaryka s prezidentem Benešem víme, že před Masarykem údajně Runciman po Mnichovu tvrdil, že byl překvapen tím, že odstoupeno má být území s 50 % Němců, sám údajně doporučoval min. 80 %. Ve zprávě podepsané jeho jménem se píše o „významné většině“.
Zajímavé jsou v knize i autorčiny soukromé postřehy z její návštěvy Česka v roce 2017, kdy objela většinu míst, kde se Runciman v létě 1938 pohyboval, zejména různé zámky. Někdy to zní až skoro dobrodružně. Např. cesta na bývalou Kinského loveckou chatu Na Tokáni v Českém Švýcarsku prý byla skoro jako cesta někam na konec světa, protože „jméno se změnilo“ a místo se nachází v nyní „vylidněné oblasti“, která byla „radikálně očištěna o tři miliony německy mluvících“. Najít vstup do parku prý bylo velmi obtížné. V blízké obci Jetřichovice (v knize „Jetrochovice“) prý „nebyl nikdo, koho by se dalo zeptat, ani známka po hospodě, kavárně nebo obchodu“.
Teplice, kde měl zámek Alfons Clary-Aldringen, autorce zase přišly jako „poněkud zanedbané a zchátralé městečko“. Zámek Červený hrádek v Jirkově na ní působil jako „jeden z nejpochmurnějších zámků“ v Česku, nad kterým stále „visí étos padesáti [!] let komunismu“ s „neochotným personálem“ bez základní pohostinnosti. Také ji zde udivilo, že místnost, kde se Runciman sešel s Henleinem, je památníkem mnichovské dohody – její předci podle ní přece přímo s mnichovskou dohodou neměli nic společného. Ano, „technicky“ to je pravda.
Pokud jde o dobové československé reálie, tak v knize najdeme různé nepřesnosti, např. v Národním shromáždění v roce 1938 rozhodně nebylo „padesát různých stran“. Autorka možná myslí počet stran za celou existenci ČSR. Beneš nebyl ministrem zahraničí až do roku 1937 a prezidentem se nestal až po Masarykově smrti. Do zámku Žďár, který tehdy nenesl název „nad Sázavou“, Runciman určitě z Prahy nejel „přes moravské kopce“. SHF nevznikla přímo ze sudetoněmeckého Turnerverbandu. V Chebu nesídlil žádný „arcibiskup“. Sudetoněmecká nacistická strana (DNSAP) nebyl zakázána v roce 1935, ale v roce 1933 a jeden z jejích vůdců se nejmenoval „Jurg“, ale Jung. Trochu příliš idealizovaně je v knize stručně popsána československá demokracie nebo čs. armáda. Podobně dost zjednodušeně jsou v knize stručně prezentovány rozdílné pohledy Masaryka a Pekaře na „smysl českých dějin“. Pekař také se svými stanovisky rozhodně nevystoupil až „ve 30. letech“, jak se v knize píše.
Tyto spíše okrajové drobnosti ale nic nemění na tom, že přestože autorka popisuje činnost svých vlastních rodinných předků, což bývá někdy ošemetné, tak celkově jde o velmi slušné zpracování historie činnosti Runcimanovy mise. Nedá se sice říci, že by proti knize P. Vyšného z roku 2003 autorka přinášela nějaká zásadní nová odhalení, ale přidává mnohé zajímavé detaily.