Karel Pumpr - Prcek z Nebeských jezdců

Téměř každý z nás četl knihu Filipa Jánského „Nebeští jezdci“, nebo viděl v kině či televizi stejnojmenný film. Obsahem celého díla je příběh několika československých letců ve službách RAF. Jednou ze stěžejních postav, okolo kterých se točil hlavní motiv, byl palubní střelec přezdívaný Prcek. Knihu jsem si koupil, Nebeské jezdce si natočil na video a často si film přehrával. Čas utíkal, to už jsem měl děti velké, když se stala tato náhoda.

Starší syn pracoval v Mototechně jako skladník a jednou za ním přišel, přesně 16. září 1977, pán malé postavy, špatně chodící, a chtěl si koupit venkovní zrcátko na svého Renaulta. Zrcátka koupil, syn mu je pomáhal namontovat a překvapila ho poznávací značka auta – GB PRR 714 F. Jako zvědavý kluk, ptal se toho pána, odkud je. Ten pán mluvil perfektně česky. Dozvěděl se, že ten pán žije v Anglii. Že je bývalým příslušníkem československé peruti RAF a že se jmenuje Karel Pumpr.

Slovo dalo slovo a syn se dozvěděl, že létal jako zadní střelec v bombardéru a říkali mu Prcek. Sháněl nějakou dietní jídelnu v Českých Budějovicích – měl potíže se žlučníkem – no, kluk zavolal domů naší mámě co vaří a poněvadž na programu byly ovocné knedlíky, tak pana Pumpra pozval na oběd.

Byl jsem překvapený po návratu domů ze zaměstnání - před domem auto s anglickou poznávací značkou - ale ještě větší bylo překvapení v bytě. Tak jsme se spolu seznámili, ale jakmile řekl, že mu říkali u peruti Prcek, tak jsem ztratil pomalu řeč. Pan Pumpr se na mne díval vyplašeně, tak jsem mlčky došel do knihovny a ukázal jsem mu knížku od Filipa Jánského a upozornil jsem, že v té knize je takovou dominantní postavou právě zadní střelec Prcek.

Teď zase byl překvapený pan Pumpr, říkal:
„Já žádného Jánského neznám, nikdo toho jména u nás nelétal“.

Abych si ho trochu „prověřil“, tak jsem mu ukázal vzpomínkovou knihu na všechny naše padlé příslušníky RAF. To ho přímo vzrušilo a začal vyprávět s kým letěl, když byl zraněn. Byl to takový poctivec, svlékl se do spodků a pomalu se nám nechtělo věřit, že ten člověk žije, scházely mu kusy masa na zadku, nohy pomalu děravé, bylo to dojemné.

Nakonec jsme se rozloučili s tím, že než pojede domů se u nás ještě zastaví. Ale už nepřišel…

Číslo 46 časopisu SIGNÁL vyšlo v týdnu od 15. do 21. listopadu 1977 a v něm byl otištěn rozhovor pana Pumpra s pracovníkem Signálu panem Josefem Stahlem. Článek byl nazván „Člověk na dně“. V tomto článku pan Stahl vypodobnil pana Pumpra jako podvodníka a nakonec musel Československo opustit. A už jsme se nikdy neviděli.

Měl jsem jeho adresu, tak jsem se mu dvakrát snažil na tuto adresu napsat a dopis dostat „nějak“ přes hranice, ale nikdy již žádná zpráva nepřišla.

Při mé povaze mi to nedalo a začal jsem pátrat po Prckovi v knize Filipa Jánského. Obrátil jsem se v roce 1982 na Mladou frontu coby vydavatele knihy a tam jsem se při osobním jednání dozvěděl, že jméno spisovatele Filipa Jánského je pseudonym, že se jmenuje Richard Husmann, bytem v Praze. Napsal jsem mu několikrát svůj dotaz, kdo to byl Prcek, dal jsem mu i adresu pana Pumpra, ale nikdy mi na dopisy neodpověděl. Jednou jsem dostal pomalu prázdný list pouze s poznámkou – Nepište, děkuji Husmann…

V té době byl pan Husmann již nemocný a dost nepřístupný, ale dostal jsem jako dar od něho knihy, které napsal s jeho podpisem a zase s poznámkou – neděkujte, nepište.

