Ki-84 Hajaté - nejlepší japonská stíhačka? Díl I.

Je smutné, že letoun Ki–84 Hajaté, označovaný mnohými odborníky za nejlepší japonský stíhací letoun druhé světové války, je v současnosti dochován v tak malém v počtu. Jediný letuschopný exemplář můžeme nalézt v letecké muzeu v Kjótu.

Historie Hajaté začíná již v prvních dnech roku 1942 (náhrada za Ki-43 byla oficiálně vyhlášena již 29.12.1941), kdy bylo jasné, že dosavadní armádní typ (je nutné podotknout, že armádní a námořní japonské stíhací letectvo bylo vyzbrojeno v mnoha případech rozdílnými stroji, o tom však a o značení a organizaci podrobněji někdy jindy) Ki–43 Hajabusa především pro svou křehkou konstrukci, nulovou ochranu pilota i nádrží a slabou výzbroj již zastaral. Generální štáb císařské armády požadoval letoun, jenž měl být pevné konstrukce, měl mít ochranu nádrží i pilota, dosahoval by rychlosti 680 km/h, slušného doletu a byl by vyzbrojen dvěma kanóny a dvěma velkorážnými kulomety. Přitom si měl zachovat obratnost svého předchůdce. Dalším požadavkem bylo zrychlení výroby nového typu. a to např. využitím konstrukčních prvků z Ki–43 (snížení doby výroby bylo prý také vskutku dosaženo, z 25000 na 14000 normohodin).

Firma Nakajima – tvůrce slavného Ki–27, Ki–43 a přepadového Ki-44 vyvinula na počátku jara roku 1943 první prototyp, který na první pohled dosti připomínal zmiňovaný Ki–44. Celkem bylo postaveno více než 80 kusů ověřovací série a nutno dodat, že rok práce přinesl své ovoce – prototyp označovaný jako Ki–84.01 prokázal výborné vlastnosti. Další práce se soustředily na zlepšení některých parametrů, ale především na testování stroje v reálných bojových podmínkách (letoun byl testován v armádním výzkumném středisku ve městě Fuso). Výše zmiňovaný prototyp byl v červnu 1943 předveden zástupcům letectva na letecké základně Ahen. V září téhož roku proběhl simulovaný souboj prvního prototypu s přepadovým Ki-44 a FW 190A-5 dovezeným z Německa ponorkou. Celkově byl hodnocen nejvýše právě Ki-84, i přesto že FW 190A-5 byl přece jen o něco rychlejší v horizontálním a střemhlavém letu. Do probíhajících zkoušek ovšem zasáhla válka samotná… Kritická situace na frontě zapříčinila urychlení zkoušek, neboť armáda ztrácející denně desítky letadel chtěla mít svůj nový letoun co nejdříve u jednotek, protože doufala, že nové Ki–84 spolu s poměrně kvalitními Ki–61 zvrátí poměr sil ve svůj prospěch.

Před zahájením sériové výroby byly ještě vyrobeny dva bloky ověřovacích strojů (první blok leden-březen 1944 a druhý blok březen – červen 1944), které však již byly v podstatě verzí pro sériovou výrobu. Letounu bylo oficiálně přiznáno označení Ki–84 Hajaté (bouře). Přibližně ve stejné době - duben, květen 1944 - začaly být vyráběny první sériové stroje v továrně společnosti Nakajimy, Ota (pref. Gumma), později i Ucunomyji (pref. Tochigi) ve verzi Ki–84-Ia a na jaře 1945 i v mandžuském Harbinu. Výroba se rozbíhala pomalu, ale díky velkému úsilí se měsíční produkce zvětšila ze 100 kusů v červnu 1944 na 300 v říjnu. První stroje obdržela experimentální Chutai (přibližně peruť), která měla za úkol Hajaté prověřit. První skutečnou bojovou jednotku, která nové Ki-84 obdržela byla 22. Sentai (přibližně pluk) ve Fusu složená ze zkušených „harcovníků“ pod velením majora Iwašiho. Přesný datum, kdy tato jednotka nové letouny obdržela se mi nepodařilo zjistit – z předchozích dat lze předpokládat, že tomu bylo přibližně v květnu či červnu roku 1944.

