V Lipsku byl 21. září 1933 zahájen proces s pěti „žháři“, obžalovanými ze zapálení budovy Reichstagu. Kromě Marinuse van der Lubbeho, který se k založení požáru přiznal, před Reichsgerichtem stanula také čtveřice významných komunistů: Georgij Dimitrov, Ernst Torgler, Blagoj Popov a Vasil Taněv.
Nacisté ještě nebyli tak pevní v kramflecích, aby si mohli dovolit soud zcela zmanipulovat (např. Dimitrov v inkriminované době vůbec nebyl v Berlíně, ale v Mnichově), navíc vládlo přesvědčení, že nejvyšší německý soud celou pětici stejně odsoudí. Rozsudek, vynesený 23. prosince 1933, však všechny kromě van der Lubbeho osvobodil. Holandského dělníka pak odsoudil k smrti, jeho exekuce se konala 10. února 1934.
Předseda soudu Dr. Wilhelm Bürger sice při vynášení rozsudku zdůraznil, že podle něj požár budovy Říšského sněmu skutečně byl komunistickou akcí, nicméně že se proti čtveřici prominentních komunistů nenašel dostatek důkazů; to však nemohlo rozzuřeného Hitlera uklidnit. Pro příště už o podobných záležitostech měl rozhodovat pouze nově vytvořený lidový soud, Volksgerichthof, jemuž téměř po celou dobu existence předsedal nechvalně proslulý Roland Freisler.
Očištění Dimitrov, Popov a Taněv byli z Německa vyhoštěni — naopak Sovětský svaz je uvítal s velkou slávou; Dimitrov, který se u soudu proslavil zejména svou odvážnou konfrontací s H. Göringem, byl v Moskvě zvolen generálním tajemníkem Komunistické internacionály. Ernst Torgler byl umístěn do „ochranné vazby“, odkud byl propuštěn v roce 1935.
Souběžně s lipským procesem běžel i „soud“ v Londýně, jehož organizátorem byl komunistický propagandista Willy Münzenberg. Ten přirozeně celou pětici „osvobodil“, naopak viníky hledal mezi nacistickými špičkami, jmenovitě shledal vinným říšského ministra vnitra Hermanna Göringa. Proces byl silně zmanipulovaný: Münzenberg tlačil „soudce“ k těm správným rozhodnutím bez ohledu na fakta, jako svědci vystupovali pochybní lidé, případně komunisté vydávající se za příslušníky SA apod.