V roce 1987 pan Husmann zemřel – pomalu zapomenutý, přestože sám, jako palubní střelec na ruském „Šturmoviku“, utrpěl na samém konci války vážné zranění. Odešel, myslím, s našimi letci z Anglie do Ruska.

(Poznámka redakce: během ostravské operace utrpěl Richard Husmann jako příslušník 3. čs. bitevního pluku coby palubní střelec letounu Il-2 zranění od útočící německé stíhačky Focke Wulf 190. Zraněný Husmann dokázal rány oplatit a svým kulometem útočící Focke Wulf sestřelil).

Korespondoval jsem dál s mnohými našimi letci z Anglie, až se mi podařilo opatřit si adresu pana Zdeňka Hurta, který mi 21. 2. 1996 poslal zprávu z vojenského archivu o našich zahraničních vojácích.

Osobní data pana Pumpra:

• Narozen 24. 1. 1914 v Českých Budějovicích.
• Vyučen soustružníkem.
• V době okupace žil ve Francii, kde se 19. 8. 1940 přihlásil do řad čs. vojska.
• Po ústupu do Anglie nastoupil dne 17. 8. 1940 k letectvu.
• 2. 11. 1940 odchází v anglické hodnosti AC 2 /vojín/ do kurzu zbrojířů a poté 10. 12. 1940 ke 2. střelecké škole, kde byl do konce března 1941.
• Ke 311. peruti do Honningtonu přišel 19. 3. 1941 a působil zde jako zbrojíř do konce roku.
• Od 3. 1. 1942 do 1. 4. 1942 prošel kurzem palubního střelce v 7. střelecké škole ve Storny Down, kde koncem března obdržel angl. Hodnost Sergeant.
• Po měsících působení ve výcviku přešel k čs. operační výcvikové letce 1429. Czech Operational Training Flight na základnu Church Broughton, kde až do konce září 1942 prodělával výcvik na Wellingtonech se svou budoucí osádkou.
• Ke 311. peruti nastoupil 1. 10. 1942 na letišti Talbenny ve Walesu, která v té době již působila u Velitelství pobřežního letectva RAF se stroji Wellington.
• Zde létal operačně až do konce roku 1943, kdy byla jednotka mezitím přezbrojena na čtyřmotorové Liberatory GR. II. 
• Dne 28. 2. 1943 se oženil s Angličankou a v říjnu t. r. je mu udělena čs. medaile „Za chrabrost“. Zároveň byl povýšen do hodnosti rotný a do anglické Flight Sergeant.
• Od ledna do června 1944 prošel výcvikem na palubního mechanika pro stroje Liberator a vrátil se k 311. peruti. Dne 28. 10. 1944 povýšel na rtm. letectva v záloze.
• Z RAF Volunteer Reserve propuštěn 13. 6. 1945.

A tak jsem si myslel, že je všemu pátrání po Prckovi konec. A nebyl. Na podzim v roce 1996 jsem zašel do knihkupectví Naše vojsko a vidím tam prodej zlevněných knih.

Byla mezi nimi i kniha fotografií Ladislava Sítenského „Z válečného deníku“, kde jsem na straně 264 našel „mého Prcka“ Karla Pumpra s celou posádkou – Pumpr, Sadil, Mikulenka, Tichý, Schoř, Tarana, Novák a Tégl.

(Poznámka redakce: bohužel jsme k této fotografii dosud nezískali souhlas s uveřejněním na tomto webu a jiná fotografie Karla Pumpra nám přes dlouhé pátrání není dosud známa).

Telefonoval jsem plný radosti i panu Sítenskému, měl radost, že z jeho válečné fotografie, někde z roku 1942 – 44 se po pomalu čtyřiceti létech našel příslušník 311. čs. peruti, doma naší Bezpečností v roce 1977 zesměšněný a vypovězený, dodnes neznámá postava našich zahraničních letců.

Jsem rád, že se mi vše podařilo po tolika létech objasnit.