S prvními sériovými stroji se ovšem začaly objevovat i nedostatky způsobené mimojiné právě urychleným zavedením do výroby a nedostatečného testování. Hajaté trpěla především špatným podvozkem a poruchami tlaku plnící soustavy motoru. Podvozek byl křehký a jeho hydraulika nedostatečná. Jelikož testy probíhaly především na betonových drahách a letouny byly v péči nadprůměrných techniků, kteří si dokázali poradit téměř s každým problémem a kteří měli také čas a vybavení závady odstranit (což se nedalo vždy tvrdit o útvarových technicích), slabost podvozku se neprojevila. Ovšem na polních letištích se stávalo, že se jedna podvozková noha či celý podvozek zlomil a došlo tak havárii. Problémy s podvozky se nepodařilo vyřešit nikdy. Je také pravděpodobné, že jednou z příčin byl i nedostatek materiálů a ne vždy kvalitní výroba. Snad ještě závažnějším problémem byl motor. V Ki–84 Hajaté byl využit motor Nakajima typ 4 Ha-45-11 o vzletovém výkonu 1 342 kW (1825k), který trpěl nenadálými poklesy plnícího tlaku (výkonu). Tyto problémy trvaly až do doby, kdy byl vyvinut nový motor Ha-45-23 o vzletovém výkonu 1492 kW (2028k), který již tímto nedostatkem netrpěl. Jiné zdroje ovšem toto vylučují a tvrdí, že poruchy poklesu výkonu nebyly nikdy odstraněny.

I přes tyto nedostatky byla Hajaté oblíbena jak piloty tak i pozemním personálem, stejně jako tomu bylo i u známých Ki-100. Japonci se sice snažili, aby Američané neměli o novém typu ani potuchy, ale v době kdy začala sériová výroba, již američtí protivníci věděli díky zpravodajské službě o novém letounu, který měl být výkonnější než všechny dosavadní japonské typy. Dali mu kódové jméno Frank a jelikož se s ním na žádném bojišti nesetkali, čekali, zda se objeví.

Ki–84 byla poprvé nasazena v srpnu 1944 nad Čínou proti americké 14. armádě a je třeba říci, že pro Američany dost nepříjemně. Jejich protivníkem byla právě zmiňovaná 22. Sentai a začala svým protivníkům zle zatápět, ukázalo se, že nový japonský letoun je mnohem lepší než všechny dosavadní, se kterými se američtí piloti dosud střetávali. Po pěti týdnech však Sentai byla stažena na obranu Filipín, neboť zde japonské velení očekávalo spojeneckou invazi.

Na Filipínách operovalo vedle 22. Sentai dalších 9 Sentai vyzbrojených Ki–84 zformovaných v létě 1944 a to 1., 11., 29., 51., 52., 71., 72., 73. a 200. Při tabulkovém počtu 3 Chutai (12-16 strojů) v každé Sentai teoreticky mělo na Filipínách operovat cca 360–480 Ki–84, ovšem s jistotou lze tvrdit, že tomu tak nebylo, neboť přísun posil dosti vázl. Dodané Ki–84 byly nasazeny převážně k útokům proti lodím a doslova deklasovány obrovskou početní i technickou převahou Američanů. Od března 1945 byl postupně veškerý přeživší letecký i pozemní personál všech Sentai zdecimovaných v bitvě o Filipíny stahován k přeskupení a doplnění stavů.

Poté byly všechny Sentai nasazeny prakticky po celém tichomořském bojišti - 1., 21., 29., 52., 71., 72. a 73. a v roce 1945 nově zformované 47., 111., 112. a 246. Sentai byly nasazeny k PLO japonských ostrovů. 22. Sentai působila v Koreji, 13. a 20. Sentai v Indočíně a Tchai-Wanu, 25. a 85. Sentai v Číně, 101., 102. nad Okinawou a poté se 103. Sentai nad domovským ostrovem Šikoku, 50. a 64. Sentai v Thajsku, 85. Sentai v Číně. Poslední sestavenou jednotkou, která používala Ki–84 Hajaté byla Dai Šiyugo Chutai, která skončila válku na Tchaj-wanu. Hajaté byly použity i jako letouny kamikaze, ovšem je nutno podotknout, že armádní letectvo mělo nepoměrně menší počet jednotek kamikaze.

Co se týče vyrobených kusů, celkový počet dosáhl čísla 3514 různých variant. Ovšem již od počátku byla výroba velmi problematická – především kvůli nedostatkům kvalitních materiálů, energií, kvalifikovaných sil a náletům amerických B–29. I přesto se dařilo vyrobit např. v prosinci 1944 cca 370 kusů, průměrná hodnota se však pohybovala na čísle 200 kusů měsíčně. V období od dubna 1944 do poloviny srpna 1945 se podařilo vyrobit 3382 kusů, z nichž 94 kusů bylo vyrobeno v již zmiňovaném Harbinu, zbytek v Otě a Ucunomiji.

V příštím díle si řekneme něco o technicko-taktických parametrech a pokud to bude možné, doplním nové informace, především nějaké podrobnosti o bojovém nasazení.

Zdroje:
Bojová letadla 1939-45 – Japonsko
HaPM č. 8 a 9/1993